Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Březen 2014

Přeji krásnou neděli

30. března 2014 v 12:58 | Nikinka |  Novinky
Ahoj všichni,

jak se máte? Snad dobře. Já tedy rozhodně ano. Příští týden mám nějaké vyřizování, tak jsem sem nakoukla, kdyby náhodou to dřív nevyšlo. I když o víkendech počítač nezapínám - dneska je to vyjímka.
Chtěla jsem napsat v pátek, ale nějak mi to nevyšlo - četla jsem si, uklízela, pomáhala jsem mamce... Vím, že se v posledním roce neozývám často, ale když nevím co, nebo nemám inspiraci, tak sem nemám o čem psát. Časem určitě zase budu několik měsíců věnovat psaní, ale myslím, že v nejbližší době to nebude - jem úplně vyšťavená! Díky čemž usuzuji, že bych měla pěknou krizi, nebo bych mohla něco totálně po... - a to bych nerada. Navíc si nejsem jistá, jestli by mělo cenu to vkládat sem.
Tak jsem si řekla, že místo něčeho na delší dobu, se to tu pokusím nějak zvládnou občasným článkem - dřív to tak fungovalo. A jelikož se mi právě nabíjí notebook, myslím, že stihnu konečně připravit tu slíbenou Letní zahradu a v nejbližší době, by se tu taky měl objevit Mick Jagger. Knihu MICK teď čtu - úplně zažraná do děje, hlavu plnou informací, které vím, víc k těm, o kterých vím, avšak i to, co jsem nevěděla. Naprosto skvělá kniha! Nelituji, že jsem si ji koupila. Stouni - moje dětství stejně jako AC/DC, takže mi to čtení není cizí - naopak, je mi blízké. Je to zajímavé, i vtipné. A velmi čtivě napsané, čte se to opravdu dobře. Nebojím se napsat, že pokud nebudu počítat AC/DC, je to nejlepší životopis, jaký jsem kdy četla, jelikož nic neskrývá, není tam žádná cenzura a je tam toho tolik zajímavého, jak ke kapele, tak k Mickovi samotnému - až si někdy říkám, že mě ten chlap snad nikdy nepřestane překvapovat. Zkrátka opravdu nejlepší, co jsem si kdy přečetla. Snad se tu brzy taky objeví, i když nevím, kdy, protože příští týden je trošku náročnější, takže nevím, jestli budu mít alespoň chvilku, abych knížku dočetla - když jsme všichni doma, tak se na to popravdě moc nesoustředím. Každopádně, určitě v rubrice bude - mám v plánu alespoň počkat do konce května, takže blog ještě bude "slavit" čtvrtý rok.

A když už jsem to nakousla - s blogem sice zatím budu pokračovat, ale nestihla jsem dopředu na další měsíc připravit ani jeden článek, snad to půjde postupně. V dubnu se totiž po dlouhé době uvidím se svou nejlepší kamarádkou - v pátek měla narozeniny, tak jsem ji psala, jenže tentokrát jsem se krom toho, odhodlala i k tomu, abych se jen zkusila zeptat, jestli bychom se nemohly vidět. Od té doby, co se odstěhovala, jsme se neviděly a jelikož vystudovala zdrávku a teď je z ní sestřička - už prý dělá v nemocnici a do toho si dodělává vysokou, tak jsem si myslela, že nemá čas - což opravdu nemá moc času, a že jsme se za tu dobu odcizily.
Bylo mi to tenkrát moc líto, neuměla jsem se smířit s tím, že o kamarádku, se kterou jsem od miminka vyrůstala přijdu. Psávaly jsem si jen k narozeninám, svátku, či o svátcích - myslela jsem si, že už jinak nemá zájem, což si pochopitelně mohla myslet taky. Ale z mé strany to tak není - je to člověk, který mě zná - naše mamky, společně vozily kočárky. Člověk, který se mnou vyrůstal, nejlepší kamarádka a taky nejbližší osoba hned po rodině - ví o mně všechno, takže mi chyběla. Zkrátka nejlepší kamarádka, kterou jsem měla, a teď vím, že pořád mám - náš vztah je pořád stejně silný - to, že jsme spolu vyrůstaly, je vidět. Ona je snad jediný člověk, který mě měl rád takovou, jaká jsem a nevadí jí to. Pro je to zase kamarádka, ktorou by mi nikdo, nikdy nenahradil - je to totiž moc hodná, milá a klidná holka - prostě jako já - já taky nejsem žádný větroplach, jsem spíše taky klidnější povahy, jsme obě stejné, obě máme stejné zájmy... zkrátka takovou kamarádku jsem v nikom nenašla a ani nenajdu.
Moc mě tedy potěšilo, když odepsala, že mě taky ráda uvidí, že co je nového, si popovídáme, až se uvidíme, a že mi ještě dá vědět - duben by prý měla mít volnější. V poslední zptrávě potom ještě psala, že se taky těší, a že ji potěšilo, že jsem napsala, díky čemuž jsem pochopila, že jsme se asi obě bály té druhé napsat, ale že jen stačilo, aby se jedna z nás ozvala. Měla jsem z toho takovou radost, až mi oči slzely - těším se, že nejlepší kamarádku zase uvidím a jsem moc ráda, že se to naše přátelství nepokazilo. Nechci tím říct, že nemám nikoho jiného - mám, ale můj nejlepší kamarád, by za mnou nemohl jezdit na návštěvy, protože je na vozíčku, já za ním taky nemůžu, protože mamka pracuje, takže si spolu jen dopisujeme a žeknu Vám, že kdybych ho neznala osobně díky tomu, že je to můj spolužák, bylo by to pěkně na prd, protože takhle virtuálně je to někdy na dvě věcí. I tak to ale funguje, protože je to člověk, se kterým si nejen rozujím, ale mám i jednu společnou věc - naši obrnu, se kterou se sice žije jinak, ale není to nic, s čím by se nedalo žít.

Ahoj

27. března 2014 v 12:18 | Nikinka |  Novinky
Zdravím,

opět se hlásím, tentokrát mám radost, že ne po týdnu, ale dříve. Rovněž mám radost z komentáře, který jsem si dnes přečetla - vítám mezi nás jeden z prvních blogů, který jsem se svými začátky navštěvovala a jsem ráda, že opět navštívím.
Několikrát za tu dobu, jsem si ve svých oblíbených dělala "pořádek", a dneska jsem ráda, že jsem blog Christina Jackson nesmazala. Za tu dobu, co mezi námi nebyla, se toho na mém blogu dost změnilo - přiznávám, ale myslím, že někteří to vítají, jiní ne. Každpádně, chtěla jsem, aby blog byl více o člověku, který ho (na konci května to budou čtyři roky) založil - o mně, což se mi doufám povedlo.
Vítám tě zpět a doufám, že se sem budeš ráda vracet.
A když už jsem u toho, všechny ostatní uklidním - nikdo nevypadává ze seznamu, ač jsou tam lidi, kteří nejsou dlouho aktivní, věřím, že se časem vrátí... A také i přesto, že je tam někdo, kdo mě hodně zklamal.
I přesto všechno, co bylo v poslední době, jsou tu lidé, se kterými jsem začínala a ti mi za tu dobu k srdci přirostli. V opačném případě si myslím, že bych i já dobrý rok, byla pryč a nebojím se napsat, že trvale. (Samotný blog mě bavil a baví, ač někdy nevím, co dělat - o čem psát, protože mám někdy pocit, že veškerá snaha je z mé strany zbytečná). Ale jak jsem už psala v neděli, budu se snažit blog vést dál, i když je to v poslední době těžké.

Co bude dál?

