Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Říjen 2016

Novinka z Edice světový bestseller - Skryté zlo

25. října 2016 v 17:35 | Nikinka

STRHUJÍCÍ

PŘÍBĚH O LÁSCE

A ZRADĚ


Emory Charbonneauová, dětská lékařka a maratonská běžkyně, zmizí na horské stezce v Severní Karolíně. Vydala se tam na trénink, ale také si chtěla uspořádat myšlenky a uvážit, zda má smysl udržovat manželství, které se rozpadá. Než policie začne po pohřešované pátrat, stopa dávno vychladla a horskou divočinu sevřela mlha a sněžení. Policie má podezření, že za zmizením Emory vězí právě její manžel. Zraněná Emory se probouzí k vědomí v horském srubu ve společnosti neznámého muže. Je odhodlaná utéct - vždyť neznámý jí odmítl prozradit své jméno a nepochybně se v horách skrývá před zákonem...

Žádejte ve svém knihkupectví


Zdravím

22. října 2016 v 17:02 | Nikinka |  Novinky
Moji milí čtenáři,

konečně jsem se dostala k tomu, abych napsala další článek. Pravda je, že teď na to nemám čas, ani náladu - takže jsem se k tomu dokopala.
Od doby, co jsem psala svůj poslední článek, se nic nezměnilo - nejsem teď v rozpoložení, abych s radostí psala články, ale jelikož to tady se svou aktivitou moc slavně nevidím, ráda bych vám to vysvětlila. Se svým blogem nekončím, ale není teď moc času k pravidelnému psaní. Jsem teď myšlenkami někde jinde a asi by mě to nebavilo, když jsem bez nálady.
Zítra je to přesně čtvrtý týden, co nás Betynka opustila. Minule jsem se nakonec dost rozepsala, ač věřte, že ne úplně o všem. Na to, co před měsícem přišlo, se nedalo připravit, ale dnes přiznávám, že jsem byla nejen nepřipravená, ale také mi to v tu chvíli tak docela nedošlo - nebo možná ano, ale nedokázala jsem si to připustit - moje Betynka a mrtvá? NE! "Jak to, co se stalo?" Tohle jsem říkala, než jsem se rozbrečela - ale ta úplná vlna pláče, přišla až když mamka musela zpět do práce.
Seděla jsem tu jako hromádka neštěstí - zničená, bolavá, smutná. Brečela jsem i nad zprávami, které jsme si ten den s mamkou poslaly - jistě chápete - já jsem okolo sebe měla taťku a sestru, ale mamka musela být v práci a sama.
Bohužel to vyšlo tak blbě, že v pondělí a úterý poté, musela být mamka v práci, takže ty první dva dny, byly pro mě hrozné. Pamatuji si, že když jsem se v pondělí tak kolem páté ráno, možná dřív probudila, zprvu mi přišlo, jako by se nic nestalo - všechno je v pořádku - Betynka na mě čeká vedle - jenže nečekala a já potom brečela, dokud sestra nevstávala do školy. Kdyby ten den nekončila dřív a nebyla ve dvanáct doma, asi bych to tady nedala - bylo mi hrozně - bylo tady takové ticho a prázdno! A kdyby mi mamka celé dva dny nepsala, rovněž bych to tady nezvládla - pořád jsem brečela - nemohla jsem ani do obýváku, kde Betynka ležela a čekala na mě - jak jsem se podívala na prázdé sedačky, bulela jsem jako želva!

Dnes - za čtyři týdny, to pořád bolí. Moc mi chybí, bez ní to nejsem já. Vypadám v pohodě, ale v pohodě rozhodně nejsem - snažím se jít dál - ale stačí jediná vzpomínka a zase brečím - brečím každou chvíli. Jsem moc ráda, že je tu Black, že je tu Besi a taky jsem ráda, moc, moc, strašně moc ráda, že je tady Argo.
Ze začátku jsem si říkala, jestli to není moc brzy. S příchodem Betynky, se splnil sen - taťka vždycky chtěl velkého psa a říkal také, že si jednou pořidíme zase ohaře, ale až bude v duchodu, kdy se mu bude moci věnovat. Jenže Betyka umřela a uvědomili jsem si že bez ní to tady není ono, že bez ní je tu prázdno, že velký pes, je velký pes. Její nepřítomnost je znát - tolik to bolí! Chybí mi, že byla všude tam, kde jsem já. Velkého psa prostě vnímáte a když ho ztratíte, také to vnímáte - je to hrozné, opravdu to bolí. Přišla jsem o přítele, skvělého společníka a oporu.

