Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Listopad 2013

Co Vás čeká v Prosinci?

30. listopadu 2013 v 8:30 | Nikinka |  Novinky
Prosinec jsem opět ještě nestihla připravit úplně, ale pár článků ano, zbytek bude záležet na tom, jak často se sem podívám.
V prosinci Vás čeká pokračování povídky. Kapotol bude asi jen deset - udělám delší pauzu o svátcích.
Budete hlasovat v anketě pro obrázek měsíce a společně ukončíme rok 2013! V Novém roce se snad zase sejdeme.
K článku opět přidám i obrázek pro fotku měsíce. Je to číslo 3. (100% a 1 hlas).

mj

VII. Kapitola

28. listopadu 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

VII. Kapitola



"Jak dlouho, bude tvoje sestra s Brianem na té svatební cestě?" zajímal se Malcoml u snídaně.
"To netuším - ale není to jedno? Alespoň si pořádně odpočinou a budou spolu." Odvětila.
"Ale jo, jo. Jistěže."
Vtom něco napadlo Mary. Chtěla se Malcolma ještě jednou zeptat na tu Paříž. Musela mu totiž něco moc důležitého říct - tedy - důležitého jen v případě, že by chtěl aby jela… Ale neměla odvahu, zeptat se. Protože netušila, zda ho nenaštve. "Ty, Malcolme," začala pomalu…
"Hm? Copak?"
"Kdy že to letíš do té Paříže?"
"Miláčku, vždyť to víš - mluvili jsme o tom spolu." Řekl na to.
No a to byl právě ten problém - věděla to a chtěla na to jít oklikou, protože ji šéf nepustí - zkrátka do té Paříže s Malem nepoletí. "No, víš, zlato… o to tady jde."
"Moment, nerozumím, co se děje? Prosím tě, Mary, na rovinu - žádné okliky, já na tobě stejně poznám, když se něco děje. Jack tě nechce pustit, že?"
"Nechce," řekla smutně.
"Důvod?" snažil se být klidný, ale ve skutečnosti, to v něm vřelo. Ten idiot, musí pořád dělat potíže - dost na tom, že musí snášet to, že je v práci normálně. Nemůže jí sakra dát pár dní dovolenou? To je to tak těžké? Řekla to přeci půl roku dopředu! Do odletu, zbývá pár měsíců…
"Ty víš moc dobře, že Jack, nepotřebuje důvod, aby mě nepustil!"
"Ale v tomto případě to musí mít důvod!" trval na svém.
"Asi spousta práce - málo síly."
Co měl dělat? Snad by ještě pomohlo, nějak se domluvit. Také to po Mary žádal - aby se ještě jednou pokusila promluvit o tom se svým šéfem. Netušil však, jak moc toho Jack využije…

Do práce, jela Mary sama. Nechtěla, aby se zbytečně zdržovala čekáním na Malcolma, který ještě před tím, než vyrazil pracovat také, strávil hodinu v koupelně. Musela však uznat, že jeho kolínská, měla vliv i na její osobu - zbožňovala tu vůni - byla to poznávací značka jejího Malcolma, muže, kterého z celého svého srdce milovala, muže, po kterém toužila každým dnem víc a víc….
Ve své kanceláři se připravila na pracovní povinnosti, ale ještě před nimi, si musela popovídat se svým šéfem na téma Paříž. Věděla, že to nebude jednoduché, ale musela to alespoň zkusit, poněvadž pro tuto chvíli, si nedovedla představit, že bez Malcolma, stráví půl roku - půl roku se bude probouzet sama a půl roku, bude sama usínat - hrůza. Půl roku, ho neuvidí - ještě horší. Neuměla si představit, že spolu najednou takhle dlouho nebudou. A půl roku si psát jen dopisy, mailovat a prosedět dlouhé hodiny u Skype? Jediná možnost, jak ho vidět? To nechtěla, chtěla odletět taky, chtěla být tam, kde je Malcolm. A hodlala pro to udělat cokoli.
Nesměle tedy zaklepala na dveře jeho kanceláře. Když se ozvalo hlasité: "Dále!" vstoupila dovnitř.
"Můžu s vámi chvilku mluvit, pane?" optala se.
"Copak, slečno Bertisonová, nemáte co na práci?"
Už mu chtěla odpovědět něco, co by se mu nelíbilo, nakonec to však nechala být a s povzdechem řekla: "Potřebovala bych s vámi mluvit, o té cestě, kterou Malcolm plánuje - je to pracovně -"
Nenechal ji domluvit. Zvednul ruku a pokračoval sám: "Myslíte tu Paříž? O tom jsme snad mluvili, jestli mě paměť neklame, Mary. Má odpověď tehdy zněla, že to není možné, nemám pravdu?"
Mary byla tiše, tak zase mluvil dál: "A i tentokrát vás zklamu - nelze vaši vysněnou řekněme 'dovolenou' uskutečnit! Je mi líto, slečno Bertisonová."
Je mi líto, slečno Bertisonová… Polib si…, pomyslila si. "Takže vy mě tedy nepustíte?"
Jack, začal Mary zkoumat opět od hlavy k patě, když k ní pomalým krokem přistupoval. Musel uznat, že je dnes neuvěřitelně sexy a že ho její hluboký výstřih, dovádí k hříšným myšlenkám. Ach, jak rád by tu blůzku knoflíček po knoflíčku rozepínal pěkně pomalu, aby si s Mary mohl co nejdéle "hrát". No a pak už si s ní pohraje doopravdy. Vezme si ji celou do své moci, a to třeba klidně i tady na stole!

VI. Kapitola

26. listopadu 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu
Tak, holky, dnes se posuneme dále. Doufám, že se Vám dnešní kapitola bude líbit, i když v ní bude více vyprávění než rozhovorů...