23. března 2014 v 13:28 | Nikinka |  Novinky
Moji milí čtenáři,

v první řadě, bych se chtěla moc omluvit, že píši až dnes - vím, že naposledy jsem přidala článek někdy třináctého - pak už jsem se neozvala. Neměla jsem čas, od středy jsem pořád někde, hlavně ne tady. Byla jsem se podívat po obchodech, nakoupit, a sestře jsem slíbila knížku - povídku. Takže Spánek od Murakamiho už čte. Jinak bohužel nemám krom jedné žádnou, o které bych se mohla zmínit. Snad jen, že jsem si ke knize Okřídlená duše (najdete ji v rubrice) konečně koupila pokračování s názvem Království. První kniha, mě moc zaujala, byla čtivá a napínavá. Na druhoj jsem se tedy hrozně těšila - většinou si nekupuji knihy podle komentářů, ale podle toho, jak se mi líb anotace, pokud mě zaujme... - na Království lidé psali, že tahle kniha, je prý mnohem zajímavější. Taky si to myslím - podle anotace a podle textu z knihy. Bude to opět napínavé, mamča však říkala, že si kupuji náročné knihy a že by potřebovala klid, aby zrovna tuto pochopila. Mně to náročné nepřišlo.
Strávily jsme spolu půl dne chozením po obchodech a nakupováním, domů jsme se přijely jen najíst a vypít kávu, za dvě hodiny, jsme totiž zase jely pryč, tentokrát ke kadeřnici - jsem ráda, že jsem tentokrát šla dřív a jsem spokojená se změnou, ač babička očividně nebyla nadšená, že mám vyholenou skro polovinu hlavy. Chtěla jsem změnu, tak ji mám.
V pátek jsme byly zase nakupovat, temtokrát něco pěkného domů. Dneska jsem konečně tady. Vše, co jsem slíbila, doženu. Letní zahradu jsem už dočetla, takže teď už jen zbývá něco k ní napsat, taky jsem začala číst hned další knihu, tentokrát knihu Mick Jagger - tak čtivou biografii, jsem ještě nečetla! Je to skvělé! Určitě se tu taky objeví.
Ale teď už k tomu, co jsem původně chtěla. Napřed bych ještě jednou moc ráda poděkovala všem, kteří četli Cesty osudu, ale jelikož jsem na úterý připravila poslední kapitolu, asi se ptáte, co bude dál. Musím se přiznat, že tohle bych taky ráda věděla.
Popravdě nevím, jak psát, abchom se špatně nepochopili, což jsem z některých článků vyčetla a mrzí mě to. Nerada se k tomu vracím, ale asi je to tak. Moc mě mrzí ta věc s tím komentářem - mám na mysli ten, s těmi "pěknými slovy", jak by řekla moje prateta! Téhdy jsem u toho seděla s mamkou a předtím, než jsme zveřejnila další čtveřici návštěvnosti, ji zajímalo, kdo ten komentář ke kapitole psal, tak jsem klikla na profil - byl to nějaký pán, kterému je přes šedesát let.
Tak jsem mu vkázala, co jsem vzkázala, ač se mi to příčí ještě teď. Ale mrzí mě, že si Zuzy myslí, že si zase já myslím, že to psala ona - vím, že to nepsala! Jak píši výše, dívaly jsme se mu do profilu. Nechápala jsem a stále nechápu, jak mě mohla podrzírat, že ji podezírám... Psal to chlap, mě ani na chvíli nenapadlo, to na někoho házet - když jsou u každého komentáže IP adresy. A já vím, že KAŽDÝ počítač má jiné IP. Mrzí mě to, ale vím, že to neovlivním.
Potom také ten vzkaz od mamky - ten byl pochopený taky jinak, než byl myšlený. Já nevím, co psala, ale ať už cokoli, mělo to nejspíš vyznít tak, že mám jiné starosti, než řešit, co komu napíšu, (komentovat nemusím, a když si to někdo nepřeje, stačí mi to napsat a já komentovat nebudu) nebo co kdo napíše mně. Ať už tam stálo cokoli, je to poprvé, co se o tom někdo tak rozepsal, protože já... - nikdy, opakuji, nikdy, bych nic takového nenapsala, protože je mi tohle téma nepříjemné a taky nechci, aby mě někdo litoval, protože lítost je to poslední, co takoví lidé potřebují a lítost já nesnáším.
Moc mě mrzí, že si tohle někdo myslí, protože já o tom zaprvé nerada mluvím a zadruhé, lítost v tomle případě taky není vhodná. Ba naopak, vím, že nikdy nic nebude jak bych si představovala, ale jsem ráda, když se najde někdo, kdo mě bere jako ty ostatní a kdo mě nelituje.
Avšak od posledního komentáře, který mi napsala Zuzy, nevím, co si mám myslet, protože jsem si myslela, že už mě tak trochu zná. Já bych ji nepodezírala a ani nepodezírám. Myslím, že bude lepší blog omezit ještě víc. Zaprvé další příběh napsaný nemám a ani jsem psát nezačala - podud totiž přeci jen, chtěla bych ho použít do soutěže, o které jsem už psala, ale musím doufat, že se trefím žánrem, jelikož počítám, že zase nějaký výběr bude.
Blog jsem chtěla po povídce pozastavit a stále na tom trvám, avšak pokaždé, když se sem přihlásím, vidím, které články byly navštíveny a kdo tady byl - já osobně si myslím, že není důležité, kolik, ale jestli vůbec někdo. A dokud tady vidím navštívené články a nějaké to číslo za den, vím, že občas neuškodí sem napsat - akorát zrovna nemám o čem a nechce se mi blog držet jen na obrázcích, či videoklipech. Takže bych se mohla pokusit sem občas zajít, ozvat se, byť by to bylo jen krátce, či napsat o nějaké přečtené knížce, ale nic delšího zatím nechstám. Zkrátka a dobře, ozvat se, jen když budu mít něco, o co bych se s Vámi chtěla podělit. Jinak si myslím, že by nebylo o čem.

L. Kapitola - kapitola poslední

18. března 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu
Tak, poslední kapitola povídky, je tady. Doufám, že se Vám její poslední děj bude líbit, a stejně tak doufám, že se Vám líbil její příběh i jako celek, ač sama vím a přiznávám, že nejlepší tato povídka nebyla, přesto doufám, že se Vám alespoň trošku líbila...


L. Kapitola



Po tom, co se Michael i Mary, rozloučili s hosty, odjeli štěstí novomanželé na svatební cestu.
To bylo další překvapení pro Mary. Nikdy by ji nenapadlo, že po své svatbě, pojede se svým manželem na svatební cestu. No, asi si ještě stále nezvykla na to, že si vzala Michaela.
O to větší překvapení bylo, když Michael pověděl, kam, že se to chystají. Mary slzely oči, když si uvědomila, že myslel i na Meghan…
"Kam se to na tu svatební cestu vlastně chystáme, miláčku?"
"Dlouho jsem nad tím přemýšlel, zlato. Myslel jsem totiž při tom vybírání taky na naší malou princezničku… Broučku, tobě ty šatičky tak sluší!" obrátil se k ní a usmál se. Holčička se také usmála a on, ji políbil do vlásků.
"A co jsi vymyslel?"
"No, aby se to naše poupátko, mělo také dobře, když tady teď nebude nikdo, kdo by pohlídal - lada tvoje maminka…" snažil se to všelijak natahovat.
"Michaeli, prosím, nenapínej mě," prosila Mary.
"Dnes v noci, letíme do Paříže!"
"Cože?"
"Je to nejromantičtější a nejkrásnější město! Jen si to představ: budeme se procházet, uvidíme Eiffelovku… To bude romantika! A mnoho dalšího!"
"Je od tebe hezké, že jsi při tom výběru, myslel na Meghan - uvidí se se svým otcem, Miku, ty jsi poklad!"
"Já vím," usmál se. "Ne, zlato, teď vážně - právě o to, mi šlo, aby se princeznička," usmál se na Meghan, "viděla se svým tatínkem. Těšíš se na tatínka, beruško?"
"Těším."
"Jen, aby to zvládla…"
"Zvládne, neboj a když, tak může v letadle přeci chvilku i spinkat…"
Tak je tedy čekala romantická svatební cesta v Paříži. Krásně si ji užili a z cesty, se oba, i Meghan, vraceli plní dojmů a zážitků…

Do roka, Michaela i Kate, čekalo další překvapení. Veliké, ale radostné překvapení. Očekávali narození prvního potomka. Jakou radost, měl Michael, když se to dozvěděl, to nedokázala Mary slovy popsat. Tolik se na to miminko těšil! Dokonce se štěstím rozplakal. Měl děti moc rád a teď, se dokonce za pár měsíců dočká svého prvního potomka.
Mary se samozřejmě taky těšila a při tom by si tolik přála, aby o té novině věděla i Kate - i když si uvědomovala, že by to miminko, nebylo Michaelovo. Přesto, by si tolik přála, aby u toho mohla být také… Vždycky přeci své milované sestře říkala, že i ona jednou děti chce… Teď by byla tak ráda, kdyby Kate věděla, že se toho svého prvního miminka dočkala.
Společně se z toho s Michaelem těšili a taktéž i na roli rodiče. Michael slíbil, že se o miminko, bude starat, že bude Mary pomáhat se vším, co bude potřeba… Jakoby to snad nedělal celou dobu, co Mary byla těhotná.
Opatroval ji jako oko v hlavě a čím víc, se porod blížil, tím horší to bylo. Mary někdy připadalo, že se snad bojí víc, než ona sama. Doprovázel ji na každou kontrolu, aby věděl vše, co pán doktor poví a aby si byl jist, že je vše tak, jak má být. Michael se snad opravdu bál víc!
"Všechno je v pořádku, maminko, ještě měsíc, a máte to miminko na světě," řekl lékař pár týdnů před porodem.
"Už se moc těšíme, pane doktore," řekla Mary, když se loučili.
Doma se Michael o Mary vždy staral. V práci byl tak málo, jak jen to šlo, jen aby mohl být s ní a s malou Meghan - nechtěl, aby se Mary moc namáhala.

