Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Červenec 2014

Návštěvnost 157 - 160

31. července 2014 v 13:19 | Nikinka |  Návštěvnost blogu
Díky všem, kteří tento bloh navštěvují. Díky za vaši přízeň.


Pondělí: 6
Úterý: 6
Středa: 6
Čtvrtek: 10
Pátek: 9
Sobota: 3
Neděle: 7
Celkem: 47


Pondělí: 8
Úterý: 7
Středa: 4
Čtvrtek: 9
Pátek: 5
Sobota: 11
Neděle: 8
Celkem: 52


Pondělí: 9
Úterý: 8
Středa: 7
Čtvrtek: 11
Pátek: 10
Sobota: 10
Neděle: 3
Celkem: 58


Pondělí: 10
Úterý: 5
Středa: 3
Čtvrtek: 6
Pátek: 7
Sobota: 4
Neděle: 9
Celkem: 44

To je nádhera!

28. července 2014 v 12:54 | Nikinka
Kvalita videa, není moc dobrá, ale kapela, patří mezi mé oblíbené a píseň, mezi mé srdcovky.
Tohle je ovšem krása - můžu jen tiše závidět a na konci, říct si jen: já chci taky!


Oscar Wilde - Obraz Doriana Graye

27. července 2014 v 13:05 | Nikinka |  Z mé knihovny
Asi není třeba tuto knihu moc představovat - určitě ji už spousta lidí četla.
Abych pravdu řekla, já k této knize sem nemám taky co napsat - znám ji, a to jak v originále, tak po úpravě ke stylu dnešního psaní - četla jsem totiž obojí. Moc se to neliší, ale přeci trošku.
Proti autorovi nic nemám - mám ráda světovou klasickou literaturu a kniha se mi líbila, jediné, co bych tomu celku vytkla, je ta doba, kterou popisuje, lidé - bože, to jsou takoví zbohatlíci! Ale jinak nic, co bych vytkla. Knihu jsem si přečetla v rekordním čase a bylo to pěkné čtení.


Dorian Gray je mladý a pohledný - tohle uchvátí malíře Basila Hallwarda a rozhodne se jej malovat. Dorianovi, který po dokončení díla, hledí na svou krásnou podobiznu dojde, že jeho krása je jen dočasná, časem zestárne a pouze jeho podobizna na obrazu, zůstane mladá a krásná.
I Dorian vyslovi přání: kéž by za něj stárnul obraz a on zůstal mladým a krásným. Přání se mu splní - obraz stárne za něj, avšak mladý muž, je krutější a jeho krutost, se odráží v obrazu, tak se ho rozhodne zničit...


Oscar Wilde
(1854-1900)

byl významný britský dramatik, básník a prozaik. Již od mládí rád šokoval svými způsoby veřejnost, která se na začátku jeho dekadentnímu přístupu posmívala. Velmi rychle se ale stal váženou autoritou a znalcem umění. V roce 1890 vydal svůj jediný román Obraz Doriana Graye, ale mezi současníky mu slávu přinesly hlavně divadelní hry. O pět let později byl odsouzen za homosexualitu na dva roky do vězení a po návratu na svobodu se chudý a nemocný začal potloukat Evropou. Zemřel v roce 1900 v obskurním pařížském hotýlku.


Broučkové, prošel mi milovaný Poe a rovněž také Kafka. Doufám tedy, že Wilde také.
Dočítám Hobita od Tolkiena, ale jestli se tu kniha objeví, to nevím. Píši totiž pro všechny, takže také pro své SB, ač už jsem tu nikoho dlouho neviděla... nejsem si ale jistá - aniž bych se chtěla někoho dotknout - to rozhodně ne, zda by Hobit zaujal. Už dávno jsem pochopila, že některé z vás pokud čtou, tak úplně jinou litaraturu, nežli já - což mi připomíná, že i proto nepíši - četla jsem tu na sebe, že mě "ovlivněje to, co čtu" - to přímo cituji. Sama jsem si uvědomila, že moje čtení, je někde jinde, než moje psaní - nejsem jim ovlivněné, ale knihy, co jsem četla, jsou lepší, než moje psaní - měla bych víc trénovat!

Po dlouhé době...

