Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Únor 2014

Co Vás čeká v Březnu?

28. února 2014 v 15:28 | Nikinka |  Novinky
Vždy, když píši nějaký příběh, strávím u něj nějaký ten čas, co se měsíců týká i hodin, ale pokaždé mi to připadá, jako by to bylo včera, co jsem začala psát první řádky a jsem už třeba v polovině, za polovinou, nebo na konci - v této fázi se to dostává sem a Vás to všechno teprve čeká... Ale každý konec jednou přichází i při čtení a ten tentokrát čeká Cesty osudu - budete číst poslední kapitoly, nevím, kolik lidí to krom Janičky četlo, ale jedno vím jistě - někdo se na konce těší, někdo ne, avšak v tomhle případě je to ta první možnost.
Tentokrát jsem se na konec těšila i já - odpočítavala jsem dny, jelikož jsem celou dobu měla pocit, jako bych jednotlivé kapitoly, někomu vnucovala a nutila Vás je číst - to nikdy nedělám a ani nechci.
V nejbližší době, neplánuji začít psát nic nového - ne že by nebylo o čem, ale nějak ztrácím chuť, protože nechci aby někdo četl z donucení, za takových podmínek to psaní totiž není radost! Je to spíše otázka, zda to někdo přečte s chutí či jen proto, aby mi udělal radost.
Další příběh by nebyl s Mikem, opět bych chtěla psát tak, jak píši, ale bez Michaela. Avšak myslím, že do blogu, to už nebude. Trošku si to projdu, zda bych tu nenašla něco, co bych si chtěla uložit. Plánuji totiž blog pozastavit, možná smazat, ale zatím jen pozastavit, protože jsem si ho založila ráda a trvalo, než jsem ho dostala do stavu, v jakém je - neměla bych to srdce, ač jde jen o jedno kliknutí a vše bude pryč. Na druhou stranu, nechci mít pocit, že někoho nutím do čtení svého blogu a někdy se sama přistihnu, že není o čem psát. Snad to respektujete a nebudete se na mě zlobit.
Mějte se krásně,
Vaše Nika

XLII. Kapitola

27. února 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XLII. Kapitola



Dopoledne uteče celkem rychle. Mary byla ráda za to, že v práci na chvilku přišla na jiné myšlenky. Samozřejmě, že nechtěla na svou sestru zapomenout, ale byla ráda, že se na chvilku mohla od starostí doma, odpoutat. To, co se přeci děje, ona do práce tahat nebude. Tady je plno jiných věcí, na které musí myslet - tady má nějaké povinnosti.
Na oběd neměla moc času a ani chuť. Říkala si, že se snad nají později. Jack se sice ptal, zda si alespoň na chvilku neodpočine a nezajdou se najíst, ale ona nechtěla - má hodně práce, slibuje, že si zajdou na společný oběd někdy jindy.
Jack věděl, že mluví pravdu jen částečně - od včerejška toho moc nesnědla, jen vypila jeden hrnek kávy za druhým, protože ji prý bolí hlava. Až večer se mu podařilo, donutit ji, aby něco snědla, ale opět tomu moc nedala… A ani teď nevypadala, že by měla hlad.
Přesto to však Jack musel zkusit a zeptal se jí, zda nechce donést alespoň něco lehkého…
S díky odmítla: "Nemám hlad, najím se potom, ano?" zvedla se, došla k němu a políbila ho se slovy: "A teď mě prosím pro dnešek už omluv, musím pro malou do školky, pak ji vezmu k mámě, nebo do cukrárny. Potom už nás najdeš doma, ale budu ráda, když na něco dobrého, půjdeš s námi," usmála se.
Jack přikývl. "Půjdu rád, ale přijdu za vámi později, ještě si musím něco zařídit," mluvil o tom, že si musí zavolat, ale zatím to nechtěl Mary říct. Přestěhují se, až na tom bude psychicky lépe. "Víš, co? Napadlo mě, že bys mohla zavolat Michaelovi, vytáhnout ho ven, pokud není zaneprázdněn, určitě příjme pozvání a rád vás obě uvidí, já se tak do hodiny přidám, jsme domluvení?"
Mary napadlo, jestli se Michaelovi bude vůbec chtít, nebo jestli bude mít čas… Nakonec souhlasila, zkusí mu zavolat. "Ale znáš to, u něj člověk nikdy neví, co mu do toho vleze…"
Pak už šla pro malou do té školky…

Nakonec Michaelovi ani volat nemusela. Čekal na ni venku před vchodem…
"Michaeli? Co vy tady? Jak víte, kde pracuji?" divila se. Byla opravdu překvapená, že ho tu vidí.
"Jack… Mluvili jsme spolu včera." Vysvětlil.
"Aha… Vůbec jsem si vás tam nevšimla," přiznala.
"To bylo také mým úmyslem - nechtěl jsem se plést do rodinného kruhu…"
Co je to za nesmysl? Co to proboha povídá? Tohle není přeci pravda. To si nesmí myslet…
"Klidně jste mohl, patříte přeci k mojí sestře."
"Já vím, ale chtěl jsem se s ní rozloučit tak nějak sám. Po svém, jestli mi rozumíte?"
"Rozumím." Pak se zarazila: "Ani jsem neřekla, že vás ráda vidím," usmála se. "Asi na vás musím působit divně, že? Ono já si pořád zvykám, že vy a moje sestra…"
"To je v pořádku, já nečekám, že mě přijmete a budete vítat hned s otevřenou náručí - nejspíš si na sebe všichni musíme nejspíš zvyknout, trošku víc se poznat…"
Mary uznala, že má pravdu, ale teď rozhodně neměla náladu, na nějaké veselosti a poznávání. Nejdřív se se situací v rodině, musí vyrovnat sama, později snad začne zase normálně fungovat.
"Zrovna jdu pro malou do školky, nechcete mě doprovodit? A abych nezapomněla - když už jste tady… Chtěla jsem Meghan vzít do cukrárny na něco dobrého a vám zavolat, abych vás také pozvala, později se k nám přidá i Jack…"
Michael souhlasil. "Půjdu moc rád, pokud mi dovolíte, abych vás pozval." Řekl.
"Ale to není nutné, pane Jacksone."
"Michaeli, prosím. Jen Michaeli."
"Dobrá, tak tedy Michaeli, to nemusíte."
"Já vím, že nemusím, ale rád vás všechny pozvu." Trval na svém.
A tak Mary poznala, že je Michael i tvrdohlavý - neměla by mu tedy asi říkat ne, ale vždycky raději ano.
"Tak dobře, když myslíte… Meghan bude jistě ráda, že vás vidí."
"To já také. Moc se na ni těším. Je to milé a hodné děvčátko."

