Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Červenec 2016

Alyson Richmanová - Kabinet milostných dopisů

31. července 2016 v 8:30 | Nikinka |  Z mé knihovny
Itálie, slunná Verona a jedna nadějná violoncellistka Elodie. Kabinet milostných dopisů zprvu vypadá jako klidná kniha. A skutečně to tak je, dokud nepřijde rok 1943, kdy jsou v Itálii u moci fašisté. Elodii se po smrti otce obrátí celý život vzhůru nohama. Zapojuje se do odbojového hnutí a díky němu poznává i svou první velkou lásku - knihkupce Luku. Avšak válka lásce nepřeje, a tak musí dívka brzy uprchnout do Benátek a nakonec až na vzdálený zapadlý kousek pobřeží.
Na druhé straně stojí Angelo - muž ve středních letech, lékař s bolavou duší a válečným zraněním z Habeše, kam byl nasazen jako polní lékař. Právě jeho příběhem je inspirován celý název knihy a jeho osud se nakonec propojí s Elodiiným.
Ve srovnání s jinými knihami, které jsem na tohle téma četla, se Kabinet milostných dopisů nezaměřuje na nacistické Německo, ale na fašistickou Itálii. Sledujeme jak je klidný život mladé dívky, zasažen nelítostnou válkou. Sny se mění v boj o přežití. Celý příběh je vyprávěn velmi poutavě a udrží si vaši pozornost až do konce.
Střídavě nahlížíme do příběhu Elodie a do minulosti Angela - jeho vyprávění začíná v roce 1935 je zde více radostných líčení a voňavých momentů z rozkvetlého citroníkového sadu. Zato Elodie je krutě vytržena ze svého muzikálního světa a vržena do odboje rovnýma nohama. Ač autorka líčí životy dvou odlišných postav - venkovského doktora plného bolesti z minulosti naproti studentce z dobře situované rodiny - brzy zjistíme, že jedno mají společné - krutou ránu, kterou jim zasadila válka.
Kniha se čte sama, je poutavá, napínavá, plná lidské odvahy a i když je také o lásce, není to žádný přeslazený román. Velké plus, má pro mě kniha v tom, že jsou do ní zakomponované skutečně postavy. Kniha se mi moc líbila, proto nemůžu jinak - dávám pět hvězdiček a vám ji vřele doporučuji.



Současná americká spisovatelka ALYSON RICHMANOVÁ je absolventkou prestižní univerzity v Massachusetts. Dosud vydala čtyři romány; všechny mají vysoké hodnocení a dostává se jim uznání i v zahraničí.
České čtenáře mimořádně upoutal její historický román Ztracená manželka, v němž ztvárnila dojemný příběh pražské malířky, která přežila holocaust. Také Kabinet milostných dopisů je působivý příběh, napsaný s citlivostí básnířky. Osudy hlavních hrdinů, původně ze zcela odlišných světů, se v něm postupně splétají k překvapivému sblížení.

Bloguju, protože...

30. července 2016 v 12:43 | Nikinka |  Téma týdne
Proč bloguju? Protože mě to baví. Můj blog je pro mě místo, kam se ráda vracím.
Když jsem začínala, bylo mi skoro sedmnáct. S odstupem času, si říkám, že to bylo možná moc brzy, možná jsem to neměla dělat vůbec, možná měl můj blog být na jiné téma. Zjistila jsem totiž, že co se mě týče, nevidím a nevnímám to v tomto směru jako ostatní. Po šesti letech, co můj blog existuje, můžu upřímně napsat, že za sebe, bych takto dlouho tento blog psát nemohla. A to bez ohledu na to, co všechno se za tu dobu událo. Krom jiného, si totiž myslím, že veškeré články, které bych napsala sem, bych mohla najít jinede. No nebyla by to nuda?
Můj blog tedy během těch šesti let, prošel změnami, se kterými jsem byla a jsem spojená, přestože se přestal navštěvovat těmi, kteří jej navštěvovali dříve, což mě mrzí, ale nic s tím nenadělám. Tenkrát jsem dostala jsem komentář, ve kterém jsem četla, že se z mého blogu vytrácí nejen Michael, ale především já jako osoba. Omyl. Já tady pořád jsem - všechny články, které napíšu - tohle všechno jsem já, tohle je můj svět, o který se prostřednictvím blogu dělím s vámi. Takto jsem se svým blogem spokojená. Konečně jsem se našla. Stále věřím, že se ještě najde někdo, kdo si oblíbí můj blog takový, jaký je dnes, ne takový, jakým býval.
Můj blog se změnil hodně - založila jsem rubriku Z mé knihovny, kterou jsem nejdřív chtěla tento blog oživit. Jenže postupem času jsem zde přispívala novými články častěji a častěji, až se tato rubrika stala mou nejoblíbenější, protože právě knihy mám moc ráda - doma mě obklopují všude a knihivna už se mi málem pod jejich tíhou rozpadá - knih mi stále přibývá.
Mám tento blog moc ráda, přesto mě s ním pojí i věci nepříjemné, na které bych nejraději zapomněla, které mě nakonec málem dohnaly až k jeho smazání - toho bych nesmírně litovala, ale nový blog jsem si zakládat nechtěla, ač tady ta možnost stále je, nechtělo se mi začínat znovu úplně. Řekla jsem si tedy, že začnu znovu na stejné adrese, ale jinak.
Bloguju pro radost. Pro sebe a pro ty, kteří tento blog čtou. Dnes bloguju o všem, co mě baví, co mám ráda a mám radost z toho, že mě psaní opět baví - ráda se sem vracím. Na každý článek, který napíšu, se moc těším, stejně jako na komentáře čtenářů, pokud se nějaké objeví. Dodávají mi chuť psát dál.