24. července 2014 v 13:46 | Nikinka |  Novinky
... po strašně dlouhé době, jsem nedávno byla na Facebooku. Vlastě úplně neplánovaně, náhodou, jen tak, že jako jen nakouknu a zase půjdu... Já nepatřím mezi milovníky jakéhokoli profilu, založeném na internetu. Abych pravdu řekla, po Facebooku už vůbec ne! Abych to odůvodnila, napsala bych to asi tak: kdybych díky Facebooku, nenašla tolik lidí a přátel z lázní, se kterými jsem strávila moc pěkné chvíle, nebo kdybych tam neměla své spolužáky - tedy, abych to upřesnila, myslím hlavně ty ze střední, Facebook, bych neměla. Já na tohle opravdu nejsem - nevysedávám tam, jako to dělávají někteří druzí, vlastně jsem jen ráda, že si prostřednictvím Facebooku, mohu popovídat se svými spolužáky a kamarády.
Mamka totiž přes mail zjistila, že tam někdo měl fotky s pejskem - ta dotyčná, myslím taky jezdí na výstavy, jako byl náš Black a Shaggy - ten už ale bohužel není... škoda, dala bych za to všechno, aby ještě mohl být s námi...
"Chodíš přes svůj počítač na Facebook?" Ptá se mě mamka.
"Moc ne," přiznám se, "ale můžeš se podívat..."
Tak jsme se dívaly na fotky z té výstavy, nebo jestli toho pejska ta paní cvičí? Nevím. Nakonec jsem nakoukla na svůj... Dlouho, opravdu dlouho, jsem tam nebyla. Proč? No, ono je to na dlouhé psaní, možná je to i divné, ale je to proto, že loni, nějak na konci dubna, mi na Facebook napsal bratr jedné brigádnice, co pracuje s mamkou. Ozvala jsem se na začátku května, chvilku jsme si psali... jen chvilku, a on už se mi tedy, vím, že to vyzní asi ošklivě, ale přece, on už se mi tu cpal v červnu - všelijak jsem to oddalovala, někdy jsem si musela i vymyslet všelijakou výmluvu, jen abych měla čas, ho víc poznat - moc mi toho o sobě neřekl... Nakonec to ale nešlo a já jsem musela jednu návštěvu v červenci vydržet - vydržet - doslova!
Byla to totiž učiněná katastrofa pro nás pro všechny. Taťka byl naštěstí v práci, ale ten kluk, se chtěl seznámit s mamkou a setrou, takže seděly s námi. Nevím, ale víc sebestředného a arogantního člověka - přesně tak na mě působil - jsem nepoznala. On vše ví, vše zná, mluví, mluví, mluví a ještě jednou mluví - pořád dokola... jen on! A jen o sobě - já, já, já, já. Nepustil nás ke slovu, hustil do nás čtyři a půl hodiny - říkala jsem si: Bože, ty to vidíš!! Já to nevydržím, já se z toho poseru, mě z toho už asi vážně klepne! Omluvám se za "poseru", ale ono to vážně bylo fakt moc. Krom toho, se místy choval vážně velmi nechutně - to raději nebudu ani psát, co tím myslím, protože to bylo vážně nechutné... a velmi nevkusně - mám za to, že o některých věcech, bych před klukem neměla mluvit a myslím si, že to samé, platí pro kluky. Ale musím uznat, že jsem díky tomu, pochopila to, co psal ještě před tím, než přijel.
Jenomže ty čtyři hodiny, to byl slabý odvar toho, co následovalo protom - neustále psal, volal - měla jsem už alergii na vyzváněcí tón - nemohla jsem vytáhnout paty z dobu, bez toho, aniž by mi nevolal, nebo nepsal - tohle už bylo vážně k pláči. A jelikož jsem takové bombardování nikdy od nikoho, tedy až do toho dne, nebo spíš těch dní, nezažila, bylo to pro mě strašné. Na některé zprávy, jsem neodpovídala, přestala jsem zvedat jeho telefony a na Facebook, tam jsem přestala chodit...
Jenže, jak jsem zjistila, jen za poslední dny v červu, jsem tam měla osm zpráv! Ale nebyl tam - byl tam můj spolužák... Hurá, konečně po dlouhé době, si smím povídat s někým jiným bez toho, aniž by mě někdo rušil. Tak jsem spolužáka pozdravila - nečekala jsem, že mi odepíše hned, většinou nemá moc času. Ale napsal.
Už dlouho jsem si s nikým tak krásně nepovídala - čas běžel, ani nevím, v kolik jsem psala, ale odešla jsem myslím tak, po třech, čtyřech hodinách, příjemné a vtipné konverzace - no jo, celý on!, což se o tom druhém, když jsme se viděli, říci nedalo - ten je vážný, snad se ani smát neumí, já jsem veselá a když mě někdo umí rozesmát, ráda se směju - já se umím smát - a jak, ale potřebuji dobrou společnost - ne tak vážnou - asi chápete, jak to myslím.
