Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Leden 2014

Návštěvnost 125 - 128

31. ledna 2014 v 13:55 | Nikinka |  Návštěvnost blogu
Zdravím,

dnes opět pomaloučku doháním své resty - opět chci poděkovat za další čtveřici návštěvnosti, jsem, ráda, a těší mě, když sem někdo nahlédne. Než se k tomu dostanu, chtěla bych opět něco připsat. V příštím měsíci,l, prosím nepočítejte s obrázky, z nichž jeden si vyberete - neměla jsem čas nějaké vybrat a ani pro příští měsíc mít nejspíš nebudu.
V únoru, tedy můžete opět počítat s dalšími kapitolami povídky - blížíme se sice už pomalu ke konci, ale příští měsíc - v únoru - ještě nepřijde. Další povídku, zatím nechystám, ani neplánuji - jestli mě totiž čeká, co se plánuje, nejsem si jistá, jestli bych měla čas psát, a vůbec povídku dokončit. Jedno je jisté - další bříběh nebude na téma Michael - o tom jsem myslím už dokonce napsala v závěru nynější povídky. Ale musím přiznat, že mi dlouho trvalo, než jsem si tohle uvědomila - je to hlůoupost, o Mikovi, jsou přeci pouze biografické a autobiografické knihy! Nevadí, když takto píšete vy, ale já to dělat nehodlám. Doufám, že tím nikoho nepohorším, a že to nevyzní nějak jinak, než tak, jak to skutečně myslím. Ostatní články, budou záležet na mé aktivitě, a já doufám, že se sem stihnu v tomto krátkém měsíci alespoň podívat. Na březen, je zatím připravena jen povídka a ostatní články, s těmi to snad nějak stihnu - budu mít tottiž asi nějaké rehabilitace - ty jsou vždy v sérii - například dvakrát týdně, po šesest týdnů, poté, mi paní doktorka navrhla, že by bylo vhodně, jet do lázní - blog bych pozastavila, pokud ještě bude. A těď už konečně k té návštěvnosti, za kterou moc děkuji.

Pondělí: 7
Úterý: 5
Středa: 6
Čtvrtek: 6
Pátek: 4
Sobota: 7
Neděle: 6
Celkem: 41

Pondělí: 11
Úterý: 9
Středa: 3
Čtvrtek: 6
Pátek: 7
Sobota: 2
Neděle: 6
Celkem: 44

Pondělí: 4
Úterý: 6
Středa: 8
Čtvtek: 9
Pátek: 0
Sobota: 7
Neděle: 6
Celkem: 40

Pondělí: 3
Úterý: 2
Středa: 8
Čtvrtek: 7
Pátek: 2
Sobota: 12
Neděle: 1
Celkem: 35

Přeji všem krásný víkend, pokusím se ozvat během následujícího týdne.

XXX. Kapitola

30. ledna 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XXX. Kapitola



Když se Kate vrátí domů, Briana nejde sedět v křesle a dívat se na televizi s pivem v ruce.
Tiše pozdraví a než se pustí do další dlouhé konverzace, jde uložit malou do postýlky a uklidí věci z tašky na své místo…
Pak se opět vrací do obývacího pokoje a pozoruje Briana. Ten snad ani nevnímá, že je jeho žena doma. Sedí s tou láhví v ruce a nic neříká.
Kate tedy tiše vejde a nejistě se posadí proti manželovi. Snaží se být klidná, položí si ruce do klína a zkusí to znovu: "Ahoj," usměje se. Měla o manžela strach a když ho vidí doma, je klidná, ač ji mrzí, že zatím nepromluvil ani slovo. To spolu nebudou mluvit ani teď? Včera večer a dnes ráno mu to nestačilo?
Kate manžela pozoruje… Všimne si, že vypadá v pohodě - v hospodě tedy asi celý den nebyl. Tak kde tedy byl? Proč nebral telefon? Proč nešel do práce? Kde sakra celý den byl?!
Byla rozhodnutá, že s ním bude mluvit klidně a rozumě, ale když viděla, jak tam jen sedí a ani ji nepozdraví, když už sedí přímo před ním… Zkrátka jestli nehodlá mluvit, prosím, ale Kate to vadilo. Jak dlouho s takovou budou mít tichou domácnost? Kam si jako Brian myslí, že tohle povede? Co si myslí, že tím vyřeší? Jak si tím pomůže? Tohle nikam nevede! A Kate toho měla už tak akorát dost!
"Nemáš hlad? Jedl jsi někde?" zeptá se klidně.
Nic. Brian neřekne ani slovo.
"Proč jsi mi nezvedal telefon? Měla jsem o tebe strach."
Zase nic. S Brianem její strach o něj ani nehne. Žádná omluva…
"Volala jsem do kanceláře, tam mi řekli, že jsi dnes do práce vůbec nepřišel. Řekla mi to tvoje asistentka… Proč jsi dnes nepřišel do práce, Briane?"
To už konečně vnímal. Kate za to byla ráda, ovšem když viděla zlost v jeho očích, okamžitě pochopila, že udělala chybu - neměla nikam volat a už vůbec se neměla ptát jeho, natož, aby se přiznala, že s jeho asistentkou mluvila.
"To jsi neměla, Katherine, to jsi neměla. Nemáš právo, starat se, kam jdu. Máš se zeptat rovnou mě, pokud to chceš vědět, ne do toho tahat mojí asistentku!"
"Aha! Pán Chytrý promluvil! Jak bych se tě mohla zeptat, když bys mi neodpověděl, protože se mnou jaksi od včerejšího večera, kvůli naprosté hlouposti nemluvíš a ani mi neřekneš, kam jdeš!" rozzlobila se Kate.
"Ty jsi o mě měla strach, ale víš, co jsi tím způsobila?"
"Ne, to vážně netuším, copak?" dělala hloupou.
"Kvůli tobě, budu mít teď problém v práci a možná to poletí až k šéfovi, ten mě možná vyhodí a doví, co potom my tři budeme dělat…"
"No ne," podivovala se Katherine, "ty jsi řekl 'my tři'? Tak to bys měl začít myslet taky na to, co bude, když se my dva rozvedeme! Co bude s Meghan? Taková malá holčička, by měla vyrůstat s otcem i s matkou pod jednou střechou."
"To vím i bez tebe!" odsekne Brian.
"A co pro to děláš, abychom byli spolu všichni tři?"
"A co pro to děláš ty?" opáčí.
"Pokud se nebudeme snažit oba, nikam to nepovede, Briane! Jestli ti něco na mně vadí, řekni mi to, třeba potom vyřešíme všechny problémy."
"Sama víš, že problém není jenom v tom, že mi vadí to, jak vychováváš naší dceru, ale taky v tom, jak to teď funguje mezi námi."
"Ano a k tomu jsem svůj názor řekla - nechoď po práci denně na pivo a my dva tak budeme více spolu… To mi připomíná - kdes byl dneska celý den?"
"Byl jsem se projít, pokud to chceš vědět. Byl jsem na procházce a přemýšlel jsem…"
"Dobře, to ti schvaluji. A k čemu jsi došel?"
"Pokud nechceš, nemusíme se rovnou rozvádět, ale bylo by asi dobré, kdybychom si opravdu dali pauzu a v té době, si oba ujasnili, co chceme."
Kate neměla sílu, dál se hádat a tak souhlasila. Třeba to oběma prospěje. Doufala v to.
Do večera už se o tom nebavili. A vypadalo to, že se oběma ulevilo, i když Kate rozhodně nemohla říct, že to bylo lepší - jen doufala, že když od sebe na čas odejdou, Brian si nakonec uvědomí, že ho má pořád ráda, že ho miluje i přes všechno zlé i dobré a vrátí se.
Šla připravit večeři a tentokrát se víc snažila jak s kuchyní, aby manželovi opravdu chutnalo, tak esteticky - krásně prostřela stůl a zapálila svíčky…
Večeře probíhala v dobré náladě a Kate si myslela, že je vše jak bylo, dokud nepřišla noc…