VI. Kapitola



Dny, týdny, měsíce, uplynuly jako voda. Malcolm měl za tři měsíce pracovně odlétat do Paříže, Mary stále pracovala v nakladatelství, snášela svého šéfa i jeho oplzlé poznámky na svou osobu… Mezi ní a její sestrou, se to nakonec taky upravilo zase do normálu - opět byly sestry v dobrém, avšak i v tom horším. Co víc, si mohla Kate přát, když o to tak dlouho znovu usilovala?
Musela si totiž sama sobě nesčetněkrát přiznat, že Mary je tvrdohlavá a když už ji někdo naštve, jen tak ji to nepřejde. Nakonec přeci jen přešlo, takže jsou teď zase jako jedna ruka.
Za těch pár měsíců, se však změnilo mnohem více - Kate a Brian, chystali svatbu. Mary tedy konečně došlo, že to její sestra myslela vážně, když jí jednou řekla, že se chtějí vzít. Teď už jen, aby se na ně štěstí, v jejich spokojeném vztahu, usmálo ještě víc, a přišlo by i to tolik chtěné a vytoužené miminko…
Mary netušila nic dopředu - není přeci jasnovidec. Ale doufala a přála si, aby to nakonec dopadlo přesně tak dobře, jak si to sama pro Kate malovala, ba dokonce ještě lépe.
Prvně se však plánovala svatba, a ona musela přiznat, že když se dozvěděla, že se bude sestra vdávat, vůbec jí to nepřekvapilo. "No konečně," řekla na to. "Konečně jste se rozhoupali, patříte k sobě." Dodala s úsměvem a poté pevně svou sestru objala.
"Díky, jsme rádi - mám tak trochu pocit, že za to, že se budeme brát, z velké části, vděčíme právě a hlavně tobě, Mary," řekla se slzami v očích.
Mary se podivila. Ona? Pak to vyslovila nahlas: "Já? Jak s tím souvisím?" zajímala se.
"Tys mi řekla, že mě Brian miluje, i když spolu zatím nemáme to naše tolik chtěné miminko, a měla jsi pravdu - on mě vážně miluje a já jeho. Tak mi tedy řekni, jak by tohle podle tebe mělo dopadnout?"
Mary se rozesmála. "Se ví, že svatbou - prostě se vezmete! A děláte správně, tohle je správný krok, Katherine, jsem na tebe pyšná! Uměla sis vybrat a teď ses rozhodla správně - Brian je ten pravý." Netušila však, jak to nakonec dopadne, a nevěděla ani to, že přijdou i horší dny - to všechno bylo totiž ještě moc, moc, strašně moc daleko na to, aby to předem mohla tušit a svou sestru varovat…

V den, kdy se měla Kate vdávat, se celá rodina, sešla v domě u jich rodičů. Mary pozorovala, jak asi dění okolo takové svatby vypadá, pozorovala svou matku, jak se vším zapáleně pomáhá a do všeho opět strká nos - dokonce i do toho, jak bude nevěsta učesaná! Tohle Mary, nehodlá nikdy absolvovat! Nevdá se. Nikdy! Než aby musela snést tenhle zmatek, shon a až přehnanou aktivitu své matky při celkových přípravách - to se raději vážně nevdá.
"Tak co, jak vypadám?" Zeptala se Katherine s blaženým úsměvem - už se nemohla dočkat, až bude jen Brianova. Jen a jen jeho, po zbytek svého života…
"Úchvatně!" odvětila Mary. Nevěsta měla drdol, ze kterého se táhl závoj, šaty měla také krásné, s dlouhou vlečkou, bez ramínek, na rukou, měla bílé rukavičky… Až ji uvidí Brian, pomyslila si Mary. "Jsi krásná, jsi moc hezká nevěsta, buď i šťastnou nevěstou, Kate."
"To já jsem a moc ráda bych byla i šťastnou manželkou. Já věřím, že budu, Mary," usmála se.
Byla tak šťastná! Až jí to Mary záviděla. Ale samozřejmě jí to ze srdce přála…
Když si Kate a Brian, řekli své ano a dali si svůj první novomanželský polibek, hosté nadšeně tleskali, veselili se a sem tam i slza ukápla. Slza dojetí, neminula ani samotnou Mary, která si slíbila, že plakat nebude…

Po svatební hostině, se šťastní novomanželé rozloučili se svými hosty, a společně odjeli na svatební cestu…
"Užij si to tam, zlato."
"Děkuji, Mary. Užijeme, neboj."
"A doufám, že budeš plná zážitků, až dorazíš a také doufám, že mi při vyprávění nevynecháš ani malý detail?"
"Zatajila bych je před tebou?" rozesmála se Kate.
"Si piš, že ne." Opáčila Mary.
"Tak vidíš… Ahoj," rozloučila se a políbila svou sestru na tvář…
"Ahoj, a užijte si to," volali za nimi nakonec všichni. Při tom se dívali, jak se auto s ženichem a nevěstou pomalu vzdaluje, až zmizelo v dáli docela.

V. Kapitola

24. listopadu 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

V. Kapitola



"Mary, prosím, neodcházej, já… Mohly bychom si rozumě promluvit, bez toho, aniž bychom na sebe křičely? Já to tak vážně nemyslela, omlouvám se, pokud jsem řekla něco špatně, a dotkla se tě tím. Jen si nemyslím, že bychom si měly takhle kazit tu krásnou sešlost - omlouvám se, zůstaň," prosila Kate. Její sestra jakoby jí však neslyšela. Stála tam, dívala se na ní a sotva svá slova dokončila, otočila se a šla.
Kata za ní vyběhla na chodbu a křikla: "Mary, počkej!"
"Myslím, že jsme si toho řekly před chvíli dost. Dost na to, abych pochopila, že s tebou nehnu, že půjdeš stejně přes mrtvoly… a dost na to, abych věděla, co si o mně skutečně myslíš, Katherine!" pořád byla naštvaná, pořád ji sestřina slova mrzela, a stále to nemohla přenést přes srdce. "Půjdu raději domů a tam budu doufat, že vychladnu, že mě to, cos řekla, přestane mrzet, protože mě to mrzí opravdu hodně…"
Když Kate viděla a slyšela, že svou sestru nepřemluví, nechala ji jít. "Tak dobře," řekla nakonec a dodala, "zavoláš?"
"Uvidím," odvětila Mary uraženě…