"Zlato, těhotenství, není nemoc." Mary byla za jeho pomoc, starost a péči vděčná, ale někdy toho bylo už moc.
"Já vím, ale nikdy jsem žádné dítě neměl, tak sám nevím, co nás může čekat…"
"Aha, pokud jde o tohle, myslím, že teď už se dá očekávat celkem všechno, miláčku. Musíme být připraní."
"No právě proto nechci, aby ses tolik namáhala, když už ti to bříško, vadí, špatně se ti vstává, bolí tě záda, natékají ti nohy…"
"Neboj, Miku! Nemůžu se namáhat a víš, proč?"
"Pročpak?"
"Protože ty mě k ničemu, při čem bych se namáhala, nepustíš!"
"Ale ty víš, že to myslím dobře."
"Ano, zlato, vím," políbila jej a opřela se mu o rameno. Dlaní, si pohladila svoje kulaťoučké bříško.
Každý večer připravovali tašku, kdyby náhodou museli do porodnice, tak ať se ničím nezdržují…
Za pár dní na to, se v nemocnici Cedars-Sinai Medical Center v Los Angeles, Mary porodí zdravého chlapce Prince Michaela. Šťastný tatínek, je u porodu.
Po narození syna, vydává Michael prohlášení: "Slova nemohou popsat mé pocity. Dostalo se mi požehnání a budu neúnavě pracovat na tom, abych byl tím nejlepším možným otcem. Vážím si toho, že mojí fanoušci mají z té události také radost, a doufám, že budou všichni respektovat soukromí, které s Mary chceme a potřebujeme pro našeho syna. Vyrůstal jsem v akváriu a nedopustím, aby se totéž stalo mému synovi. Prosím, respektujte naše přání a nechte mému synovi soukromí.*"

Za rok, přišlo k prvnímu dítěti druhé. Michaelova rodina, se tak rozrostla o dalšího člena. 3. dubna, se Michaelovi v 6.26 ráno narodila zdravá dcerka Paris Michael Katherine. Vážila 3,9 kilogramů.*

* Až na jméno mtky, jsou data i prohlášení pravdivá. (Pozn. autora)

Michael, byl šťastným otcem dvou krásných děti, Mary zase šťastnou maminkou. Co víc, si mohli přát?
Všechno špatné, co si zažili, bylo pryč, byli šťastní a spokojení. V jejich srdcích, zůstala už jen láska. Láska, která nekončí.

V Těškovicích, jaro 2013



Několik málo slov závěrem



Když jsem začala psát první řádky příběhu, ani trochu se mi do toho nechtělo. Příběh měl být postupem času tak smutný, jako bylo ten den chmurné počasí. I přesto jsem se do psaní pustila - když už nepíši nic veselého, alespoň k tomu mám tu správnou atmosféru, kterou jsem mohla vidět při každém pohledu z okna. Pro lepší náladu, jsem si tedy nakonec pustila oblíbenou hudbu, a dala se do vyprávění - vznikaly první kapitoly...
Když začínáte, je to vždy těžší - vzniká základ, od kterého se rozvíjí poté už celý zbytek děje, proto si začátky vždy pečlivě promýšlím, abych měla děj na čem postavit. I přesto, že je to složitější než se člověk rozepíše, můj případ, to tentokrát tak úplně nebyl... Větší problém nastal později.
V hlavě jsem měla děj perfektně do nejmenší detailů promýšlený a hlavně - maximum pro mě bylo, celou povídku napsat do čtyřiceti kapitol - to byl prostě strop. Ani o kapitolu víc. NESNÁŠÍM totiž zbytečné protahování děje - když se pořád dokola mele a autor pořád ne a ne, děj posunout dál, nudím se, nebaví mě, číst to a pokud se k tomu mám možnost vyjádřit, opravdu netuším, jak.
V případě této povídky to tak být mělo, muselo, jelikož jsem Vás chtěla seznámit se životem Malcolma, Briana, Mary a Kate, než měl přijít Michael a Vy, čtenáři, jste jistě pochopili, proč to trvalo tak dlouho, proč jsem děj protahovala - ač jsem za to na sebe byla dost naštvaná, jelikož zbytečné protahování opravdu z hloubi duše nesnáším...
Přesto problém nastal tehdy, když jsem do děje dostala Michaela, a to rovnou z několika důvodů: zaprvé, se tak děj prodloužil, což však v konečném závěru pro mě jako pro autorku toho příběhu, nakonec nebyl až takový problém, zadruhé, povídku na tohle tma, jsem nepsala už rok, čímž jsem si odvykla a našla se tak v něčem jiném, a zatřetí proto, že jsem z děje musela dát pomalu, ale jistě pryč Kate. Začala tak část příběhu, která se nepsala zrovna nejlépe.
Přesto doufám, že se Vám povídka, ač nebyla místy taková, jakou bych si ji představovala, i když nebyla vždy záživá a i přesto, že jsem děj, ač nerada, musela protáhnout, než přišel Michael, líbila a nenudila jsem Vás. Nutno říci, že na sebe, jsem díky tomu protahování, naštvaná byla, ale muselo to tak být, i když jsem sama netušila, že tak moc a Vy, už teď jistě chápete proč.
Tak těžko, se mi tato část psala. Nakonec mi bylo i líto, že to tak je... Ale i přes všechno smutné, povídka nakonec dopadla dobře a snad podle Vašich představ.
Na závěr, bych chtěla moc poděkovat všem, kteří povídku četli, za to, že došli až sem - vážím si toho, protože vím, jak jsem to prodlužovala a proto chápu ty, kterým to možná vadilo - mně také, ale znovu opakuji, že jinak to nešlo. Děkuji Janičce za komentáře. Děkuji všem, ale hlavně těm stálým čtenářům, kteří snad také četli, ač mě mrzí, že nejspíš jen proto, že v ní byl Michael. Příběhy bez něj, ví snad jen Monika, o čem byly a možná i ti, kteří četli, ale nekomentovali. Za to jsem moc vděčná, alespoň ty tři měsíce, nebyly zbytečné.
Dále děkuji své rodině, hlavně mamince, která občas přijde s dobrým nápadem, která mě už jen malinko dokopala k povídkám bez Michaela, protože ty, které jsou s ním, jsou jen ty, které se nikdy neuskuteční. Jsou to jen pohádky. Michaelův skutečný život, nebyl tak jednoduchý a tak pohádkový, jaký je v těch našich příbězích. I když bych mu ze srdce přála, aby to bylo lepší! Člověk jako on, by si to zasloužil! Sebe soudit nemůžu - to víte, když u toho ty měsíce sedíte, znáte to, co píšete od začátku až do konce - takže Vaše kritka ke mně, je jen a jen na Vás a já jsem vděčná za jakékoliv názory - dobré potěší, opačné poučí. Dělám to taky - pochválit umím, avšak dovedu i vytýkat - jelikož vím, co mě baví číst a co při čtení ráda nemám. Z pohledu čtenáře je to vždy jiné, než opačně - když hodnotím já Vás, dívám se na to jako čtenář, nechci nikoho kritizovat, jen napsat, jak to na mě působí, pokud to někomu vadí, stačí říct.
Musím přiznat, že já osobně rozhodně nejsem zastáncem toho, aby se na tohle téma, psal každý příběh - ale tím zase na druhou stranu nechci říct, že mi to vadí, to ne, ale sama za sebe, bych rozhodně chtěla zkoušet všechno... Taky to dělám! A našla jsem se v tom. Teď si někdo možná řekne, že nemám Michaela ráda - mám, mám ho ráda, jako zpěváka, jako člověka... Jako toho skutečného Michaela - Michael v naším povídkách, skutečný není, jeho život, byl složitější...
Myslím, že tohle bude moje už opravdu poslední povídka s Michaelem a možná i poslední celkově. Nejspíš naberu sílu a pak se mi podaří něco napsat, nebo se budu inspirovat jinde, což je pravděpodobnější. Za sebe chci zkoušet všechno, u Vás, mi to nevadí, ale já jsem se našla jinde. Tohle je jen můj pohled a můj názor, z mnoha článků, jsem pochopila, že někteří to vidí jinak, ale já to respektuji. Každý píše rád něco jiného - například můj kamarád rád píše detektivní příběhy, thrillery a podobnou literaturu. Vím jistě, že od toho bych se Michaela nedočkala. Já jsem se našla v románech na jiná témata, možná bych si troufla na něco napínavějšího - jelikož to čtu a čtu to ráda, nebo na něco, kde by to bylo o fantazii... Michael v povídkách, je pro mě jen zábava, v těch dalších se snažím psát tak, aby to jednou bylo takové, aby se s tím dalo něco dělat - vydat jednou knihu, by bylo fajn. Psát mě baví a splnila bych si svůj sen.
Děkuji za Vaši přízeň. Určitě vím, že v tom, co dělám, budu pokračovat dál, protože mě to baví, ať už budu psát do blogu, nebo jinam, další příběh v budoucnu určitě bude. A já už se teď těším, pokud se budu o jeho děj, mít s kým podělit.