Když společně přišli do školky, Meghan objala jak svou tetu, pak Michaela. Mary se nemýlila, opravdu je ráda, že přišel.
"Ahoj, broučku," řekl s úsměvem. "Že neuhádneš, kam teď s tetou společně půjdeme?"
Holčička s úsměvem zavrtěla hlavou, že neví a když se Michael zase postavil, chytila se jej za ruku a druhou ručičkou, se chytla ryky Mary.
"Do cukrárny. Koupíme si něco dobrého!"
Jakou radost mělo to malé děvčátko! Mary to hrozně potěšilo, věděla, že udělala dobře.
V cukrárně si Mary s Michaelem dali kávu a zákusek. Meghan dostala chuť na pohár, tak měla pohár a k němu džus.
Oba si příjemně povídali, sem tam se jeden z nich malinko pousmál… Meghan seděla, pod stolem spokojeně houpala nožkami a dívala se z Mary na Michaela a naopak… Vypadala šťastně a spokojeně.
"Michaeli, volali vám dneska ráno ohledně závěti? Prý se máme dostavit oba." Změnila Mary téma.
"Ano, volali mi, ale musel jsem se omluvit, a teď se omlouvám i vám, Mary - zkrátka tu schůzku jsem musel o týden posunout, jelikož já bych se pozítří dostavit nemohl…"
Mary to nejdřív trochu překvapilo, ale pak s tím nemohla nic dělat - Michael má přeci taky i jiné věci na práci.
"Dobře, nic se neděje. Půjdeme tam tedy společně o týden později…" Pak už to nerozebírali a vrátili se k příjemnějšímu tématu.
Když se však objevil Jack, Michael jako by oněměl. Omluvil se, že už půjde. A kdyby ho Mary nezastavila, byl by pryč snad rychlostí blesku. Proč?
"Počkejte, kvůli Jackovi, nemusíte odcházet! Ví o vás."
"Já si uvědomil, že si ještě musím zařídit pár věcí," vymluvil se. Nechtěl ani jednomu dělat křoví. "Ještě vám zavolám ohledně té schůzky."
"Samozřejmě." Pak si podali ruce, políbili se na tvář, Michael se ještě rozloučil s malou Meghan a odešel.

XLI. Kapitola

25. února 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XLI. Kapitola



Mary nemohla celou noc spát. Stále myslela na svou sestru, stále jí nedocházelo, že už tady s nimi není, nebo si to spíše nechtěla připustit… Je to přeci její sestra. Bude trvat dlouho, než se s její ztrátou smíří. Mary však napadlo, jestli vůbec.
Celou noc nezavřela oči ani na chvilku - pořád přemýšlela, co bude dál. Věděla totiž, že teď už je to jen na ni - ona se musí postarat, ona bude své neteři dělat tetu i mámu dohromady… Zvládne to vůbec? Netušila. Jen věděla, že bude muset.
I Jack se kvůli tomu trápil, když se podíval na Mary. Dělala mu starosti, podle něj, by si měla odpočinout - byl to náročný den pro celou rodinu. Sem tam si přes noc dokonce všimnul, že Mary vůbec neleží v posteli - slyšel ji v pokoji, který teď patřil Meghan. Pořád ji tam chodila kontrolovat. Měla snad strach, že holčičku budou trápit noční můry?
Uvědomoval si, že to teď bude pro Mary i pro tu malou, dost těžké období - musí je podpořit, musí Mary pomoct jak nejlépe bude umět - přemýšlel i o to, že ji donutí, aby si vzala pár dní volna, odpočinula si a srovnala se s tím, co se stalo po svém, ač věděl, že to jen tak hned nepůjde - naopak, tohle bude trvat mnohem déle. Mary je totiž citlivý člověk a svou sestru, měla moc ráda. Obě spolu měly vztah, který mezi sebou nemají každé děti a později dospělí sourozenci…
Hned na to, si však uvědomil ještě něco - dostal nabídku pracovat mimo domov a věděl, že o tom s Mary ještě nemluvil. Pracovat mimo, totiž znamenalo, přestěhovat se tam. Půjde to, když teď Mary prožívá ne zrovna jednoduché údobí a když si tady zvykla? Odstěhuje se společně s ním?
Rozhodl se, že ještě počká - uznal, že teď není úplně nejvhodnější chvíle na to, aby spolu mluvili o stěhování. Zavolá, domluví se, co a jak a posune to o nějaký čas. Až bude Mary zase v pořádku, popovídají si o tom.
Podíval se, kolik je hodin. Budík sice ještě nezazvonil, ale za pět minut, zvonit bude. Potichu, aby nevzbudil Mary, tedy vstane a jde do kuchyně připravit něco k jídlu. Mezitím, co se vaří káva, se jde umýt do koupelny a dát trochu dohromady…
Když se vrátí do kuchyně, prostře stůl a dá jídlo na talířky. Nalije do šálků horkou, příjemně voňavou kávu sobě, i Mary. Chce jí přinést snídani do postele, ale než se k tomu dostane, Mary se objeví ve dveřích.
Vypadá unaveně - je vidět, že opravdu toho moc nenaspala, nebo spíše jestli vůbec spala. I přesto, že je pořád smutná, se na Jacka usměje a vejde. Ocení a v duchu mu děkuje za to, že se tak stará, že je ochoten přečkat tu dobu, než se ona snad zase vrátí do starých kolejí… Děkuje mu, že ji má tak rád - dává to najevo vším, co dělá - teď dokonce i tím, že připravil snídani. Je to od něj tak milé! A ona věděla, že jí to moc pomáhá, to, že ví, že se o něj teď může opřít. Moc dobře věděla, co v Jackovi má - jiná by toho možná jen využila, ona si toho však moc vážila a byla mu za to vděčná.
Věřila, že s jeho pomocí a díky té malé, tohle údobí zvládne. Meghan ji dodává sílu a Jack lásku - to je teď to jediné, co potřebuje a co chce. Slíbila sama sobě, že udělá všechno pro to, aby bylo o Meghan dobře postaráno, aby se s ní a s Jackem, ta holčička cítila dobře, aby ani na chvilku nepocítila smutek, aby s nimi byla šťastná a spokojená. A v neposlední řadě, si Mary slíbila, že udělá všechno pro to, aby svou sestru nezklamala…
Postará se o Meghan, postará se o to, aby se holčička jen smála, aby s nimi byla spokojená… Postará se o Michaela.
Nebylo to však všechno, co Kate od své sestry žádala, ale všechno se Mary dozvěděla časem…
Překvapená byla nejen ona, ale i samotný Michael.
"Ahoj, zlato, chtěl jsem ti přinést snídani nahoru…" pozdraví.
"To není nutné, ale děkuji, Jacku. Přišla jsem se nasnídat sem - jako vždy. Potom vzbudím malou, odvedu ji do školky…"
"Tak dobře, souhlasím. Posaď se, prosím a nejez se, ano? Připravil jsem všechno, co máš ráda, takže si můžeš vybrat. Hlavně prosím, jez, protože teď bys měla."
"Dobře… Prosím, dneska přijdu trošku později do práce."
Jack se podiví. "Mary, nezlob se, ale nemyslím, že je teď dobrý nápad, abys šla do ráce. Radil bych ti, vzít si pár dní volna… Dneska jsi špatně spala - musíš být unavená. Odpočiň si."
Mary věděla, že to Jack myslí dobře, ale ona na to, že by seděla doma jen tak se založenýma rukama, neměla ani pomýšlení. Ano, uznává - moc toho dneska nenaspala, ale to neznamená, že kvůli tomu, dnes nepůjde do práce. A navíc… Doma by nejspíš zešílela!
"Ano, Jacku, spala jsem špatně a nejspíš to není naposled - musela jsem pořád myslet na ten včerejšek… Na to, že teď to všechno záleží jen na mně - nesmím zklamat svou sestru. Vím, že to myslíš dobře, ale prosím, dovol mi jít do práce, alespoň na tak dlouho, co bude malá ve školce. Já potřebuji pracovat, teď mi to moc pomůže, víš?"
Co měl Jack dělat? Musel to respektovat - když si Mary umane, že bude pracovat, tak prostě musí pracovat.
"Dobře, když se na to cítíš, pak ti nebudu bránit…" chtěl říct ještě něco, ale než se k tomu dostal, Mary zazvonil telefon… Odešla si to vyřídit mimo kuchyň.

