Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Listopad 2014

Vánoční nákupy

29. listopadu 2014 v 13:56 | Nikinka |  Novinky
Tak už mám nakoupeny dárky pro rodiče a sestru, nedávno, jsme si udělaly výlet do Ostravy po obchodech v Shoping Parku.
Babičky, prababička a prateta, nám daly peníze ne Ježíšky, tak jsme nakupovaly Chodily jsme do všech oblíbených obchodů a jen jsme vybíraly. Bylo to fajn.
Už nejme malé, takže některé dárky, nejsou překvapení, ale jsem ráda, že jsem si to mohla užít a vybrat si, co se mi líbí. Vánoční kolekce, jsou sice trošku omezenější - moc mě mrzí, že když třeba nemám peníze, jsou obchody plné krásných věcí, a když je mám a můžu se rozšoupnout, pak jsou obchody skoro prázné.
Jsem milovník svetrů a košil, takže jsem si koupila dva svetry a košili. Mám radost, že jeden z těch svetrů, je ten, který už jsem obdivovala v Bredě v Opavě. Je takový pískový s uzávěrem na zádech - i sestře se líbil. Druhý mám šedý - dávám přednost spíše tmavším barvám, jen málo, si kupuji světlejší. Ta košile, tak ta byla poměrně drahá, ale krásná - boží - přesně takou jsem chtěla - mám jí dohromady za babičku a prababičku.
Myslím, že dárky celkově, už mám taky vyřízené, takže už jsem jen dokoupila toto, ať jsou ostatní spokojení, že jsem si za jejich peníze na dárky, něco vybrala.

Byly jsme taky u tety. Mamka měla objednané nějaké parfémy - taky na Vánoce, tak jsme pro to jely. Povídaly jsme si, pily kafe a čekaly na balík. Přišel za mnou bratránek, hups mi na klín, a vykládal mi, jak je ve škole, že je teď nemocný, takže je doma... že se nemusí učit - je prý rád. Že nemá úkoly, takže prý celé dny, hraje hry na počítači. Potom vykládal, že má rád matiku, tělocvik a angličtinu. Nesnáší prvouku a češtinu - zato má rád sloh - to prý není taková nuda, jako čeština...
"Zlato, ale ono to k sobě patří. Čeština, sloh a později litaratura, to se počítá jako jedna známka na vysvědčení. Je to sice těžký, ale krásný jazyk. Čeština je těžká, ale zajímavá..."
On na to, že je to děs, že je to dobré tak akorát v hodinách spát, tak moc, se nudí. Že holky prý mají rády češtinu a nemají rády angličtinu s matikou, kluci to prý mají opačně... A tak tam pořád povídal, páté, přes deváté, ale orientovala jsem se a chápala, co mi tím vším říká.
Viděla jsem, co probírají. Slíbila jsem, že se na to spolu pdíváme příště: "Až přijedu, budu tu déle, tak ti pomůžu a poradím, s čím budeš potřebovat." To zvládneme. Nakonec, to jistě nebude taková hrůza, jak mi popisoval.

Zdravím

27. listopadu 2014 v 18:41 | Nikinka |  Novinky
Zdravím,

opět jsem se trošku opozdila s plánováním dalšího článku, ale nemám teď moc času na psaní článků, spíše je rychle připravuji dopředu. Jeden týden dva dny, druhý jen jeden, jsem tu totiž sama - takže venčení psů, sem tam menší úklid, mytí nádobí a podobně, zůstává na mně. Krom toho jsem byla zase na nákupech... Píši tedy dnes.
Mám nakoupeny dárky pro sestru a rodiče. Všechny. Loni jsem ještě týden před svátky, nakupovala poslední drobnosti. Všude spousta lidí - jeden můj kamarád, by řekl: "Já raději jdu, protože tady je lidí jako sraček." Promiňte mi to slovo. Já taky nemám ráda honičku za nakupováním vánočních dárků, když se kolem mě motá spousta lidí a jsou fronty - DĚS! K zblbnutí.
Tak jsem to skoro všechno letos stihla najednou. Mám dva dárky pro sestru - už zbývá jen dárek k narozeninám. A taky pro mamku a taťku. Snad potěším sestru, ač vím, co se jí líbí.