S Betynkou na zahradě

28. července 2016 v 15:47 | Nikinka
Moji milí čtenáři,

je to přesně tak, jak jsem očekávala - když malujete, není čas a prostor sednout si na chvilku k počítači. Pracuje se a pracuje. Tentokrát je při maliování vystěhován všechen nábytek, který je v těchto dnech odnesen všude, kde nepřekáží, protože se dělá také nová podlaha - totéž nás čeká i v našem pokoji.
Připravila jsem tedy článek o další knize Kabinet milostných dopisů, kterým pro tento měsíc nejspíš končím. Dny teď trávím venku - s knížkou - je fajn, mít na čtení klid a hlavně prostor - když jsem venku s babičkou, číst si nemám šanci. Jsem začtená do knihy Jsou světla, která nevidíme - společnost mi dělají pejsci.
Vyfotila jsem si mou ztracenou milovanou ovečku Betynku. Kvalita fotek není podle mých představ - mobil, ale přesto vypadají lépe, než kdyby byly foceny mým starým mobilem. Není to mistrovské dílo - jsou to momentky.





Návštěvnost 261 - 264

23. července 2016 v 15:51 | Nikinka |  Návštěvnost blogu
Děkuji všem, kteří navštívili můj blog. Moc si toho vážím.


Pondělí: 11
Úterý: 6
Středa: 5
Čtvrtek: 7
Pátek: 4
Sobota: 8
Neděle: 6
Celkem: 47


Pondělí: 5
Úterý: 4
Středa: 16
Čtvrtek: 9
Pátek: 7
Sobota: 3
Neděle: 9
Celkem: 53


Pondělí: 9
Úterý: 7
Středa: 6
Čtvrtek: 6
Pátek: 2
Sobota: 51
Neděle: 4
Celkem: 85


Pondělí: 6
Úterý: 3
Středa: 6
Čtvrtek: 0
Pátek: 3
Sobota: 6
Neděle: 6
Celkem: 30

Omlouvám se

19. července 2016 v 15:33 | Nikinka |  Novinky
Moji milí čtenáři,

ač je můj blog aktivní, i když článků moc není, přiznávám se, že jsem sem od konce června skoro vůbec nenahlédla. Moc se omluvám za svou neaktivitu, i za to, že nekomentuji články blogů, které navštěvuji. Snad se to brzy zlepší a já postupně přidám články na svůj blog a přečtu vše, co jsem u vás zameškala - jde mi to pomalu.


