Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Srpen 2013

Co Vás čeká v Září?

31. srpna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Novinky
Od září, Vám dám oddych od povídky, než začnu vkládat Cesty osudu. Ale přeci jen, jak jsem slíbila, na mém blogu něco ke čtení najdete - rozhodla jsem se dokončit rubriku Tanec jako sen - Básně a úhahy.
S fotkou měsíce spíše v září nepočítejte - neměla jsem čas hledat obrázky, ale ještě se o to pokusím.
Dále - jak jste si jistě všimli, založila jsem novoru rubriku Články z časopisů, sem budu vkládat články a rozhovory. Vždy budu uvádět zdroj. První článek v rubrice, bude rozhovor se spisovatelkou Terezou Boučkovou nejen o její knize Šíleně smutné povídky a o psaní.
Další články opět záleží na tom, jak to budu stíhat časově. Jen doufám, že to vydržíte, než začne další příběh, a že Vás potom nezklamu!

S tímto článkem, bych zároveň ráda zveřejnila fotku měsíce srpen. Je to číslo 5. (75% 3. hlasy).

mj

Vzpomínka na Michaela Jacksona

29. srpna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Novinky
Zavzpomínejme dnes na Krále popu, jež by dnes oslavil narozeniny...




Co Vás čeká po povídce?

24. srpna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Novinky
Někomu možná bude povídka Čas na lásku, jejiž příběh pokračoval, chybět... Ale spíše bych řekla, že většině ne. Chápu - čtete raději povídky s postavou Michaela a já jsem ještě jednu, POSLEDNÍ, slíbila. Ale před tím, než se k povídce dostanu, Vás čeká ještě něco.
Přiznávám, že vybrat, co by bavilo všechny, protože moc nápadů, jsem neměla - přesto, zbývají necelé tři měsíce do začátku povídky, tak aby to dlouho netrvalo... Dokončíme rubriku Tenec jako sen - Básně a úvahy - takže Vás čeká tvorba, kterou napsal Michael sám - z čehož vždycky usuzuji, že Michael rozhodně neměl být zpěvák, ale spisovatel, protože psát, umí podle mě líp, má to vždycky takovou hlubokou myšlenku... Každý text v té knize. (Jeho zpěv je zase originální - ty jeho "pazvuky" jak já jim říkám - ale není to myšleno ve zlém - tohle mě asi nikdy nepřestane udivovat - on věděl, kdy a kam to dát - neuvěřitelné - to neumí a nedělá nikdo, jen on. Navíc má v nižších polohách a v pomalejších písních takový jemný hlas...Ale jako autor, splňuje moje náročné požadavky - jen tak něco si nepřečtu, když už, tak chci, aby to mělo hlavu a patu, aby mě to nenudilo, aby se to zbytečně neprotahovalo. Prostě mě to musí bavit. Ano, přiznávám, jsem náročný čtenář).
S tím se budete setkávat až do začátku listopadu, poté si dáme krátkou pauzu, a po ní, začneme s povídkou.
Další věc - malá změna, se netýká tématu článku, ale povídky, která bude následovat po knize.
Rozhodla jsem se, že nejspíš přeci jen nebudu časově protahovat děj - asi pojedu tak, jak jsem jela vždycky, povídku, budu zveřejňovat ob den s vyjímkou soboty. Byla sice připravená s dvoudenní pauzou, mezi jednotlivými kapitolami, ale myslím, že si to nakonec raději rozmyslím - povídka je delší už co se kapitol týče a proto bych raději, kdyby se to trochu urychlilo - já osobně nemusím delší vyprávění - není to tak, že by mi vadilo více kapitol, mě spíše vadí u většího množství kapitol, delší pauzy, mezi těmi jednotlivými. Pak se mi to motá v hlavě - já jsem totiž zvyklá číst více kapitol, v menším časovém rozmezí - to proto mi jedna kniha, trvá maximálně čtrnáct dní, než ji dočtu - záleží na jejim počtu stran. Takže bych raději, kdybych zůstala u toho, jak jsem kapitoly vkládala původně. Sice jsem to takhle s těmi pauzami nechtěla jen tak, ale proto, že jsem chtěla mít více času pro další povídku, ale nakonec to nejspíš opravdu urychlím...
To znamená: Povídka začne v den, který jsem napsla do článku před tím, než povídka začne (už je připravený od května), ale skončí o pár týdnů dříve. Pokud bych se rozhodla psát další povídku, myslím, že bych to do konce té následující stihla. Přesto si to však ještě rozmýšlím, protože to, s mým blogem, jsem si ještě nerozmyslela - pořád trvám na to, co jsem psala....
Povídku bych ráda začala psát od září, či října, ale ještě nevím... A pak - podle toho, kdy povídku dokončím a jak na tom budu časově, bych posunula to vkládání povídky Cesty osudu, ještě uvidím... Každopádně bych však chtěla nasat další příběh, ať už můj blog po následující povídce bude nebo nebude...
Na závěr, bych chtěla ještě jednou moc poděkovat své sestře - vždy řekne, co si myslí a vždycky je to upřímné. Příběh se jí prý líbí a když jsem řekla, že vím, že to není nic extra, ale že se polepším, že se o to budu snažit, řekla: "Alespoň píšeš o normálních věcech." Čímž sice nevím, na co narážela, ale možná mi to jednou řekne. Nebo se raději nebudu ptát, protože dobře znám svou sestru, takže tuším.
Dále patří také ještě jednou moje velké díky Monice - tys četla každou kapitolu, vážím si toho.
A ještě jednou i všem ostatním, a také těm, kteří hlasují v anketě - pokud nepočítám ty, kteří hlasují, že nečetli, líbí se Vám nejvíce právě můj poslední příběh, čehož si strašně moc vážím, alespoň ty dlouhé měsíce psaní, nebyly zbytečné. DĚKUJI!