Byla jsem se podívat i do knihkupectví, přestože jsem tam byla i týden předtím. Slíbila jsem sestře druhý díl Vraní dívky, tak jsem si koupila ještě další dvě. Hledání Aljašky - konečně! Johnova prvotina Hvězdy nám nepřály, je důvod, proč jsem začala číst romány. Nemám je moc v lásce. Nemám ráda takovou tu klasiku, kde je vše naperosto super, spousta peněz a podobně. Nemám ráda takový ten druh Jak slepá k houslím přišla. Mám ráda spíše třeba smyšlené romány, ale vypravující ze života. Život přeci není jen pohádka. O tom sama něco vím. Víc, než dost. Z takových knih, si vždy něco vezmu. Jejich vyznění, ve mně zůstává dlouho po přečtení. Snažím se takové příběhy i psát, protože chci psát o něčem, co si dle vlastních zkušeností, dovedu představit. Ne o něčem, co ve svém vlastním životě neznám, jestli mi rozumíte, co tím, nebo jak to myslím? Potom tu Vraní dívku 2 Hladový oheň. Celou cestu jsem mluvila jen o tom, že musíme Denisce koupit Vraní dívku - co bych pro ni neudělala - není nic, co bych kvůli ni neudělala - já bych pro ní, udělala všechno! Doufám, že se nám oběma, bude kniha líbit - zatím čte první díl sestra. Už se těším, na ten hrůzostrašný děj, který podle čtenářů, čtenáře čeká! A neplánovaně také Můj devátý dotek - doporučila nám ho paní prodavačka, když jseme probíraly Johnovy knihy a film Hvězdy nám nepřály - jedná se o skutečný příběh, o deník, který napsala žena, v době, kdy se vyrovnávala se smrtí manžela.
Asi nestihnu ty knihy připravit - ještě jsem o tom nejspíš nepsala, ale mám už napsaný svůj poslední článek. Hodně jsem přemýšlela, a mám pocit, že tentokrát by se musel stát zázrak, abych si to rozmyslela. Stálo mě to hodně přemáhání, abych vůbec vydržela do května, natož, abych došla až sem.
Upřímně: všichni asi vědí, proč chci psaní blogu nechat - už jsem psala loni, že nemám inspiraci. Není to o tom, že by mě blog nebavil. Prostě je pro mě někdy těžké, něco vymyslet. A pak je tady to s tím vulgárním komentářem, ze začátku roku. Slova jedné z vás k tomu, se mě hluboce dotkla a mrzí mě dodnes. Nemůžu být mezi těmi, kteří mě vůbec neznají, a přitom napíší to, co napsala jedna z vás. Nemůžu být mezi těmi, kteří mi nevěří. To, co se stalo, co jsem si od jedné z vás přečetla... To už na mě bylo moc - to už bylo přes čáru toho, co jsem schopná snést. Tomu tedy vážně říkám "důvěra a charakter".
Jsem zklamaná tak, jak už být snad ani nemůžu. Mám hrozně ráda lidi, nikdo mě ale nikdy nezklamal tolik, jako člověk, který mě vůbec nezná. Bude tedy asi lepší, nechat to za sebou, přestože je mi to líto. A ač bych si klidně mohla říct, že budu psát pro ty druhé a na ty, kteří mi ublížili, prostě zapomenu. Je mi to ale hrozně, opravdu hrozně líto. A vlastně ani nevím, jestli mám ještě chuť pokračovat.

Vánoční pohoda s knihou

24. listopadu 2014 v 17:27 | Nikinka
Kniha jako dárek pod stromeček, tím se nedá nic zkazit. Já osobně, nalézám knihy pod stromečkem už od dětství, ale nikdy jich nebylo tolik, jako loni - šest! Tak jsem si řekla, že letos, nechci knihu ani vidět! Smějící se Pokud přece, jedna bohatě postačí.
Vánoční výběr je dle mého názoru, vzhledem k tomu, co bylo loni, mizerný. Přesto tu něco mám - pro mě to není žádná katastrofa. Výběr je sice mizerný, ale dobře, alespoň doženu, co mi v knihovně chybí.


Pro ty, kteří mají rádi společenské romány a romány o lásce, tu mám novinky z Edice světový bestseller - Manželovo tajemství, o knize jsem se už zmínila - už ji mám i koupenou, knihu s názvem Vyprávěčka - do prčic, je ve VIP programu, ale já už ji mám měsíc doma! Kdybych počkala... A v této edici, také vychází nové vydání knihy Vzkaz v láhvi.