Dole se rozloučila s Brianem - moc to nerozebírala, řekla, že ji prostě rozbolela hlava…
"Ale slyšeli jsme křik," na to Brian.
"Přesně tak," potvrdil Malcolm.
Co na to Mary měla říct? Šla s pravdou ven. "Pohádala jsem se s Kate - Briane, prosím, podrž tu holku trochu - je dočista na dně, nerada bych, abych skončila pod dohledem psychologů…"
"Já vím, pořád se trápí kvůli dítěti. Pořád se o miminko snažíme - bezvýsledně. Kate je nešťastná a je zbytečně před ní říct, že to nakonec dobře dopadne. Víš, Mary, nechce se mi věřit, že by byl problém u nás."
"Ani já si to nemyslím - vámi to není. Malcolme, zlato, pojďme, nechme je o samotě - mají co řešit - Kate totiž musí pochopit, co v Brianovi má! Nahoře, mi říkala věci, které byste si mezi sebou měli vyjasnit, aby to Katherine konečně pochopila…"
Brian netušil, o čem to mluví, ale slíbil, že si spolu popovídají. "Sám vím, že tohle už k ničemu nevede, jestli to Kate nevysvětlím já, pak už nevím, kdo jí z hlavy vytáhne ty hlouposti."
Nakonec se přeci jen rozloučili, i když se po jejich rozhovoru ani jednomu nechtělo - rádi by totiž pomohli Kate hned a společně….

Když Malcolm i Mary dorazili domů, ona, už se viděla v posteli po tom dlouhém a vyčerpávajícím dni - zítra přeci musí do práce, jenže on, si chtěl povídat. Chtěl vědět, co přesně se stalo, aby se prý mohl případně zapojit a pomoct.
"Nemůže otěhotnět. Zkoušela různé metody… nic, vůbec žádný výsledek."
"Aha. No, v tom případě chápu, že z toho není dvakrát veselá - a tak nechápu, proč jste tam po sobě tak štěkaly? Jako dva psi!"
"Protože ona řekla, že mně je to jedno, protože já jsem takhle spokojená… Ale oba víme, Malcolme, že to není pravda - my přeci taky jednou plánujeme rodinu…"
"No právě. Jednou. Jenže já bych si dal říct klidně i teď. Jenže ty jsi duchem vždycky všude, hlavně ne v naší možné budoucnosti!"
Mary posmutněla. To přeci není pravda. Tohle, si Mal myslet nesmí. "Malcolme, to je nesmysl! Ty víš, že já chci všechno to, co chceš ty - chci se s tebou smát, plakat, chci s tebou prožít celý svůj život se vším, co mi přinese a jednou bych moc ráda, kdybys to byl právě ty, kdo bude otcem mých dětí, ale teď, teď, se na to ještě necítím."
"Víš, že tě miluji? Miluji tvou upřímnost, celou tvou bytost! Jsi pro mě vším na tomto světě, který občas stojí za velké kulové, ale když jsi tu se mnou, všechno špatné, zvládám líp." Pak ji vášnivě políbil a jen u toho, rozhodně nezůstal. Miloval Mary tak, až se to slovy popsat nedalo - něco tak silného, mohl vyjádřit pouze svým srdcem, doteky, kterými se jí dotýkal… polibky, kterými rozhodně nešetřil ani kousek jejího roztouženého těla… A ona mu to všechno s láskou a něhou oplácela.

Ráno je probudilo slunce. Leželi přitulení vedle sebe, v tichosti tak dlouho, dokud to ticho, nepřerušil Malcolm. "Dobré ráno, miláčku. Jak ses vyspala?"
"Po dlouhé době báječně a krásně - za to vděčím tobě, tys, mě celou noc hřál…" přitulila se ještě více natěsno.
"Co bys řekla tomu, kdybychom dnes vůbec nešli do práce?" na to s blaženým úsměvem Malcolm.
Jak ráda, by Mary řekla, že souhlasí, ale věděla, že to nejde - po tak nádherné noci, plné vášně, se musela dnes opět vypravit do práce - ale nejdřív se nesnídá - šéf počká.