Posledních pět týdnů, se toho mnoho událo, takže buď nestíhám, nebo počítač ani nezapínám.
Sestra odjela do Krumlova. Cesta byla sice plnovaná, ale až v červenci - nakonec odjela už v polovině června. Nečekaně - bylo to dost rychlé. Jelikož oba rodiče pracují, vše, co v rámci svých možností zvládnu, tak zůstává na mně. Ze začátku se jednalo jen o týden, později se ukázalo, že se rozjíždí to, kvůli čemu sestra původně měla jet, tak je z týdne týdnů šest. Včera volala, že se to pravděpodobně protáhne do poloviny srpna...
Pokud si ještě pamatujete, jak jsem o tom zde podrobně líčila loni, pak si jistě dovedete představit, co mi tím nastalo. Jsem teď s babičkou, která mi "dělá společnost" po celou dobu, než rodiče přijedou z práce. Jak pokračovat, aby to nevyznělo špatně, nevděčně? Mám ráda společnost, ale nevadí mi ani samota - jsou tu se mnou Bety a Black, kteří mi dělají společnost. Necítím se sama, nenudím se. Mám co dělat - co zvládnu, to udělám - uklidím, umyju nádobí, ohřeju si jídlo, najím se a s volným časem si bez problému dokážu poradit sama. Babička na mě však neustále volá. Nechápe, že si to, co je potřeba udělat, rozvrhnu tak, abych se nenudila, když mám čas, čtu si, nebo si uklidím - ráda uklízím. Nebo zajdu s pejsky ven - pokud to počasí dovolí, jsme tam až do večera... Nedokážu jí vysvětlit, že to zvládám, že na mě nemusí pořád volat, nebo za mnou chodit. To je pořád samé "Co děláš?" a "Kdy budeš obědvat?" "Už jsi po jídle? Kdy půjdeš ven?" nebo "Až půjdeš ven, tak na mě zavolej." Nechápu, proč bych měla volat? Slyší, že jdu po schodech, ne? Jdu na zahradu třeba s knížkou, ale ze čtení nic nemám, protože přijde a začne se se mnou bavit. A mluví pořád. Sedí se mnou na terase, až do sedmi, kdy jdeme obě domů... Druhý den se to opakuje a když nejde jít ven, přijde za mnou. To by ještě nebylo nejhorší - když na mě zavolá, ať jdu na návštěvu a já jí třeba řeknu, že zrovna myju nádobí, pochopí to, ale její sestra... Teta, když přijde, je na mě schopná zvonit zvonkem a volat jako na psa... Když třeba například sedíme venku a já jdu nakrmit pejsky, čekám, až každý sní svou porci a pak jdeme zase ven, zvoní na mě a ptá se, jestli přijdu ještě dneska nebo kdy. V tu chvíli by mě kleplo! Letos je to zkrátka větší psycho než loni. Už to nedávám. Už mi chybí sestra. Už bych chtěla, aby se vrátila. Už počítám dny. Neskutečně se těším, až budeme zase spolu! Vše se vrátí do starých kolejí - nikdo nebude mít pocit, že nějak strádám, když jsem sama. Těším se na Denisku. Těším se, až si spolu popovídáme, dáme si kafe, sedneme si spolu k Dánské dívce, nebo si poslechneme nové, naprosto skvělé album od Radiohead - úplně jsem si ho zamilovala a když ho poslouchám, vzpomenu si na Denču.