"MOJE DRAHÁ CECILIE, POKUD TOHLE

ČTEŠ, TAK JSEM UŽ MRTVÝ..."

Tři ženy. Tři osudy. Tři Pandořiny skříňky.



Liane Moriarty
MANŽELOVO TAJEMSTVÍ

Představte si, že najdete dopis, který vám manžel napsal s tím, že jej máte otevřít až po jeho smrti. Představte si také, že dopis obsahuje jeho nejhlubší temné tajemství - něco s potencionálem zničit nejen život, který jste společně vybudovali, ale i životy druhých... Představte si tedy, že jste narazila na takový dopis, ale váš manžel stále žije... Otevřete ho?
Cecilia Fitzpatrickpvá má všechno, co by si člověk mohl přát: je úspěšná v práci, oblíbená mezi lidmi a především má tři krásné dcery a spokojené manželství. Její život je řádný a neposkvrněný jako její domov. Dopis jejího manžela, který měl být objeven až po jeho smrti, ale všechno změní...


Odpustit nebo potrestat?

A máme na jedno či druhé právo?



Jodi Picoultová
VYPRÁVĚČKA

Sage se skrývá se svými jizvami na tváři i na duši v pekařství, protože tam pracuje sama a v noci. Její rodina má židovské kořeny, babička přežila holokaust, ale ona sama se víře brání. Společnost nevyhledává, při skupinové terapii, na níž se snaží vypořádat se smrtí maminky, se ale seznámí a pak i spřátelí se sympatickým devadesátiletým Josefem Weberem. Při jednom z jejich dlouhých rozhovorů ji tento muž, kterého si všichni v jeho okolí váží a mají ho rádi, požádá, aby mu pomohla spáchat sebevraždu, neboť ho již dlouhá léta tíží svědomí. Aby Sage přesvědčil, vzpomíná na své působení v SS i koncentračních táborech. Po dlouhém zvažování Sage kontaktuje odbor ministerstva spravedlnosti pro lidská práva a zvláštní vyšetřování a podaří se jí přesvědčit babičku, aby jí i ona vyprávěla o svém mládí. Zděšeně naslouchá, co všechno zažila v polském ghettu, v Osvětimi i později na útěku. Je možné, že se s Josefem Weberem setkala a může ho usvědčit? A kdyby Sage vyhověla přání starého muže - byla by to vražda, nebo vykonání spravedlnosti na tyranovi? Kontroverzní brilantní román o vině a trestu.

"Vím, jak moc jsi ji miloval, tak mě prostě

napadlo, že jsi ten chlap, kterého hledám..."


Nicholas Sparks
VZKAZ V LÁHVI

Milostný vzkaz v láhvi byl svěřen vlnám, dílem osudu jej oceán zanese na pláž Cape Cod, kde jej nalezne Theresa Osbornová. Rozvedená matka dvanáctiletého syna a novinářka píšící pro Boston Times si na pobřeží přijela na pár dnů odpočinout od práce a načerpat novou sílu do života, ve kterém se cítí osaměla. Svou něhou a vřelostí Theresu dopis natolik zaujme, že se vydá po stopách příběhu velké lásky, které nebylo dopřáno štěstí. Kdo je autorem dopisu? A proč nemohl být doručen adresátovi? Tajemství vzkazu a všechny otázky s ním spojené přináší Therese novou energii a nadšení do života. Avšak teprve když pozná pisatele, uvědomuje si, jak těžká a zranitelná může být její role v celém příběhu...


Troška napětí, pro milovníky detektivek a thrillerů - Bretaňské poměry, Já, Poutník - kniha mi byla doporučena, takže si ji nejspíš koupím a Hladový oheň. Pokud někdo četl Vraní dívku, pak už na Hladový oheň čekal. Já počkala a včera jsem si koupila první knihu, přestože je to jen pro "silné povahy". Uvidíme, jsem připravená na masakr raději dřív, než by mě to možná mohlo překvapit.
Takže, moji milí, první kniha bude, jen teď čte sestra, takže to potrvá, než se Vraní dívka dostane ke mně. Už jsem hledala informace o třetí knize a našla jsem je. Třetí kniha s názvem Vraní dívka 3: Pýthiiny rady, by měla vyjít 1.9.2015 - datum se ještě může změnit, tohle je jen přibližné. Každopádně se začínám těšit.