Argo je s námi měsíc - měmecký krátkosrstý ohař. Jiného psa už nechceme. Betynka byla naprosto skvělá a my máme teď pocit, jako by byla pořád s námi - Argo je totiž v některých vlastnostech úplně stejný - chutná mu stejně jako Betynce - jééé, jaký byla Betynka jedlík! Misku granulí, snědla vždy jako první! Argo rovněž. Betynka běhala dokolečka, když se chystalo jídlo, Argo sedí a štěká - a když misku dostane, je jako první prázdná. Je hodný, přítulný, spí jako Betynka... Lepší bude napsat, že je úplně jako Betynka.
Argo je celá Betynka - ohaři, jsou vážně skvělí, věrní a milující psi. Betynka mi chybí každý den a vzpomenu si na ni, kdykoli se podívám na Arga. Je mi smutno, bolí to, brečím, ale Argo nám dělá radost. Teď jsme pořád spolu, starám se o něj, hlídám ho a věnuji se mu, když jsou rodiče v práci a sestra ve škole. Je to náročné, nezbývá mi čas na nic jiného, ani na čtení, ale jsem moc ráda, že tady je, že ho mám. Že je tady se mnou. On přišel kvůli mně - tedy tak to říkala sestra, když jsem řekla, jestli to není moc brzy - že to taťka psa chce, ale dělá to především kvůli mně. Mám zase věrného ohaře a tak jako on, i já tu budu vždycky pro něj.

Jsem smutná a je mi smutno

12. října 2016 v 15:50 | Nikinka |  Novinky
Moji milí čtenáři,

píši vám po dlouhé době - měsíc, možná něco přes, jsem se neozvala - ač tady něco bylo, bylo toho málo - vše nastaveno dopředu.
Moc se za svou neaktivitu omlovám, ale mělo to své důvody, které pro mě nejsou příjemné - vůbec nevím, jak tento článek napsat a jestli vůbec, ale cítím, že pokud má tento blog ještě nějaké čtnáře, kteří jej rádi a pravidelně navštěvují, měla bych se vám omluvit a vysvětlit svou neaktivitu. Je to pro mě však opravdu nepříjemné a velmi bolestivé, budu tedy - pokud možno - co nejstručnější.

Jistě si ještě pamatujete, že jsem vám přes léto psala, že malujeme. Na začátku září, se k tomu pomalu začal připravovat i náš pokoj - všechno postupně vyklidit... Však to znáte. V polovině záři, si mamča vzala dovolenou a mohlo se začít. První důvod mé nepřítomnosti zde, je tedy ten, že jsem byla bez připojení k internetu a navíc k tomu při tom malování nebyl prostor a nebyl ani čas. Vyšlo nám naštěstí krásné počasí, tak jsem byla venku s pejsky, abychom se nemotali doma.
Náš pokoj, je teď krom postelí celý nový - krásný, cítíme se tam se sestrou dobře, moc se nám líbí - konečně to tam vypadá jako v pokoji dospělých holek. Usmívající se Máme krásné a prostorné knihovny, velkou skříň, skříň na kabáty a komodu - vše jedna série nábytku, aby to k sobě pěkně ladilo. Zeď je azurová - taková zelenomodrá - mám totiž ráda zelenou a jelikož je zelený už obývák, nemohl být zelený pokoj. Barva je tedy azurová - ale není ani světlá, ani tmavá. S parketami to bylo v pokoji složitější než v obáýváku - byly tam moc velké mezery, taťka říkal, že tentokrát by se s tím natrápil a že by to možná ani spravit nešlo - těch mezer tam bylo moc a skoro všude... Takže máme krásnou podlahu, kterou stačilo jen položit - nic se nemuselo brousit a tmelit. Jsme nadšení všichni - letos o Vánocích, to tady budeme mít krásné a nové...