Když se vrátila, Jack se hned ptal: "Kdo to byl? Děje se něco?"
"Máme se dostavit pozítří… Myslím já a Michael. Budeme řešit závěť"
"Myslíš, že půjde taky o malou?"
"Hlavně o ní - Katherine mluvila něco o tom, že prý chce, abych se postarala o dítě a Michaela… Krom toho si myslím, že budeme řešit něco, co nám ještě neřekla… Samozřejmě, že tu první část toho, co jsem ti právě řekla, poprosila mě o to sama…"
Pak se omluvila, že už je dost hodin - musí vzbudit malou… A když Jack kývl, že počká, Mary šla pro Meghan…
"Tak, hačni si sem, broučku, teta se strejdou, ti udělají snídani."
"Jak jsi spala, princezno?" zeptá se Jack.
"Dobře," pak se pustí do jídla a za pár minut už ji Mary odvádí do školky.
Hned cestou zpět, jde do práce s tím, že sice stejně za pár hodin musí malou vyzvednout, ale přeci jen musí chvilku pracovat…
Po práci vezme Meghan za babičkou o do cukrárny… Užijí si spolu pěkné odpoledne.

Edgar Allan Poe - Démon zvrácenosti

23. února 2014 v 17:56 | Nikinka |  Z mé knihovny
Slíbila jsem, že přidám nějakou knihu do rubriky, je jich spousta, ale já se rozhodla, že sem vložím tu úplně poslední, kterou jsem přečetla - knihu, kterou pokládám za jednu z nejlepší, které se mi dostaly do rukou, za jednu z nejlepší, které mám v knihovně, ale po jejim přečtení, si myslím, že tehle knize se nevyrovná žádná z těch všech, co vlastním.
Dlouho jsem uvažovala, jak o ní napsat a čím nejlépe začít. Démon zvrácenosti, je totiž kniha plná povídek, je jich hodně - tuším že čtyřicet, takže kdybych chtěla napsat o všech, byla bych tu dlouho, ale pokusím se, alespoň o stručné povídání některých.
Jsou to povídky zajímavé, někdy trošku mrazivé, avšak i vtipné - no uznejte, může se mrtvola posadit a zařvat: "Vrah jsi ty!"? Ten popis, to všechno, bylo v povídce Vrah jsi ty!, popsáno tak živě! Až mi z toho běhal mráz po zádech a není jediná taková.
Podlouhlá bedna, zase vypráví o tom, jak se na lodi převáží mrtvá mamželka v bedně - její manžel jel se služebnou, která se měla před ostatními vydávat za manželku, avšak ona skutečná manželka, byla na lodi s nimi - v bedně, na kterou muž nedal sáhnout! Jak překvapena jsem sama byla, když jsem se dočetla, co tak důležitého v bedně je.
Černý kocour - manželé, kteří milovali zvířata, ale jednoho dne černý kocour přišel o oko - pokud si dobře pamatuji, jeho pán pil... nakonec zavraždil svojí manželku, když chtěla kocoura bránit, a zazdil ji ve sklepě! Než se na to přišlo, byl spokojený, že ho neotravuje ani kocour. Jednoho dne, přišli policajti, prohledali celý dům a nic nenašli, v první chvíli ani ve sklepě - protože ona zeď, byla spravená a nebylo poznat vůbec nic. Pak šly ale slyšet divné zvuky a pokud si dobře pamatuji, na jednom místečku se zeď začala rozpadat, když se ji vrah dotknul. Tak zjistil, že zazdil kocoura a přišlo se i na to, že tam schovává mrtvolu.
Když odbočím, podobná byla i hned druhá povídka v pořadí - Zrádné srdce - to zase jiný muž, zabil svého pána a schoval ho pod parketami, když přišli policisté, nic nenašli, tak ten vrah zcela klidně mluvil s těmi policajty a najednou slyšel tlukot srdce! Zdá se, že policisté nic neslyšeli, ale tlukot srdce, byl čím dál víc slyšet, až se muž nakonec přiznal...
Takových povídech, jako z hororu vystřižených je tam moc, jsou tam i detektivní - je to zkrtka čtivé, zajímavé a napínavé - všechny!
Povídka Zlazý brouk, byla dlouhá, ale velmi zajímavá - četla jsem ji mamce a pobavila mě, když říkala: "Mě to tak bavilo, když jsi mi četla."
"Jo? A o čem jsem četla?"
"No, to už nevím, musím si to taky přečíst." Z toho vyplývá, že mamka během toho asi usnula. Několikrát se mě ptala, jestli se u toho bude "bát" a jestli ji to bude bavit. Je sice pravda, že ilustrace Jaroslava Rózy, dodává povídkám tu správnou atmosféru, a že někdy to bylo opravdu takové, jak Edgar byl zvyklý - hororové, některé popsané ze záhrobí - Na slovíčko s mumií, například, ale čtivé a naprosto perfektně napsané, úchvatné!
Opravdu bych tady mohla chválit, chválit a zase jen chválit - jedním slovem dokonalé, to myslím stačí a kniha rozhodně stojí za přečtení. Jsem moc ráda, že mám Démona zvrácenosti doma, jelikož jsme se o autorovi se sestrou bavily a mě v tu chvíli nenanapadlo, že Poea najdu pod stromečkem. Strašně jsem děkovala a povídala jí o každé povídce. Je to povinná četba a Edgar Allan Poe je v seznamu toho, co si má přečíst, takže i vtomto případě je fajn, že máme knížku doma - je to jedna z nejlepší, jakou jsem četla a nejlepší, jakou v knihovně mám. A potěšilo mě to i z důvodu toho, že jsem náročný čtenář, tahle kniha, splnila mé představy o ideální knize, a já už se teď těším, že si ji zase někdy přečtu.

Edgar Allan Poe, anděl pitvornosti a démon zvrácenosti v jedné osobě, svým dílem tvoří neodmyslitelnou část světové literatury. Jeho tvorba ovlivnila a inspirovala řadu dalších významných spisovatelů a básníků, Charles Baudelaire v Poeovi spatřoval svého duchovního bratra, předobrazem Sherlocka Holmese je detektiv Dupin a každý, kdo četl Marťánskou kroniku, si jistě vybaví koniásovskou postavu marně třesoucí rolničkami na kašparkovské čepičce. Již po generace patří k "dobrým mravům" Poea číst - vždyť jinak by se člověk mohl vystavit fatálnímu nebezpečípramenícímu z neznalosti.

E. A. Poe nebyl inspirací pouze literátům, jeho povídková tvorba představovala a stále představuje výzvu pro řadu vytvarníků. Tento výbor povídek doprovázejí ilistrace Jaroslava Rózy, předního českého malíře a sochaře, který se Poea chopil s nadšením sobě vlastném a jeho ilustrace dotvářejí temnou atmosféru Poeaova Literárního světa.

Edgar Allan Poe (1809 - 1849) americký spisovatel, básník a eseista, zakladatel detektivního a hororového žánru. Proslavil se především jako autor povídek. Významnou část jeho tvorby, tvoří také básně a eseje. Z jeho díla jmenujme alespoň slavnou báseň Havran (1845), básnickou sbírku Tamerlán a jiné básně (1827), román Příběhy Arthura Gordona Pyma, eseje Filosofie nábytku (1840), Filosofie básnické skladby (1846), Euréka: báseň v próze (1848), mistifikaci Případ s balonem (The Baloon-Hoax 1844) a méně známé přírodovědné pojednání The Conchologist's First Book (1839). Neblahý osud adoptovaného sirotka se sklonem k alkoholismu a depresím, jehož život byl plný zvratů, nepochopení a strasti, se plně odráží v jeho díle a také v dílech o něm.