Kdo by chtěl vraždit v letní Bretani...



Jean-Luc Bannalec
BRETAŇSKÉ POMĚRY

První případ komisaře Dupina, Pařížana za trest přeloženého do Bretaně - na konec světa. Jednoho letního rána dojde v rybářské vesnici Pont Aven k vraždě. Zavražděn byl stařičký majitel legendárního hotelu Central, v němž bydlela řada slavných umělců včetně Gauguina. Jaké události předcházely tomuto zdánlivě absurdnímu zločinu? Brzy na to je na mořském břehu objevena další mrtvola... Tlak veřejnosti sílí, umínění vesničané zarytě mlčí a komisař Dupin si razí cestu houštinou bretaňských poměrů a dostává se na stopu tajemství...
Poutavý kriminální román okořeněný jemným humorem a tak působivý, že čtenář dostane chuť sám se projít malebnými uličkami rybářské vesnice a dýchat slaný mořský vzduch.


"Jediný thriller, který si

letos musíte přečíst."

- The Guardian



Terry Hayes
JÁ, POUTNÍK

Poutník, je přezdívka muže, který neexistuje. Adoptivní syn zámožné americké rodiny kdysi vedl tajné oddělení odhalující zločiny uvnitř špionážních a zpravodajských služeb. Než se stáhl do ústraní absolutní anonymity, napsal knihu o moderních vyšetřovacích metodách. Svérázná příručka se mu však stala osudnou: kdosi ji použil coby návod, jak někoho zabít, znemožnit určení totožností oběti a zahladit po sobě jakoukoli stopu. A někdo jiný s její pomocí Poutníka našel a přiměl ho zapojit se do objasnění této vraždy.
Na první pohled pouhý krimimální případ, ač vyjímečný a problematický, se ale jako mávnutím proutku změní v děsivý závod s časem, kde jde o mnohem víc než o vypátrání pachatele zločinu. Poutníkův protivník totiž podobně jako on nemá jméno ani tvář. Má však cíl, za nímž neúprosně kráčé: chce ve jménu svého Boha vykonat masovou pomstu. A našel si k tomu i prostředek, hrozivý a nemilosrdný, stejně jako je jeho nenávist.
Mimořádný debut - přeložený do více než dvaceti jazyků kombinující prvky špionážního a kriminálního thrilleru ční vysoko nad průměr obou těchto žánrů především díky mistrovskému zachycení souboje dvou géniů, z nichž každý sice stojí na opačné straně dobra a zla, oba však spojuje nepřízeň osudu a buldočí odhodlanosti.

Pozor - jen pro silné povahy!



Erik Axl Sund
Vraní dívka 2
HLADOVÝ OHEŇ

Pokračování švédského bestsellerového thrilleru Vraní dívka. Kriminální komisařka Jeanette Kihlbergová neustává v pátrání po tom, kdo bizarním a zároveň drastickým způsobem zabíjí přistěhovalé chlapce. Náhle však dojde k brutální rituální vraždě úspěšného obchodníka. Mnohé okolnosti ukazují na to, že jde o pomstu. Ale za co? Psychoterapeutka Sofia Zetterlundová, která se mezitím stala Jeanettinou partnerkou, neoficiálně sestavuje profil pachatele. Zároveň se snaží najít cestu ke svému skutečnému já, které ji fascinuje i děsí. Stopy vyšetřovaných zločinů a minulosti Victorie Bergmanové vedou k elitní internátní škole, do Dánska i na mrazivý sever - šokující, nečekané rozuzlení se začíná rýsovat...


To nejlepší na konec - vyšla novinka spisovatele Johna Greena, který se po své prvotině Hvězdy nám nepřály, těší mimořádnému zájmu čtenářů Aby ne, je to nádherný, citlivě napsaný příběh. Nebylo tomu jinak ani u knihy Hledání Aljašky - mrzí mě, že jsem si tento titul ještě nekoupila. Musím postupně, protože je toho moc, co vychází, takže to někdy nestačím kupovat. Ale napravím to, protože věřím, že druhá kniha nezklame a tu třetí jsem netrpělivě očekávala.
Pevně věřím, že tak jako byla krásná první kniha, která konečně vyšla na DVD (těšila jsem se na to, až příběh, který jsem četla uvidím - bylo to krásné. John je skvělý autor a film podle jeho knihy, byl jako kniha sama), budou krásné i obě další. A kdoví, třeba i čtvrtá, která má vyjít příští rok v dubnu - Příliš mnoho Kateřin.