Nikola Lichá

XLIX. Kapitola

16. března 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XLIX. Kapitola



Když se ráno Mary probudí vedle Michaela, je šťastná, nikdy by ji nenapadlo, že on a ona, někdy budou pár. Ale teď je za to moc ráda - její matka, měla pravdu - miluje Michaela a ví, že do konce svého života bude - konečně našla toho pravého.
Michael byl člověk, se kterým věděla, že bude šťastná ať už spolu budou žít, nebo budou manželé, či dokonce rodičové. Ať tak či onak, budou spolu spokojeně žít.
Podívala se na něj a s úsměvem ho lehce políbila na rty. To, co se včera stalo, rozhodně neplánovala - prostě se to stalo. A ona toho vůbec nelitovala… Michael se vedle ní zavrtěl a na rtech, mu pohrával lehký úsměv. Vypadal spokojeně a spokojená byla i Mary.
Dokonce byla tak spokojená, že při pomýšlení na to, že dnes půjde do práce, potká se s Jackem, který se bude jistě vyptávat, kde v noci byla, rázem posmutněla. Zase na druhou stranu: věděla, že by se s ním tak, či tak, musela setkat. Alespoň to budou mít za sebou. A kde v noci spala? To už Jacka nemusí zajímat. To už není jeho věc.
Sotva na něj však jen trochu pomyslela, znovu si uvědomila, že Malcolm, měl možná skutečně pravdu - Jack chtěl Mary možná jen využít a to Irsko - nejspíš by opravdu nesnesl pomýšlení, že zůstane ve Státech, tak chtěl, aby letěla s ním ona i ta malá, která je spokojená a hlavně, která je doma tady…
Když se probudil i Michael, spokojeně se k Mary tulil a blaženě se při tom usmíval.
"Mary, tak dobře, se mi nespalo od dob, co se o mě tak hezky postarala Kate." Řekl, ale rozhodně to nemyslel ve zlém.
Naštěstí si to tak nevyložila ani Mary. "Já vím, říkala mi o tvých problémech se spaním. Tak doufám, že dneska v noci, ses vyspal dobře, protože dnes, nás čeká náročný den… Nás, to možná vlastně ani ne - spíš mě. Určitě se v práci sejdu s Jackem…"
"Já jsem rozhodně dobře spal a doufám, že ty také. I když uznávám, že je zvláštní, že tady teď právě ležíme my dva. Ale chci, abys věděla, že ničeho nelituji. Mám tě rád a možná to vyzní hloupě, ale já doufal, že ještě někoho potkám a doufal jsem, že to budeš ty, Mary. Nechápej to špatně, ale v něčem, mi strašně připomínáš Katherine. To i proto, je mi s tebou tak, jak nikdy, s nikým. Tu pravou lásku, jsem poznal tehdy, když se mi do mojí cesty osudu, připletla tvá sestra - vy jste si obě tak podobné!"
To nebylo poprvé, co tohle Mary slyšela. Často to říkávala a pořád říká její maminka. Ale nechtěla plakat, tak raději změnila téma. "Moc dobře jsem nespala, Michaeli. Ale nebylo to kvůli tobě - to, co se včera stalo, jsem sice neplánovala, ale nelituji toho. Já tě miluji a vážím si tě, jen jsem dlouho hledala odvahu, abych ti to mohla říct, a také jsem si to nejdřív musela sama přiznat. Ale Jackovi jsem včera samozřejmě neřekla, že jdu za tebou. Takže o nás neví… Nebo spíše, on tuší, že tím důvodem, proč neletím s ním, jsi také ty… Do toho Irska, letí až za tři měsíce a já potom nejspíš dostanu nového šéfa… Každopádně o tu práci, nemohu přijít, máme přeci Meghan… Bojím se, že mě vyhodí."
"Tím se netrap," chytnul Michael Mary za ruku, "to udělat nemůže. Nemůže tě vyhodit."
"Já vím, jenže jestli je na mě naštvaný, může mě vyhodit…"
Michael Mary chápal, přesto ji však uklidňoval, že se nemá čeho bát.
U snídaně už o tom spolu nemluvili - užívali si to, že spolu poprvé sedí u jednoho stolu a oba si v duchu přáli, aby tomu tak už bylo navždy.
Malá Meghan si pod stolem vesele pohupovala nožičkami a stejně jako tenkrát, když byli společně v cukrárně, Michaela i Mary spokojeně pozorovala. Tentokrát to však bylo jiné - Michael a Mary, se společně smáli, povídali si, s nadšením pozorovali, jak je Mary spokojená… To ráno, byli ti tři skoro jako rodina. Spokojená, šťastná…

Když už byla Mary před nakladatelstvím, její nervozita, by se v tu chvíli, dala krájet. Už za pár minut, se setká s Jackem a ona si po včerejšku vůbec nebyla jistá, zda ho vůbec vidět chce a zda s ním dokáže mluvit. Netušila, jak těch pár hodin, než půjde pro malou do školky, přečká.
Rozhodla se tedy, že dnes, se celý den s Jackem bude bavit jen o tom, co bude nezbytně nutné probrat a jinak prostě nepoví ani slovo, bude si hledět své práce a počítat hodiny do konce…
V ten moment si vzpomněla - nechtěl náhodou Jack na začátku, aby se pracovalo, zbytečně nemluvilo a chodilo včas? Chtěl. No tak teď, to bude přesně, jak chtěl! Žádná zbytečná zdržování od práce, žádné zbytečné mluvení… Ode dneška, po celé tři měsíce, bude mít, co chtěl. Podívala se na hodinky… Je tady přesně. Takže snad to udělá Jackovi radost.
Když otevřela dveře své kanceláře, ty jeho, byly zavřené. Mary si oddychla, že ji možná nechce vidět, takže dá pokoj. Šla tedy ke svému stolu a pomalu začala pracovat. Netrvalo však dlouho a z vedlejší kanceláře, se ozvalo: "Mary? Udělej mi kávu!"
Chybí ti tam prosím, připomene mu v duchu Mary. "Hned to bude, moment!"
"Žádné moment, hned!"
Když hned, tak hned. Třeba se v té kávě utop! "Už jdu!"
Donesla mu kávu a jak nejlíp to šlo, řekla: "Tady to je. Prosím." A postavila hrnek přímo před něj. "Ještě něco? Vedle, mám nějakou práci, takže…"
"Nic přinést už nepotřebuji… Ale rád bych se na něco zeptal." Řekl.
"Na co?" zajímalo Mary.
"Ty se se mnou chceš opravdu rozejít? Já vím, že jsem to v poslední době přehnal a že jsem se choval i včera jako idiot… Promiň mi to, Mary, prosím. Měl jsem o vás včera strach, kde jsi celou noc byla? Kde jsi s tou malou spala?"
Na to, už bylo vzhledem k tomu, co si včera řekli a co se stalo mezi ní a Michaelem, pozdě. Mary se nehodlala zpovídat - je to přeci jen a jen její věc. Ale rozhodla se, že Jacka uklidní…
"Můžeš být klidný, Meghan, je v pořádku. Kde jsme včera spaly, to už je jen a jen naše věc… A pokud jde o ten rozchod, pak si myslím, že by to bylo vzhledem k tomu, co jsme si včera řekli, nejvhodnější. Já s tebou do toho Irska neletím a jak jistě chápeš, takhle by to nefungovalo a já bych takový vztah ani nechtěla… Nečekám od tebe, že se rozejdeme v dobrém, respektuji, že jsi na mě naštvaný, ale jistě uznáš, že za tu poslední dobu, by nemělo cenu, spolu dál být."
Jack nevěděl, co na to říct. Její slova, mu vzala všechno, co by k tomu rád řekl. Omluvil se přece. I přesto se ona, chce rozejít… "Mary, já…" začal, ale pak sám uznal, že už by k tomu nejspíš neměl co říci, Mary totiž byla očividně rozhodnutá. "Dobře, když nechceš, nemá to cenu, nejspíš je on ve tvých očích, mnohem lepší…"
"Dovol, abych ti řekla, že o Michaela, teď vůbec nejde. A pokud ke mně nemáš nic dalšího, opravdu musím jít pracovat, abych to všechno stihla, než půjdu zase do školky… Takže, je to všechno, Jacku?"
"Ano." Po chvilce dodal: "Přeji ti jen to nejlepší, Mary. Opravdu."
"Děkuji, ty se taky v tom Irsku, měj krásně." Pak odešla.

Za tři měsíce, byl Jack v Irsku a Mary už se s ním od té doby neviděla. Vyměnili si akorát pár mailů a přátelských dopisů.
Ona totiž byla šťastná tady a aby to tak i zůstalo, potřebovala k tomu jen Michaela a Meghan. Oba měla po svém boku, takže jí ke štěstí nic nechybělo. Milovali se s Michaelem tak moc, že už jim snad na rukou, chyběly jen prstýnky. Jejich štěstí, jim přála i jejich rodina a to bylo pro ně to nejlepší, co je mohlo potkat. Už opravdu chyběly jen ty prstýnky…
A skutečně. Nakonec se Michael rozhodnul, že Mary požádá o ruku. Byli spolu šťastní, vychovávali společně Katinu dcerku - byli její rodina a chtěli být i svoji, aby jednou mohli být opravdová rodina - Michael by si moc přál mít vlastní děti a věděl, že Mary také…
Svatba, byla velkolepá. Mary by v životě nenapadlo, že se na její svatbě, jednou sejde tolik hostů - chtěla menší svatbu, jen s rodinou a přáteli, ale Michael trval na tom, že tahle svatba, musí být velká a nezapomenutelná. Hostů tak bylo moc, opravdu, opravdu moc, ale všichni v ten den, byli šťastní a spokojení a každý ženichovi a nevěstě přál jen to nejlepší, do jejich společného života…
Michael a Mary, si nakonec řekli svá ano. Z Mary, se tak stala paní Jacksonovou. A Michael? Ten byl šťastný, že už jsou konečně svojí, Mary už patřila jen jemu… Budou spolu šťastní. Moc šťastní.