Když pominu tohle, tak do toho přišlo něco pro mě mnohem horšího a vzhledem k tomu, že jsem přes den sama, hodně nepříjemného. Co byste dělali, kdyby se vám zatoulal váš mazlíček? Přesně to se stalo mně - před třemi týdny. Babi mi odpoledne přišla říct, že jede do Kyjovic na návštěvu. Neřekla mi, kdy se vrátí. A tak jsem, protože odpoledne jsem šla později, než obvykle - právě kvůli tomu, že babi odjížděla, pejsky pustila ven v pět. Šla jsem nachystat granule, že pro ně zajdu. Vtom začlo poprchávat, tak jsem chtěla pejsky zavolat dřív... A přijela babi. Letím k oknu, řvu, ať neotvírá vrata, že jdu pro pejsky... ona však vystupuje z auta, jde otevřít vrata - zase volám, řvu tak, až bych snad ztratila hlas - vrata otevřená! A auto jede přímo proti Bety. Ta se ho samozřejmě lekne - nikdy neparkujeme v zahradě. A už vůbec ne, když jsou venku pejsci. "Bety! Bety!!" Jenže to už babi jede, Bety se lekne a uteče - vidím jí směřovat do uličky... "Do prdele!!!" V tu chvíli jsem byla fakt vytočená. Letím po schodech, berle v ruce, je mi úplně jedno, že můžu spadnout - hlavně ať jsem co nejrychleji dole. V životě jsem ty schody tak rychle nesešla. Na sobě jsem měla dost nepohodlné boty, bylo celkem chladno, měla jsem jen tričko, ale i to mi bylo jedno - ještě jedny schody a pak utíkám po chodníku, třísknutím za sebou zavřu, ale Bety nikde. Jdu na konec uličky, nevidím ji. "Bety!! Bety!!!" Jdu zpátky, potom rovně z druhé strany, potom zase zpět a volám, to už brečím. "Bety!!! Bety, prosím!!!" Pak mi sousedka říká, že její syn, viděl Bety u kostela. Kdy? Před chvilkou. Jdu tedy znovu uličkou až do dědiny - Bety nikde - kolem kostela, kolem hostince, na Mečník, kde ji lidé prý také viděli, ke hřišti, na louku, kudy chodíme směrem do lesa na procházky. Babi jde se mnou - nechápu, proč? Stejně Betynce celou dobu nadává do luder - promiňte mi, ale ano, jak píšu, do luder a každému s úsměvem, zatímco já se o ni bojím a brečím - jsem doslova v háji, tak ona ji nazývá ludrou a s úsměvem každému říká, že se zatoulala. A ty její řeči o tom, že je to můj miláček a že je ludra, to bylo něco na mě! Prý nemám brečet, že je to hrozné a podobně, že se najde... že přijde sama...
Bety by nikdy sama nepřišla, protože ještě nikdy, nikde sama nebyla. Vždy jen s námi a na vodítku. Krom toho nikdy neutekla. A neutekla by ani tenkrát, kdyby proti ní babi nejela! Lekla se a vyběhla ze zahrady takovou rychlostí, že se dostala až na cestu a potom byla tak zmatená, že nevěděla, kudy má jít. Utekla, protože se lekla toho auta - v tom to celé je. A to jsem taky babi řekla. I to, že jsem na ni volala, ať neotvírá vrata. Odpověděla mi, že mě neslyšela. Jak mě mohla neslyšet, když jsem řvala jako blázen? A pak začala mít ty blbé řeči... Je to jen pes, zajímalo by ji, jestli bych tak vyváděla, kdy se něco stalo sestře? Opravdu citlivá. A v tu správnou dobu! Jak to může říct? Tím mě dorazila. Řekla jsem jí, že to nemůže pochopit, když s Bety není dvacet čtyři hodin denně, když se o ní nestará, když se Bety nepřijde za ní pomazlit. Věděla jsem, že pokud ji nanajdu, už ji nikdy neuvidím. "Já nevím, co bych bez ní dělala. Bez ní by to nebylo ono. Ona je moje jediná radost."
Chodila jsem po dědině dvě a půl hodiny - nejméně třikrát jsem obešla všechna místa, kde by mohla být. Nakonec jsem šla domů, zkontrolovala jsem, co Black - ten tady chudáček kňučel, vzala jsem misku od Betynky, dala jsem ji stranou - Black však naštěstí snědl jen tu svou. S hrůzou jsem se šla podívat na telfon - mamka píše. Mám prý raději jít pro pejsky, aby mi nezmokli, v Opavě už prší... Kdby mi nepsala, ani bych ji nevolala - jenže nebudu lhát. Když ale uslyším její hlas, hystericky brečím a nejsem schopna slova, pořád opakuju jen: "Mami... Mami... Mami..." Mám se uklidnit a říct, co se stalo. Brečím a říkám, co se stalo. Mám se prý smířit s tím, že Bety už možná není. "Mami, prosím, to neříkej..." Až se vrátí z práce, půjde ji hledat. Je taťka doma? Zavolá mu... Šla jsem ven - znovu hledat - tentokrát už jsem si ale vzala pohodlnějšé boty, avšak opět nic. Když se vrátíme, zjistíme, že je taťka doma. Nevěděla jsem jak, ale říct jsem mu to musela. Babi říkala, že půjde se mnou, což neměla dělat - taťka byl naštvaný a tím, že se snažila pořád ospravedlňovat, to ještě zhoršovala. Šel ji hledat. Nakonec si vzal motorku a projel všechna místa, kam chodíme na procházky. Za chvilku přijela mamka a šla také hledat. Babi čekala se mnou, já pořád brečela, bylo mi tak, jak nikdy - bylo mi hrozně - ta představa, že je Bety už čtyři a půl hodiny kdoví kde sama, že ji možná nenajdou, že už ji možná nikdy neuvidím, jen ta představa mě děsila. Měla jsem o ni strašný strach. Betynka se nakonec našla v Bílovci, kde s ní čekali policajti. Skončila by v útulku. Moje Betynka a v útulku jen proto, že babi otevřela vrata! Betyka došla s cizími lidmi až do Výškovic - tam zjistili, že nikomu nepatří, ale dali ji najíst a zavolali ty policajty.
Babi o tom dodnes mluví - mluví o tom proto, protože ví, že na tom nese vinu - kdyby ta vrata neotevřela, nestalo by se to. Betynce způsobila trauma - ta byla první dva dny poté úplně zmatená a nedůvěřivá. A já? Já jí to nikdy nezapomenu. Tak hrozně jako tenkrát, jsem se ještě nikdy necítila.