Je to jediná možnost, jak se s některými spojit, protože zrovna pokud jde o něj - je na vozíčku, takže osobně, by to pro něj bylo komplikované. Ale jsem ráda, že takto, to jde, jelikož je to skvělý člověk - první, kdo se se mnou začal bavit, když jsme se otrkávali v novém kolektivu, byl to on, kdo se mě ptal, jestli nechchci jeho číslo, byl to on, kdo mi poslal žádost o přátelství... A pro mě jsou to všichni, kteří mi přirostli k srdci a po kterých se mi stýská. Pořád na ně myslím a stýská se mi po našich vtipných konverzacích - pravda - někdy dvojsmyslných, ale vždy vtipně pojatých - já jsem se s nimi vážně nasmála.
Bylo to taky poprvé, co jsem byla v dobrém kolektivu, od doby, co to bylo naposled a poprvé, kdy jsem měla pocit, že mě má někdo rád, že jsem někde oblíbená a součástí toho dobrého kolektivu mezi spolužáky.
Já jsem totiž šla do školy společně se svou sestrou - první dva roky - byl to dobrý kolektiv. Pak jsem šla na operaci a po ní, už jsem nezvládla osnovy, takže jsem musela podle jiných - praktických, opakovat ročník - to znamená znovu druhý, v jiném kolektivu - tady začala první šikana a já se nemohla dočkat, až půjdu na druhý stupeň - tady u nás totiž Základní škola je, ale jen do páté třídy. Od šestky jsem přestupovala - opět dobrý kolektiv, ovšem do jistý doby - od sedmé třídy, jsme já a spolužák chodili na hodiny do knihovny s asistentkou, tam jsme se na přání třídní učili - úplně nás odstřihla od kolektivu, který nás potom vůbec nebral. Tentokrát jsem se strašně těšila, až konečně vypadnu.
A bylo to fajn, jak už jsem psala - prvně v životě, jsem měla pocit, že mě má někdo rád, že jsem oblíbená. Ten spolužák, co jsme si spolu psali, je mi blízký nejen proto, že nás spojuje náš hendikep, ale i proto, že v něm mám opravdového kamaráda - cítím, že tomu klidně můžu věřit, že je to pravda. Jsem hrozně ráda za to, že ho znám, že jsem mohla poznat všechny ostatní - mám je moc ráda.
Tam se totiž nikdo na nic, nemusel ptát, všichni jsme viděli. Ten, o kom tu píšu, mě bere takovou, jaká jsem, na nic se neptá a nevede řeči, jako někteří ostatní, protože ví, co to obnáší a ví, jak je to někdy těžké - musíte se smířit s tím, jak žijete - já jsem to zvládla, ač si uvědomuji čím dál víc, o co všechno přicházím, jsem s tím vyrovnaná. Okolí - to je někdy hodně nepříjemné - okolí se na vás, dívá pokaždé jinak, někdo s lítostí - to je nejhorší, to nepotřebuji a myslím, že můžu mluvit i za všechny ostatní - já osobně lítost nesnáším, nebo se na vás dívají, jako byste byli nějaká atrakce: čumí, vůbec jim nedochází, jak je to nepříjemné a vidíte, jak si v duchu říkají: co ty tu děláš?!
Pokud jde o mě osobně, já jsem zažila lítostivé pohledy, znechucené, jako bych snad byla nějaký parazit, co obtěžuje lidi okolo, na což jsem zvyklá, ale mojí sestře to vadí - ale také - naštěstí - i ty, kteří mě berou, jaká jsem a vědí, že lítost je to poslední, co potřebuji. Bohužel jsem zažila řeči, že nejsem vyrovnaná, že naopak chci, aby mě druzí litovali a že jestli si myslím, že to i druzí nememají těžké, pak se tedy pletu. Nic z toho není pravda - jsem s tím, jak žiji vyrovnaná, ale přiznávám, líp je mi mezi svými, lítost nesnáším a vím, že druzí, to taky nemají lehké, ale jak jsem psala, já, nebo my, se musíme potýkat s úplně jinými věcmi, než druzí.
Můj spolužák je taky v pohodě, takže ví, jak to je. A já osobně, když slyším tyhle řeči od druhých, neodpovídám, protože o tom někteří očividně nic neví a asi se ani do té situace nedokážou vžít - krom toho je to nepříjemné, něco takového si číst, nobo to slyšet, když vím, že lítost je hrozná a vyrovnaná jsem dost, takže si toho nevšímám.
Se spolužáky a kamarády, vždy probíráme běžné věci a žádných takových řečí se nedočkávám. Navíc vždy přijdu na jiné myšlenky, takže se těším, až si napíšeme příště.