Nejdřív to i v noci bylo v pořádku - jako dřív. Milovali se spolu a bylo vidět, že si užívají jeden druhého - jejich vzájemná touha, byla silnější, než kdy jindy, to ano - pro Kate to bylo poprvé od narození jejich dcery, kdy si byla jistá, že ji Brian má rád, i přesto, že se občas pohádají - i přesto všecho, ji pořád miluje…
Bylo to příliš krásné, být zase spolu, splynout v jedno tělo a jednu duši, než aby Kate napadlo, že se to přeci jen může pokazit…
"Ještě pořád chceš odejít?" zeptala se a přitiskala se k němu, šťastná a spokojená.
"Kate, asi to bude znít divně, ale já jsem si něco uvědomil a musím ti to říct."
"Klidně povídej, miláčku, poslouchám," usmála se na něj. Kdyby jen věděla, že řekne to, co řekne, asi by byla vážná.
"Uvědomil jsem si, že problém není v tobě a ani v tom, že na sebe nemáme čas. Vždyť je to ještě lepší… A znovu jsem si uvědomil, jak moc tě miluji, ale…"
"Ale? Ale, co, Briane?"
"Problém je ve mně."
"Jak to myslíš?" nechápala Kate.
"Já tě mám opravdu hrozně rád, ale neumím být otcem. A ani nejsem dobrým otcem. A jsem sobec, protože si neuvědomuji, že naše dcera, nás potřebuje…"
"Co to povídáš? To je nesmysl! Ty jsi dobrý otec!"
"Nejsem, Kate a nejsem na tu roli ani po roce připravený. Myslím, že to byla chyba..."