Ale abych nepsala jen o tom horším. Minulý týden v paták, když jsme s mamkou čistily klece agapornisům a zebřičkám, jsme si sice nevšimly, ale v sobotu ráno, našla mamča v hnízdě zebřiček tři vajíčka! Jedno bohužel prasklo - škoda, byl v něm zárodek. Dívaly jsme se tedy na internet, co dělat - připravily jsme míchanici, přečetly instrukce - po sedmi dnech, posviťte na vajíčko baterkou, za čtrnáct dní budou ptáčci... Zebřičák stasvěl v neděli hnízdo, společně seděli namačkaní jako sardinky... A dnes ráno byla prasklá další dvě vajíčka! Pouze jedno celé, ovšem prázdne - škoda, už jsem se začínala těšit na mladé ptáčky. Ale nevadí - maminčina kamarádka - holka stejně stará jako já, která nám prodala první dva agapornisy a její tatínek další, mamce řekla, že poprvé se to podařit nemusí, ale mají k tomu vhodné podmínky, tak se to příště prý podaří.

Mamka celý minulý týden pracovala. Její kolegyně, se kterou se střídá, si vzala dovolenou, takže musela být sedm dní, dvanáct hodin v práci. Já se opět starala o pejsky a pomohla mamce s čím jsem mohla, aby toho neměla moc. V úterý pršelo, ale byla tu za mnou na celý den babička - maminka mamky. Bylo to fajn. Středa, čtvrtek také pršelo a potom bohužel až do konce týdne, ale babičku jsem tu měla i v sobotu. Takže mi ten týden utekl celkem rychle, ač to bylo díky počasí náročnější, než bych čekala. Ale zase na druhou stranu - i když jsem nemohla jít ven, našla jsem si chvilku na čtení.

Od neděle, máme doma třetího pejska - sice jen na hlídání, ale i tak na delší dobu. Je to yorkshirka, jmenuje se Bety - ano, jako naše Bety. Když zavolám na jednu, přijde buď ta, kterou jsem nevolala, nebo obě. Myslela jsem, že naše ohařice, nebude tu malou brát, ale ono je to naopak - malá vyjela na velkou! Ale už je to v pořádku. Naučila se naše pejsky respektovat a z Bety, má malá Bety i strach - což nemusí. První noc byla náročnější - Bety reagovala na každý zvuk - šťěkala, ale druhá byla lepší - štěkala jen jednou. Jinak je to moc milá psí slečna - přítulná a hodná. Přes noc spinká v pelíšku, k ránu, nebo ráno přijde ke mně a chce si hrát. Já však moc nechci, aby se ke mně tak měla - pořád mě pusinkuje - bylo by nám po sobě smutno, a to rozhodně nechci.

Od příštího týdne, začíná rodičům dovolená - budeme malovat. Počítám s tím, že se nějakou dobu nedostanu k notebooku, pokud nebude možnost někam se s ním uklidit. Takže doufám, že do té doby, stihnu ještě něco napsat, popřípadě přidat další člámek o knize, kterou právě čtu. Bylo to teď trošku náročnější, ale věřím, že se to zlepší a já si opět najdu čas na psaní.

Mumford & Sons, Baaba Maal, The Very Best, Beatenberg - Wona

9. července 2016 v 15:14 | Nikinka
O novém klipu vím z Facebooku. Vyhlížela jsem ho - na YouTube se objevil později, než bylo psáno. Ale kapela opět nezklamala. Jsem nadšená!