Od toho dne, si píšeme pravidelně, když to čas dovolí. Mamka se sestrou, na mě pozorují i změny - prý jsem taková veselejší a víc v pohodě. Ano, cítím se líp, když jsem mezi svými. I mamka tvrdí, že potřebuji být mezi svými, abych byla víc v pohodě.

Robert Galbraith - Volání Kukačky

20. července 2014 v 14:31 | Nikinka |  Z mé knihovny

KNIHA, KTEROU ČTE CELÝ SVĚT


PRVNÍ PŘÍPAD CORMORANA STRIKA


Když se slavná topmodelka zřítí ze zasněženého balkonu v luxusní londýnské čtvrti Mayfair, vše nasvědčuje tomu,
že spáchala sebevraždu. S tím se ale nehodlá smířit její bratr a najme si soukromého detektiva, aby její smrt znovu prošetřil. Cormoran Strike je bývalý voják - což ho poznamenalo na těle i na duši - a právě prochází složitou životní situací. Nový případ ho může uchránit před hrozicím krachem, čím hlouběji však proniká do komplikovaného světa, v němž mladá modelka žila, tím temnější věci vyplouvají na povrh a sám Strike se ocitá v ohrožení... Napínavá a rafinovaně vystavěná zápletka čtenáři přibližuje atmosféru současného Londýna: ospalý poklid ulic v rezidenční čtvrti Mayfair, omšelé kouzlo zapadlých hospod v East Endu i čilý ruch v Soho. Cormoran Strike se poprvé představuje v oceňovaném detektivním románu Roberta Galbraitha, což je pseudonym J. K. Rowlingové.

"Jen zřídka se objeví soukromý detektiv, který se rázem apíše do podvědomí veřejnosti. A Cormoran Strike
se snadno může stát jedním z nich. Galbraith skvěle evokuje atmosféru současného Londýna a stvořil pro nás nového hrdinu." Daily Mail


Děj začíná prologem, kdy se mladá modelka zřítí z balkonu. Policisté to časem uzavřou jako sebevraždu. Bratr modelky, si však myslí něco jiného, proto si najme soukromého detektiva - tomu se do toho však moc nechce. John - bratr modelky Luly, mu nabízí dvouměsíční honorář... Detektiv Strike nakonec přece případ vezme, s tím, že mu stačí jen jeden honorář - nechce víc, ač by mu to možná pomohlo - rozešel se se svou přítelkyní, díky čemuž nyní nocuje ve své kanceláři na lehátku.
Případ tedy vezme. Začíná tak dlouhý proces, plný vyslýchání spousty lidí, kteří Lulu znali - pachatelem, mohl být každý, avšak v době, kdy se modelka zřítila na ulici nikdo není...
Strike je ale velice schopný detektiv - čím hlouběji však do života modelky proniká, tím se sám ocitá v nebezpečí...
Lidí, kteří by mohli modelku zabít, je spousta, ale kdo to nakonec je?