IV. Kapitola

21. listopadu 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

IV. Kapitola



"Kate, co se děje?" zeptala se opatrně. Nechtěla na svou sestru tlačit - když nic neřekne, nevadí, ale jak by jí v tom případě mohla pomoct?
"Ale nic," odvětila s povzdechem. Už cítila, že jí víno stouplo do hlavy, ale rozhodně to nestačilo na to, aby se rozpovídala. Nechtěla mluvit. Nebo přesněji - nechtěla svou sestru zatěžovat, vždyť ona sama, musí mít svých starostí dost.
"Kdyby se opravdu nic nedělo, netvářila by ses takhle," poznamenala. "A jestliže se skutečně nic neděje, věř, že bych na tobě nepoznala, že je něco v nepořádku."
Kate dál nic neříkala, jen se smutně posadila a dívala se do zdi - v ve chvíli, kdy si to neuvědomovala, jí však po tváři začaly stékat slzy. Na to, se Mary dívat nemohl a ani nechtěla. "Teď už se z toho nevymotáš," řekla. "Proč pláčeš, zlato? Něco, tě trápit musí! Vidím to na tobě."
Kate dál mlčky seděla a plakala. Mary netušila, zda prostě mluvit nechce, nebo neví, jak má začít. Rozhodla se, že to z ní začne páčit sama…
"Je něco v nepořádku mezi tebou a Brianem? Neklape vám to?"
"Ne," plakala Katherine dál, "vše je v pořádku - náš intimní život… všechno. V tom, to není. Mezi námi, je asi všechno v pořádku."
"Asi? Takže se přeci jen něco děje, jinak bys neřekla 'asi'. Takže, sestřičko, vyklop to - sem s tím." Nedala se odbýt.
"Nechci tě zatěžovat svými starostmi a problémy," řekla plačtivě.
"Ale jaképak zatěžování, Kate? To neříkej. Ničím, mě nezatěžuješ - já ti chci pomoct… Jsme přeci sestry - já jsem tvoje sestra, mě se svěřit můžeš. Musíme si navzájem pomáhat, jedině tak to na cestě naším osudem, společně zvládneme."
"Dobrá tedy - nechtěla jsem, ale dobře…" souhlasila nakonec.
"Někomu se svěřit musíš."
"Pokouším se otěhotnět," začala.
"To chápu, máte skoro před svatbou - pomalu se začínám chystat - jen už zbývá počkat, kdy do toho konečně praštíte! Dítě před, nebo po svatbě, ve vašem případě stejně jednou přijde."
"Jenže… Normální cestou to nejde… Zkoušela jsem už všechno - nic. A víš, co děláme každý večer před tím, než jdeme spát?"
"To vážně netuším."
"Brian, mi pomáhá píchnout injekci, abych konečně otěhotněla. Každý večer. Každý! Zatím bezvýsledně. Já už jsem zoufalá, Mary, zoufalá! Tak strašně bych chtěla, abychom měli společně dítě - naše dítě."
Jen si povzdechla. Nevěděla, jak by sestře pomohla a rozhodně netušila, že se tím tak trápí a že to vypadá tak vážně. Myslela si, že se o to prostě pokoušejí, netušila, že je to v takovém stádiu, kdy už musí zkoušet kdejakou metodu….
"Já vím, že je to asi blbost - ale dítě si přeci můžeš i adoptovat. Pokud se vám nepodaří mít vlastní."
"No ale my chceme, já chci, mít to vlastní, chápeš?!"
"Myslím, že ještě nemusíš mít strach - ještě není vše ztraceno."
"Nechám se uměle oplodit a bude!"
"Já bych se raději přikláněla té prvotní možnosti - nechce se mi věřit, že to nebude možné."
"Jenže Brian dítě chce a já mám strach, že mě opustí, jestliže ho mít nebudeme - nebo nedej Bože, si najde jinou, se kterou si rodinu založí bez problémů…"
Tak na to nesmí ani pomyslet! "Kate, to je blbost, nesmysl, kdes na to přišla?! Brian, tě miluje!"
"Já ho taky!!" vykřikla.
"Já být na tvém místě, tak neztrácím naději. Ještě ne, Kate!"
"Tobě se to lehce říká, tobě to totiž vyhovuje tak, jak to máš - bez manželství, bez dětí!"
To Kate říkat nemusela, to ne. Mary se to dotklo, zamrzelo ji to…

Už se chystala k odchodu - tahle debata, nemá cenu, takhle se nikam nedostanou, takto, by se jen pohádaly, a to Mary nechtěla… "No když to vidíš tak, že já se závazkům na rozdíl od tebe stranním, pak bych měla jít, protože tohle nemá smysl, sestřičko!"
Kate to bylo líto. Vůbec nechápala, co to do ní vjelo? Tohle své sestře říkat neměla - moc dobře věděla, že to tak není. Teď se za sebe hodně styděla… "Mary, Mary…"
"Ne, Kate! Takhle ti pomoct nemůžu, když se do mě navážíš - moc dobře víš, že to, cos řekla, není pravda! Ty to víš, Kate," už také plakala. Mrzelo ji co řekla, protože to od ní nečekala…
"Mary, prosím tě, promiň mi to, já - "
Tak se tedy zase posadila - chtěla sestru vyslechnout. Ale naštvaná, na ni pořád byla a nejspíš dlouho bude. Sestřina slova, se jí dotkla.
"Omlouvám se, to jsem přehnala. Promiň, mrzí mě to."
"Mrzí? Měla sis rozmyslet, co řekneš, než jsi to řekla, protože víš, že to tak není!" opakovala znova. "Já se na dítě prostě ještě necítím a s Malcolmem, nám zatím vyhovuje tenhle styl, jak spolu žít, chápeš? Do toho tobě, nic není, Kate!" zlobila se.
Kate věděla, že svou sestru pořádně vytočila, chtěla se omluvit, bylo jí to líto, ale na druhou stranu věděla, že je její sestra tvrdohlavá a teď s ní nehne. Musí počkat, až se zlobit přestane…