XXIX. Kapitola

28. ledna 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XXIX. Kapitola



Kate v parku s Michaelem seděla ještě dlouho, dlouho mlčky, než se jeden z nich rozhodl to ticho narušit. Michael nechtěl být zvědavý, ale když viděl ženu, která má očividně co dělat, aby se nerozplakala… Zkrátka: přemýšlel nad tím, proč by měla důvod plakat? A proč nepláče? Třeba se jí potom uleví… Před Michaelem se přeci stydět nemusí… On taky pláče.
Rozhodl se, opatrně sice - aby nevydal příliš zvědavě, ale chtěl se zeptat, co tu ženu trápí - třeba by dokázal pomoct nějakou dobrou radou, nebo byť jen tím, že ji bude poslouchat.
"Promiňte mi tu troufalost," začal opatrně. Kate se ho však v tom tichu lekala, když zase najednou promluvil.
"Omlouvám se, nechtěl jsem vás polekat." Řekl.
"To nic… Chtěl jste mi něco?" obrátila se k němu, aby mu mohla věnovat svou plnou pozornost.
"Je to ode mne možná nehezké, ale ano, chtěl bych se vás na něco zeptat."
"Na co?" zeptala se.
"Mohu?" poprosil.
"Pane Jacksone, vy mě děsíte!"
"To já nerad, promiňte."
"To nic," zopakovala Kate. "Chtěl jste se mě na něco zeptat. Ptejte se." Sice nevěděla, nač se chce ptát, ale svolila. Byla teď v situaci, kdyby snad řekla komukoli všechno, co by dotyčnou osobu zajímalo. Když se však Michael nakonec odvážil zeptat, Kate chvíli váhala - přeci ho nebude zatahovat do svých problémů, do svého soukromí - cizího člověka.
"Říkal jsem vám, že vypadáte smutně… Vy jste řekla, že smutná jste."
"Ano, to jsem," znovu přiznala Kate.
"Je mi to troufalé, ale třeba bych vám dokázal pomoct, kdy -"
Kate ho přerušila. Tenhle styl, byl sice přesně to, co dělala ona, když ji Mary řekla cokoli o Jackovi, ale tentokrát se s cizím mužem, bavit rozhodně nechtěla. Proto tedy řekla: "Pane Jacksone, vy asi sám nemáte rád, když se někdo nimrá v tom, co o vás napíši v novinách… Já momentálně řeším 'problém', se kterým mi asi nedokáže pomoct nikdo, musím to vyřešit sama, promiňte."
Michael chápal. Takže se nehodlal dál ptát - ta žena, sedící právě ještě stále vedle něj, mu to dala jasně najevo.
Kate se však rozplakala. Plakala pokaždé, co na Briana jen pomyslila a teď na sebe byla naštvaná, že pláče před Michaelem. Nedokázala však své slzy zadržet. Michael mlčky vytáhl z kapsy svého saka čistý kapesník a podal ho Kate.
"Děkuji," řekla tiše. "Promiňte, já…"
"To nic, neomlouvejte se. Ale promiňte, že se tak ptám, ani teď mi nic nechcete říct? Stalo se něco?"
"Stalo," plakala.
"A pomůže vám, když to někomu řeknete? Kdybych ten důvěrník byl já, nebojte, nikomu to neřeknu - jsem jedno ucho, ale nechám si to jen a jen pro sebe, slibuji," přísahal Michael.
Kate nevěděla, jestli mu to může říct, ale nakonec tiše řekla: "Dobrá, ale smím mít jednu otázku i já?"
Michael svolil. "Samozřejmě, pokud vám to pomůže, jen se ptejte." Usmál se povzbudivě.
"Proč jste se rozvedli? Vy a Lisa?"
Michaela ta otázka trošku překvapila. Proč se ptá? Ale odpověděl: "Lidé si mysleli, že to všechno je jen naoko, nevěřili nám… Ale však to znáte, jak to v životě chodí - někdy je lepší rozvod, než se trápit - zůstali jsme přáteli."
"A myslíte, že to takhle funguje pokaždé? Myslíte, že já a můj manžel, budeme po rozvodu přátelé?"
"Vy jste vdaná a rozvádíte se?" na to překvapeně Michael.
"Ano, jsem, nebo jste si myslel, že to dítě, jsem si upletla sama?!" odsekne Kate.
"Ne, to ne…" odvětí smutně Michael. Nechtěl té ženě nějak ublížit. "Promiňte," dodal po chvilce.
Kate si uvědomí, že to trošku asi přehnala a odpoví: "Ne, to vy promiňte mně, omlouvám se. Jsem trošku podrážděná, omlouvám se," omluví se ještě jednou.
"Chápu, to nic."
"To s tím rozvodem - máte pravdu - už to tak asi vypadá…"
"To je mi líto," opáčí upřímně Michael.
"Mně také, kvůli nám dvěma, kvůli Meghan… Manžel má asi pocit, že od dceřina narození, se změnila spousta věcí tak, že je to nenávratně pryč. A jiné řešení, než že se rozvedeme, asi nevidí a co hůř - odmítá se mnou na tohle téma mluvit. Odmítá udělat něco pro to, aby se to změnilo, abychom se společně vrátili do starých kolejí, když má tedy pocit, že teď po narození naší dcery, je něco špatně…"
"A co vy?" zeptá se Michael. "Vy máte také pocit, že je od té doby, co se narodila dcera něco špatně?"
"Já vím, že je to jiné, to uznávám," odpoví Kate, "ale řekněte, cožpak je všechno stejné, když přijde dítě a poté další a další?"
"Já děti nemám, ale život bez dětí je jiný, než s nimi - přicházejí starosti…"
"To máte pravdu. Jenže manžel má pocit, že se dceři věnuji víc, než bych měla, že ji rozmazluji."
Michael mlčí, Kate tedy pokračuje: "Stěžuje si, že na sebe nemáme tolik času, když on teď pracuje, aby uživil rodinu, zatímco já jsem na mateřské a starám se o dítě… Přitom já se snažím. A nemyslím si, že to nefunguje… Mezi námi, jestli mi rozumíte, jak to myslím?"
"Rozumím," kývne.
"Jenže on má asi pocit, že to tak není - že už to nefunguje a není jako dřív, když jsme spolu a jiné řešení, než rozvést se, nevidí… A aby toho nebylo málo, dnes ráno někam šel, a já nevím, kam. Jen vím, že do práce dnes vůbec nedorazil."
"Třeba už na vás čeká doma. Jděte za ním a promluvte si - myslím, že ne vždycky, to musí dopadnout nejhůř a pokud přeci jen nic jiného nezbývá, jednou to bude zase v pořádku, uvidíte…" řekl.
"Máte asi pravdu," řekla Kate. "Čeká nás nejspíš další dlouhý a možná nepříjemný rozhovor, ale jdu za ním. Děkuji za kapesníček, vyperu vám ho a zase vrátím," usmála se.
"Máte štěstí, že u sebe nosím tužku a papír. Napíši vám své číslo, zavolejte. Můžeme se zase sejít, a vy mi ten kapesníček vrátíte," usmál se.
Ten to má ale vymýšlené, pomyslí si Kate. S úsměvem mu znovu poděkuje a mizí i s kočárkem v dáli…

XXVIII. Kapitola

26. ledna 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu
Tak, Michaela máme od dnešní kapitoly v ději povídky. Vím, že to dlouho trvalo, ale věřte, že to tak mělo být - brzy asi pochopíte, proč. A jak to bude dál? To se teprve dozvíte časem…

