Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Srpen 2016

Knihy, které si chci koupit

30. srpna 2016 v 8:30 | Nikinka
Brzy mi domů dorazí nový katalog Knižního klubu, který tentokrát bude platný dva měsíce. Moc se těším na novinky, a doufám, že bude z čeho vybírat. Ač vím, že jedna z těchto knih v nabídce s největší pravděpodobností nebude, Dům u jezera, což je druhé vydání, tam určitě najdu. Kniha by měla vyjit 31.8.2016. Od Kate Mortonové, mám doma Tajemství letního odpoledne a Šepot vzdálených chvil - právě čtu.
Dle recenzí a komentářů, mě rovněž zaujala také kniha Dvůr trnů a růží. Nakladatelství CooBoo připravuje další díl.



Kate Mortonová
DŮM U JEZERA


Anotace

Když Grace ve čtrnácti letech poprvé vchází do impozantního šlechtického sídla Riverton, netuší, že její život se v příštích několika málo letech obrátí naruby. Rozlehlý dům ukrývá záhady předchozích generací. Spletité předivo vztahů mezi panstvem a služebnictvem i napětí mezi jednotlivými členy šlechtické rodiny vytváří barvitou mozaiku osudů, které ožívají v Graceiných vzpomínkách. Její příběh, nerozlučně spjatý s životem nadané okouzlující Hannah, dědičky rivertonského panství, se odehrává na pozadí převratných bouřlivých časů po první světové válce. Jen Grace ví, jaké tajemství si její matka vzala s sebou do hrobu, jen ona byla svědkem tragédie, která se roku 1924 odehrála na břehu rivertonského jezera.









Sarah J. Maasová
DVŮR TRNŮ A RŮŽÍ


Anotace

Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce. Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete.


Novinky v mé knihovně

24. srpna 2016 v 8:30 | Nikinka
Minulý měsíc, jsem si sice nakupování knih nemohla užít - vyslala jsem mamču - hrozila mi další upomínka, protože se blížil objednávací termín, v němž jsem si ani neobjednala, ani nekoupila, jenže jsem hlídala pejsky - nemáme odvahu nechat malou Besi s Bety a Blackem samotnou - ještě ne.
Mamču jsem poprosila, ať koupí dvě knihy - obě ve VIP programu a ještě jednu, pokud to půjde. Měla jsem v plánu, že si koupím historický román Panství Edenbrooke, ale poprosila jsem mamku, aby se na něj ještě zeptala. Tam, kde nakupuji, mi vždycky dobře poradí, když nevím, do čeho přesně jdu a většinou si k tomu, co kupuji, přidám ještě něco doporučeného.
Prý je to taková romantika - nic moc. Jestli chci historický román, který je i napínavý, mám si koupit jinou. Takže místo tří knih, mám rovnou čtyři! Čím začít?


Tom Rob Smith - skvělý vypravěč! Po přečtení knihy Dítě číslo 44, jsem musela vidět i film - koupila jsem si ho a už několikrát viděla. Kniha skvělá, film rovněž. Proto mi nemohla uniknou ani autorova novinka Farma, na kterou jsem zvědavá a moc se na ni těším.



Miluji Johna Greena! Tak, jako píše on, tak to umí snad už jen Jojo Moyesová. Jeho Hvězdy nám nepřály a Hledání Aljašky, mi zůstanou v hlavě asi ještě hodně dlouho. Těším se na jeho novinku Will Grayson, Will Grayson, kterou napsat společně s Davidem Levithanem.



A nakonec rovnou dvě, volně na sebe navazující. těším se na Dědictví Lauensteinů a Návrat na Lauenstein.




Návštěvnost 265 - 268

21. srpna 2016 v 19:07 | Nikinka |  Návštěvnost blogu
Moc děkuji všem, kteří navštívuku tento blog.


Pondělí: 5
Úterý: 5
Středa: 7
Čtvrtek: 5
Pátek: 5
Sobota: 6
Neděle: 8
Celkem: 41


Pondělí: 9
Úterý: 2
Středa: 5
Čtvrtek: 8
Pátek: 8
Sobota: 17
Neděle: 12
Celkem: 61


Pondělí: 3
Úterý: 5
Středa: 1
Čtvrtek: 5
Pátek: 3
Sobota: 3
Neděle: 5
Celkem: 25


Pondělí: 4
Úterý: 7
Středa: 2
Čtvrtek: 3
Pátek: 1
Sobota: 6
Neděle: 9
Celkem: 32

Další mazlíček

17. srpna 2016 v 18:22 | Nikinka
Dřív, než se začnu věnovat tom, čemu v tomto článku chci, ráda bych poděkovala za komentář u toho předchozího - jsem mile překvapená. Radiohead se totiž na mém blogu už objevili, ale komentář si u toho článku moc nevybavuji... Jsem moc ráda, že někdo věděl, o čem je řeč. Je to úžasná kapela, která mě velmi ovlivnila - v pozitivním slově smyslu. Pokud budete chtít, takových článků tady může být klidně víc. Třeba se dostanu i k recenzi, ač o tom pochybuji, protože s tím nemám zkušenosti - ještě jsem hudební recenzi nepsala. Každopádně, poslech toho alba opravdu stojí za to - jak jsem napsala, jsem z toho pryč. Radiohead mi teď dělají společnost často - je to příjemná hudba ke čtení, nebo jen tak k poslechu, či k přemýšlení - rozesmutní vás a nakonec povznese.