John Green
PÁPÍROVÁ MĚSTA

Po úspěchů románů Hvězdy nám nepřály a Hledání Aljašky vychází nyní v českém překladu další dílo úspěšného autora Johna Greena, který si u nás bleskurychle získal početný fanklub. Hrdinou je Quentin Jacobsen, normální, tak trochu bojácný kluk, který má od dětství rád nespoutanou Margo. Ta mu pak jednoho dne nečekaně zaklepe na okno a vtáhne ho do podivuhodného dobrodružství. Když dívka další dny ve škole chybí, Quentin začne pátrat a brzy si uvědomí, že pro něj zanechala určité stopy. Znal vlastně Margo? A co jsou papírová města, s nimiž se nyní stále setkává? Brilantní příběh nabitý upřímnými emocemi, který nenechá čtenáře chladným.


A co z toho doporučit? Jak už jsem napsala, některé tyto knihy, mám už koupeny. Rozodně - pokud jste viděli Hvězdy nám nepřály - doporučuji i knihu, ač je lepší číst knihu, potom teprve vidět film, pokud podle nějaké, nějaký tedy je. Ti, kdo už viděli, se rozhodně mohou těšit i na ty, podle dalších knih - Papírová města, budou mít premiéru 31.7.2015. Určitě nebudete litovat, když sáhnete po triologii Vraní dívka, já už se těch knih nemohu dočkat!

Moonwalker

24. listopadu 2014 v 14:13 | Nikinka
Tak jsem tento film po strašně dlouhé době viděla. Mím ho sice na DVD, ale abych se přiznala, nepamatuji si, kdy naposled jsem ho viděla. Ne že by se mi nelíbil. To ne. Je to jeden z nejlepších filmů s Michaelem, ale nemám se na něj jak podívat - rodiče nemají Michaela rádi.
Tak jsem se tedy dívala po dlouhé době. Nechci nikomu vnucovat něco, co tady nemá nido rád. Já to respektuji. Když mám chuť, poslechnu si pár písniček, ale na DVD, se nedívám. Když přece, nejdřív se zeptám, jestli smím. Jestli mají mamka a sestra chuť, podívat se se mnou. Mám doma i pěkný a dojemný film Život legendy, dívala jsem se na něj s mamkou a sestrou, ale už je to taky dlouho. Nebo, je to možná tři roky, co jsme na Silvestra, sledovali koncert na 3SAT, a všem se líbil - k mému překvapení. Sestra by se tenkrát dokonce dívala ještě jednou. Ale to byla nejspíš náhoda, protože jinak Michael Jackson, není zrovna to pravé ořechové, co by rodiče poslouchali. Jsem vychovaná na jiné hudbě - taneční devadesátky a osmdesátky, ale rozhodně to nebyl Michael... Nebo třeba na rockové - k tomuto žánru, mám nejblíž a zůstalo mi to. Navíc stejně, jako můj taťka, i já jsem podědila, že miluji hudbu - takže mi něco doma hraje pořád. A mamka?
Ani se nedivím, že Michaela nemusí. Když byla její sestra malá, Michael hrál v pokojíčku pořád. Mamku to asi občas už muselo pěkně štvát - taky bych nemohla poslouchat jedno a totéž pořád dokola. Tak jsem tedy využila toho, že je film Moonwalker v televizi a dívala jsem se sama.
Jedná se, řekla bych, o fantasy film. Čeká vás kouzelná cesta do Michaelova světa, dlouhá jako celovečerní film, který má spoustu speciálních efektů, proto jsem jej nazvala jako fantasy. Na začátku je píseň Man In The Mirror. Následují sestřihy Michaelovy kariéry, až k oblíbenému Smooth Criminal.
Snad jsem na nic nezapomněla a srozumitelně, vám přiblížila alespoň něco z toho, co čeká ty, kteří to neviděli. Snad budete mít brzy příležitost.
Bylo fajn, připomenout si teto film a Michaela v něm. Podívala jsem se na něj ráda a s chutí.

Návštěvnost 173 - 176

22. listopadu 2014 v 16:07 | Nikinka |  Návštěvnost blogu
Děkuji všem, kteří tento blog navštívili.