K létu patří kniha

6. července 2016 v 15:03 | Nikinka
Léto bez knihy - to si neumím představit. Když jsem doma sama, když je pěkné počasí, hned po snídani beru do pytlíku MP3, knížku, vodu a jdu ven - jsem tam s pejsky až do oběda a potom až do večera. Pustím si AC/DC, otevřu knížku a čtu a čtu.
Pokud také máte nejvíce času na čtení právě v létě, pak vás možná nějaká kniha zaujme. Sice jsem čekala mnohem víc titulů - katalog je platný tři měsíce - nakonec je jich méně, ale snad těch správných.


Stejně jako minule, i dnes začnu bestsellerem - tentokrát knihou Reportér.



O lžích,

které říkáme sami sobě,

abychom

přežili...


Sandra Brown
REPORTÉR

Dawson Scott, uznávaný reportér, se doslýchá od svého informátora z FBI, že se objevily nové informace o případu, který se začal odvíjet už před čtyřiceti lety. Ví, že by z toho mohla být mimořádná reportáž, a když začne zkoumat okolnosti, upotá ho mladá vdova Amelia, která je s tímto případem spjata. Pak je zavražděna chůva jejích dvou malých synů a dochází k zásadnímu obratu. Dawson se pouští po stopě unikající zločinecké dvojice a odhaluje překvapivé tajemství... Napínavý i vášnivý román je příběhem o lžích, které říkáme sami sobě, abychom přežili, a o nemožnosti skutečně uniknout vlastní minulosti.


Pro milovníky společenských románů a románu o lásce: Zimní moře, Jeden plus jedna, Pravda o lásce a Panství Edenbrooke.


Susanna Kearsleyová
ZIMNÍ MOŘE

Úspěšná spisovatelka Carrie McClellandová píše román o jakobitském povstání a neobjasněné zradě, která vzpouru skotských šlechticů v 18. století odsoudila ke zkáze. Trosky hradu Slains, který náhodou míjí cestou k přátelům, ji přitahují silou, kterou si nedokáže vysvětlit; jako by zde postavy jejího románu doslova ožívaly. Carrie si proto poblíž hradu pronajme domek a pustí se do práce s energií, která ji samotnou překvapuje. V okamžiku, kdy na stránky knihy vstoupí Sofie Patersonová, její dávný předek z oné doby, začnou se dít nepochopitelné věci. Carrie se z paměti vynořují vzpomínky tak silné, že je nesmazala ani staletí, a díky nim je jedinou osobou, která zná pravdu o podlém spiknutí a zradě. A dávné události začnou pomalu zasahovat i do jejího osobního života.

Jedna singl matka.

Jedna chaotická rodina.

Jeden neznámý muž.

Jeden nečekaný příběh lásky.


Jojo Moyesová
JEDEN PLUS JEDNA

Představte si, jak by mohl vypadat příšerný život: manžel odešel a rodině nepřispívá ani penny. Vašeho syna puberťáka šikanují a dcera, matematický génius, má sice možnost chodit do prestižní školy pro nadané děti, ale vy si to zkrátka nemůžete dovolit. Už jen nákup školní uniformy by znamenal pořádnou díru do rozpočtu - a co teprve školné... Seznsmte se, přesně takový je ve zkratce život Jess Thomasové. Jednoho dne se však Jess přihodí zvláštní věc. V taxíku najde svaztek bankovek, který patří arogantnímu milionáři Edu Nichollsonovi, u něhož doma Jess uklízí. Žádný balik to sice není, pro Eda bezesporu jen pár drobných, nicméně pro Jess by ony peníze znamenaly řešení problému. Jinak zásadová žena se impulzivně rozhodne, že si peníze ponechá a využije je pro svou dceru. V té chvíli ještě netuší, jak jí jejich majitel následně změní život...


Stephanie Laurensová
PRAVDA O LÁSCE

Gerrard Debbington, švagr jednoho ze slavných Cynsterů, se o manželství nezajímá. Je zamilován pouze do svého malířského umění a jeho budoucí mistrovské dílo je právě nadosah - lord Tregonning mu konečně dovolil zachytit na plátně slavné zahrady jeho sídla Hellebore Hall. Má to pouze jeden háček, Gerrard musí vytvořit i portrét jeho dcery Jacqueline. Nejdřív se mu nechce plýtvat talentem na nějakou zpovykanou slyčnu, ale když Jacqueline uvidí, zdá se mu náhle jako ten nejdokonalejší model.