XXVIII. Kapitola



Když Mary viděla Kate tak smutnou a zoufalou, trhalo jí to srdce. Sama totiž ještě před rokem věřila, že to manželství, je trvalé, že jejich společná láska je na celý život…
To štěstí, jí tehdy tolik přála, i když byla ještě sama šťastná po boku Malcolma. Pak to byla právě Kate, kdo Mary nejvíce pomohl, když jí bylo nejhůř. Teď byla řada na ní…
Když viděla svou sestru, neubránila se myšlence, že všichni chlapi, jsou stejní. Ublíží a je jim to jedno.Tak, jak si před rokem Kate myslela, že by to neudělal Malcolm, tak teď zase Mary nechtěla věřit tomu, že by to udělal Brian Kate… A už vůbec ne po tom, co řekl na dopis od Mala… Pokrytec jeden! Kdyby byl tenkrát raději potichu a nic neříkal. Teď se taky nezachoval zrovna nejlíp a Mary sama sobě slíbila, že jestli ho ještě někdy potká, vyřídí si to s ním.
Nemohla se totiž dívat na to, jak teď Kate smutně sedí a nic neříká, jen pláče a pláče… Za to může on - Brian. Je stejný jako jeho bratr, jen ze sebe tenkrát při tom čtení toho dopisu dělat někoho, kdo by tohle nikdy neuděl… Jen se přetvařoval.
"Kate, neplakej, v klidu mi všechno řekni, ano? Společně něco vymyslíme, uvidíš," utěšovala sestru.
Kate si povzdechla. "Myslím, že nevymyslíme nic, Mary. Tohle už je konečná."
"Zachoval by se zbaběle - rozvést se, když to jinak mezi vámi bylo v pořádku?"
"On jiné řešení prý nevidí," řekla Kate.
"No jasně. To jsme si mohly myslet. Myslí si, že tak se všechno vyřeší? Máte přeci dceru!"
"To jsem se mu taky snažila vysvětlit, Mary, nechtěla jsem se ohánět dítětem, ale nechci, aby vyrůstala bez otce, chápeš, rozumíš mi?"
"Ano, já tě chápu, taky bych to takhle nechtěla…"
"Jenže jak říkám, on jiné řešení nemá."
"Zkoušeli jste si popovídat? Možná byste k něčemu došli…" radila Mary.
Kate vzdychla. To by spolu ještě museli mluvit! Brian odešel a je kdoví, kde…
"Já jsem na něj křičela, nepomohlo to. On odešel a ještě se nevrátil…"
"A kam šel?" zajímalo Mary.
"To bych taky ráda věděla, sestřičko. Volala jsem mu, nebral mi telefon… Zavolala jsem tedy do práce - jeho asistentka mi řekla, že dnes ráno, do práce vůbec nedorazil…" plakala Kate.
Mary netušila, jak by sestře v takové situaci pomohla, ale nemohla vidět ty slzy…
"Mám o něj hrozný strach," přiznala se Kate.
Její sestra to chápala, taky by měla… Kdo by neměl strach? "A víš alespoň, kam Brian mohl jít?"
"To netuším, pokud není v práci, vůbec mě nenapadá, kam by šel… Možná je v hospodě se svými kamarády a momentálně ze sebe dělá chudáka, jaké peklo má doma…"
"A co máš ty? S ničím ti nepomůže, jen po tobě věčně štěká, pořád se mu něco nelíbí - pořád je něco špatně… Tohle už je podle mě na blázinec!"

Ještě dlouho si povídaly a Kate to nakonec trochu pomohlo. Rozhodla se, počkat, až se Brian večer vrátí, poté se uvidí, co bude dál…
"Děkuji, žes mě trpělivě poslouchala, Mary. Já nemám, nikoho jiného, komu bych tohle mohla říct."
"Není zač, teď je hlavně důležité, aby se problém vyřešil… Stojím na tvé straně a ať se stane cokoli, podpořím tě. Jen by mě zajímalo - co budeš dělat teď?"
"Slíbila jsem Meghan, že spolu půjdeme do parku… Budu taky ještě přemýšlet… Uvidí se, co bude dál."
"Dobře. Ráda jsem vás viděla, holky moje," objala Mary sestru a pochovala i Meghan. "Budu ráda, když zase přijdeš i s malou…" rozloučila se.

V parku si Kate užívala ticho, nikdo se ji na nic nevyptával, nikdo jí nic neradil, byla tam sama - jen ona a její dcerka, která spala v kočárku. Mohla tak v klidu přemýšlet…
Prospělo jí to, uklidnila se a byla přesvědčená o tom, že když si se svou sestrou tak hezky popovídala, Brian tak klidně může přijít s čím chce, třeba i s rozvodem.
Rozhlížela se kolem sebe a po chvilce zjistila, že v parku tak úplně sama není. Na lavičce kousek od té, na které seděla ona, seděl muž. Vysoký, štíhlý… A když se podívala jeho směrem, všimla si, že ji ta mužská postava pozoruje - ten muž, se na ní díval. Jak dlouho už? Jak dlouho tam vlastně sedí?
Odvrátila od něj oči a podívala se do kočárku. Po chvilce si však koutkem oka opět všimla, že muž se na ní dívá… Náhle se zvedá a jde směrem k ní.
Když přišel blíž, Kate okamžitě poznala, kdo je ten záhadný muž, ale nedala na sobě nic znát. Mlčela a čekala, co udělá, nebo jestli něco řekne…
"Nebude vám vadit společnost?" zeptal se muž.
To už si byla Mary jistá - je to on! Ale tiše přikývla.
Posadil se a tiše pozoroval přírodu okolo sebe stejně tak, jako jeho společnice. Po chvilce ho to ticho přestalo bavit, rád by si povídal, když měl s kým.
"Chodíte sem často?"
"Ano. Na procházky s malou."
"To krásné děvčátko je vaše," nahlédl do kočárku.
"Ano."
"Odpusťte mi tu troufalost, paní… Už dlouho vás pozoruji, vypadáte smutně," řekl.
"Jsem smutná," přizná Kate.
"Taky bývám smutný."
"Vážně?"
Muž přikývne.
"A co děláte proti smutku, pane Jacksone?" Kate ho skutečně poznala, byl to Michael…
Ten se však diví: "Vy jste mě poznala?"
"Je snad někdo, kdo by vás nepoznal?" usmála se Kate.
"Doufám v to."
Kate se znovu usmála a kývla na znamení, že chápe. Dál spolu seděli mlčky.