III. Kapitola

19. listopadu 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu

III. Kapitola



Mary se na rodinnou večeři těšila. Se svou sestrou, se takto už nějakou tu dobu nesešly. Pěkně dlouho - už si ani nepamatovala, kdy tomu bylo naposled? Na Vánoce? Mary se v duchu pokárala…
Když však dorazili i s Malcolmem, který během cesty, trochu protestoval a reptal - co on tam bude dělat? Mary, měla raději jet sama. "Ale jdi ty, bude to dobré, uvidíš, posedíme, popijeme, popovídáme si, a pak odejdeme. Je to otázka pár hodin, Malcolme."
"S tvou matkou?! Jen pár hodin? No to bych chtěl vidět!"
"Malcolme! Já taky tvojí rodinu respektuji! A s mámou… vyřídila jsem si to s ní."
Mary, měla podle Malcolma nesnesitelnou matku. Příšerná "tchýně"!
"Uznávám, že by si máma, mohla občas odpustit poznámky na tvou osobu," řekla Mary po chvilce ticha, "ale ona, už je prostě taková. Myslela si zkrátka, že její dcerunky, se obě dostanou do bohaté rodiny - ale neuvědomila si, že ani jedna z nás nějakého zazobance nechce. Vezmi si třeba například mého šéfa - děti má, krásnou, milující ženu, peníze, ale stejně je mu to málo. Manželky si neváží…"
Malcolm na to neřekl nic, sám by věděl, jak nejlépe charakterizovat šéfa své přítelkyně. S tím chlapem, už měl tu čest a doufal, že si to dodnes patřičně zapsal za uši! Místo odpovědi, ze sebe dostal jen: "Hm…" a poté dodal: "Už bychom měli jít."
"Pokus se dneska tu návštěvu nějak přežít. Matka tam určitě nebude. Myslím, že je to večeře jen s tvým bratrem a mou sestrou." To ovšem netušila, že ji za dveřmi sestřina domu, čeká nejen její matka, ale také její "tchýně" - Malcolmova a Brianova matka. Dokonce i otec…
Zazvonili a počkali, až Kate, nebo někdo z těch, kteří jsou uvnitř, přijdou otevřít…
"Ahoj, pojďte dál," přivítala je Katherine. "Jsem ráda, že jste přišli…" zavedla je do obývacího pokoje, aby je mohla někam usadit… "Posaďte se a udělejte si pohodlí… Za chvilku bude večeře - musím ještě prostřít stůl, poté se přesuneme…"
"A kde je nás víc?" zajímalo Mary. Že by nakonec opravdu večeřeli jen ve čtyřech?
Kate se před tím, než něco odpověděla, omluvně podívala na Malcolma. "Ne, jsou tady naši - a taky vaši," obrátila se k němu.
"Ježíši," zaklel. "Jestli nechcete, aby tohle skončilo opět hádkou s vaší matkou, pak bych odtud měl vypadnout hnedka po večeři."
"Malcolme, co jsme si řekli? Cos mi slíbil?" obrátila se k němu zase Mary.
"Promiň, zlato, já vím, já vím… Omlouvám se, slibuji, že se budu všemožně snažit, abych její poznámky nekomentoval." Slíbil. Mary si však nebyla jistá, zda svůj slib skutečně dodrží, proto doufala, že ho máma nebude provokovat.
"Slíbila, že dá dneska pokoj," uklidnila je oba Kate.
"Díkybohu." Mary moc dobře věděla, že za to z velké části může právě její máma - ona totiž vždycky v jeho přítomnosti, musí strkat nos, do jejich soukromí, a to se Malcolmovi nezamlouvá - to se potom nezná.
"Až povečeříme a popovídáme si s ostatními, musíme si povídat my dvě."
"Ono v podstatě není o čem, Mary. U nás doma, se nic nezměnilo… A se mnou, je to taky pořád stejné - však ty víš, o čem mluvím."
Mary přikývla. Moc dobře věděla, o čem její sestra mluví a bylo jí to tolik líto! Tak ráda by sestře pomohla, či pro ní měla radu, radu, kterou by Kate ráda slyšela, avšak žádná taková ji nenapadla… "Potom to probereme," usmála se na sestru povzbudivě.
"Dobře," odvětila Kate tiše.
"Teď, jdeme prostřít ten stůl, ano? Pomůžu ti."

Když byl stůl prostřen, mohly zavolat ostatní. Mary ještě pomohla sestře s jídlem, než se nakonec sama posadila ke stolu, vedle svého milého.
Kate se postavila a pronesla: "Tohle není žádná oslava a ani dnes nemáme žádný svátek, přesto jsem ráda, a děkuji vám, že jsme se sešli takto v rodinném kruhu a doufám, že vám dnes večer bude chutnat…" a pak si společně s ostatními připila.
Večeře, byla na úrovni špičkových šéfkuchařů - Mary svou sestru nikdy před nikým netajila tím, že ráda prohlašovala, že je vynikající kuchařka. Jejich večeře, měla rovnou několik chodů. Mary později už ani nevnímala, kolik toho snědla. Jen svou sestru chválila. A ostatní se také jen olizovali a prohlašovali, jak výborná večeře to je.
"Vidíte, a já se bála, že vám losos, nebude chutnat. Snad ještě máte v žaludku trochu místa," usmála se, když viděla ty spokojené tváře ostatních. Očividně si opravdu pochutnali. "Protože se bude podávat ještě sladká tečka - upekla jsem dezert."
Když to nikdo nečekal, ozvala se matka. Kate s Mary, už jen čekaly, co z ní vypadne. "Pochutnali jsme si všichni opravdu výtečně, drahoušku, ale myslím, že to není poprvé, co jsi tak vyvařovala, holčičko. Brian, musí mít podobné pochoutky na talíři každý den. Stejně tak jako Malcolm u Mary. Že, drahý?"
"Zajisté, maminko - nám je s Mary doma dobře!" odvětil na to suše.
Kate se podívala na svého otce, který tam jen tak bez komentáře seděl. Co měl říct, když jeho žena, má ke všemu něco?

Po jídle se už jen pilo a v domě, začínalo být pořádně živo. Když se začalo stmívat, rodičové odcházeli a mladí zůstali sami. Mary nechala Malcolma s Brianem uprostřed chlapské debaty a šla si v klidu popovídat se svou sestrou, jelikož na ní viděla, že ji něco trápí. Alkohol, toho prozradil víc, než dost. Mary, ani netušila, že sestřino trápení, ji tolik tíží - že se kvůli tomu tolik trápí… A proto chtěla, aby to ze sebe dostala, aby se svěřila, ať už s čímkoli - Mary je tu přeci pro svou sestru v každém případě a za každých okolností...

II. Kapitola

17. listopadu 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu
Zlatíčka, Michael se ještě v povídce nějakou dobu neobjeví - nejdříve musím povídku dát dohromady tak, aby mi tam přesně v pravou chvíli pasoval. Ta chvíle přijde, ale než se tak stane, snad si na tu chvíli vydržíte počkat... Pevně věřím, že ano.