Román pro

nevyléčitelné

romantiky!


Lulianne Donaldsonová
PANSTVÍ EDENBROOKE

Marianne odjíždí na venkov, aby unikla nudné sezóně v Bathu. Ale při příjezdu je její kočár přepaden neznámým mužem, a dívka zjišťuje, že namísto rozímání ji čeká tajemství k rozlousknutí. Kdo ji vlastně na panství Edenbrooke pozval, a proč? Má s tím co dělat Phillip, tvrdohlavý a okouzlující syn majitelů panství?



Pokud máte rádi napínavé knihy, pak vás možná zaujme Bába Motyka nebo Farma.


Marko Hautala
BÁBA MOTYKA

Po generace si mládež z jednoho zastrčeného předměstí na severu Finska předává hrůzostrašnou legendu o bábě Motyce. Má černý jazyk. Kdo o ní promluví, toho čeká smrt. Bába Motyka mu vyrve srdce z těla, zakope ho a nakonec sní. Je to jen historka, krutá tradice mezi místními dětmi? Proč ale z města mizí lidé beze stop? A co se vlastně děje v opuštěné vile na ostrově, kam nikdo nesmí? Sagal má tajemství, protože promluvila. Samuel hledá svou dávnou lásku Julii, která zmizela. Maisa chce najít odpovědi na otázky, co ji trápí už od dětství. Bába Motyka však nezná slitování… Uhrančivý thriller s hororovou zápletkou od autora označovaného za finského Stephena Kinga.



Dva osudy.

Dvě pravdy.

Komu věřit?


Tom Rob Smith
FARMA

Daniel je přesvědčen, že jeho rodiče si po odchodu z Londýna užívají klidný důchod na farmě v matčině rodném Švédsku. A pak mu jednoho dne zatelefonuje otec. "Volám kvůli matce… Není v pořádku… Fantazíruje - vidí hrozné, hrozné věci." Daniel si okamžitě zarezervuje letenku, když vtom má další hovor. "Tvůj otec s tebou už určitě mluvil," ozve se matčin hlas. "Všechno, co ti ten člověk řekl, je lež… Počkej na mě na Heathrow…"
Daniel je zničehonic nucen rozhodnout se, komu věřit. Matčinu tvrzení o děsivém zločinu, o spiknutí, na němž se podílí i jeho otec? Otcovu přesvědčení o matčině duševní nemoci? Klíčem je příběh plný znepokojivých detailů a hlubokých tajemství z minulosti - navíc Daniel skrývá jedno čerstvé, současné…



A závěrem něco pro mladé čtenáře: Pekelné stroje 2: Mechanický princ nebo Will Grayson, Will Grayson.


Cassandra Clareová
Pekelné stroje 2
MECHANICKÝ PRINC

V magickém viktoriánském Londýně našla Tessa úkryt u Lovců stínů, klid má ale krátké trvání. S pomocí samotáře Willa a oddaného Jema totiž zjišťuje, že Magistrova válka proti Lovcům stínů má velmi osobní důvod. Viní je z dávné tragédie, která mu zničila život. Jestliže chtějí odhalit tajemství minulosti, musí se vypravit do mlžného Yorkshiru, londýnských uliček i na ples plný nepřátel, kde se Tessa dozví děsivou pravdu o svém původu. Ukáže se také, že někdo ze středu Společenství zradil…



Jedné studené noci

kdesi v Chicagu

Will Grayson potkal

WILLA GRAYSONA


John Green, David Levithan
WILL GRAYSON, WILL GRAYSON

Chicago je dost velké město a dva středoškoláky z jeho opačných konců může dohromady svést leda náhoda. A aby se navíc oba dva jmenovali stejně, totiž Will Grayson? A co teprve, když se do všeho vloží ještě kamarád jednoho z Willů zvaný Drobek, tornádo v lidské podobě! Oba Willy čeká řada příjemných i méně příjemných překvapení a postupně si budou muset znovu přebrat všechno, co si mysleli o sobě, o lásce i o přátelství.