Ponděl: 11
Úterý: 5
Středa: 5
Čtvrtek: 7
Pátek: 5
Sobota: 0
Neděle: 9
Celkem: 42


Ponděl: 11
Úterý: 12
Středa: 10
Čtvrtek: 4
Pátek: 8
Sobota: 6
Neděle: 10
Celkem: 61


Ponděl: 5
Úterý: 9
Středa: 15
Čtvrtek: 11
Pátek: 8
Sobota: 11
Neděle: 5
Celkem: 64


Ponděl: 11
Úterý: 11
Středa: 5
Čtvrtek: 12
Pátek: 2
Sobota: 5
Neděle: 3
Celkem: 49

Hvězdy nám nepřály - Trailer

19. listopadu 2014 v 18:39 | Nikinka
Knihu, podle které je natočen tento film, jsem četla jedním dechem - je to tak krásný a procítěný příběh! Na konci jsem se neubránila slzám. Něco tak krásného jsem ještě nečetla. Je to silný příběh, který vám vžene slzy do očí.
Film jsem viděla - ani ten se neobešl bez slz, ale rozhodně stál za to.



S. J. Watson - Dřív než půjdu spát

16. listopadu 2014 v 14:31 | Nikinka |  Z mé knihovny
Vybrat další knížku bylo docela náročné - na všechny se těším, ale nakonec zvítězila zvědavost.
Bohužel jsem neměla možnost vidět film Dřív než půjdu spát - mamka musela do práce, nejlepší kamarádka taky nemohla, a s nejlepším kamarádem, to nevím, to by bylo komplikované, protože má sice řidičák - mám takovou radost za něj! Šikula jeden! - jinak je však na vozíčku a když jsme vlastně dva, ani to nešlo. Tak jsem si koupila knihu, i tak mě však mrzí, že jsem to nemohla vidět.


KDYŽ ZTRATÍTE PAMĚT,
JEK POZNÁTE, KOMU VĚŘIT?

VYCHÁZÍ VE VÍCE NEŽ 40 ZEMÍCH PO CELÉM SVĚTĚ


"Až budu v noci spát, z mé mysli se vymaže všechno, co vím dnes. Všechno, co jsem dnes dělala. Zítra se probudím, stejně jako jsem se probudila dneska. Budu si myslet, že jsem ještě dítě. Že mám dosud celý život před sebou..."

Christine Lucasová trpí zvláštním druhem amnézie. Když se ráno podívá do zrcadla, nepoznává tvář, kterou v něm spatří - od autonehody, při které ztratila paměť, uplynulo už osmnáct let. Každé ráno se probouzí vedle cizího muže, který ji přesvědčuje, že je jejím manželem a znovu se od ně dozvídá tytéž podrobnosti: kde žijí, jak dlouho jsou spolu... O případ se zajímá doktor Nash, s jehož pomocí si Christine vede deník. Nejdřív sine netuší, proč by ho měla schovávat před svým manželem, avšak stránky deníku, ji časem varují: nevěř svému muži. Ten totiž před ní spoustu věcí tají. Snaží se ji Ben uchránit před krutou realitou, protože ji miluje, anebo jí lže z jiných, o dost zákeřnějších důvodů? A komu může Christine důvěřovat, když každý den pochybuje i o své vlastní identitě?


Miluji, když mě kniha dokže překvapit!
Smekám před autorkou, protože závěr knihy byl překvapující. Tajil se mi dech! Hltala jsem to, skoro jako bych sama byla součástí toho, co se mi odehrávalo před očima. Nečekala jsem to. Dokonalá kniha, perfektní čtení, které vás chytne a nepustí, dokud nepřečtete poslední stránku.

Když inspirace nepřichází...