Myslím, že více by nebylo vhodné, vám původní anotaci přiblížit - prozradila bych víc, než mohu.
Ač jsou čtenáři, kteří tuto knihu kritizují, já jsem byla spokojená - mohu vám ji jen doporučit. Je to čtivě napsáno a velmi napínavé.... Budu moc ráda, když mi (v případě, že si Volání Kukačky přečtete) napíšete, jak se vám kniha líbila.

Xscape

17. července 2014 v 13:58 | Nikinka |  Novinky

Jacko žije!

Majki je po smrti atraktivnější než ve své pozdní kariéře.


Jasně, zní to morbidně, ale hudební šoubyz moc dobře pochopil, kolik mu může mumifikovaný Král popu vydělat. Ale proč se nad tím pohoršovat, když od něho díky tomu můžeme slyšet "novou" kvalitní muziku. Jeho druhá posmrtná deska "Xscape" je totiž tak dobrá, jak jen může být dobrá sbírka oprášených a vylepšených starých demonahrávek a nevydaných písniček, co doteď kolovaly jen neoficiálně na internetu. S citem je upravila parta špičkových producentů v čele s Timbalandem. Ten Jacksona vždycky obdivoval a teď mu postavil důstojný pomníček vyzdobený kloboukem a bílou rukavičkou. Majklův hlas zní šťavnatě a živě, ne jako počítačem přefiltrovaná zombie, což byl problém na předchozím rychle spíchnutém albu "Michael" (2010). Muzika chytře kombinuje retro i současné postupy. A hlavně, deska má skvělý první singl "Love Never Felt So Good". Je fajn si M. J. připomenout s deskou, která mu diskografii neušpiní.

Neboť mi článek neříká pane, musím uvést zdroj: JOY

Možná přeháním, ale nedá mi to. Mně osobně, totiž připadá tento článek morbidní celkově. Nejen ten začátek. Chtěla bych vědět, kdo tohle psal, protože ten začátek - to je skutečně morbidní, podle mého nevkusné. Jak jsem napsala, možná přeháním, ale přece...
Každopádně musím napsat i to, že Michaelova novinka, diskografii opravdu sice nepokazí, ale i tak - není to úplně ono. Konečně jsem měla možnost, poslechnout si album v klidu a celé, nejen úryvky (sestra má totiž v tabletu takovou kouzelnou aplikaci, kde najdete všechna alba, na která si jen vzpomenete celá), takže i tohle, ale mně osobně se z osmi plus jednoho bonusu, líbí jen tři. Jak říkám, není to podle mého ono, avšak není to ani špatné.

Franz Kafka - Proměna

13. července 2014 v 14:05 | Nikinka |  Z mé knihovny
Každý asi četl Proměnu od Franze Kafky. Určitě není nikdo, kdo by nevěděl, o kom píši.
Já jsem o Proměně, slyšela i vyprávět - nepochopila jsem však nejspíš konec.
Řehoř Samsa, jehož příběh povídka Proměna vypráví, se jedno ráno probudí a zjistí, že se proměnil v nějaký hmyz. Teď popisuje svůj život v této podobě, i to, jak se ho rodina štítí... Nakonec mu vystěhuje jeho sestra a matka nábytek z pokoje, aby jako, měl dostatek prostoru a mohl se volně pohybovat..., ale chudák, tam teď nemá nic, co měl rád. Nakonec Řehoř zemře.


"Když se Řehoř Samsa jadnou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jako pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho, rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima."


Toto je úvodní pasáž jedné z nejslavnějších povídek literatury dvacátého století. Klíčové dílo literární tvorby Proměna, vypráví velice živý příběh, v němž se ukazuje síla Franze Kafky, a právem patří mezi nejlepší povídkové texty na světě. Ilustrace významného argentinského výtvarníka Luise Scafatiho obdivuhodně vystihuje zvláštnosti prostředí a osobnosti této povídky a zvou čtenáře k pozoruhodnému dobrodružství.