A teď k tomu, co jsem chtěla... Pamatujete si ještě na dlouhý článek Omlouvám se? Psala jsem v něm, že máme dalšího pejska na hlídání - fenku Betynku - malá, roztomilá yorkshirka.


Její panička má hodně práce - malá Betynka je tak často a celý den doma sama. Dává ji tedy hlídat - říkají jí "putovní pes" - ještě si z chudáčka pejska dělat sranu - to je něco na mě! Měla u nás být do konce srpna a pak možná do konce září. Vyloženě to vypadá, že chce, aby jsme k ní během té doby měli už citovou vazbu - nepřipadá vám?
Bylo domluveno do konce srpna - déle to nejde. Betynka se ze začátku moc nemusela s naši Betynkou. Black byl kamarád hned. I dnes je to trošku náročné, ale není to a nebyl žádný extrém - jen malá Bety musí být všude první a seřve velkou Betulku na tři doby - tak to ne, holka, to si k Bety dovolovat nebudeš, říkala jsem si - na moji Betynku nebude nikdo řvát. Řve, ale už se to tak nějak bere. Malá Bety má prostě svou hlavu - řekněme, že si prostě za každé situace musí udělat pořádek - když se jí něco nelíbí, dá to najevo. Jenže... Nemůžeme si nechat dvě feny a psa. Jak to udělám? Už tak máme "problém" hlídat, když je třeba - ale ještě nikdy se mi nestalo, že by mi něco unikdo. Přesto tři pejsky, z toho dvě feny?
Jenže pak jsme se dozvěděli, že od září, půjde malá Bety - teď už jsme ji začali říkat Besi, protože zavoláte Bety, a přijdou vám obě - že ta malá půjde tam, tam a potom ještě tam... Takže vůbec nebude doma se svou paničkou! A tak taťka rozhodnul - necháme si ji. Takže Betynka se jmenuje Besinka, kterou milujeme, kterou opečovávám, která má vše, co potřebuje a zůstane s námi. Vím - bude to náročné - dvě feny a pes? To je jedno, hlavní je, že už nikdy nebude muset být celé dny sama.

Nestíhám

13. srpna 2016 v 19:14 | Nikinka
Moji milí čtenáři,

omlouvám se za svou neaktivitu - v poslední době nestíhám a momentálně někdy není možnost, abych sem alespoň nahléda - jak už jsem psala, malujeme. Teď budeme pokračovat našim pokojem. Počítám s tím, že ani tentokrát nebudu mít možnost sednout k počítači. Snad to nebude dlouho trvat.
Obývák se dodělá a pak se bude pokračovat - nemělo by to trvat tak dlouho jako poprvé, ale přece - práce musí počkat., protože rodiče sice měli mít čtrnáct dní dovolenou, ale nakonec musel taťka do práce, takže pokoj musel počkat. Tento týden má mamka pracovní víkend, opět se tedy nic dělat nemůže. Příští týden má sice víkend volný, avšak jsou pozvaní na svatbu. Další - to už je poslední víkend v srpnu, mamka opět pracuje. Takže to vypadá, že stěhovat se bude o týden později...
Netuším tedy, co a jak bude, ale ten přístup na internet bude nejspíš omezenější, slibuji tedy, že se pokusím něco připravit, aby na mém blogu nebylo prázdno, ale nebude to žádná sláva - pár článků snad ano.