II. Kapitola


Deset minut před dvanáctou hodinou polední, se ve dveřích své kanceláře, objevil Jack zase. Mary se jej tak trošku lekla, ale hned se vzpamatovala. "Přejete si?"
"Mary, smím vás pozvat na oběd?"
"Je mi líto, jsem domluvená se svou sestrou," odvětila omluvně.
"Ach tak. Nu, škoda, ale co se dá dělat? Mohu vás alespoň poprosit o kávu?"
"Jistě." Vstala, a šla svému šéfovi udělat šálek kávy… "Tak tady je ta káva, pane," řekla, když se po chvilce objevila v jeho kanceláři.
Usmál se. "Děkuji, Mary." S vyslovením jejího jména, se doslova mazlil. Byl to přesně ten typ chlapa, který ze všeho nejvíc na světě, miloval ženskou sukni. "Dnes, vám to nesmírně sluší, Mary."
"Bude to všechno, pane?" snažila se odvést jeho pozornost jiným směrem.
"Ještě bych vás poprosil - zašla byste mi pro něco malého k snědku? Když jste mi dala košem, nechce se mi sedět v místní restauraci - velmi nóbl restauraci, kam jsem vás chtěl pozvat, nechce se mi tam sedět o samotě - rozumějte bez přítomnosti tak skvostné ženy, kterou jste právě vy, Mary."
To "Mary", za každým koncem věty, jí už začalo vadit. A to oslovení "skvostné ženy", taky. Není náhodou ženatý?! Je! Aby se ho konečně zbavila, raději řekla, že mu zajde pro kuřecí bagetu.
"Postačí kuřecí, děkuji, Ma -"
"Tak já už půjdu," zarazila jej.
"Dobře…" a potom přišel zase ten slizký úsměv. Bože!
Rychle mu šla pro tu jeho kuřecí, aby zase neměl řeči a pak se zase vrátila. Poprosila ho, jestli by nemohla jít na oběd a předala mu bagetu.
"Zajisté, ale do hodiny, buďte prosím opět zde."
"Samozřejmě, pane." Odvětila a pak už konečně mohla jít.

K obědu, si dala vepřové nudličky se zeleninou a bramborovými plackami. Její sestra, si objednala totéž. Po chutném jídle, si daly kávu a k ní ještě dezert.
"Už jsem myslela, že náš společný oběd odřekneš," poznamenala Kate.
"Ne, to ne. Promiň, musela jsem udělat šéfikovi jeho kafíčko a potom mu ještě dojít pro jídlo. Pro jeho kuřecí bagetu. Stoprocentně mu musí lézt i ušima! Cpe se s ní pokaždé, když nemá čas na oběd - to se děje v poslední době dost často."
"Takový zazobanec bohatý a nemá na pořádný oběd?"
"Prý jsem mu dala košem."
"Jo on pozval Mary a obídek, a sestřička odmítla?" smála se Katherine. "To jsi ho jistě musela urazit, chudáka," ušklíbla se.
"Opravdu vtipné! Proč já se nebavím?!" pohoršila se Mary.
" Sorry, cíťo. Ne, promiň, zase blbý vtip - teď zcela vážně - jede po tobě? Nebo už někdy vyjel?"
"Očividně. Ale já mám Malcolma! Sakra, já ho miluji a nezanechám si náš krásný vztah pokazit takovým dementním chlapem, co nechápe 'ne'! Dneska, mě pozval na oběd! A potom místo oběda pro tu bagetu…"
"Asi nedáváš jasné signály, že ti má vlézt na záda, holka."
"Do háje, vždyť já ho prakticky slušně dneska poslala někam - na něj to asi neplatí nebo co."
"No nic, probereme to doma, tam na to budeme mít klid. Ta večeře večer ještě platí, doufám?"
"Jo, jasně… Tedy… ještě jsem to nezavolala Malcolmovi, ale zavolám, nebo mu to prostě oznámím doma - stejně by večer pil pivko s nohama na stole a čuměl na fotbal."
Kate sestřina slova, opět pobavila. "Dobře, budeme se těšit. Teď tě nebudu zdržovat. O peníze, se nestarej, já tě zvu. Ty už raději jdi, ať ten tvůj šéf zbytečně nešílí, kde jsi. Uvidíme se večer, zatím."
Tak se tedy Mary se svou sestrou rozloučila a šla zpět do kanceláře, kde se opět pustila do práce. Při ní se však přistihla, že už počítá hodiny do konce - ať už má toho otravného šéfa pro dnešek z krku.

"Nashledanou, pane."
"Příjemný zbytek večera, Mary," odvětil. "Nashledanou."
Jelikož ji dneska Malcolm do práce odvezl, musela nazpět taxíkem. Jindy neměla ráda, jezdit takhle večer s cizím člověkem, ale dnes, jí to výjimečně nevadilo. Pro dnešek, se nic nestane, když pojede taxíkem, ale takovou jízdu denně, si vyprošuje! Raději bude jezdit do práce sama, ve své malém autíčku.
Doma se převlékla a když byla připravená, mohli společně s Malcolmem, kterému to obzvlášť slušelo, vyrazit.
"Prosím tě, pro koho se tak fintíš a voníš?"
"Přeci pro tebe, drahá moje."
"No proto," usmála se a políbila jej na ústa.

Povídka: Cesty osudu I. Kapitola

15. listopadu 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Cesty osudu
Mojí milí čtenáři,