Franz Kafka
(1883-1924)

Narodil se v Praze do německy mluvící rodiny židovského velkoobchodníka s galanterií. Vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde také navštěvoval kurzy germanistiky a dějin umění. Poté pracoval jako koncipient a tajemník v Dělnické úrazové pojišťovně. V roce 1917 onemocněl tuberkulózou. Neschopen přijímat potravu zemřel o sedm let později v sanatoriu v Kierlingu u Vídně, kde ještě stihl dokončit sbírku povídek Umělec v hladovění.
Kafka psal německy, přestože ovládal i češtinu a francouzštinu. Za svého života publikoval jen několik povídek, mezi které patří i Proměna vydaná v roce 1915. Posmrtného vydání Kafkova díla se ujal jeho celoživotní přítel Max Brod, jehož péči vyšel například román Proces nebo nedokončená díla Zámek a Amerila (též Nezvěstný).


Luis Scafati
(*1947)

Narodil se v argentinské Mendoze. Studoval výtvarné umění na Státní univerzitě v Cuyu. Od roku 1969 pravidelně vystavuje olejomalby, akvarely a kresby v muzeích a galeriích po celé Evropě. Jeho díla jsou součástí stálých sbírek významných muzeí, jako je například Museo Sívori, Národní muzeum múzických umění a Muzeum současného umění v Argentině, Dům humoru a satiry v Bulharsku, Sbírka kalikatur ve Švýcarsku a University of Essex ve Velké Británii.
Knihy s jeho ilustracemi vyšly v Brazílii, Korei, Španělsku, Francii, Řecku, Itálii, Anglii, Mexiku, Uruguayi a České Republice. V roce 1981 získal Gran Premio de Honor na Salón Nacional de Dibujo, nejvyžší argentinské vyznamenání pro kreslíře.

Luis Scafati ilustroval také tyto knihy: Černý kocour a jiné hororové povídky, Dracula a Proměna.


Příště se můžete opět na něco těšit - dočítám knihu, avšak zatím nevím, zda ji pro blog použiji hned, nebo později. Je to detektivka, která bude pokračovat ještě dalšími knihami - dalšími případy.

Pozdrav do rockového nebe

9. července 2014 v 15:24 | Nikinka
Bon Scott, jež byl zpěvákem kapely AC/DC, by dnes oslavil narozeniny. Připomeňme si ho krásnou baladou, kterou mám moc ráda. Připomeňme si člověka, jež měl serdce ze zlata!


Nestíhám

8. července 2014 v 12:31 | Nikinka |  Novinky
Moji milí,

vím, že to tu v poslední době nějak zanedbávám. Moc mě to mrzí, ale někdy není čas, natož nálada - nebudu nic tajit - někdy nemám čas, ani náladu.
Nebojte se, články připraveny jsou - s chutí, ač silně pochybuji o tom, že se tu najde někdo, kdo moje články vyhledává... možná se snažím zbytečně, ale píši dál. Hlavně chci, aby blog, byl blogem - videa, která tady občas jsou, beru pouze jako oživení...
Víkend byl pěkný, takže jsme grilovali, četla jsem si - nevím, proč, ale venku mě to čtení víc baví. Zatím jsou tu dvě knihy, třetí připravím, čtvrtou právě čtu. A taky samozřejmě i další slíbené články. V poslední době, však marně hledám inspiraci. Je to pro mě náročnější a náročnější, proto to raději beru tak, že když není o čem psát, tak nepíšu.
Budu se snažit, aby to tady bylo lepší, ale už teď vím, že přes léto tomu asi moc nedám - možná to tady dokáže zachránit jen to, co přečtu.
Ozvu se zase, jak nejdřív to půjde. Mějte se krásně...

Emma Pearseová - Sophie

6. července 2014 v 15:29 | Nikinka |  Z mé knihovny
Moji milí, jsem tu s další knihou. Moc mě mrzí, že to nešlo dříve - měla bych toho víc - hromadí se mi to tady všechno - mám dopředu připravenou sérii Nástroje smrti (první tři). Ostatní si přečtu a na šestou, tak na tu, musím počkat.
Až se budu o prázdniných za deště nudit, nadělala jsem si dostatečnou zásobu knih, které přečtu a samozřejmě přidám sem - to mi připomíná - děkuji všem, kteří tento koníček, sdílí se mnou, těm, kteří tyto a podobné články vítají.
Dnes tu pro vás mám skutečný příběh o fence, jež se jmenuje Sophie. A jelikož je kniha o ní, jmenuje se tak také.
Musím se přiznat, že skutečných příběhů, nebo biografií, jsem přečetla dost, avšak příběh o pejskovi - o statečné fence, jsem ještě nečetla - tohle bylo poprvé.