14. listopadu 2014 v 13:41
Tento blog, byl založen za účelem psát do něj - psát vše, co dovedu - vždy mě to bavilo. Po spoustě knih, které jsem četla a stále čtu, jsem si to vždycky chtěla zkusit - cokolov.
Dbala jsem rad, které mi dala moje učitelka češtiny - byla přísná, avšak velmi dobrá učitelka, jejíž výklad učiva, byl vždy tak záživný! A proto, já, milovnice literatury a češtiny, jsem vždy hltala vše, co řekla - byla jsem ve svém živu. Uměla vždy pochválit, poradit, co dělám špatně, co naopak dobře, nač si dávat pozor.
Když dnes píši něco delšího, vzpomenu si na ni. Když se mi něco nezdá, prostě to všechno přepisuji.
Pro tento blog, jsem párkrát psala. Ač to nebylo vždy podle mých představ, snažila jsem se vyhovět svým čtenářům. Ovšem jen do doby, než mi došlo, že nechci psát o něčem, co mi tématicky nesedí, takže vznikla povídka (nic z toho, co jsem napsala, nemohu nazývat romány) Čas na lásku, která měla jako jediná pokračování, které jsem neplánovaně, avšak ráda napsala. Tentokrát mě to psaní bavilo, ač bych i tady s odstupem času ráda upravila text. Postavy jsou sice smyšlené, ale bylo to poprvé, co mě to pohltilo - i proto možná to pokračování. Ale to už je nespíš skutečně naposled, co jsem se k tomu ději vrátila - nic se nemá přehánět. Bohatě mi stačilo, že mě někteří podezírali, že je postava Vojty skutečná. Není. Od začátku je to vše smyšlené.
Pak vznikl poslední příběh, nejdelší, když nepočítám dva předchozí. Tady už jsem místy myslela, že to celé snad nedokončím, měla jsem delší přestávky mezi jednotlivými kapitolami, než obvykle, a tak jsem si řekla, že si dám pauzu, ale že je to asi naposled, co píši do blogu.
Jenže... Je tomu rok, co jsem zveřejnila poslední příběh, osm měsíců, co skončil a já ještě nenapsala nic dalšího - tvůrčí krize či co. Klidně bych psala, avšak když není inspirace... Bez ní to nejde. Teď hodně čtu. Ráda bych psala, ale nevím, kde hledat inspiraci, protože ani v té spoustě knih (jen nakopnout by stačilo, žádné kopírování! To jsem nikdy nedělala, neudělám!) ale ani tam nic. Snad ještě někdy nějaký nápad bude. Co bych za to dala!

Taková pořádná zápletka by byla fajn, jenže kde ji vzít, když mám v hlavě tolik věcí, "Něco tam musíš mít!" říká mamka. Ano, moje hlava je plná myšlenek, jen ne těch, které jsou vhodné jako námět na příběh - v tomto směru, mám asi vymeteno na delší dobu. Avšak psaní... Chybí mi to. Jenže, kde vzít inspiraci?

Moje první blogerské krůčky

11. listopadu 2014 v 15:45 | Nikinka |  Téma týdne
Po dlouhé době je tu další téma, na které bych mohla napsat článek. Avšak tentokrát nevím, jak začít...
Na své začátky si pamatuji dost dobře. Byla sobota večer, konec května, když jsem založila svůj blog. Dnes si však nejsem jistá, zda to byl dobrý nápad - pokud mám být upřímná.
Začít s tím, bylo nakonec těžší, než jsem si myslela. Tohle je můj první blog, takže jsem s tím neměla žádné zkušenosti - abych byla upřímná, chtěla jsem se na to vykašlat. Pak se mi to ale povedlo, ač dostat blog do stavu, v jakém je dnes, to trvalo dlouho.
Dala bych všechno za to, kdyby se sem vrátila Milenka, která byla můj první návštěvník - moc milá, hodná a fajn kamarádka. Shodou okolností, jsem se později dozvěděla, že je kamarádkou, jedné mé skvělé kamarádky, se kterou jsem se seznámila v láznich... Jaká náhoda! Jak je ten svět malý!
Milena už sice nepíše nové články na svůj blog, v kontaktu jsme však stále, což mě těší, protože mi tady chybí. Ty začátky byly tak fajn! Což se o posledních dvou letech, říct rozhodně nedá - ten kolektiv, je tady už hodně ošizen o ty, kteří tu byli, když jsem začínala, a to mě vážě mrzí.
Nechci nikoho, kdo zrovna začíná odrazovat, ale celý rok uvažuji o tom, jaký mělo vlastně smysl, založit blog - chtěla jsem psát, to dělám. Ano, jenže, co jsem vlastně čekala? Že tu narazím na lidi, se kterými budu sdílet to, co mě baví? Ano, to se taky stalo, i když už tu většina není. Rovněž jsem očekávala i "nespokojené čtenáře", kteří budou prskat - dobře, fajn, beru. Ale nikdy jsem se s tím nesetkala - ani u sebe, ani u druhých.
Ale letos se to tu nějak rozmohlo - bohužel u mě, já kráva - promiňte mi to slovo, ale ano - chtěla jsem se bránit, ale nakonec se to otočilo proti mně a já přišla (vlastním a nemilým rozhodnutím), o čtenářku, která mi napsala, že si myslím, že to psala ona - dost ošklivě. A tak mi ty poslední dva roky, kdy to trošku skřípalo a ten letošní začátek roku, tohle všechno, mi vzalo iluzi, o některých mých čtenářích a co je ještě horší, málo komu tady po tom všem teď věřím. Ne všichni jsou asi takoví, za jaké je člověk má.
Ale nechme toho - taky o články, nápady a inspiraci, mám teď nouzi. Už loni jsem svůj blog chtěla zrušit. Nakonec jsem to neudělala. A můj blog, prošel změnami, o kterých jediných si myslím, že ho ještě udržují, jinak by nebyl, protože já jsem z toho všeho a po tom všem, zklamaná.
Teď zase uvažuji, jestli blog od Nového roku, nemám raději nechat být. Psát mě pořád baví, ale ptám se pořád dokola: Baví to také mé čtenáře tak, jak to je? Je ještě pro koho psát? Má vůbec tedy cenu, pokračovat dál v tom, co jsem ze svého blogu vytvořila? Nebo je vážně lepší, nechat toho? Mám pocit, že už mezi ty, které jsem tu poznala nepatřím. Ale to, že tu ještě jsem, je proto, že mě to přes všechno to zklamání, které letos přišlo, pořád ještě baví. Že věřím, že se najde někdo, kdo má tento blog rád tak, jak ho vedu teď. Nebo si to možná jen namlouvám...