Návštěvnost 121 - 124

24. ledna 2014 v 13:35 | Nikinka |  Návštěvnost blogu
Dřív, než začnu postupně dohánět své resty v době, kdy se mi bohužel nedařilo napsat jediný člnek, bych chtěla všem moc poděkovat, že přestože tady toho moc nebylo, jste tento blog navštěvovali, slibuji, že když to půjde, ozvu se, a taky mám za dobu, kdy jsem sem nemohla psát, přečteno pár knih. Naposledy tady byl Nicholas Sparks a jeho poslední novinka To nejlepší z nás, mám doknce informace ze spolehlivého zdroje, že letos v červnu, tomuto skvělému autorovi, jež je skutečně romantikem tělem, i duší, jak se o něm píše, vyjde další kniha! Určitě si pro ni zajedu.
K této knize, do rubriky přidám i další - pro milovníky fantasy, v ní bude Město z kostí, Město z popela (dostala jsem k Vánocům), Město ze skla (musím rychle koupit) a Město padlých andělů (zatím poslední kniha z šesti, která by měla vyjít za pár dní). Taky Letní zahrada, pro ty, kteří dávají přednost románům, jež je závěrečným dílem triologie (Měděný jezdec, a Taťána a Alexandr) a pokud si pamatujete knihu Než jsem tě poznala - dojený a krásný příběh, můžete ho v rubrice taky najít - věřím, že se časem dostanu i ke knize Poslední dopis od tvé lásky. A mnoho dalších knih, včetně závěrečného dílu Padesáti odstínů. Nebyl, není a nikdy to nebude můj oblíbený žánr, ale ze zvědavosti, co je to za zázrak, který se stal bestsellerem, jsem četla i tohle - avšak, když si dám knihu, po knize dohromady, jsem velmi zklamaná! Momentálně čtu povídky Démon zvrácenosti, které napsal Edgar Allan Poe - dárek od sestry, ze kterého mám velkou radost, protože tuto knížku, by si měl přečíst každý.
Tak, a teď už k návštěvnosti. Čísla mě moc potěšila a děkuji Vám všem za to, že se sem podíváte, jelikož jsem si vědoma všech restů, ale Vaše blogu, nevštěvuji u svých oblibených pravidelně, ač třeba nenapíši žádný komentář.

Pondělí: 9
Úterý: 12
Středa: 10
Čtvrtek: 6
Pátek: 6
Sobota: 2
Neděle 5
Celkem: 55

Pondělí: 6
Úterý: 5
Středa: 11
Čtvrtek: 3
Pátek: 11
Sobota: 12
Neděle: 3
Celkem: 51

Pondělí: 4
Úterý: 5
Středa: 10
Čtvrtek: 1
Pátek: 4
Sobota: 3
Neděle: 6
Celkem: 33

Pondělí: 5
Úterý: 4
Středa: 3
Čtvrtek: 4
Pátek: 2
Sobota: 5
Neděle: 4
Celkem: 27

XXVII. Kapitola

23. ledna 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XXVII. Kapitola



Když se Kate vrátila zpět do kuchyně, Brian byl skutečně pryč. Nevěděla, kam šel, ale v tu chvíli, jí bylo úplně jedno, jestli do práce, nebo skončil opět v hospodě, a jestli skutečně, tak tam teď chlastá a domů, přijde opět nalitý jako dělo. U toho nechtěla Kate být…
Posadila se na židli a plakala. Plakala dlouho, než se vzpamatovala. Pořád nemohla uvěřit tomu, co si právě s Brianem řekli, tomu, s čím on přišel - jít od sebe, rozvést se… To bylo podle něj nejlepší a jediné řešení? Takhle chce vyřešit jejich problém? Kate to nechápala - takhle to přeci nejde, musí si popovídat, Brian musí ten rozvod pustit z hlavy! Takhle se přeci nedá řešit každý problém! To by se potom rozváděli všichni!
Věděla, že teď to mezi nimi není úplně nejlepší - ač by Brian možná nevěřil, Kate to trápilo, chtěla a moc ráda by to změnila… Nevěděl o tom, ale ona spoustu nocí brečela do polštáře - trápilo ji a trápí, co se děje, jenže neměla nikoho, komu by se mohla svěřit - máma by se do toho jen zbytečně pletla, Mary má svých starostí dost, a Brian? Ten ji vůbec neposlouchá! Ten by jejich problém vyřešil nejraději jednou provždy.
Kate připadalo, že si vůbec neuvědomuje jejich situaci - mají vůči sobě nějaký závazek - vzali se. Mají spolu roční holčičku. Co jen jednou té malé řekne? Že se maminka s tatínkem už nemají rádi? To proto si ji tatínek bere k sobě bez maminky? Nebo co jí má vlastně říct. Kate nechtěla rozbít to hezké, co mezi ní a Brianem kdy bylo. Jejich dcera je toho jasným důkazem…
Jenže teď? Teď je všechno nejspíš nenávratně pryč. A Brian zdá se, nechce nic udělat pro to, aby všechno bylo zase jako dřív. Aby byli zase šťastní oni dva a aby byli šťastní také všichni tři jako rodina. Kate by si zase přála mít šťastné a spokojené manželství a to samé by chtěla i pro svojí dceru, aby byla šťastná se svou rodinou, ne s každým zvlášť.
Vůbec si nedokázala představit, že by se s Brianem nakonec skutečně rozvedli a že by se o svou dceru dělili! Že by byla střídavě s matkou, a potom zase s otcem. Dítě by podle ní, mělo vyrůstat v úplné rodině…

Ještě dlouho nad tím vším přemýšlela takhle sama… Nakonec uznala, že nejlepší bude, donutit Briana mluvit a zeptat se ho, jak si to představuje on. I když…
Brian svůj názor řekl a nejspíš to myslí vážně. Nejspíš ho nezmění… Kate si myslela, že by však měl, kvůli nim a kvůli Meghan… Jestli to však jinak nepůjde, uznala, že i když to bude těžké, bude to asi nejlepší řešení... Jen na to pomyslela, rozplakala se. Tohle nechce! A věřila, že ani manžel ve skutečnosti ne…
Nakonec se rozhodla, že tady nebude jen tak sedět a brečet. Obleče malou, připraví tašku, a půjdou spolu procházkou navštívit tetu Mary, zastaví se v parku…
Kdy jen v ten okamžik tušila, že tam na ni čeká štěstí a možná i láska, nejspíš by to, co se děje teď, brala jinak. Nevěděla to, a tak se kvůli tomu, co se děje mezi ní a Brianem trápila. Ona ho totiž měla ráda, milovala ho a nedokázala si představit život bez něj...
Vstala a šla do ložnice, kde v postýlce ležela její dcerka. Usmála se na ni a řekla: "Půjdeme na procházku, princezno… Půjdeme navštívit tetu a potom spolu možná půjdeme do praku. Jen chvilku vydrž, maminka si pro tebe připraví tašku, abych měly všechno, co budeš potřebovat… Poté tě oblečeme a půjdeme," shýbla se a políbila holčičku na čelíčko…