Březen - měsíc knih

13. března 2014 v 13:17 | Nikinka |  Novinky
A máme tu opět březen - měsíc knih. Letos sice v blogu ne právě včas, ale přeci jen.
Loni jsem hned na samém začátku přidala knihu Alchymista od Michaela Scotta. Byla, a dodnes jsem vděčná za komentář, který mi k článku tenkrát napsala Zuzy, jelikož jsem si při čtení knihy myslela, že to, co v ní bylo, v ní mám snad jen já - a jelikož se mi to do té doby ještě nestalo, zajisté jsem si toho všimla! Ta kniha je fajn, je to celkem pěkné čtení - trochu jiné fantasy, než jaké jsem do té doby četla, ale po jejim přečtení, jsem si ani jednu knihu z dalších pěti nekoupila. Proč? Protože tam byly takové hrubky, že jsem se často musela vracet a číst větu znovu, abych pochopila, oč vůbec šlo. Překlepu se dopustit může kdokoli, ale pochzbuji, že v tomto případě šlo o překlep - to byla chyba a bohužel celkově ne jedna. Zuzy tenkrát psala, že taky musela číst víckrát, aby věta dala smysl. Jenže já si takových věcí všimnu taky a bála jsem se dalšich, takže jsem si další nekoupila a nejspíš aani nekoupím.
V letošním březnu ještě bohužel není žádná kniha, kterou bych mohla zveřejnit - brzy bude, ale do té doby se Vám pokusím nějaké nové doporučit, třeba najdetu tu, která by Vás bavila. Udělala jsem si radost a koupila rovnou tři. Končí totiž měsíc - pomalu, ale jistě, a tak jsem dokud to ještě jde, využila toho, že si můžu koupit knihu pro VIP členy.
Takže, kdo by si rád přečetl něco vtipného, pak doporučuji Seznam tajných přání - kniha se prý strašně dobře prodává, což bylo vidět - měli tam poslední kusy. Kdo si rád přečte něco silného a dojemného, pak doporučuji Poslední dopis od tvé lásky. Četla jsem totiž od autorky i její knížku Než jsem tě poznala - a u té jsem si teda pěkně pobrečela!
A do třetice... Detektivní román Volání Kukačky - čerstvá novinka. Časem bych si knihu koupila, ale paní prodavačka, mi ji doporučila, tak jsem neodolala a koupila ji hned. Snad to mamce nebude trvat dlouho, ať můžu taky číst co nejdřív.

Právě dočítám Letní zahradu - jsem u čtvrté knihy, což je poslední kniha v knize. Než se tu objeví, snad si vyberete některou z těchto, ty po přečtení snad budou v rubrice.
Další bych mohla doporučit hned, co si je koupím a přečtu. Ale teď mám v plánu koupit nějaké sestře, protože si je přeje, takže pro radost.

Mějte se krásně, ozvu se zase nejspíš až v pondělí - na víkend už něco mám, tak snad to vyjde, když ten minulý tak úplně nevyšel. Nevadí, stejně bych si to prý asi moc neužila - sestra byla taky znechucená - veletrh motocyklů, ale moc lidí, takže pořídila jen pár fotek, prý tam byli i dva vozičkáři - ti z toho určitě nic neměli, pochopitelně. Takže jsem ráda, že jsem nakonec nebyla, protože vozík bych taky potřebovala a z něj bych nic neviděla.

XLVIII. Kapitola

13. března 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XLVIII. Kapitola



"Elizabeth!" zavolal Michael na svou hospodyni.
"Ano, Michaeli?" zeptá se, když k němu přijde.
"Mohl bych vás poprosit o šálek čaje?"
"Ale jistě," odpoví s úsměvem - Michaelovi ona ráda udělá všechno, co si bude přát.
"Děkuji," odvětí také s úsměvem a dodá: "Udělejte si také, prosím. Rád bych si s vámi chvilku sednul a povídal."
Tak tedy Elizabeth jde a udělá čaj do konvice a přinese ho Michaelovi i sobě, pak se k němu posadí a jak se tak na něj dívá, Michael jí připadá, jako by snad měl něco na srdci a chtěl by to někomu povědět - někomu se s tím svěřit.
"Ta Katina sestra už odešla?" ptá se zvědavě.
"Ano, musela si něco zařídit - trošku mě to trápí, Elizabeth."
"Copak se stalo? Co vás trápí, smím-li se ptát?"
"No, ono víte… Já vlastně ani nevím, zda o tom smím mluvit. Chudinku Katherine, jsem jistě také zklamal, když jsem Mary pověděl, co se stalo…" posmutní Michael.
"Michaeli, myslím, že se na vás tenkrát Kate vůbec nezlobila. Tak mi tedy asi můžete říct, co se stalo… Ale jestli o tom mluvit nechcete, pak nemusíte…"
Michael váhal, ale nakonec Elizabeth řekl, co má na srdci a co cítí. "Víte, Elizabeth, Mary, mi dnes přišla říct, že její přítel, má práci v Irsku a chce se tam natrvalo přestěhovat. Jak jsem tak Mary poslouchal, cítil jsem, že ona by ráda zůstala tady a také mi to nakonec sama řekla."
"Pak se tedy jistě rozhodne tak, jak nejlíp uzná za vhodné, Michaeli."
Michael kývl a už se neostýchal svěřit se. "Nebudu popírat, že bych nebyl rád. Víte, já nevím, co si o mně myslí ona, ale já ji mám rád - ač si to nechci připustit - nerad bych totiž nějak ublížil chudince Kate, i když už je tam, kde je, ale Mary mám dokonce víc, než jen rád a nevím, jak bych jí to řekl s ohledem, že je to sestra Kate a že ona, byla mou partnerkou… A také se bojím, že už jí to nestačím říct, protože bude v tom Irsku…"
Elizabeth, se chtělo štěstím plakat - moc dobře si pamatovala, jak se trápil a jak ho ztráta jeho milované, bolela, i když to nedával najevo, věděla, že občas i plakal… Teď se zdá, že je znovu zamilován - byť je ta šťastná Katina sestra. Tolik by si pro Michaela - byl skoro jako její vlastní syn, pracuje pro něj už dlouho, tolik by si přála, aby ta láska, byla oboustranná.
"Michaeli, nevím, jak se slečna Mary rozhodne, ale pokud přesně tak, jak si Katherine přála, pak zůstane tady. A jestliže k vám cítí totéž, co vy k ní, pak jí nebude nic bránit v tom, aby vám to řekla… Ale jak říkám, nevím, počkejme, jak to dopadne, však ona přijde, pokud neodejde, aby vás ujistila, že zůstává."
Michael doufal, že má Elizabeth pravdu a rozhodl se, počkat, co se stane, jak se Mary rozhodne…