Zatím mě napadají jen knížní články - sice se teď dost ochladilo, ale když to jde, čtu i doma a až se bude opět malovat, budu mít víc času na čtení. Po knize Jsou světla, která nevidíme, jsem se ke čtení moc nedostala - sestra se vrátila po sedmi týdnech z Krumlova, tak jsme teď spolu. Ale mám rozečtenou knihu Šepot vzdálených chvil, která mě oslovila stejně jako Tajemství letního odpoledne. Pokud to bude možná, ráda bych si přečetla Bellagrand - teď knížku čte mamka. Také se moc těším a jsem zvědavá na Všechny malá zázraky. Uvidím, v jakém pořadí sem knihy vložím, pokud se nedostanu k tomu Bellagrandu, ráda bych si přečetla Pusinku. Teď ale vážně trávím čas především se sestrou - viděly jsme Dánskou dívku, poslechly si Radiohead a Florence and The Machine. Moc jsem se těšila, co na to Deni řekne... je nadšená jako já. Moc mě to těší, protože Radiohead jsem kupovala především pro ní. Je to skvělá, fantastická a já nevím, jaká ještě kapela - mohla bych chválit dlouho, ale vždy, když jsem je poslouchala sama, vzpoměla jsem si na Denču a těšila se, až si album poslechneme spolu - Deni je jedíný člověk, který to ocení jako já a který to vnímá tak, jako já. Mamča říká, že je to depresivní hudba, ale že tentokrát by si dovedla představit, že by Radiohead poslouchala v autě. Taťka zase, že co to posloucháme za ubrečenou hudbu - něco v tom smyslu.
Já mám album naposlouchané a jsem z něj opravdu pryč. Titulek k recenzi, kterou jsem četla, je pravdivý - nové album Radiohead, je opravdu krasosmutnění. Je to KRÁSA! Se sestrou se shodujeme, že píseň Daydreaming, je na konci sice až děsivá, ale jinak moc krásná.




Samozřejmě to však ještě není úplně ono.Taťka má v plánu, udělat v obýváku ještě knihonu a anový TV stolek - teprve potom se zapojí bedny a bude nám zase hrát domácí kino - film z televize, není jako film přes bedny a hudba? Tak to ani nemluvím. Božskému hlasu Florence, chybí volume čtyřicet a Radiohead? Abyste si pořádně vychutnali tu krásnou hudbu okolo příjemného zpěvu, tak to bez toho není taky ono.
Pár týdnů to ještě vydržíme. Jená se už jen drobnosti, protože to nejhorší už je hotovo, ač se to ještě jednou bude muset dělat v našem pokoji. Těším se, jak nově a krásně to tady bude vypadat - úplně jinak než teď. Konečně budu mít svou vytouženou knihovnu. Ač - jak jsem se tak dívala - to bude asi problém. Máme nízké stropy a Ikea dělá samé široké a vysoké. Takže buď budeme muset nakoupit jen takové menší knihovny a sestavit je, nebo policové díly. Ať už to bude jak chce, knihovna byla vždy můj sen - větší prostornější, ať mám kam dávat své milované knihy a novinky. A nový pokoj? Ten už byl taky v plámu dlouho, tentokrát však přesně podle našich představ.

Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme

7. srpna 2016 v 8:30 | Nikinka |  Z mé knihovny
Přemítání nad osudem, svobodnou vůlí
a nad tím, jak mohou mít ve válečné době
malá rozhodnutí dalekosáhlé důsledky.

THE NEW YORKER


Omračující a nakonec povznášející.
Doerrův příběh vám nesmí uniknout,
je svědectvím schopnosti našich snů
rozjasňovat svým světlem temné noci.

ENTERTAINMENT WEEKLY


Anthony Doerr znovu pozvedá literární
jazyk nad limity jeho smrtelnosti.

Elissa Shappel
VANITY FAIR


Jsou světla, která nevidíme je umělecké dílo.

Jane Ciabattari
BBC


Krásný, odvážný, srdcervoucí,
neobvykle příjemný román.

David Laskin
THE SEATTLE TIMES


Krásně se rozvíjející příběh.
Ambiciózní a velkolepý.

Steph Cha
LOS ANGELES TIMES



Jsou světla, která nevidíme


Historický román, který se odehrává před a během druhé světové války, obdržel Pulitzerovu cenu v kategorii próza a řadu dalších ocenění. Tahle kniha je vše, co si představuju pod dobrým čtením. Přečetla jsem ji za pár dní - snad jen to, že jsem si ji chtěla pořádně vychutnat, mi bránilo v tom, abych ji přečetla rychleji. Po dlouhé době, se mi do rukou dostala kniha, kterou jsem doslova hltala!