opět jsme si trochu po povídce Čas na lásku a Čas na lásku: Přiběh pokračuje, odpočinuli, dala jsem Vám pauzu od povídek s Michaelem - tedy aspoň co se mého blogu týče, abych nenudila sebe a Vás dějem, který bych nejspíš v době, kdy by měla ta další povídka s postavou Michaela být opakovala. Tomu jsem se chtěla vyhnout a vznikly tak ty předchozí dvě povídky - tedy vlastně jedna, jejiž příběh, pak mohl ještě pokračovat. Snad Vám to nevadilo, protože já jsem si psaní užila, i když jsem v povídce neměla postavu Michaela. Mám za to, že člověk by měl zkusit psát různě, aby věděl, v čem se bude jako autor cítit líp - ono opakovat něco dokola, je pro mě nuda jako pro čtenáře i jako pro autora. Já jsem se v tom psaní bez Michaela našla. Bylo to pro mě místy mnohem jednodužší..
Přiznávám se, že jsem sice měla dostatek času, abych si rozmyslela další povídku, a abych si mohla promyslet, zda tam Michaela sama chci - jelikož jsem se nechtěla opakovat. Takže jsem váhala a přiznávám, že se mi do toho moc nechtělo. Pak jsem se rozhodla, že to ještě zkusím, i kdyby to mělo být opravdu jen jednou - i kdyby to mělo být naposled.
V následujících měsících, budete číst povídku Cesty osudu, ve které se postupně seznámíte s již zmíňovaným Michaelem a jeho postavou v této povídce. Taky s Mary, její sestrou Kate, Malcolmem, Brianem a s osudem, který čeká hlavně ty čtyři postavy - proto jsem se jim asi polovinu povídky věnovala víc, avšak i Michala, i když jen krátce - krátce, jak jen to na začátku vysvětlit? Michaelovo kráké štěstí? No, v tuto chvíli, to snad ani jinak nejde, jelikož bych nechtěla nic prozrazovat dopředu, protože si tím nakonec stejně sami "projdete" společně s postavami. Zjistite, o čem jsem chtěla psát teď a dozvíte se, jak to dopadne... Ale to jen, když budete číst. Doufám, že se Vám v pořadí již sedmá povídka bude líbit.
I když jsem nakonec samu sebe překvapila, že jsem se po roce rozhodla zase do děje dostat i Michaela, jsem nakonec ráda, i když s celkovým dějem, moc spokojená nejsem a místy během psaní, jsem byla nespokojené dokonce více. Přesto jsem ráda, že tento příběh vznikl - mohla jsem být ve svém světě fantazie, knih, spisovatelů, ve světě, který je mému srdci nejbližší, ve světě, který tolik miluji…


Mary, Kate, Malcolm a Brian - dvě sestry, dva bratři, tvořící pár. Mary se svým přítelem Malcolmem žije, a do žádných závázků se nežene, zatímco její sestra a Brian, mají před svatbou, plánují spolu rodinu, jenže miminko ne a ne přijít...
Krátce po svatbě, Kate Mary oznámí, že tolik vytoužené miminko, už je na cestě. Mary své sestře její štěstí přeje, avšak poprvé zatouží po dítěti a po společné budoucnosti se svým milým až do konce života... Vše se ale změní ve chvíli, kdy Malcolm odlétá pracovně do Paříže... Láska končí. Jak se Mary vyrovná s tím, že přišla o jedinou lásku ve svém životě? A co čeká na Kate? Ani ta to nebude mít jednoduché, když se i ona vyrovná se svým osudem, přijde další krutá rána, která zasáhne celou rodinu... A právě ta chvíle, bude nejtěžší pro Mary - přítele své sestry totiž nemá moc v lásce... Změní na něj časem názor?



Ač je to k nevíře...

11. listopadu 2013 v 8:30 | Nikinka |  Novinky

...moje fantazie, je opět na "papíře".


Jak už název článku napovídá, začla jsem si pro Vás psát novou povídku a to i přesto, že jsem semu sebe překvapila... V povídce se opět objeví Michael, ale než tomu tak bude, potrvá to déle, než tomu bylo v předchozích povídkách s jeho postavou. Nebudu předem říkat proč - důvod, proč to protáhnout jsem měla a Vy jistě časem během čtení povídky pochopíte, proč jsem Michaela tak dlouho oddalovala...
S dějem, nejsem moc spokojená - ano, dařilo se mi, ale bylo to i horší - hlavně z toho důvodu, že nesnáším zbytečné protahování děje - jak už však píši výše, Vám určitě dojde, proč jsem tentokrát protáhla děj, než se v povídce objeví Michael. Omlouvám se za to, a předem děkuji za Vaši trpělivost!
Pokud to vydržíte, doufám, že se během čtení a ani po tom, co Michael v ději už bude, nebudete nudit. Já osobně jsem celkem spokojená, ale i nespokojená - myslím si, že to mohlo být lepší. Ale možná je to jen můj pocit, Vašima očima, to bude vypadat možná jinak. Některé kapitoly, se psaly hůř, některé ještě hůř - možná je to dějem. Netuším. Je to smutné... Smutný děj, ale doufám, že pro Vás ne až tak smutný - právě tady si myslím, že jsem to pokazila, právě to je to, co mě tak mrzelo, nechtěla jsem Vám hatit celý děj, ale pro mě to jednoduché nebylo...
Začátek, je pro mě vždycky těžký, než se dostanu do děje, než přesáhnu první desítku... Ale tentokrát, jsem se trápila delší dobu a vůbec netuším, proč?
Přiznám se, že jsem chtěla všechno smazat a vykašlat se na to, na druhou stranu, jsem však pořád věřila, že někde s tím konečně spokojená budu, že nakonec já sama, budu součástí povídky, když se mi podaří, vcít se do děje.
Nakonec jsem se však rozhodla, že to zkusím. Třeba je v ději něco, co se bude líbit čtenářům, třeba jsem se Vašima očima, do děje vcítila. Třeba jen já mám opačný pocit. Každopádně, Vy to jistě poznáte. Začátky jsou vždycky těžké a tenhle děj, se tak střídá - jednou je dobře, jednou je hůř. A tak se mi něco tak úplně dobře nepsalo.
Povídku, tedy nakonec zkusím zveřejnit, ale mám na Vás takovou prosbu - kdybych Vás náhodou nudila, prosím, hned mi to napište a já s povídkou přestanu...
V případě, že se rozhodnete číst a i v těch horších, ne zrovna veselých částech povídky pokračovat, pak doufám, že se Vám i tak bude již sedmá povídka v pořadí líbit. Její první kapitola, by se v mém blogu měla objevit 15.11.2013.