Cestou domů, byla Mary pevně rozhodnutá - ještě dnes, si popovídá s Jackem, ještě dneska, mu poví, že ona nikam neletí, i kdyby ten rozhovor měl být dlouhý a nepříjemný a i kdyby se nakonec třeba rozešli - bude to tak lepší i proto, že ona se nechtěně zamilovala do jiného…
Ano, bylo to nechtěně a dlouho si to zakazovala, nakonec, tomu však sama nevěřila - ona se vážně zamilovala do Michaela. Do člověka, kterého měla ráda její sestra - ach jak provinile se stále cítila. Nedokázala svému srdci však poručit. Ona to chtěla jinak, ale její srdce přesně tak, jak to její maminka řekla.
Uvědomila si, že by si to snad nikdy nepřipustila, kdyby maminka nepoznala, že se zamilovala, ale Jack to stoprocentně není. A nyní věděla, že v ní má podporu, už zbývalo jediné - říct to Michaelovi a doufat, že to bude oboustranné.
Teď se však obávala toho, co bude doma, až se Jack dozví, že ona v Irsku, žít nebude a nikam tak nepoletí. Bála se už jen toho, že s ním bude mluvit a oni se zase pohádají. S tím musela počítat.
Našla ho sedět u televize a dívat se na fotbal. V ten večer, zbývaly tři měsíce do odletu - má tedy ještě dost času, říct mu to a řekne to včas. Jako by tušila, že to nebude jednoduché, jen ho tiše pozdravila a oznámila, že jde udělat večeři - po jídle si snad promluví…
Jack tedy mezitím vykoupal malou a šel jí před večeří přečíst pár pohádek. Když je Mary volala ke stolu, přišel s Meghan v náručí. Posadil ji na židličku a s úsměvem řekl: "Teď, budeme papat, myško a potom, půjdeme spinkat… Pohádku na dobrou noc, ti dnes nejspíš přečte teta…"
Mary na to neřekla nic, jen Jacka vyzvala, ať už se posadí, že bude nosit na stůl.
Večeře probíhala v klidu, Mary si říkala, že není dobré, aby se potom zase pohádali… Ale už to zkrátka nechtěla déle protahovat, musela mu to říct, i kdyby se pohádali a třeba - znovu si to musela připomenout - se i rozešli.
Po večeři, šla Mary uložit Meghan do postýlky a přečíst slíbenou pohádku. Když dívenka skoro usínala, počkala, až usne docela, políbila ji na čelíčko, zhasla lampičku a šla zpět do kuchyně…
Tam už Jack nebyl, našla ho zase v obýváku. "Pojď si ke mně sednout," řekl. Tak se k němu Mary posadila…
A Jack toho hned využil. Nejdřív ji pohladil po stehně, pak by ji snad snědl očima a dožadoval se, aby mu teď věnovala svou pozornost - malá spí… Že chce Mary něco řešit, ho nezajímalo.
Mary to bylo vzhledem k situaci dost nepříjemné, a když se jeho ruka ocitla na jejím pravém ňadru, jako by se probrala… "Jacku, prosím, dneska ne. Jsem trošku unavená a potřebuji ti něco říct…"
"Tolik jsi mi dneska chyběla, cos dělala u Jacksona tak dlouho?" vzdychal ji do ucha.
Mary se od něj odtáhla a řekla: "Meghan se tam moc líbilo… Nech toho, prosím, já nemám dneska náladu. Vážně ne."
"Kdy naposled, jsme se milovali? To už je sakra dlouho! Myslel jsem, že se pomilujeme, když už Meghan spí…"
"Potřebuji ti něco říct, Jacku…"
"To počká na pozdější dobu, nebo do zítřka…"
"Nepočká!" prudce ho od sebe odstrčila. "Řekla jsem ti přeci, že toho máš nechat!"
"Vždycky se ti to líbilo! Tak co zase dneska máš?!"
"Do žádného Irska, neletím," vybalila to na něj. Kolem horké kaše, chodit nebude.
"Cože?"
"Slyšel jsi dobře."
"Nechápu, proč?"
"Jacku, o tom, už jsme mluvili, chci zůstat tady."
"Ale já tam mám práci, Mary!"
"To já samozřejmě vím!"
"Co s námi bude, když ty budeš tady, a já tam?"
"To nevím," odvětí.
"Rozejdeme se?"
"Nevím, Jacku. Asi to tak bude lepší."
"To mi jako odpověď bohatě stačí! Už mi nemusíš nic říkat, ani vysvětlovat! Je to kvůli ní a kvůli němu! Že já blbec, si to neuvědomil hned. Ten chlap, tě totálně zblbnul! A ty, ty jsi ještě mladá, nevíš, co chceš. Vezmeš si jeho prachy a až ho budeš mít dost, kopneš mu do prdele! Tomu věř, děvenko a tak to bude, uvidíš! Omrzí tě."
"Víš, co, tam, kam bych poslala Michaela, si po tom, cos teď řekl, jdi ty! Dej mi konečně pokoj! Malcolm, měl svatou pravdu! Nevím, kdo komu, tady kopnul do prdele! Říkal to, že mi zase ublížíš! Já ti vlastně ani nevěřím, že chceš, abych do toho Irska letěla s tebou proto, že prostě chceš, abych tam byla, proto, že mě miluješ... Ty to chceš proto, protože si neumíš představit, že by mi tě Michael vzal!"
"Nevíš, co mluvíš!"
"Vím, vím! A teď mi to došlo! Víš, co Jacku? Tohle nemá cenu, hned teď, si beru svoje věci, Meghan a jdu třeba ke své mamince, ale tady, tady už nezůstanu ani vteřinu! Měj se tu jak chceš, já jdu!"
A skutečně. Sbalila si věci, ač nerada, tak vzbudila Meghan a odešla…

Kam jinam by šla, než k Michaelovi? Jaké bylo jeho překvapení, když ji viděl stát ve dveřích.
"Mary?"
"Můžeme dál?"
"Ale jistě, jen pojďte."
"Omlouvám se, že tě přepadám tak pozdě, Michaeli. A také se omlouvám, ale nebyl by tady pokoj pro malou? Musela jsem ji chudinku probudit, je unavená…"
"Jistě, můžeme tam odnes i ty kufry."
Tak tedy uložili malou zase do postele, společně odnesli kufry a potom si šli společně uvařit šálek čaje - Mary musí Michaelovi povědět, co se stalo…
"Odešla jsem od něj. Nikam neletím."
Samou radostí se Michael rozesmál, popadnul Mary do náruče a točil se s ní po kuchyni. Když si to neuvědomoval, jejich ústa se setkala v dlouhém a vášnivém polibku… Pak se samozřejmě jeden, druhému omluvili, ale nic platné to nebylo, jejich láska, byla totiž silnější, zase se políbili.
"Chtěl jsem ti to říct jinak, za jiných okolností, ale doufal jsem, že se to stane, přál jsem si, abych tě jednou mohl takhle obejmout, políbit tě a říct ti, že tě miluji, Mary. Moc. Moc tě miluji, Mary… Netušil jsem, že to ještě někdy někomu budu schopen říct…"
"Uvědomila jsem si, že nechci do žádného Irska, protože tam prostě sama nehodlám být, proto, že jsem slíbila Kate, že Meghan, bude vyrůstat tady a s tebou, a také proto, že ač jsem si to zakazovala, už jen kvůli Kate, uvědomila jsem si, že tě miluji, Michaeli. Chci být tam, kde jsi ty." Znovu jej políbila a tentokrát, už snad ani nechtěla přestat…
Michael si ji vzal do náručí a stále ji líbal s takovou vášní, kterou by jen těžko v tu chvíli dokázal popsat. A ač to nikdo z nich neplánoval, tu noc, se spolu prvně milovali.
Pro Mary to bylo to nejhezčí, co kdy zažila - cítila z každého Michaelova doteku a polibku, jeho lásku, jeho touhu… Michael se v tu noc přesvědčil na vlastní kůži, že to, co Mary řekla, myslela vážně, protože věděl, že ho miluje, stejně tak, jako to věděla ona. Nevěřil, že by někdy ještě dokázal někoho milovat a dát mu to najevo, ale tu noc se přesvědčil o tom, že ano...

Od té doby, se od sebe neodloučili. Mary i Meghan, v Neverlandu žily společně s Michaelem. Všichni spolu byli šťastní… A to bylo pro Mary a Michaela to nejkrásnější, co je mohlo potkat, protože už nevěřili, že je nějaké štěstí čeká…

XLVII. Kapitola

11. března 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XLVII. Kapitola



Povídali si tak vesele, že si Mary nemohla nevšimnout toho klidu a pohody v Michaelově hlase. Byl najednou takový bezstarostný a klidný - vyrovnaný s tím, co se stalo, připravený žít dál, postarat se o malou, protože tak, by si to Kate přála.
"Vypadáš spokojeně, Michaeli."
"Já jsem rád za to, že tu jste, Mary. Za to, že nejsem alespoň pár hodin tak sám. Rád bych vás vídal častěji, ale teď, když mi odletíte do Irska…"
Mary si byla stále víc a víc jistá, že do žádného Irska prostě nepoletí, i kdyby se třeba Jack na hlavu stavěl! A usvědčovalo ji v tom i to, že ani Michael to nechce, protože věděla, že by se mu stýskalo po Meghan a tak tomu bylo jistě i z její strany. Na tohle však asi Jack vůbec nepomyslel. To je mu teď náramně podobné! Od té doby, co ví, že má práci jistou v Irsku, mluví jen o tom, na druhé nemyslí a dokonce ani na to, co by chtěli ti druzí. Teď se zajímá jen sám o sebe. A právě to, Mary tolik mrzelo.
Cožpak je tím Irskem tolik zaslepený, že už ani nepomyslí na to, že i tady, jim spolu bylo dobře? Koupil si drahý dům a teď jen tak letí do Irska? Mary to vážně nechápala, stále nad tím dumala, ale pořád nepochopila, co se mu tak najednou stalo, že chce odletět pryč? Proč nechce zůstat prostě tady?
"Mary, posloucháš mě?" Michaelovi se zdálo, že ho vůbec nevnímá.
"Cože? Promiň, Michaeli, já jsem úplně mimo! Omlouvám se."
"No to vidím, že jsi mimo. Stalo se něco?" ptal se.
"Ale nic, jen… Já pořád musím přemýšlet nad tím Irskem." Přiznala se Mary.
"Promiň, ale myslím, že není nad čím - buďto poletíš, nebo nepoletíš. Jack tě nutit nemůže." Na to Michael a Mary ví, že má pravdu.
"Já vím, Michaeli, ale stejně netuším, jak to udělám. Mám tady svojí rodinu, přátelé… Na druhou stranu miluji Jacka…"
Na to Michael odpoví něco, co by Mary nečekala a což ji nutilo, se nad tím zamyslet. "Nevím, jak to cítíš ty, Mary, ale já si myslím, že kdybys ho opravdu milovala, letíš s ním a ani nad tím nepřemýšlíš!"
Co je to za nesmysl? Co se jí tady snaží naznačit? To je hloupost, ona Jacka miluje, ale… A to bylo právě to - vždy když uvažovala, jestli poletí, našla v tom vždycky nějaké ale. Poletí, ale měla pocit, že tak nedodrží, co slíbila sestře, poletí, ale Michael, už nikdy neuvidí Meghan.
"Nemáš někoho, s kým by sis o tom ještě jednou pořádně a s rozvahou promluvila?" Zeptá se Michael.
"Mohla bych zajít jedině za svou mámou - i to mě trápí, když poletím, nikdy svou matku neuvidím. Nebo maximálně jednou, dvakrát do roka."
"Tak zajdi za ní - maminka vždy poradí," odvětí.
"Asi máš pravdu," uzná nakonec Mary, "půjdu hned a slibuji, že to nějak vyřeším, i za cenu toho, že se znovu pohádám s Jackem - on se vidí v Irsku, já bych zůstala tady… Pořád se kvůli tomu hádáme. Už mě to takhle nebaví a tak s tím chci konečně něco udělat."
"To bude rozumné," usměje se Michael.
"Děkujeme ti, Michaeli, za krásné odpoledne a za pohoštění," poděkovala.
Michael se postavil, aby se s Mary mohl rozloučit, políbit ji na tvář a potom tiše řekl: "Ať už se rozhodneš jakkoli, budu to respektovat, hlavně se rozhodni správně."