Další důvod mé nepřítomnosit, je ten, že jsem na to neměla náladu. Abych to upřesnila, neměla jsem náladu vůbec na nic.
Když se týden po malování, spojily knihovny dohromady, nadšeně jsem si s Betynkou vedle sebe malovala, jak krásně budou vypadat, až v nich budou knihy. Druhý den - to byla středa, jsme tedy s mamčou stěhovaly všechny knížky. Taky jsme třídily velké krabice, kde byly schované pohádky a dívčí romány - mamka něco se sestrou ve čtvrtek odvezla do antikvariátu. Ony to byly totiž knihy, které nebyly dobré a záživné, dostala jsem je od babičky, která si nechala až později radit od mamky, co vlastně čteme. To ráno, bylo Betynce zle a v pátek taky - zvracela. V ten pátek, už ji mamka musela nosit ven - Betynka nejedla, jen pila. Betynka, která jindy tak ráda jedla, skoro nesnědla ani rýži. V ten pátek, jsem s ní byla nečekaně sama - sestra odpoledne jela za přítelem, a tak jsem se o pejsky starala já. Odpoledne nechtěla jít ven, ale v půl páté se mnou šla. Sice Bety čekala, až sejde schody Besi - naše malá yorksirka, ale potom šla. Nebylo na tom nic divného, protože to tak od doby, co je s námi Besi, dělávala - ona totiž Besi je taková uřvaná - moc štěká, všechy seřve na tři doby, tak Betynka raději nechala jít Besi jako první, protože Besi prostě musí být první - jakmile není, začne po pejscích řvát. Nahoru jseme šly s Betynkou spolu - jako vždy pomaličku vedle mě, jako by se bála, aby do mě jen trošku nedrcla a já nespadla i s berlema - to byla celá ona, vždy se mnou, vždy opatrně, ale tentokrát se jí do schodů moc nechtělo - nakonec jsme to zvládly, ale jako bych ji musela tlačit... Nahoře měla připravenou rýži s mrkví - nastrouhala jsem ji - třeba Betynce bude lépe chutnat. Betynka to spapala s takovou chutí, až rýže střílela všude kolem - hodná holka. Pak jsme se spolu dívaly na televizi a čekaly, až dorazí panička z práce.
V sobotu už nejedla vůbec - sice už nezvracela, i přestože ve čtvrtek a v pátek, to bylo jen jednou - proto ta rýže, zkrátka dieta - určitě to je jen podrážděný žaludek... Ale v sobotu už nejdela, jen pila. Tak jsme se sestrou volaly mamce - v neděli jedeme k doktorovi, takhle to dál nejde. Zjistily jsme, že Betynka má možná problém chodit, protože má oteklou pravou zadní nožičku - jak nadšené jsme byly, když jsme zjistily, že je to jen nožička. Dostane antibiotika a bude zase za pár dní fit - bude to Betynka, která ráda jí, pořád se ke mně tulí, skáče, je veselá... Mamka si vyřídila půl dne volna - brala šichty za jinou paní, proto to nešlo dřív, ale v neděli s taťkou a se sestrou jeli.
Veterina byla otevřená od osm třicet, do jedenácti. Čekla jsem tady, se mnou Black a Besi - čekali jsme na Betynku. Když se nad tím dneska zamýšlím, říkám si - s prominutím - do prdele, mělo mi to dojít, měla jsem se na to připravit. Jenže, ač už jsem to jednou zažila - skoro na chlup stejně, JAK se člověk může připravit na něco takového?
Betynka nás v neděli 25.9. 2016 navždy opustila. Čekala jsem tu na ní, stejně jako před sedmi lety na milovaného Shaggyho, a ona se mi už nevrátila. Neumím napsat, jak se teď cítím, jak moc je mi hrozně, jak MOC to bolí... Před třemi měsíci - na konci června, se mi vinou naši babi, málem ztratí a za tři měsíce, nás naše milovaná a milující Betynka opustí navždy. Vždycky jsem ji říkala, že je moje milovaná Betulinka škatulinka, že je moje Betuli tuli tuli, že je moje nejmilejší, nejkrásnější a nejhodnější, že jsem strašně vděčná, že ji mám, že... Bože, už zase přes slzy nevidím. Tolik mi chybí, byla pro mě všechno a vším! Moc pro mě znamenala. Už jen to, že tady je, mi dělalo radost - ani jsme spolu nemusely být v jedné místnosti. Byla všude, kde jsem byla já - byly jsme pořád spolu. Milovala jsem ji a vím, že ona milovala mě - že milovala nás! Když se před třemi měsíci ztratila, uvědomila jsem si, jak moc pro mě znamená - byla mi přítelem, společníkem a oporou v mých nejtěžších dnech. S ní, jsem zvládala všechno líp, protože tady vždycky byla. S ní se mi lépe snášela i samota, když jsou rodiče v práci a sestra ve škole. Byla můj jediný přítel - ona byla důkazem toho, že pes je největší přítel člověka. Vždycky jsem jí říklala, že jsem moc ráda, že jí mám, že si jí moc vážím, protože bez ní by mi bylo smutno a byla bych smutná. Dneska vím, že jsou to slabá slova. Já si to bez ní neumím ani představit!

Ač je to pro mě bez Betynky horší, než jsem si myslela, ač brečím, kdykoli si vzpomenu, nebo mi ji něco připomene, snažím se myslet na to pěkné, co jsme spolu zažily - Betynka s námi byla krásných sedm let. Tedy skoro - sedm let by to bylo na konci listopadu. Miluji ji a vždycky budu, nikdy na ni nezapomenu a jsem ráda, že jsem vedle sebe měla tak skvělého přítele, kterým Betynka byla.

Tato fotka, je focena asi rok poté, co jsme si ji jako čtyřletou přivezli.

Betynka ♥


Houpačka nám dlouho nevydržela - jednou se nám protrhla, když na ni Betynka skočila.



Tuto fotku mi poslala sestra - loni v létě na zahradě Bety a Black, byli skvělí parťáci - měli se rádi.



A poslední - tu už znáte - letošní krásné léto, za které moc děkuji.