Jaroslav Róza (1957) malíř, sochař, grafik, sklář, scénograf,literát a amatérský herec, spoluzakladatel výtvarné skupiny Tvrdohlaví. V současné době působí jako vedoucí pedagog sochařského ateliéru AVU. Je autorem monumentálních soch Podobenství s lebkou (Zámek Mikulov), Rytíř s drakem (Klenová u Klatov), Mýtická loď (nábřeží v Bratislavě), Labyrint (Agios Nikolas - Kréta), památníku Franze Kafky (Praha, Staré Město), Dítě z Marsu (hora Ještěd)...


Tak, to by bylo as všechno, co se autora týče, vypráví o něm i doslov Povídkář Poe v knize, informace, které jsem k němu napsala, jsou z knihy a myslím, že není třeba, přidat další - sice poznáky z hodin literatury mám, ale dalo by se říct, že stejné, jako jsem je sem napsala přímo z knihy. Pokud se rozhodnete knihu koupit, ručím za to, že litivat nebudete - mou náročnost splnila a jsem opravdu ráda, že knížku mám, jelikož Poea těžko seženete.

XL. Kapitola

23. února 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XL. Kapitola



Malcolm s Brianem, přiletěli skutečně co nejdříve to šlo. V tom dopise totiž nebylo jasně řečeno, co se stalo, ale oba věděli, že jde nejspíš o něco vážného.
Malcolm tušil, že jinak by se Mary stoprocentně neozvala - žila přeci s Jackem, nač by tedy potřebovala jeho? Ano, pořád ho nesnášel a teď ještě víc, když si začal s jeho bývalou přítelkyní, ale věděl, že teď není vhodná chvíle na to, aby řešil, že chodí s Mary. Teď věděl, že budou řešit problém v rodině, u kterého on nebude, nemá tedy proč, zlobit se.
Brian také přemýšlel, co by se mohlo dít. Pokud věděl, v době, kdy odlétal do Paříže, bylo všechno v pořádku - Mary, Kate i jejich dcera.
Za pár měsíců se rozváděli - pak už by tedy mělo být v pořádku všechno - alimenty na malou posílá, Kate nemá proč, volat si ho sem. Že jde o něco mnohem vážnějšího, a že se to týká dokonce samotné Katherine, ho vůbec nenapadlo.
Ano, tušil, že to s tím dopisem může být z její hlavy, ale netušil, že situace je tak vážná. Myslel si jen, že Kate na něj zase něco chystá - další důvod, proč se pohádat - ona se vždycky od té doby, co se jenom a stále hádali, uměla najít důvod k hádce! Brian se však tentokrát vytočit nenechá! To ať si Katherine laskavě zapíše za uši! Pokud něco chtěla, měla to napsat rovnou, ale hlavně - měla ten dopis psát ona! Ne to za sebe nechat udělat Mary…
Když přijížděli k domu, kde Kate bydlela, oba bratři přemýšleli, oč asi půjde. Samozřejmě, si Brian neodpustil poznámku, že se beztak nic neděje, lada by Kate chtěla peníze pro malou… Ty však už poslal. Tak co se děje?
Rozhodnul se, že se nebude ptát sám sebe - počká na to, co mu poví Mary, či sama Kate a pak se uvidí. Kdyby jen věděl, o co jde… Nevěděl, o to větší překvapení pro něj bylo, když se to dozvěděl. Uvědomil si, že byla hloupost Kate takhle podezírat a dočista zblednul, když se to dozvěděl. Tohle přeci není pravda, ne, Mary i Kate… Celá rodina, si to na ně vymyslela! Jak jen si můžou dělat takovou legraci?
Pravdě se mohl divit až po tom, co se to skutečně dozvěděl, zatím pořád seděl s bratrem v autě a přemítal o tom, co se stalo… Netušil a později ani nechtěl věřit. Bylo mu Kate tolik líto a stejně jako zbytek rodiny, z toho byl smutný… Nechtěl se s tím smířit… Byl rozhodnutý, že odletí zpět do Paříže i s dcerou, to ještě netušil, že Kate to chce jinak…
Když zazvonili u dveří, přišla jim otevřít Mary. Vypadala vážně a přitom na ní bylo vidět, jak je smutná.
"Tak nás tady máš," řekl Malcolm.
"To je dobře," řekla Mary nepříliš vesele a oba je políbila na uvítanou, než je vyzvala dál.
"Odložte si, čekáme vás všichni v jídelně."
"Něco slavíme?" zeptal se Malcolm.
"Vypadám snad, jako bychom něco slavili?!" rozčílí se Mary.
Bože, to je ale takový tupec! Pomyslí si.
Malcolm se omluví, ale Mary už mu nevěnuje pozornost, raději jde zbytku rodiny oznámit, že jsou oba tady…
Dobrá nálada Malcolma přešla, jen co se dozvěděl důvod toho, proč jsou všichni tady. Ze začátku mu to opravdu připadalo, jako nějaká rodinná sešlost, oslava, ale za pár chvil pochopil, že u toho, co se tady bude řešit, chtěla mít Kate celou rodinu…
Chtěla totiž rovnou a všem říct, co se stalo, o své nemoci a o tom, jak by si to představovala dál. Přítomná Mary i Michael, netušili, že to hlavní, čeká jen a jen na ně… Nakonec se však rozhodla, že si s bratry, promluví sama, svolila, že u toho bude pouze Mary s Michaelem.
Samozřejmě, že Brian, byl překvapený, když viděl Michaela, ale pak to neřešil - rozvedli se a pokud si Kate bude chtít někoho najít, je to jen a jen na ní… A krom toho, věděl, že ho nevyměnila za jiného hned - to nebyl Katin styl, na to ji znal až moc dobře.
Podíval se na ní s jasným vyzváním, ať začne povídat, ať už se teď všichni přítomní, kteří tu stojí, dozvědí cokoli.
Kate se párkrát zhluboka nadechla a vydechla, než promluvila a cítila při tom, že má ve své sestře a Michaelovi velkou podporu.
"Jsem moc ráda, že jste přišli," řekla upřímně, "ač mě mrzí, že za takových okolností…"
Malcolm, ani Brian nechápali, o čem to Kate mluví, ale nechali ji, ať jim to poví sama.
"Nebudu to dlouho protahovat - povím vám to na rovinu. Jsem nemocná, vážně nemocná… Mám rakovinu," řekla úplně klidně bez emocí, ač to pro ní bylo dost těžké.
Brian, i Malcolm zkoprněli. A chvilku oběma trvalo, než se odvážili promluvit. Oči jim slzely a i když jsou to chlapi, museli mrkat, aby se nerozplakali. Chudinka Katherine! Pomyslili si oba. Nejtěžší to bylo pro Briana… Prožili spolu kus života - jejich manželské soužití, sice netrvalo dlouho, jen necelé dva roky, ale jejich vztah před manželstvím, byl skoro tak dlouhý jako ten Malcolmův s Mary. Na to se zapomenout nedalo.
"Jak dlouho už to víš, Kate?" zeptá se.
"Pár dní," odpoví tiše. "Chtěla bych se vám omluvit, že jsem o tom nenapsala sama, nenašla jsem k tomu sílu, pro mě samotnou, je to nesmírně těžké, už kvůli naší malé, Briane," obrátila se k němu.
Michael i Mary, ji sevřeli ruku a Malcolm se odvážil zeptat: "Je to vážné?"
"Bohužel ano," kývne Kate.
Nebylo co k tomu dodat, oba pochopili, co to znamená.
"A to je další věc, proč jsem si vás zavolala, chci totiž, aby jste věděli, jak bych to chtěla dál… Posaďte se, prosím, popovídáme si o tom."
Když se oba posadili a s nimi i Mary a Michael, Katherine mohla pokračovat: "O nic mi nejde, jde mi jen o Meghan - na ní, mi teď záleží nejvíc, chci, aby se měla co nejlépe a proto jsem se rozhodla, že -"
Brian ji přerušil. "Moment, Kate," řekl, "chci, abys věděla, že ti pomůžu, že se mnou můžeš počítat… A že se o naši dceru postarám."
"No, právě o to mi jde, chci, abys ty zase věděl, že pokud to nedopadne dobře, přeji si a žádám tě, aby Mary zůstala tady."
"Ale já jsem přeci její otec! Jistě chápeš, že bych chtěl, aby byla tam, kde jsem já a abych se o ní mohl postarat."
"Ano, ale já chci, aby moje dcera, měla 'mámu', jelikož ji bude potřebovat! Jistě teď chápeš zase ty mě, Briane. Malá má tady kamarády a já chci, aby zůstala s Mary a Michaelem."
"Ty necháš naší jedinou dceru vychovávat cizího chlapa?" nechápal Brian. Jeho bratr už ho krotil: "Nech ji domluvit, prosím!"
"Zaprvé, dobře víš, že Mary není cizí - je to její teta. A pokud jde o Michaela… Nezlob se, ale já ho nepovažuji za cizího - zvykli si na sebe, Michael, má Meghan rád a ona má ráda jeho - čtou si spolu pohádky, hrají si spolu… Já je nechci a nedokážu rozdělit, protože si tady to dítě zvyklo, chápeš? Meghan je doma tady. A tak to i zůstane. Respektuj to, prosím. Samozřejmě za ní můžeš přiletět z Paříže kdykoli budeš chtít, jsi její otec a máš právo se s ní vídat - já jen nechci, aby tak malé dítě, muselo cestovat a už vůbec nechci, aby se o ni staral někdo cizí - moc dobře víš, že máš v Paříži práci a že se vracíš pozdě…"
Ač Brian zprvu nesouhlasil, nakonec souhlasit musel - chtěl pro svou dceru to nejlepší, a věděl, že tak bude, když zůstane tady…