Mary nakonec šla skutečně navštívit svou matku a zároveň ji poprosit o radu. Chtěla jí říct o Jackových úmyslech, předem věděla, že ji maminka podpoří, ale ve skrytu duše, si moc přála, aby maminka řekla, že by byla ráda, kdyby Mary zůstala doma…
Důvod by snad ani říkat nemusela. Ten byl víc, než jasný - dělá to nejen kvůli sobě, ale také kvůli malé Meghan - tady si zvykla, je tu doma, má zde kamarády, rodinu… A taky kvůli Michaelovi, ač si ještě neuvědomovala, nebo si nechtěla připustit, že jí nakonec přeci jen není tak lhostejný, jak se zprvu zdálo, že jí na něm naopak záleží, že ho má ráda… Že by přišla o přítele…
Žádné Irsko - tady má domov, práci, rodinu a také přátelé - tohle nechtěla vzít ani sobě, ani tomu malému děvčátku. Jacka prostě čeká nemilé překvapení - nikam s ním nepoletí, bude muset do toho Irska sám. Možná se budou muset rozejít, ale to teď bylo Mary dočista jedno - ona teď myslela hlavně na to, aby se měla dobře její neteř. Na tom jediném, jí teď záleželo.
Nikdy nemyslela jen sama na sebe a teď už dokonce ani nemohla. Zato Jack, ten nejspíš jen sám na sebe myslí. Mary netušila, jak tohle celé dopadne, ale doufala, že ať už jakkoli, rozhodne se správně…

Její maminka, naštěstí byla doma, když Mary zazvonila. Byla ráda, že dceru vidí po tak dlouhé době - bylo jí líto, že se neviděly dlouho, ale chápala, že to nejde, jelikož její dcera, se teď musela starat o Katinu dceru, do toho pracovat… Takže jí nemohla vyčítat, že se ani nepřijde podívat.
"Mary, moc ráda tě vidím, holčičko. Pojď dál."
Mary vešla a odložila si věci, pak sundala bundičku Meghan.
"Přišly jsme se podívat, co babička dělá, že, beruško?" usmála se na ni.
"A babička, je moc ráda. Je to od vás moc milé, děvenky moje," odpoví.
"Ale taky jsem si přišla popovídat o něčem moc důležitém, mami," přizná se Mary.
"Aha… Tak na to, se asi bude lepší posadit ke kávě a něčemu sladkému na nervy."
"Nejspíš ano, mami. Přiznám se, že v poslední době, se nemám moc dobře… Nad vodou mě drží jen to dítě." Jen co to vysloví, posmutní.
"Chápu, Mary. To my všichni."
Posadily se spolu v kuchyni a když byla hotová i káva, Mary mohla začít vyprávět.
"Tak co se stalo? Meghan, si hezky hraje, tak mi to můžeš říct."
"Jde o Jacka, mami."
"Co je s ním? Vy jste se nějak nepohodli?"
"Ale, to nech být, o to ani tak nejde…"
"Tak o co tedy jde?" zajímá maminku.
"Našel si novou práci, mami."
"V čem je problém, vždyť je to dobře, nebo ne?" diví se máma.
"Ano, to samozřejmě je, je to dobře, mami, ale ta práce, není tady… Je v Irsku… Jack se tam chce natrvalo přestěhovat i se mnou a s Meghan."
"Ach tak, takže to znamená, že poletíš a už se nebudeme vídat skoro vůbec? Neuvidím ani vnučku…"
"Mami, tak takhle to prosím neber, ano? Protože já do toho Irska nechci?"
"Proč bys nechtěla pryč tady z toho blázince?! Jsi ještě mladá, Mary, měla bys žít dál…"
"Ano, ale já jsem slíbila Kate, že se postarám o Meghan, že její dcera, vyroste tady, mami, ne někde v Irsku!" řekne upřímně. "Já chci svůj slib dodržet, to zaprvé a zadruhé, se mi tam taky nechce."
"Chápu, ale nechce se mi věřit, že je to jen kvůli Meghan, Mary. Na to, tě znám až moc dobře, zloto moje… Katherine - už je tomu rok… Staráš se o její dceru společně s Michaelem, jste spolu teď častěji, než je pro zadanou ženu zdrávo!"
"Mami, jestli mi tady chceš dávat kázání, tak mě toho, prosím ušetři, užila jsem si to doma…"
Maminka si povzdechne. "Nikdo ti tady nechce do ničeho mluvit, zlato. Já jen nejsem slepá! Vidím. Michael, vás má obě moc rád, cožpak tobě na něm ani trochu nezáleží?"
"Ale ano," přizná Mary - tohle nemá cenu řešit, tohle je prostě pravda.
"No tak vidíš."
Mary na to neřekne nic, mlčí a tak maminka pokračuje: "Kate si také přála, aby byl Michael jednou zase šťastný…"
"To ano," přisvědčí Mary.
"Na tebe, mám teď jedinou otázku, ale prosím, odpověz upřímně a popravdě, ano? Máš ho ráda, chceš zůstat nejen kvůli Megan, ale také kvůli němu?"
"Ano. Ano, chci, ale hlavně chci dodržet, co jsem slíbila Kate - že se postarám o svou neteř, a že zůstane tady a s Michaelem."
"Dobrá. Takže pak ještě jednu. Miluješ ho?"
Cože?! Pomyslí si Mary. Nahlas to však neřekne. "Byl to Katin partner."
"Ale Kate, je -"
"Já vím, mami, ale já prostě nemůžu, chápeš?"
"Je mi to jasné - máš ho nejen ráda! Ale řekni, ty nemůžeš, nebo nechceš?"
"Připadalo by mi to divné… Připadala bych si hrozně, mami."
"Zloto, tady není co řešit. Jdi prostě za Jackem, pověz mu, že nikam neletíš, pak jdi za Michaelem a udělej, co je správné… Co když on, je zamilovaný, jen čeká, na to, jak to cítíš ty! Možná, já nevím, na to, musíš přijít sama. Hlavně poslechni své srdce. Jdi za svým srdcem, holčičko, jdi za tím, co ti káže, ono ti cestu ukáže."
A tak tedy Mary nakonec musela sama souhlasit, že má maminka pravdu. Konečně jí to došlo - miluje Michaela, nikam nepoletí! Její srdce ji táhne k jedinému člověku - k Michaelovi.

Návštěvnost 137 - 140

10. března 2014 v 13:39 | Nikinka |  Návštěvnost blogu
Tak, další měsíc je za námi a já dnes opožděně zveřejňuji návštěvnost, za kterou moc děkuji, jsem ráda, že blog navštěvujete.
Články do konce měsíce snad ještě budou, jak to bude v dubnu, je zatím ve hvězdách - nemám připraveny články a není ani inspirace, o čem psát, až zde nebude příběh - ten mimochodem příští týden končí - budete mít možnost vyjádřit se k celému celku. Jakékoli názory, komentáře, jsou vítány.