Do půlhodinky, měla připraveny v tašce všechny potřebné věci pro miminko a Maghan oblečenou… "Můžeme na procházku, zlatíčko. Než se vrátíme, snad tady bude tatínek…"
Nevěděla však, kam Brian šel, takže netušila ani, kdy se vrátí, pokud vůbec přijde domů… Měla o něj trošku strach, rozhodla se tedy, zavolat do práce a zjistit, jestli je v pořádku…
Pak si to však rozmyslela - do práce, volat nebude, zavolá nejdříve jemu, poté se uvidí. Když však vytočila jeho číslo, nebral to… Rozhodla se tedy, že zavolá do práce…
"Dobré odpoledne, Katherine Johnsonová. Prosím vás, přišel dnes manžel do práce? Nebere mi telefon…"
"Je mi líto, paní Johnsonová, váš manžel, se dnes nedostavil," odvětil znepokojeně ženský hlas.
"Aha… tak děkuji…"
"Děje se něco, paní?" zeptala se žena.
"Snad nic," odvětí tiše. "Jen jsem chtěla vědět, jestli je manžel v pořádku…" pak bez dalšího slova zavěsila. Netušila, jestli to k něčemu bylo - nyní měla o manžela ještě větší strach, než předtím… Kde jen Brian může být?

Když Mary uviděla svou sestru, netušila, co se děje. Byla bledá, oči nateklé, nejspíš plakala…
"Kate?"
"Ahoj. Můžeme dál."
"Jistě. Co se stalo, sestřičko? Vypadáš divně, vypadáš smutně… Jsi celá bledá!"
Kate se nejdřív musela posadit na barovou stoličku v kuchyni, než začala vyprávět… Maghan nechala spinkat na zahradě, bylo hezky, čerstvý vzduch malé udělá dobře…
"Dáš si kafe, čaj, nebo raději džus?"
"Spíš ten čaj, děkuji."
Jakmile byl čaj hotov, Mary se posadila ke své sestře a znovu se zeptala: "Tak co se tedy stalo?"
"Pohádala jsem se s Brianem… Víš přece, jak to teď mezi námi je."
Přikývla. "Co se stalo tentokrát?"
"Včera jsem se opět hrozně pohádali, dnes ráno, se mnou u snídaně ani nemluvil… Vlastně mluvil, ale jediné, co mi řekl je, že bychom měli jít od sebe…" plakala Kate.
"Počkej, tomu nerozumím…" nechápala Mary.
"Buď si prý dáme pauzu a oba si ujasníme, co od toho našeho společného života čekáme, nebo se rozvedeme." Plakala dál. "V životě by mě nenapadlo, že zůstanu sama, jako ty, Mary - tobě jsem radila a sama teď nejspíš dopadnu úplně stejně."

Láska

21. ledna 2014 v 14:09 Téma týdne
Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
(Z knihy Tanec jako sen, autorem je Michael Jackson)

XXVI. Kapitola

21. ledna 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XXVI. Kapitola



"Dobré ráno, miláčku," pozdravila Kate svého manžela s úsměvem, když jej viděla stát ve dveřích kuchyně. "Jestli už můžeš, posaď se, nasnídáme se spolu, připravila jsem ti snídani - nechci abys pořád jedl někde cestou do práce za chůze - to není zdravé."
Brian netušil, co tím Kate sleduje - chce si ho snad udobřit?
Katherine chtěla Briana políbit, ale on ucukl a místo toho, aby něco řekl, se posadil a pustil se do jídla…
"Co se zase stalo?" zeptala se ho.
"Místo těch otázek, by ses měla raději taky najíst, nebo nakrmit Meghan. Copak ty si vážně myslíš, že s tebou po tom včerejšku budu dneska mluvit?"
Včera večer, se totiž opět pohádali. Tentokrát to bylo horší, než kdy jindy - tentokrát už totiž Kate plakala, zatímco Brian šel klidně a bez jakéhokoli slova spát…. Ani se neomluvil za to, co chudince Kate řekl. Krom jiného také to, že je neschopná matka - to jí ranilo nevíce. O svou dceru se starala, ale on to považoval za rozmazlování a měl jí to tak za zlé. Takhle vychovávat dítě, si on nepřeje…
Prý je jejich dcera rozmazlená a ona ji v tom ještě podporuje! A dle toho Kate soudila, že dneska spolu nemluví.
"Aha, takže já jsem opravdu neschopná?"
"Ano, jsi - neschopná chvat se k tomu dítěti jak si zaslouží a neschopná, říct ne, když něco umíněně chce! Tahle já svou dceru vychovávat nechci."
"Že ne? Vždyť ty s ní ani nejsi! Nehraješ si s ní, neuložíš jí do postýlky, když je čas, aby šla spát... A já jsem podle tebe neschopná? Tohle všechno já zastávám!"
"Já to tak pokaždé nevidím a když, tak to přeháníš."
"Přeháním?"
Kývl.
"No to je vrchol! Zato ty na svou vlastní dceru kašleš!"
"Já musím pracovat. A nezlob se na mě, přece nemůžeš chtít, abych se staral o dítě, když jsem sám unavený a kravalu si v práci užiju až dost."
"Briane, já taky krom toho, že se starám o malou, musím vést i celou domácnost. To dítě za mě neuvaří, neuklidí, nevypere…. Tohle všechno dělám a do toho se starám o dceru… A nestěžuji si! Co jsme chtěli, máme, ale uvědom si, že od té doby už nic nebude jako dřív."
"Jenže tys to dítě chtěla tolik, že teď se celý svět točí okolo Meghan! A kdy si najdeme taky nějaký čas pro sebe?"
"Aha, tak o to ti jde?"
"Jo, o to mi jde."
"Tak začni jezdit z práce domů dřív, a potom tedy budeme mít víc času pro sebe - ve všech směrech! Můžeme chodit s malou na procházky, můžeme zařídit nějaké hlídání a my mezitím půjdeme do kina, nebo na večeři… A večer strávíme společně…"
"Já si myslím, že už by to stejně nefungovalo - já dlouho pracuji, ty se staráš o malou… A když spolu mluvíme, jen se hádáme…"
Nastalo hrobové a pro Kate velmi nepříjemné ticho, kdy si vůbec nebyla jistá, co Brian řekne, pokud vůbec něco poví. To, co řekl, nečekala a šokovalo ji to…
"Nejlepší bude, když půjdeme od sebe, dokud si oba neujasníme, co od toho všeho, co se děje čekáme… A pokud to ani potom nepůjde, bude lepší, když se rozvedeme…"
V ten moment, Kate ztuhla a zalapala po dechu. Cože? Myslí to vážně? To snad ne?! Tohle přeci nemůže myslet vážně, to není přeci jediné řešení! Můžou si klidně a rozumě popovídat a Brian může klidně říct, co přesně mu vadí, Kate to vydrží, ať už by řekl cokoli… Společně potom najdou nějaké rozumné řešení. Jen to chce, popovídat si o tom…
"Jít od sebe? Rozvést se? To myslíš vážně, Briane?"
"Je mi to líto, Kate, protože si myslím, že předtím to bylo fajn, ale jiné řešení nevidím," odvětil zcela vážně.
"Briane, něco jsme spolu už zažili, a vždycky jsme to zvládli, rok, jsme svoji… Tohle všechno, chceš takhle zničit?" zeptala se se slzami v očích.
"Na tenhle rozhovor teď nemám, Katherine, musím do práce, promluvíme si večer, ano?"
Už vstával, když Kate vykřikla: "Teď rozhodně nikam nepůjdeš!"
Kate se samu sebe překvapila, že dokázala křičet, ale věděla, že klidně, už s Brianem mluvit nedokáže…
Ten se tedy znovu posadil a překvapeně na Kate zíral. Vážně na něj zvýšila hlas? Ona, vždycky klidná a tak klidně se snažila jednat s lidmi? Dokonce i Meghan ten křik probudil…
Šla ji tedy pochovat, než se zase vrátila do kuchyně…
"Když to nejde podobném, půjde to tedy naopak. I já mám nějakou trpělivost, a ta je teď definitivně u konce… Popovídáme si hned teď - v práci si to budeš muset nějak zdůvodnit, jinak by se taky mohlo stát, že nás tady večer nenajdeš!"
"Co to povídáš?"
"Slyšel jsi dobře. Řekla jsem ti, že moje trpělivost končí - Briane, možná máš pocit, že nejhůř je teď tobě, ale jak si asi myslíš, že je mně? Myslíš, že mně je jedno, co se děje?"
Už skoro plakala, když viděla, že Brian mlčí. Tak tedy pokračovala: "Nesouhlasím s tím, nelíbí se mi to a asi to pro mě nebude tak jednoduché, jak si možná myslíš, ale dobře, pokud to nepůjde jinak, půjdeme od sebe - ale trvale."
Pak se bez dalších slov zvedla od stolu a odešla za dcerou. Briana tam nechala samotného a ona sama se vrátila, když už tam nebyl…