Kate bojovala se svou nemocí statečně, věřila v dobré konce… Ten však nepřišel. Za pár měsíců, co se sešla naposled s celou svou rodinou, měli doktoři špatné zprávy…
Když se s ní rodina loučila, Michael na pohřbu zdá se nebyl - tedy alespoň Mary, si jej vůbec nevšimla… Ale on tam byl, jen se nechtěl plést mezi rodinu, loučil se s Kate tiše a po svém.
Mary stála ruku v ruce mezi Brianem a Malcolmem. Plakala a plakala, vyplakala ze sebe všechnu bolest, až v jejím srdci zůstala jen láska - s láskou bude na svou sestru vzpomínat a v duchu ji slíbila, že splní všechno to, co slíbila… Postará se o Meghan, i o Michaela.

XXXIX. Kapitola

20. února 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XXXIX. Kapitola



Dny plynuly stále rychleji a Mary znepokojovalo, že se nic nezměnilo... Ba naopak - všechno bylo při starém, ne-li ještě horší. Katin zdravotní stav se neměnil, jen horšil - už nepomáhala ani léčba a doktoři neměli žádné dobré zprávy…
Mary z toho byla tak smutná, že nedokázala myslet na nic jiného, jen na svou sestru a na tu bolestivou ránu, která její rodinu provázela - nedokázala se smířit s tím, že přijde den, kdy o svou sestru navždy přijde. A kdo by se taky připravil? Kdo by se chtěl smířit?
Nechtěla o tom s nikým mluvit - stačilo, že o tom mluvila se svou sestrou, která pro ní neměla žádnou dobrou zprávu. Kate samotná z toho byla smutná, a Mary to na ní viděla…
Přemýšlela, že ač nerada, měla by napsat Malcolmovi, ať co nejdříve s Brianem přiletí zpět do Států - ať už to mezi nimi dopadlo jakkoli, jsou to bratři, Malcolm je bývalý přítel, Brian bývalý manžel Kate… Oba by měli vědět, co se děje. Jenže… Jak jim to má Mary říct? Nebo co napsat? Psát se jí to nechtělo - musí se zkrátka přemluvit, aby přiletěli a řekne jim to tady…
Za zády Kate to dělat nechtěla, tak se s ní jedno odpoledne po práci sešla, aby se s ní domluvila a zjistila, zda s tím bude souhlasit. Ona totiž měla za to, že Brian nemůže dělat mrtvého brouka, když je jeho bývalá žena tak nemocná…
Kate s tím ač nerada souhlasila - nestála o lítost jak Malcolmovu, tak Brianovu - on je uzavřená kapitola, nevrátil se, ač to slíbil, slíbil, že se vrátí… Nakonec se přeci jen rozvedli a ona zůstala s dítětem tady, zatímco on odletěl na čas do Paříže.

Za pár dní tedy Mary chtěla poslat Malcolmovi dopis, ve kterém ho chtěla poprosit, aby s bratrem oba přijeli…
Jackovi však neušlo, že je Mary poslední dobou úplně jiná a smutná, takže se logicky pídil po tom, proč. Nechtěl sice už tak od pohledu utrápenou Mary, trápit ještě víc, ale také chtěl pomoct a nechtěl, aby na to byla sama - jsou přeci pár. V dobrém, i ve zlém. Tohle všechno chtěl sdílet s ní. Chtěl jí být oporou v těžkých chvílích…
"Mary, zdá se mi to, nebo jsi v poslední době opravdu smutná?" ptal se jí.
Mary si povzdechla. "Ne, Jacku, nezdá se ti to, já mám teď opravdu starosti v rodině a jsem opravdu smutná… Jsem moc smutná, chtěla bych pomoct, ale nevím, jak," přiznala se slzami v očích.
"Ty pláčeš, miláčku?"
Vtom už to Mary nedokázala vydržet s pláčem běžela k Jackovi a padla mu kolem krku.
"Zlato, neplakej… Co se děje? Stalo se něco?"
"Kate je nemocná. Má rakovinu… Je to vážné, Jacku," pláče dál.
"Bože… Mary, ani nevíš, jak moc je mi to líto."
"Už se s tím nedá nic dělat. A právě to mě trápí, nechci o svojí sestru přijít, stejně se to stane... Co bez ní budu dělat? Nedokážeš si představit, jak těžké bylo, vést s ní konverzaci na téma, co bude s Meghan, až přijde ten den, kdy ona bude muset navždy odejít…"
"Je mi to tak líto." Pláče už i Jack. Tohle si Katherine nezaslouží. Je tak mladá!
"Já vůbec nevím, co budu dělat, Jacku… Kate chce, abych se o Meghan postarala… Já to nedokážu. Nedokážu dělat své neteři mámu. Ona už svou maminku má! Tou já nikdy nebudu, nedokážu přeci nahradit její skutečnou maminku…"
To Jack samozřejmě chápal. Máma je přeci vždy jen jedna. Přesto věřil, že je Mary silná, že to dokáže a on jí v tom pomůže. Udělá všechno, co bude moct.
"Já ti rozumím, drahoušku," řekl. "Chci, abys věděla, že tě podpořím. Společně, to zvládneme."
"Děkuji, Jacku. Za všechno - za podporu, za to, že jsi se mnou, za tvou lásku - nikdy nepřestanu děkovat za to, že tě mám. Miluji tě!"
"I já tebe," řekl a políbil ji do vlasů, pak své sevření ještě zesílil.
"Teď mě čeká to nejtěžší - musím napsat Malcolmovi a Brianovi."
"Ví o tom Kate?"
"Ví a souhlasí, nechala to však na mně, sama by to teď prý nezvládla. Chápu ji, jenže netuším, zda to zvládnu já, Jacku."
"Zvládneš, já ti věřím. Chceš to udělat hned?"
"Jestli můžu, pak ráda. Pošlu to hned odpoledne…"
"Dobře, nechám tě chvilku o samotě, ano? Pak jdi, prosím domů, dneska se necítíš moc dobře, slibuji, že za tebou přijedu hned jak to půjde."
"Děkuji, Jacku. Vážím si toho… Jsi na mě tak hodný, že si to snad ani nezasloužím." Políbí ho.
"Ale zasloužíš," řekne Jack, hned, jak může. A poté ji sám dá ještě jeden polibek…
Když odejde, Mary se pustí do psaní krátkého dopisu…