Franz Kafka - Proces

9. listopadu 2014 v 14:07 | Nikinka |  Z mé knihovny
Moji milí čtenáři,

moc se omlouvám za odmlku po knize Poslední dopis od tvé lásky. Do další, jsem se pustila hned po této, avšak tentokrát byla moje četba pomalejší - neměla jsem moc času, ale to nevadí - Proces jsem si tak víc užila a Kafka, který je můj oblíbený autor, opět nezklamal. Proces je naprosto skvělá kniha!
Pokud jste tuto knihu četli, snad se vám líbila. Pokud ne, pak si ji přečtěte. Mně osobně, se děj líbil. Je to kniha, od které se člověk hned tak neodtrhne.
Na konci najdete dodatky: nedokončené kapitoly a místa škrtnutá autorem.



Život se může někdy změnit doslova z minuty na minutu.

Tento pocit musel mít i velmi slušný a spořádaný bankovní úředník Josef K., do jehož pokoje místo kuchařky se snídaní, vstoupil úplně cizí muž a z místnosti vedle uslyšel neznámé hlasy. Když se rozhodne se situací něco udělat, uslyší šokující slova. "Jste přece zatčen."

Proces je často označován za vrcholné dílo Franze Kafky. V tomto románum můžeme prožít postupnou psychickou změnu člověka, který prožívá to, co právě chudák K.

Z dnešního pohledu vnímáme knihu nejen jako prorockou, ale i jednoznačně nadčasovou.



Vyšetřující soudce byl však patrně ještě rychlejší než K., neboť ho očekával u dveří. "Okamžik," řekl.
K. se zastavil, nedíval se však na vyšetřujícího soudce, nýbrž na dveře, neboť už vzal za kliku.

"Chtěl jsem vás jen upozornit," řekl vyšetřující soudce, "že jste se dnes - snad jste si to ještě neuvědomil - zbavil výhody, kterou pro zatčeného v každém případě znamená výslech."

K. se smál na dveře. "Vy lumpové," zvolal, "nechte si své výslechy," otevřel dveře a spěchal dolů po schodech.



Franz Kafka

se narodil na pražském Starém Městě v rodině židovského obchodníka. Doma se mluvilo německy, češtinu se začal nepovinně učit už na základní škole. I když celé jeho dílo je napsáno v němčině, k českému jazyku a kultuře měl celý život velmi blízko. Po ukončení práv nastoupil do pojišťovny a v tomto zaměstnání zůstal až do tuberkulózou vynuceného důchodu. Své první texty publikoval v pětadvaceti letech, byl návštěvníkem pražských literárních salónů, často psal divadelní a knižní recenze.

Je považován za jednoho z nejvýznamnějších prozaiků dvacátého století, světovou slávu mu přinesly romány Proces a Zámek.