XXV. Kapitola

19. ledna 2014 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

XXV. Kapitola



Ráno se Mary probudila v náručí Jacka. Díval se na ni a usmíval se při tom. Spokojeně - vypadal šťastně.
Mary však začala pochybovat. Bylo to včera správné? Má ji Jack opravdu rád? Neudělala chybu? Pak si uvědomila, že na to už je pozdě - stalo se a co se stalo, nejde vrátit zpět.
"Dobré ráno, miláčku," zašvitořil Jack.
"Dobré," vstala Mary. Už by měla jít. Ten včerejšek, tu noc, zapomenout na to a prostě jít dál. Bez Jacka. Nevěřila mu - ale vrátit to, co se stalo včera, už nemohla…
"Kam jdeš? Zůstaň ještě." Prosil.
"Nezlob se, už musím jít," řekla omluvně, "dnes přijede moje matka, měla bych být doma…"
"Myslel jsem, že o víkendu, budeme spolu," odvětil.
"Jacku, prosím, zapomeň na to, ano? To, co se stalo včera, se už nebude opakovat - oba jsme pili… Ty jsi ženatý a já mám také svůj život."
"Mary, co to povídáš? To je přeci nesmysl." Divil se Jack.
V tu chvíli to Mary nevydržela. "Dobře, tak na rovinu… Nevím, jestli ti můžu věřit po tom, co se stalo… Možná sis včera užil a tím to končí - jedna noc stačila. Nebo spolu dál budeme spát, zatímco ty se budeš doma přetvařovat před manželkou?"
"Mary, včera jsem ti přece řekl, jak je to mezi mnou a Grace… A pokud jde o tu noc - tentokrát jsem si rozhodně nehrál, tentokrát jsem to myslel vážně. Dobře, přiznávám - když to s manželkou začalo skřípat, měl jsem hodně žen, a většina z nich, mě potěšila opravdu jen v posteli - jen o tom to bylo. Někdy, ale to jen výjimečně, jsem některou někam vzal…"
"No… Nevím, co na to říct, Jacku - snad jen to, že se mnou tohle nepůjde. Já nejsem jako ty ženy." Mary nevěděla, co si má myslet, nevěděla ani to, co by k tomu měla říct…
"To já vím," řekl, "ty jsi jediná, se kterou bych chtěl sdílet i všechno ostatní. Jsi jediná, kterou mám upřímně rád - věř, že jsem si myslel, že už to nedokážu - nechtěl jsem totiž potkat někoho, jako je moje žena… To proto jen jedna noc a konec. S tebou, bych se chtěl scházet, časem tady můžeme bydlet spolu, co říkáš?"
"To jako my dva spolu tady? Jacku…"
"Nemusíš souhlasit hned, rozmysli si to. Já jen chci, abys věděla, že tebe, mám skutečně rád."
"Dobře. Slibuji, že o tom budu přemýšlet. Teď už bych měla jít…
"Jestli se potřebuješ po ránu osprchovat, druhé dveře vlevo - najdeš koupelnu."
Mary se usmála a s díky odešla do koupeny… Jack ve své ložnici zůstal sám, přikrytý dekou, pod ní nahé tělo měděné barvy, svalnaté… A přemýšlel - nad vším možným. Kdyby mohl, zůstal by v posteli, ale chtěl Mary odvést domů…