Drahý Malcolme a Briane,

předem svého dopisu, bych chtěla říci, že mám na Vás oba, velkou prosbu, a že mi to rozhodně není milé. Naopak, psát tyto řádky, je pro mě nesmírně bolestivé a těžké.
Vím, že máte oba spoustu práce, ale přesto Vás chci požádat, abyste pokud možno co nejrychleji to půjde, oba přiletěli do Států. Je to dost naléhavé a je to nutné! Naše rodina, teď neprochází jednoduchým obdobím, nechci se o tom tady rozepisovat, ale zdůrazňuji, že je to opravdu vážné a je důležité, aby jste tady byli s námi… Aby jste to věděli.
Je těžké o tom mluvit, takže víc sem napsat nedokážu, budeme Vás oba čekat.
S pozdravem
Mary

Když dopis po sobě Mary ještě četla, než jej zalepila do obálky, doufala, že napsala, co mohla, aby to pochopili a aby opravdu přiletěli.
Doufala, že pokud to bude možné, Brian i Malcolm, nasednou do prvního letadla, které sem poletí, aby mohli být všichni spolu a společně podpořit Kate.

Propásla jsem něco?

19. února 2014 v 12:25 | Nikinka |  Novinky
Ahoj holky,

snad se máte fajn? Já ano, ač musím přiznat, že moc nestíhám, což mě štve - od minulé středy furt někde lítám - k zubaři a na skok k babičce, v pátek po obchodech - jen tak. Víkend v pohodě - klídek a v pondělí zase ke kadeřnici - alespoň zase vypadám a nemusím se stydět. Teď jsem doma, ale zase v pátek jedu pryč, nakupovat a k babičce - těším se.
Takže se omlouvám, dneska by mě zajímalo - kdo se včera díval na TV ART? Byl tam (po dlouhé době) Dokument o Michaelovi - Michael Jacson Odkaz. Bohužel jsem ho nemohla vidět - taťka se díval na hokej, to v prvé řadě a zadruhé, i kdyby se nedíval, dokument bych neviděla, protože by mě s tím poslal "někam".
Mrzí mě to, protože nevím, zda to bylo něco, co už znám, či něco, co jsem ještě neviděla. Přišla jsem o něco? Sice máme televize dvě, ale ta neše teď nejede, protože se tetě pokazil přístroj, tak jsme jí museli dát ten náš, tudíž máme jen jednu televizi a taťka by se včera opravdu nedíval.

Jinak už doháním, co jsem slíbila - připravuji další knihu do rubriky - rozhodla jsem se pro Démona zvrácenosti od Edgara Allana Poea. A hned další od Vánoc, jsem začala číst. Už mám celkem kus za sebou, takže počítám, že tak do čtrnácti dnů, maximálně do měsíce, sem přidám i závěr Měděného jezdce a knihy Taťána a Alexandr - Letní zahrada. Je tozajímavé a pořádně napínavé, zrovna jsem v tom nejlepším.

Mějte se krásně, ozvu se hned jak to půjde.
Vaše Nika

XXXVIII. Kapitola

18. února 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XXXVIII. Kapitola



Když se Michael vrátil domů, Kate nikde nenašel.
"Neviděla jste někde Kate?" zeptal se své hospodyně.
"Pokud vím, Michaeli, měla tady nějakou návštěvu a pak odešla i s tou malou nahoru… Asi ji najdete v pokojíčku té holčičky…"
"Ach ano, ta mladá žena - byla to její sestra Mary, poslal jsem ji sem."
Žena kývla.
"Jedla něco?"
"Ano, něco ano, ale moc jsem toho do ní nedostala, Michaeli… Byla dost smutná, ta její sestra, o tom, co se stalo asi nevěděla…"
"Ne, to máte pravdu. Mary o tom nevěděla, dozvěděla se to ode mne, Kate by to své sestře nejspíš hned neřekla…"
"Ani bych se nedivila, musí to být těžké pro ní samotnou, natož aby o tom hned s někým mluvila," řekla.
"Jestli dovolíte, půjdu se podívat, kde obě jsou."
"Vy nebudete jíst?"
"Ne, děkuji, nemám hlad."
Na jídlo, neměl Michael ani pomýšlení. Jen co pomyslel na to, že by měl jíst, žaludek se mu stáhnul. Proto tedy bez dalších slov odešel, aby se vyhnul případnému upozornění, že skoro vůbec nejí a dělá chybu.

Když Kate i Meghan Michael našel v dětském pokoji, jak si spolu hrají, trošku se mu ulevilo.
Celý den myslel na to, co tu asi Kate sama dělá a jak ta samota musí být těžká, když někdo ví, že je tak nemocný. Celý den se nezbavil ani chvilky pomýšlení na ni a celý den o ni měl strach.
Kate si s malou Meghan hrála v jejím pokoji nejspíš celou dobu, co byla Mary už dávno pryč. Všude byly hračky… Nyní našel Meghan i Kate, jak leží vedle sebe, holčičku přitisknutou k mamince a maminku, jak čte dcerušce pohádky, ta poslouchá a při tom, se dívá na obrázky.
Jakmile se však Kate Michaela všimla, dala dceři pusuna čelíčko a tiše řekla: "Tak, a teď už pěkně do postýlky, přikrýt a spinkat. Pokračovat budeme zítra, beruško, ano?" políbila holčičku ještě jednou, přikryla ji. "Dobrou noc, krásné sny, miláčku…" potom zhasla lampičku a nechala holčičku, ať si sní svůj krásný sen…