Nicholas Sparks - To nejlepší z nás

10. listopadu 2013 v 8:30 | Nikinka |  Z mé knihovny
Když se řekne Nicholas Sparks, vybaví se mi nejúspěšnější a nejpopulárnější americký spisovatel současnosti. Podle některých jeho knih, se natáčely i filmy. Nicholas patří mezi mé nejoblíbenější autory, jehož knihy stojí za to číst.


KAŽDÝ BY CHTĚL VĚŘIT
TOMU, ŽE EXISTUJE
NEKONEČNÁ LÁSKA.
AMANDA A DAWSON TOMU
TAKÉ VĚŘILI.

Poznali se na střední škole. Když se do sebe zamilovali, mysleli, že spolu zůstanou navěky. Jenže rodina Amandy patřila k místní honoraci, kdežto předci a příbuzní Dawsona byli do jednoho kriminálníci, jichž se všichni v malém městě Oriental odjakživa báli. A ačkoli se Dawson rozhodl, že ve stopách své rodiny nepůjde, dobře se učil, vyhýbal se konfliktům, a nakonec raději utekl z domova, mladé lásce nebylo přáno. Nepřízeň okolí i nešťastná nehoda způsobily, že se cesty Amandy a Dawsona na dlouhou dobu rozešly.
Nyní se po téměř čtvrt století znovu v Orientalu potkávají na pohřbu společného známého, aby tak splnili jeho poslední vůli. Ani jeden z nich není šťastný. Dawson žije sám, pracuje na ropné plošině a tajně podporuje rodinu, kterou nešťastnou náhodou připravil o otce. Amanda je vdaná, má děti, ale vztah s jejich otcem alkoholikem, poznamenaný smrtí malé dcerky dávno ztroskotal. Společné vzpomínky i důvěrně známé prostředí způsobí, že se staré city vracejí s novou silou. Příležitost změnit život je na dosah ruky a přesvědčení, že jejich láska je osudová a překlene věky, znovu ožívá. Ale zárověň s ním i otázka, čeho všeho je člověk ochoten se vzdát, je-li to potřeba...



NICHOLAS SPARKS (*1965)

je jedním z nejúspěšnějších a nejpopulárnějších amerických spisovatelů současnosti a jeho knihy se pravidelně umisťují na prvních místech žebříčků bestsellerů. Jsou překládány do více než třiceti pěti jazyků a podle několika z nich byly natočeny celovečerní filmy. Kromě dnes již legendárního Zápisníku jedné lásky v nakladatelství Euromedia Group vyšel román Útěk do samoty, Svatba (volné pokračování Zápisníku), Noci v Rodanthe, Milý Johne, Poslední píseň, Talisman a Bezpečný přístav. Nicholas Sparks žije se svou rodinou v Severní Karolíně, do níž také situuje děj většiny svých románů.




Ze stromů vyletělo hejno špačků a Amanda pozorovala, jak nad nimi mění směr a krouží na nebi v abstraktních obrazcích. Když se zase podívala na Dawsona, opíral se o ponk a tvář měl napůl ve stínu. Na tomto místě, kde je obklopovala minulost, by klidně přísahala, že vidí toho mladého Dawsona, ale snažila se připomenout si, že teď jsou oba jiní. Vlastně cizí lidé.
"Je to už dávno," prolomil ticho.
"Ano, dávno."
"Mám asi tisíc otázek."
Pozvedla obočí. "Jenom tisíc?"
Zasmál se, Ale Amndě se zdálo, že z jeho smíchu slyší smutek. "Já mám také otázky," pokračovala, "ale nejdřív... měl bys vědět, že jsem vdaná."
"Já vím," odpověděl. "Všiml jsem si prstýnku." Zastrčil si palec do kapsy, zase se opřel o ponk a překřížil nohy.
"Jak dlouho?"
"Příští měsíc to bude dvacet let."
"Co děti?"
Zarazila se, protože si nikdy nebyla jistá, jak na tuto otázku odpovídat. "Tři," řekla nakonec.
Dawson si všiml jiního zaváhání, ale neuměl si ho vysvětlit.
"A co tvůj manžel? Líbil by se mi?"


Kniha To nejlepší z nás je, jak je u autora zvykem opět krásný romantický příběh, avšak smutný. Hlavní hrdinové Amanda a Dawson, se znají od střední školy. Zamilovali se a věřili tomu, že jejich láska bude věčná. Avšak rodina Amandy, byla bohatá, Dawsonova, byli do jednoho kriminálníci.
I přestože se Dawson rozhodnul, že v jejich stopách nepůjde - vyhýbal se problémům, dobře se učil, a nekonec utekl z domova, lásce nebylo přáno, okolí nemělo Dawsona rádo a nešťastná nehoda - to všechno způsobilo, že se jejich cesty rozešly.
Nakonec se spolu setkají na pohřbu svého společného přítele a splní jeho poslední vůli. Dělal u něj automenchanika a Tuck (tak se jmenuje) ho u sebe nechal bydlet.Ani jeden však není šťastný. Dawson žije sám, pracuje na ropné plošině, tajně posílá peníze rodině, kterou nešťastnou náhodou připravil o otce. Amanda je vdaná, má děti, ale vztah s manželem - alkoholikem, poznemenaný smrtí jejich dcery dávno ztroskotal. Dcerka umřela v osmnácti měsících na rakovinu. Jejich dítě později, byla "nádherná nehoda", jak řekl Frank. Přesto však pořád pije...
Po tom, co se Amanda a Dawson znovu setkají, ožívají jejich společné vzpomínky a s nimi i city s novou silou. Příležitost změnit život je na dosah ruky... Ale ani teď to nedopadne dobře. Když se manžel zase opije, nejstarší syn pro něj jede a cestou se nabourají.
Syp opět umírá - další dítě, Amanda ztratit nemůže. Ale syn potřebuje srdce, hladá se dárce... A dárcem toho srdce, je muž, kterému bylo čtyřicet dva - Dawson.