Dva hlavní hrdinové, dvě dějové linky, které spějí k protnutí. Marie-Laura je šestiletá dívka, která to nemá v životě vůbec lehké - žije jen s tatínkem a nedávno kvůli šedému zákalu definitivně ztratila zrak. Otec se o dceru ale vzorně stará, každý den společně chodí do přírodovědného muzea, kde pracuje, aby se lépe orientovaka, vyrobil ji dřevěný domeček jejich čtvrti, dceřinu mysl tříbí také originálními dárky k narozeninám, hlavolamy, které sám vyrábí. Marie se s jeho pomocí učí číst v Braillově písmu - knihy Julese Verna ji naprosto uchvátí. O několik let později je Paříž obsazena nacisty, Marie-Laura s otcem musejí uprchnout. Útočištěm se pro ně stane přístavní městečko Saint-Malo v Bretani, kde žije se svou hospodyní prastrýc Etienne, který od minulé války nevyšel z domu. Marie-Laura nakazí strýce svým optimismem, ten ji ukáže svá rádia, čte jí z knih, navzdory době a okolnostem prožívají vlastně docela dobré časy. Ale to nemůže trvat věčně, velkou roli v tom sehraje i jeden z exponátů muzejní sbírky, který byl otci svěřen k opatrování a který by nacisté velmi rádi získali…
Druhou hlavní postavou je osmiletý německý sirotek Werner, který žije v Dětském domě v důlním městečku Zollvereinu. Wernera žádná velká budoucnost nečeká - až mu bude 15, stane se horníkem a půjde do dolů, jako všichni ostatní chlapci. Werner je ale jiný, zvídavý, všemu se snaží přijít na kloub, zajímá ho technika a matematika. Opraví si staré rádio a zamiluje si rozhlasový pořad o vědě pro děti, při kterém sní o tom, že bude studovat. Jeho vášeň pro technické vědy mu opravdu pomůže a Werner je po náročných zkouškách přijat na prestižní školu pro nacistickou vojenskou elitu. Absolutní kázeň, poslušnost, oddanost vůdci, tělesná zdatnost, nenávist k nepříteli, spolužáci z rodin nacistických pohlavárů, šikana, to vše se stává jeho každodenním chlebem. A je to tvrdá škola, Werner si nemůže dovolit být slabý, zároveň ale s tím, čeho je součástí, nemůže souhlasit. Nakonec je odvelen do Wermachtu, kde se stane členem speciální posádky, která vyhledává vysílačky nepřátel. Díky tomu se na konci války dostane i do Saint-Malo, kde se nedaří odhalit jednu speciální ilegální vysílačku…
Jsou světla, která nevidíme je velmi působivý román. Dvě výjimečné děti v kruté době, které se nedá uniknout a která tolik ovlivňuje jejich životy. Nezkažené oběti válečného marasmu, každý na jiné straně barikády, on nachází své štěstí a smysl života ve vědě, ona v knihách a oba toho mají tolik společného. Při čtení, máte možnost poznat život v okupované Francii - materiální nedostatek, chaos po obsazení Paříže, odboj prostých občanů, chování Němců, bombardování ze strany spojenců. Zajímavá je také realita nacistického Německa: předválečné pokoření země nadměrnými reparacemi, recese a bída, vzestup nacionalismu, vzhlížení k jedinému vůdci, výchova německé mládeže, posléze válečná doba se vším, co k ní patří. Obojí vyprávěné očima dětí, které okolnosti nutí velmi rychle dospět.
Děj se možná zpočátku zdá trochu komplikovaný, skáče se mezi oběma vypravěči a přeskakuje i v čase, ale nevadilo mi to. Kapitoly jsou krátké, pointované, autor občas zabrousí do úplně jiných oblastí - matematiky, hudby, vše ale velmi přístupnou a poutavou formou. Daří se mu skvěle vykreslit atmosféru. Knížka vás do děje vtahuje postupně, ale brzy vám bude jasné, že čtete něco výjimečného. Za sebe knížce dávám pět hvězdiček a vám ji vřele doporučuji.




Tento brilantní příběh funguje jako mistrovské hodinky, všechna
kolečka do sebe zapadají s naprostou přesností. Doerr disponuje
obdivuhodným talentem a představivostí. Už dlouho jsem
se nesetkal s románem, který by mě tak okouzlil.

americký spisovatel
ABRAHAM VERGHESE


ANTHONY DOERR (* 1973)

Jeden z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti se narodil a vyrostl v Clevelandu v Ohiu. Po studiích historie začal publikovat v časopisech. Krátce žil a pracoval v Africe a na Novém Zélandu. První povídky vydal knižně v roce 2002 pod názvem The Shell Collector. Následoval román About Grace, povídky Memory Wall a paměti Four Seasons in Rome. V roce 2007 jej britský literární magazín GRANTA zařadil mezi 21 nejvýznamnějších mladých amerických spisovatelů. Získal mnohá prestižní ocenění (The Story Prize či Sunday Times EFG Short Story Award). Na svém nejlepším díle, Jsou světla, která nevidíme (All the Light We Cannot See), pracoval deset let. Kniha vzbudila hned po vydání velkou pozornost jak u kritiků, tak u čtenářů. Stala se bestsellerem a na žebříčku THE NEW YORK TIMES se udržela 58 týdnů. Byla nominována na cenu National Book Award, získala medaili Andrewa Carnegieho za beletrii a mnohá další ocenění, zvláště pak to nejvýznamnější, Pulitzerovu cenu za rok 2015.