S Michaelem odešla do ložnice a tam si tiše povídali, dokud neusnuli.
Kate se na něj maličko pořád zlobila, že řekl Mary pravdu namísto toho, aby to udělala ona sama, ale když viděla, jak je chudák ještě teď smutný a jak se stará, nemohla se zlobit a taky si uvědomila, že by mu neměla lhát - řekne mu přesně to, co řekla Mary - poví mu pravdu.
"Jak ses dneska měla, zlato?"
"V rámci možností dobře, jak ty?"
"Taky celkem dobře," zalhal Michael. Neměl se dobře. Bylo mu smutno, smutno z toho, co se děje - nemohl se smířit s tím, že právě jeho Kate, je nemocná.
"Byla za mnou moje sestra - Mary."
Michael se začal bát - tak a je to tu, teď se pohádají. "Máš skvělou sestru, zlato, udělala by pro tebe naprosto cokoli."
"Ano, já vím… Taky za mnou přišla i teď…"
"Zlobíš se na mě, že jsem jí to řekl?" sklopí hlavu Michael.
Kate ho donutí, aby se jí díval do očí, a řekne: "Ne, nezlobím. Ač musím přiznat, že nadšená, jsem z toho nebyla. Ale už se nezlobím." Políbí ho a obejme.
Michael neváhá, také Kate pevně sevře ve svém náručí… "Já nechtěl," řekne při tom, "ale tak nějak jsem se k tomu dostal a už to bylo… Omlouvám se ti, miláčku. Uznávám, že tohle není moje věc, měl jsem tě nechat a neplést se do toho, vím totiž, že jsem ti slíbil, že jí to nepovím."
"Já se na tebe nezlobím," řekne Kate. "Ale taky ti musím něco moc důležitého říct, Michaeli. Nejdřív jsem sice nechtěla, ale teď vím, že ti nechci a nemůžu lhát."
Po těchto slovech, mu řekla přesně to, co své sestře. Michael ze začátku nevěděl, co na to říct, byl v šoku, bylo mu to líto, došlo mu, že to možná opravdu nezvládnou, ale přesto se rozhodnul Katherine pomoct a podržet ji. Bude s ní. Až do konce…
A ať už se stane cokoli, postará se o její dcerku a navždy zůstane v jeho srdci. Jeho láska k ní, je totiž silnější, než cokoli jiného na světě.

XXXVII. Kapitola

16. února 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XXXVII. Kapitola



Cestou ke své sestře, Mary pro slzy ani neviděla. Plakala a stále tomu nemohla uvěřit. Vážně je Kate tak nemocná? Nevymyslel si to Michael tak náhodou? Pak si však uvědomila, že by si z tak vážné věci, nikdo legraci nedělal. Mary tomu však nedokázala uvěřit - nechtěla tomu věřit!
Tohle se přece nemůže stát! Ne teď, když je její sestra opět šťastná, ne, když má malou holčičku - sakra, té malé dívence, jsou teprve čtyři roky! Bože, proč jsi tak nespravedlivý? Ta malá, nemůže přijít o svou mámu. Proč se to stalo? Proč právě Katherine? Je tak mladá… Má dítě, které ji bude potřebovat!
Mary nad tím stále uvažovala - co jen teď chudinka Kate bude dělat? A jak vážná ta nemoc v jejím případě je? Bude muset podstoupit zdlouhavou a nejistou léčbu? Mary si nedokázala představit, že by o svou sestru přišla… Při té představě, se otřásla. Má Kate moc ráda, je to přeci její sestra…
Katherine tady vždycky byla, když Mary měla nějaké potíže. Vždycky pomohla, poradila… Vždy vyslechla. Utěšila. Vždy si navzájem pomáhaly jedna, druhé… Proč by o svou sestru Mary měla přijít, proč by ty dvě, měl osud rozdělit - proč takovým způsobem?
Netušila, jak se bude před Kate tvářit, až jí otevře. Nevěděla, jestli dokáže být klidná - slzy jsou teď to poslední, co bude Kate potřebovat. Litovat ji? To asi taky nebude dobrý nápad… Netušila, zda dokáže mluvit bez křiku - cítila uvnitř sebe takovou bolest, kterou potřebovala dostat ven, ať už jakkoli.
Také měla pocit, že Michaela Kate poslala schválně - neměla odvahu to Mary povědět sama, tak za sebe pošle jeho! Proč? Proč to udělala?! Cožpak si vždycky všechno nikdy neříkaly?! Říkaly! Tak proč, když jde teď o vážnou věc, proč se opět nesvěří?! Proč místo sebe, pošle Michaela??! Vždyť on sám, je z toho nejspíš tak hotový, že se rozplakal! Ač ho neměla v lásce, teď ji ho bylo trochu líto.
Při pomýšlení na Michaela, si uvědomila pár věcí: ano, přečetla si o něm kdeco, ano, netušila, zda tomu věřit, či nevěřit, protože se všude píše něco jiného, ano, ona sama, by se nejspíš nikdy nechtěla zamilovat do člověka jako je on… Ale ona, není Kate - Kate se zamilovala, Kate, ho má ráda se vším, co k němu patří a právě Kate, je schopná a nejspíš i chce, tohle všechno snést, protože toho Jacksona miluje, protože je pro ní Michael důležitý a je s ním očividně šťastná…
Když si vzpomněla na Michaelovy slzy, uvědomila si, že Kate, je pro něj taky důležitá, má ji rád - nejspíš už ví i o malé Meghan a pokud je pravda to, že má Michael rád děti, uvědomila si, pak je tedy logické, že bude mít rád i tu malou možná jakoby byla jeho vlastní…
Mary bylo líto jak mladičké Kate, tak chudáka Michaela. Jsou do sebe zamilovaní a jejich láska, má skončit tak brzy? To, jak o ní Michael mluvil, co řekl… Mary bylo jasné, že ji má rád a že je ochotný udělat cokoli, aby jejich láska jen tak neskončila. A pokud se tak stane, byla si jistá, že s ní bude až do konce. Nechtěla předbíhat - přeci jen nezná ho tak dobře, ale pokud se jejich cesty osudu rozdělí, věděla dokonce i to, že ač by se třeba v jeho životě objevila jiná žena, Katherine bude v jeho srdci do konce jeho života, stále ji bude milovat a chovat ve svém srdci.
Mary doufala, že to, co se teď děje v jejich rodině, dobře dopadne. Že se Kate uzdraví, že bude bojovat a pokud ten boj vyhraje, doufala a přála své setře, aby byla už jen a jen šťastná. Třeba i s Michaelem, pokud si to bude přát, hlavně ať je šťastná a spokojená. Nic víc, si Mary pro svou sestru nepřála, jen štěstí a lásku, kterou si zaslouží.
Když už byla jen kousek od Katina domku, třikrát se zhluboka nadechla a vydechla - bude potřebovat sílu, bude potřebovat pevné nervy a hlavně - musí být pokud možno naprosto klidná…