Sophie je štěňátko australského honáckého psa, kterého si v obchodě se zvířaty vyhlédne šestnáctiletá Bridget. Kouzlu roztomilého pejska záhy propadne celá rodiná Griffithových a nemohou si přátelskou a veselou Sophii vynachválit. Jednou se však rodiče vypraví v loďce na moře a vezmou Sophii s sebou. Stačí chvilka nepozornosti - a Sophie spadne do vody a zmizí neznámo kam.
Griffithovi jsou zoufalí a rozbíhá se rozsáhlé pátrání, do něhož se zapojí i místní úřady a média. Z počátku se Griffithovi nevzdávají naděje, ale i ta po dlouhých měsících beznadějného úsilí pomalu uhasíná. Nakonec se s těžkým srdcem smiřují s nevyhnutelností.
Sophie však není jen tak ledasjaký pes...


EMMA PEARSEOVÁ je australská novinářka, která žije střídavě v Austrálii a v New Yorku. Sophiin příběh vzbudil světovou senzaci a chystá se i filmové zpracování.


Dave zanechal Sophii u paty žebříku a vylezl ke kormidlu. Ověřil si, že Jan má vše na manuál, a udělil poslední instrukce. Slunce se navzdory předpovědi, která na dnešek hlásila krásné počasí, vytratilo z oblohy. Tak prudkou změnu nikdo nepředpokládal. Zvedl se vítr a moře se ještě více rozbouřilo.
Když se Dave ujistil, že Jan ze sebe nedělá falešného hrdinu, vydal se za věčně čekající Sophií. Ta však u patky žebříku nestála. Zřejmě si odskočila, pomyslel si Dave, ale jak krok za krokem sestupoval dolů, divil se, proč ho nepřiběhla přivítat.
"Sophie!" zavolal, když se stále neobjevovala. Chvilku vyčkal. "Sophie!" Rozbušilo se mu srdce. Zaklel. Pospíchal do salonku, potom utíkal dolů do ložnice a dál do kuchyňky. Když všechno bleskurychle prohledal, vyběhl nahoru na záď a přešel na píď, kde Sophie trávila tolik času. Ale ani tam nebyla.
V tom okamžiku si s hrozivou jistotou uvědomil, že odešla do nenávratna.
A čas se zastavil.


Ze začátku, jsem z té knihy moc nadšená nebyla - ale sama z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké, psát první řádky - první kapitoly, na kterých je děj stavěn, a od kterých, se potom celý rozvíjí, takže jsem to nezavrhla - četla jsem dál... Nelituji.
Byl to pěkný, odechový příběh o fence, jež je teda pořádně silná, statečná... má rozhodně můj obdiv!
Její rodina, ji totiž na vyjížďce lodí, když ji chvilku nevěnují pozornost, ztratí, Sophie zmízí neznámo kam. Majité pejska hledají - marně. Nakonec se smutně vracejí domů bez Sophie a po nějaké době, myslí na nejhorší - jejich milovaná Sophie, už není - zemřela. Tak jim jejich děti, koupí fenku Ruby - ta je však jiná, než Sophie, chvilku trvá, než Ruby, která je jako utržená ze řetězu, trošku uklidní...
Do pátrání po Sophii, se však zapojí tamní lidé, a nakonec Sophii najdou - chytnou ji do pasti. Štastní majitelé, si pejska vezmou a odvezou domů...


Sophie putovala po ostrovech od 25.10. 2008 do 31.3. 2009. Vůbec mi nejde do hlavy, jak to mohla přežít - přeci jen - doma, měla veškeré pohodlí, najedno se ocitá sama v neznámém prostředí a musí se o sebe postarat...
Stejně tak si dost dobře neumím představit, že bych zažila, to, co zažili majitelé fenky. Sama mám doma dva pejsky - fenku a pejska, které hrozně miluji. Neumím si představit, že bych o ně přišla.