Pondělí: 4
Úterý: 0
Středa: 28
Čtvrtek: 8
Pátek: 8
Sobota: 8
Neděle: 2
Celkem: 58

Pondělí: 9
Úterý: 2
Středa: 9
Čtvrtek: 8
Pátek: 7
Sobota: 4
Neděle: 8
Celkem: 47

Pondělí: 7
Úterý: 5
Středa: 6
Čtvrtek: 6
Pátek: 8
Sobota: 7
Neděle: 19
Celkem: 58

Pondělí: 9
Úterý: 7
Středa: 11
Čtvrtek: 9
Pátek: 4
Sobota: 8
Neděle: 9
Celkem: 57

XLVI. Kapitola

9. března 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XLVI. Kapitola



"Dneska odpoledne, vezmu Meghan na návštěvu k Michalovi," oznámí Mary Jackovi druhý den u snídaně.
Ten se podiví a nic neříká. Nejspíš neví, co by k tomu řekl a Mary vlastně byla ráda, nejspíš by zase skončili u tématu Irsko. Na to dneska vážně neměla náladu. Nebude se s ním o tom bavit, ne dokud mu nebude muset říct, že s ním nikam neletí - do té doby, nechtěla o Irsku slyšet ani slovo.
To ovšem neplatilo pro Jacka. Ten se o tom bavit rozhodně chtěl, protože ho zajímalo, jak se Mary rozhodla. Chtěl, aby obě - ona i Meghan, letěly s ním a doufal, že tak se i stane. To ovšem ještě netušil, že Mary se rozhodla jinak… Ona to však schválně co nejdéle to šlo, protahovala, a ač věděla, co to pro ně dva znamená, nechtěla své rozhodnutí měnit.
Zůstane tady. Kvůli Meghan, kvůli Michaelovi, aby mohl být s malou a kvůli své sestře, protože tak si to Kate přála. Mary to slíbila a svůj slib dobrží.
Prostřela stůl a zavolala na Jacka. Ten se posadil a hned se ptal po malé.
"Ještě spinká," odpoví mu Mary.
"Dnes s ní jde do školky Michael?" zeptá se.
"Proč by měl? Jsme domluvení, že do školky, vedu Meghan já. Ze školky… To se vždy vystřídáme, jednou já, pak zase on, a také ty, se můžeš přidat. Jestli tedy chceš?" zeptala se ho.
"Samozřejmě, s tím počítám."
Mary si nemohla odpustit poznámku, že jí to tak rozhodně nepřipadá. Jack se bránil, že se mýlí - tak to rozhodně není! Ale Mary si prostě myslela a dokonce to na Jackovi viděla, že on, to vidí jinak.
"Kdykoli začneme mluvit o panu Jacksonovi, ty na něm vždy něco hledáš. Mám pocit, že ti tak trochu vadí, že se s malou vídá." Řekla.
"Ne, právě naopak. S Meghan ať se klidně vídá. Mně spíš vadí jiná věc," přizná.
On snad žárlí? "Co ti vadí, Jacku?" zeptá se.
"Mně vadí, že vždy, když se s Meghan chce sejít, jsi u toho ty."
"Máš strach, že bych dala přednost jemu před tebou?"
"Tak trochu. Ono já bych se tomu vůbec nedivil. Poslední dobou, mám totiž pocit, že si s ním častěji než se mnou…"
"To opravdu nehrozí, Jacku. S Michaelem já nemám nic víc, než to, že se společně staráme o Katinu dceru! Kdy už ti to konečně dojde?"
"Nevymlouvej se pořád na svou sestru. Ta je rok po smrti. Její Michael, je volný a asi mu dělá náramně dobře, že jsi neustále tam, kde je on! Takže jak jinak, by to podle tebe mělo dopadnout? Do toho Irska se mnou neletíte jen pro to, že ses do něj snad zabouchala!"
"Nebuď paranoidní, Jacku! To je naprostý nesmysl - Michael, pořád miluje Kate! Vím, že jí bude patřit do konce jeho života, i kdyby se snad dejme tomu, opravdu objevila jiná!"
"Jenomže když je ta 'jiná', tolik podobná té druhé…"
"Ty jsi opravdu blázen!" Zvedla se ze židle a odešla do dětského pokoje.
Když byl čas, šly společně s Meghan do školky. "Po školce, tě vyzvednu a půjdeme spolu navštívit strýčka Michaela, ano, broučku?"
Holčička nadšeně přikývla a dala Mary pusu na rozloučenou.

Ani v kanceláři spolu Mary a Jack nemluvili - Jack si prostě umanul, že mluvit nebude a Mary na něj byla naštvaná. Pohádat se kvůli takové hlouposti! To může opravdu jen Jack.
Nechápala, jak může takhle nesmyslně uvažovat - žijí spolu? Ano, tak proč si myslí, že by snad stěhovala své věci a sebe k Michaeli? To je naprostý nesmysl. Nakonec by možná bylo lepší, kdyby s ním do toho Irska letěla - alespoň přestane s těmi řečmi a budou od toho mít jednou provždy klid.
Jack si snad uvědomí, že se mýlil a že Mary má ráda jen a jen jeho a že ji žádný Jackson nezajímá. Ani trochu - on je prostě jen kamarád, tím to končí. Nechápala, jak si Jack může myslet, že by si něco začala s chlapem, který chodil s její sestrou? To je opravdu hloupost. Cožpak už je z Michaelovy přítomnosti Jack tak zblblý, že už by snad věřil i tomu, co není pravda? To Mary připadalo opravdu hloupé.
Hodila to za hlavu - nebude teď řešit něco, co není pravda, musí pracovat, aby stihla zajít do školky a aby přišla včas na návštěvu - Michael si totiž nejspíš potrpí na dochvilnost. Stačila si totiž všimnout, že když už si s někým něco domluví, přijde včas… Ale na druhou stranu věděla, že občas se přeci jen opozdí, tak snad nebude vadit, když se malinko zpozdí také. Měla totiž spousty práce a navíc potom opravdu musela ještě do školky - ráno se přeci domluvila s Jackem, že tam zajde. Pochybovala totiž o to, že když je tak naštvaný a hlavu má jistě plnou Michaela, že by Meghan odvedl domů sám. A navíc té dívence slíbila, že spolu půjdou navštívit Michaela a jeho pohádkový Neverland.

Ranč byl veliký už od pohledu. Mary se to místo líbilo, ale překvapená byla teprve po tom, co vešla dovnitř.
Byl to velký, prostorný dům - člověk by se tam snad ztratil. Bylo v něm tolik cenných a krásných věcí - nábytek Mary připadal tak, jakoby se snad ocitla v jiné době. Dýchala z něj historie… Ale všechno to bylo tak hezké. Na zdech visela spousta krásných obrazů a Michael ukázal Meghan i ty, na kterých jsou pohádkové postavičky… Vyprávěl při tom a povídali si spolu. Mary z něj cítila radost, když byl v přítomnosti té malé dívenky. Byl z něj najednou úplně jiný člověk.
Michael s nadšením a pýchou, své hosty, provedl nejen domem, ale i zahradou. Mary si všimla, že i ta, je rozlehlá a barevná - plná voňavých květů a okrasných keřů, tráva důkladně posečená…
"Máš to tady moc hezké, Michaeli."
"Jsem rád, že se ti tu líbí. To bylo také účelem, chtěl jsem se tady cítit dobře a chtěl jsem, aby se zde cítili dobře i hosté a děti, které sem často jezdí. Neverland, má dveře otevřené pro každého, ale hlavně pro děti. Pro nemocné děti…"
"Pro děti to tady musí být jako v pohádce. Samotná Meghan, se tady očividně cítí dobře."
"To ano. Moc mě to těší, jsem rád, když vidím tu dívenku šťastnou po tom, co se stalo…" řekl.
"To já taky. Je to těžké, ale myslím, že to snáší celkem dobře. Ovšem nejhorší je, když se po mamince ptá, nebo když ti namaluje obrázek, na kterém jsme my všichni a miminka je tam jako andělíček."
"Je to vnímavé dítě."
Mary si všimne, jak se Michaelovi zalesknou oči. "Popíše ti ho a řekne, že maminka, je v nebíčku, mezi ostatními andílky. Maminka, je prý teď taky andělem."
"V tom má pravdu - tvá sestra, byla skutečně anděl. Ona byla moc hodný člověk, ale to jistě sama víš. Možná nechceš, abych to řekl, ale já jsem měl pocit, věděl jsem a vím, že to byla jediná žena, která mě skutečně milovala… Dávala to najevo vším, co dělala. A já jsem tvou sestru také miloval," řekl se slzami v očích.
Mary ho automaticky vezme za ruku a pevně ji sevře ve své dlani. "Jako její sestra, plně chápu, tvoje pocity, Michaeli, ale to víš, pořád plakat nemohu, protože by to viděla ta malá a já nechci, aby svou malou hlavičku, zatěžovala příliš dlouho. Chci pro ni jen to nejlepší. Nechci, aby na Kate zapomněla, ale také nechci, aby se trápila proto, že se trápím já, jestli mi rozumíš?"
"Chápu tě," to, jak stále svírala jeho ruku v té své, ho malinko překvapilo, ale neodmítnul, stále tam tu svou uchovával.
"Už je to rok, ale moje sestra, mi chybí stále stejně."
"Mně také," přizná Michael a Mary ví, že říká pravdu.
"Chybí nám všem," řekne.
"Mary, nepůjdeme se podívat na ta zvířátka? Potom se projedeme na kolotočích a zavzpomínáme na dětská léta, co ty na to?"
"Dobře," usměje se.
Tak je tedy Michael vede za zvířátky. "Hada by malá nejspíš vidět nechtěla," poví s úsměvem, "ač by se nemusela bát, za něj já klidně můžu strčit ruku do ohně! Je vycvičený."
"Hada raději ne, to někdy později, až bude starší."
"Můžeme spolu nakrmit kolouška. A mohu vám představit mého opičáka Bublese. Ten je taky vychovaný - dokonce je oblečený!"
"Opice by se jí líbila."
Z opice, byla Meghan opravdu nadšená. Michael i Mary, měli radost, že je holčička tak spokojená - bylo vidět, že je šťastná.
"Teď bych vás rád pozval na kávu, či čaj. A Meghan moje hodná kuchařka, udělá klidně horkou čokoládu… Taky něco upekla..."
Celý zbytek dne, se příjemně bavili. Bylo to pro všechny krásné odpoledne…