"Tak se měj," rozloučila se před domem. "A děkuji."
"To já děkuji, za krásný večer a ještě krásnější a nezapomenutelnou noc. Bylo to hezké."
Mary nečekala, že by tohle někdy mohla slyšet zrovna od Jacka. Než odešla, ještě se políbili.
"Budu rád, když někdy stavíme víkend společně…"
Mary přikývla se slovy: "Uvidíme se v pondělí," s těmito slovy, se k němu sklonila s polibkem…

Doma už se připravovala na návštěvu, i když nadšená z toho, že máma přijede, tentokrát moc nebyla - věděla totiž, že její návštěva není naplánovaná jen tak ze dne na den.Tušila, že máma jen tak skutečně nepřijela…
"Pojď dál," pozvala svou matku.
"Ahoj, drahoušku… Promiň, že tě tak přepadám…"
"To nic, jsem ráda, že jsi tu, mami." Odvětila Mary upřímně. No dobře, nebyla to tak úplně pravda, ale i přesto byla za návštěvu své matky ráda, ač věděla, že to není jen tak, a že se tady dnes stoprocentně bude řešit Malcolm, možná i Katherine…
Odvedla svou matku do kuchyně a uvařila kávu. "Posaď se," vybídla matku.
Ta se posadila na židli a pozorovala dceru, jak nervózně pobíhá po kuchyni. Že by Mary tušila, proč je tady?
"Jak se máš, holčičko?" zeptala se dcery opatrně.
"Jde to," odvětila Mary stroze. "Jak se daří tobě? Co táta?"
"No… My se máme skvěle, Mary. Ale ty… Nemusíš se přetvařovat, zlatíčko, klidně to mamince řekni," povzbudila dceru.
"Co, mami? Co chceš vědět?" dělala hloupou. Nehodlala se o tom bavit.
"Doneslo se mi, že se Mal ještě nevrátil z Paříže. Ale nedozvěděla jsem se, proč - prý mi to snad řekneš ty. Tak co, Mary? Co se stalo? Chci ti pomoct, dcerunko."
"Ano, to je pravda, Malcolm, se nevrátil. A ani nevrátí, mami."
"Pročpak?" na to maminka.
Mary se rozplakala. Už to bylo zase dobré, ale máma, jí to teď opět připomněla… "Napsal mi dopis, ve kterém stojí, že se z Paříže v nejbližší možné době nevrátí, a prý jestli vůbec, protože se tam zamiloval… Nevím, jestli je to tamní paní, nebo taky někdo, kdo je tam jen na nějakou dobu… Důležité je, že se se mnou kvůli ní rozešel a napsal mi to do dopisu…"
Maminka nechápala. Proč jí to tak dlouho obě tajily? Proč tak dlouho? Proč jí to neřekly dříve?
"Mary, nechápu, proč jsem se o tom dozvěděla po tak dlouhé době?! Proč jsi mi to sakra neřekla dřív?? Jsem přeci tvoje matka!! Mámy tady vždycky pro své děti jsou."
"Protože jsem si celý rok myslela, že se sem vrátí, že se to zase všechno zpraví…"
"A proto jsi mi celou dobu, když jsme si volaly lhala?"
"Nechtěla jsem ti to říct - dost na tom, že jistě víš, jak je to mezi Kate a Brianem."
"Ano, dvě sestry, které táhnou za jeden provaz a bratři taktéž! A my rodiče? Nám se nic neřekne! Jak dlouho jsi o tomhle chtěla mlčet?"
Mary viděla, že je její máma pořádně naštvaná, ale vždyť ani ona sama, se s tím ještě nevyrovnala… Věděla, že už by měla, ale nedokázala to - i vůči Jackovi, to od ní nebylo pěkné…
Přála si tedy, ať se to urovná alespoň mezi Kate a Brianem, když to s Malcolmem nakonec po tak dlouhodobém vztahu nevyšlo...

Nestíhám

17. ledna 2014 v 15:24 | Nikinka |  Novinky
Zdravím,

po nějakém čase, dnes zase píši - tentokrát v rychlosti a myslím, že Vás moc nepotěším.
Zatím pořád nemám čas, přidat nějaké články - spíše se v rzchlosti, podívám na internet, odepíšu na pár mailů... Strávím tak maximálně dvě hodiny, krom pár sokromých, mi chodí i reklamy, kterých mám za poslední dobu už tak akorát. Blokuji je, ale blokovat každý zvlášť, je pěkně otravné!
Do toho - už jsem o tom tady psala, mi zase píše ten kluk, se kterým jsem se sešla... Opět jsem tam, kde jsem byla - zase psal, volal - prý se chce sejít, jenže tohle podstoupit ještě jednou, tak bych to fakt nedala!! Je tak nesnesitelně vlezlý a sebestředný!! Pořád samé já, já já,... Bože, naivně jsem si myslela, že budu mít klid, když slušně vysvětlí, že si časté volání a psaní zpráv nepřeji, jenže - buď to nechápe, nebo to pochopit spíš nechce.
Jedno je ale jisté, že už mám strach, kdo mi píše, když mi pípne mobil, nebo kdo mi volá, když zvoní - mám strach, že je to on. Není mi to vůbec příjemné, jsem z toho spíš celá špatná a jestli to tak půjde dál, tak mi z toho asi brzo začne hrabat.
Omlouvám se všem, kterým se neozývám, není to úmyslně, někdy je teď lepší ani nezapínat internet. Na své profily nechodím - to mi zjišťuje sestra... A blog, ten zatím jede, ale bohužel jsem nic nestačila připravit na měsíce po povídce, nebo byť jen jedeen - nemám na to čas a někdy ani náladu. Uvažovala jsem i o tom, že blog po povídce pozastavím, abych mohla v klidu něco připravit... nebo ho po čase zruším, ač k této možnosti, bych se zatím nepřikláněla, věřím, že ještě bude o čem, sem psát, a snad se najde někdo, kdo si to přečte. Zatím se mějte krásně.

Vaše Nika