Co mě zaujalo?
Už s první knihou Než jsem tě poznala, mě Jojo Moyesová dostala. S životem s tělesným postižením, mám vlastní zkušenost, proto by mě v životě nenapadlo, ač jsem moc dobře věděla, co si kupuji, že zrovna já od poloviny této knihy, budu brečet až do konce. Něco tak krásného jsem nečetla! S takovým citem! Jeji knihy, mají v mé knihovně své čestné místo - koupila jsem si každou, chci proto i Jeden plus jedna. Nejsem na přeslazené romány, ale Panství Edenbrooke bych si možná koupila.
Po podrobnější anotaci a dle recenze, mě zaujala i Bába Motyka - tato kniha se nesmí dostat do rukou moji prababičky - byla by na mrtvici, že čtu takové knihy. Ale když je dobrá... Neuškodí se trošku i bát. Nemyslíte? Tom Rob Smith, je naprosto skvělý vypravěč. Těším se, až si Farmu přečtu. Doufám, že kniha bude stejně dobrá jako Dítě číslo 44.
A protože mám ráda knihy Johna Greena, pak mi Will Grayson, Will Grayson, rozhodně nesmí chybět.

Harlan Coben - Chybíš mi

3. července 2016 v 8:30 | Nikinka |  Z mé knihovny
"Coben je zkrátka špička - vezměte si kterýkoli
z jeho thrillerů a dostanete překvapivý příběh
plný napětí a zvratů, to vše podbarvené
silnými emocemi a srdcem."
GILLIAN FLYNNOVÁ, autorka bestselleru ZMIZELÁ


"Cobenovi se zase jednou povedlo
zručně sestavit a pak zase na drobečky rozebrat
časovanou bombu příběhu."
Booklist


"Kniha, do které se slepě a hluše ponoříte,
kvůli které nebudete spát a pro kterou
zapomenete i včas vystoupit z autobusu!"
Associated Press




Po skvělém thrilleru Šest let, jsem se moc těšila na Chybíš mi. Ani tentokrát není nouze o napětí.
Newyorská policistka Kat Donovanová, je osamělá žena středního věku, která žije svou prací a večery tráví sama nad sklenkou vína. Když jí její nejlepší přítelkyně Stacy založí profil na internetové seznamce, ani jedna z nich netuší, jaký koloběh událostí se semele. Kat najde profil svého bývalého snoubence, který jí před osmnácti lety zlomil srdce. Avšak je to skutečně Jeff, nebo jen někdo velmi podobný?
Mladý chlapec, Brandon, chce aby mu Kat pomohla najít jeho matku, která údajně odjela s přítelem na dovolenou. Brandon tvrdí, že byla unesena Katiiným bývalým snoubencem - tomu však nikdo nevěří. Ze zpočátku neškodného rozmaru se vyklube těžký kriminální případ.
Třetí linka příběhu prozradí, že důvod, proč se Kat stala policistkou, byla vražda jejího otce. Po osmnácti letech však vyplouvají na povrch důkazy o tom, že muž, který byl z vraždy obviněn a momentálně umírá, je nejspíš nevinný. Kat by se konečně ráda dozvěděla pravdu, ale žádný z kolegů jí nechce pomoct.
Zápletky do sebe neuvěřitelným způsobem zapadají, ale i tak můžete při čtení občas pociťovat neuspokojení. Je to proto, že úplné rozuzlení děje se skrývá až na posledních stránkách. Coben drží čtenáře v napětí až do konce.
Kniha Chybíš mi se čte dobře. Nemůžu jinak, než stejně jako předchozí hodnotit pěti hvězdičkami a vřele ji doporučit.



HARLAN COBEN (* 1962, Newark), absolvent politologických studií, je uznávaným a oblíbeným autorem kriminálně laděných knih, za něž byl několikrát nominován či vyhlášen vítězem vícera amerických, britských, francouzských či německých žánrových cen (mj. Edgar Award, Shamus Award, Anthony Award či Dilys Award). Posledních osm titulů, které napsal (nejnovější The Stranger, připravujeme k vydání), se olamžitě po zveřejnění vyšvihlo na první místo žebříčků bestsellerů The New York Times, filmový přepis jeho románu Tell No One získal čtyři Césary (francouzskou obdobu amerických Oskarů). Harlan Coben žije s manželkou a čtyřmi dětmi v městečku Ridgewood ve státě New Jersey.
Knižní klub vydal jeho romány Nikomu ani slovo (2002), Teď, nebo nikdy (2003), Nadobro ztracený (2003), Podrazák (2005), Mrtvá z Nevady (2006), Temné lesy (2008), Drž se (2009), Schůzka v Paříži (2010), Přistižen (2012) a Šest let (2014).