Kate vypadala klidně a spokojeně, když Mary otevřela… Takže Mary netušila, zda se chudinka jen přemáhá, nebo jestli skutečně nechce vlastní sestře nic povědět. Sám Michael přeci říkal, že se Mary nejspíš od Kate nic nedozví, protože k tomu nenajde odvahu.
"Mary… Moc ráda tě vidím, pojď dál."
Mary vejde a odleží si sako, potom jde společně s Kate do obývacího pokoje, kde se posadí a Kate už nabízí občerstvení a něco na zub…
"Nic si nedám, děkuji," řekne Mary.
"Opravdu ne?" zeptá se Kate. Sestřino chování, jí připadá divné.
"Opravdu ne," potvrdí Mary a dodá: "Jsem tady jen na skok, Katherine, nebudu tě dlouho zdržovat."
"Co to povídáš?" diví se Kate. "Ty mě nikdy nezdržuješ. Vždycky tě vidím hrozně ráda, Mary."
"Víš, Kate, já ani nevím, jestli mi vždycky říkáš pravdu a všechno, když k tobě přijdu na návštěvu a povídáme si u kávy, či čaje…" začne Mary.
Kate jí nerozumí. Co to dneska s Mary je? Co se jí stalo? Nikdy se tak nechová… Má nějaké problémy v práci, nebo dokonce řekla něco špatně sama Kate? Nerozuměla tomu. Snad by se pohádala s Michaelem? Snad se zlobí, že jí neřekla, že Michael, je Michael Jackson? Cítila se provinile. Možná své sestře měla říct, že Michael, je ten Michael, se kterým se asi před chvilkou opravdu sešla - proč by jinak přišla? Určitě si to teď chce vyříkat. V žádném případě Katherine nenapadlo, že Mary ví, co se stalo…
"Mary, nevím, jestli ti rozumím, ale možná tuším…"
"Tak ty tušíš? No, jsem zvědavá, co mi k tomu řekneš?!" rozčílí se Mary.
"Omlouvám se, měla jsem ti říct pravdu, měla jsem ti to říct," sklopí hlavu Kate.
Vypadá to, že jedna, druhou nepochopily. "To tedy měla, Kate, to měla! Myslela jsem, že my dvě, si říkáme vždycky všechno!"
"Já vím, omlouvám se, měla jsem ti to říct," zopakuje, "měla jsem ti říct rovnou, co je Michael zač…"
Opravdu se nepochopily. "Ale tady vůbec nejde o Michaela! To si s tebou ještě vyřeším! Tady jde o to, žes ho za mnou poslala!"
"Já? Poslala? To ne, Mary. Já jen chtěla, aby jste se seznámili…"
"Ne!" vykřikne Mary. "Tys chtěla, aby mi řekl za tebe, že jsi vážně nemocná! A víš, proč, Kate? Protože jsi mi asi nikdy neříkala pravdu! A nikdy jsi mi nejspíš neříkala všechno!"
Kate zalapá po dechu. "T-ty to víš? On… Michael ti to řekl?!!"
"Ano, řekl mi to, protože ty bys mi to nejspíš nikdy neřekla."
"Bože! Žádala jsem ho, ať ti to neříká! Chtěla jsem se s tím nejdřív sama trochu srovnat, než to řeknu tobě! Jak jen mohl, když jsem ho prosila, aby to neříkal?" rozplakala se Kate.
Mary si k ní přisedla, objala ji a plakala s ní. "Proč, Kate? Proč jsi mi to sakra neřekla? Proč, proč?"
"Protože jsem se bála a proto, že se bojím, moc se bojím, Mary. Já nechci odejít, nechci, aby moje jediná dcera zůstala sama, jsou jí teprve čtyři roky, ještě pořád, mě potřebuje…"
"Neboj se, Kate, to bude zase dobré, uvidíš… Dobře to dopadne a ty se budeš radovat z úspěchů tvé dcery a budete šťastní - s Michaelem…" utěšovala sestru Mary.
"Nebudu, Mary. Nebudu se radovat, už si ani moc neužiji Michaela… Mám to totiž všude, víš? Už mi moc času nezbývá - říkal to doktor… Bohužel se na to přišlo pozdě…"
Mary se rozplakala. To ne! "Ví to Michael?"
"Ne, byl z toho tak zničený - plakal. Kdybych mu řekla ještě tohle…"
"Kate, co budeš dělat? Musíš mu to říct."
"Nebudu dělat nic, Mary. Pouze to, že si užiji poslední měsíce jak nejlépe to půjde - tohle udělám…"
"Prosím tě, hlavně se nezlob na Michaela, že mi to řekl - myslím, že ani nechtěl, prostě se k tomu dostal, chápeš? Myslím, že mi to ve skutečnosti nechtěl říct za tvými zády."
"Já vím, ale stejně mě to mrzí, slíbil, že ti to neřekne, slíbil, že ti to neřekne - mám to udělat já. Také mi slíbil, že o tom spolu nebudeme mluvit před Meghan."
"Můžu pro tebe něco udělat, zlato?" otřela si Mary uplakané oči.
"Můžeš. Musíš pro mě něco udělat."
"Copak?"
"Musíš mi slíbit, Mary, že až tu nebudu, postaráš se o Meghan společně s Michaelem a taky ji prosím jednou řekni, že ji její maminka, měla moc ráda, ano?"
Mary se opět rozplakala a odvětila: "Slibuji, slibuji, Kate."
"Děkuji," plakala i Kate. "A ještě něco."
"Cokoliv."
"Slib mi, že se místo mě postaráš o to, aby se měl Michael dobře, aby byl šťastný a spokojený, i kdyby to mělo znamenat, že nakonec bude s tebou, když nemůže být se mnou."
Mary Katina prosba překvapila. To ne. To přece nejde, to nemůže!
"Kate, to po mně nemůžeš chtít, to nejde!"
"Ale jde a já bych byla moc ráda, kdybych věděla, že je tady Michael šťastný, Mary."
"Slibuji, že udělám všechno, co bude v mých silách," slíbila Mary a pak svou sestru pevně objala.

Zdravím

13. února 2014 v 14:47 | Nikinka |  Novinky
Ahoj všichni,

moc se omlouvám, že o sobě nedám od začátku týdne vědět, ale nějak nevím, o čem bych Vám napsala - neudála se žádná věc, o které by stálo za to napsat.
O víkendu bych to stihla, ale nějak se mi večer nechtělo - v sobotu, tady byla babička a odpoledne dokonce i teta - jsem ráda, že jsme se viděly, jelikož je dobré vidět se alespoň jednou za čas - nemáme to sice až tak daleko, ale není čas - mamka je v práci a kdzž má jeden den volna, je ráda, že můžeme být spolu všichni tady doma. I malého bratránka jsem viděla - jak už je veliký! Takový malý bobeček to byl!
Zbytek víkendu jak už jsem psala, bych se k blogu dostala večer a to se mi fakt nechtělo - místo toho jsem četla - protože už se na tu mojí knihu od sestry, chzstá i teta. Tak jsem Edgara Allana Poea dočetla - bylo to krásné a zajímavé čtení. Dopuručuji, pokud máte rádi povídky detektivního až hororového žánru a také, jestli máte rádi světovou klasiku. Já osobně jsem knihou doslova nadšená, nic tak dobrého - až na pár vyjímek, jsem ještě nečetla.
V pondělí jsem sice notebook zapnutý měla, ale bohužel jsem potřebovala něco jiného a sem jsem se opět nedostala, v úterý taktéž - když není, co bych napsala, neženu se sem, zase na druhou stranu jednou za čas, mě to nezabije!
Včera jsem byla u lékaře - u zubaře a vše c pohodě - já i sestra až na mamku, ta tam chudák bude muset za měsíc zase - pojedu s ní, příjemné to totiž nebude...

Pokusím se připravit nějaký ten článek na datum, ale už delší dobu, uvažuji o pozastavení tohoto blogu - čekám však, na konec povídky. Opravdu někdy nvím, o čem psát a není ani o čem, takže to raději nejspíš vzřeším takto.
Je jen na Vás, zda si mě necháte v oblíbených, či ne, pevně věřím, že se sem vrátím, ale někdy a už vůbec po tom, co se tu v poslední době děje, o tom pochybuji.

P.S. Chtěla bych vzkázat Zuzy: Napsala jsem ti komentář k povídce, ale nepodařil se mi odeslat komentář - tys mi to zakázala - což mě trošku mrzí, na druhou stranu není co řešit, já ti však psaní komentářů jako ty mně, nezakážu, jelikož nemám důvod. Tys ho asi "měla" po tom, co jsem ti napsala - za což jsem se omluvila a pokud ne, tak se omlouvám, ale jak jsem už psala, bylo to ve mně už dlouho a muselo to ven.