Teď si trochu odpočiňte od čtení, co se mého blogu týká, a pak - slibuji, že to nebudu protahovat - nastavila jsem to na deset, jedenáct, a nakonec na jeden článek. S dvoudenní pauzou, mezi každou básní, či úvahou.
Potom následuje MICHAEL JACKSON v poslední povídce - opět jsem vyčerpala na dlouho zásobu na témata s ním... A co dál? No, už nic, pak zbývá jen čekat, jestli se to chytne, nebo ne.

Život

23. srpna 2013 v 17:16 | Nikinka |  Téma týdne
Jsem něžný a krutý,
Ale jsem život.
Pláčeš?
I v slze je sílá,
Tak běž a žij.


Nejkrásnějším darem přírody je život, proto si ho musíme vážit!

XX. Kapitola - kapitola poslední

23. srpna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku: Příběh pokračuje
Tak, mojí milí, poslední kapitola povídky Čas na lásku: Příběh pokračuje, je tu. Ráda bych její poslední děj, věnovala svému kamarádovi Míšovi, k jeho dnešním narozeninám.

Vše nejlepší!

Ať každý den
se krásný zdá
pro Tebe
a přání Tvá.

Ať se splní
Tvoje sny
a nastanou
jen krásné dny!


Stela



Dny, týdny, měsíce, utíkaly. Do porodu, už moc dní nezbývalo. Byla jsem nervózní, i když to nebude moje první dítě, měla jsem trochu strach. Věděla jsem, že to bude chlapeček - Vojta, bude mít syna. MY, budeme mít syna.
Co se Tomáše týče, brzy, ho pustili z nemocnice. Úplně se změnil - přestal pít, začal se více věnovat rodině, Izabele... A ještě před mým porodem, nás úspěšně rozvedli. "Tak, ode dneška, si můžeme jít každý svou cestou," řekl pár minut potom. "Chci, abys na té své cestě životem, byla moc šťastná, i když už po ní nebudeme kráčet společně. Chci, abys věděla, že mě moc mrzí všechno to, co se stalo. Jak jsem se k tobě choval. Promiň, Steli. Na flašku, už se ani očkem nepodívám, chlast už v té své hubě, nechci ani cítit, slibuji ti, že to dodržím... A ještě něco... Hodně štěstí, na cestě životem, tomu melému. Život, je pěkná svině. Někdy... Doufám, že ten jeho, nebude takový, jaký je ten můj. Můžu si za to sám. Sám jsem si ho posral..."
Rozloučili jsme se a udělali tak definitivní tečku za naší minulostí. Mohli jsme začít oba znovu od začátku.
Když se syn narodil, všechno probíhalo dobře. Alespoň v tom, mám štěstí, pomyslela jsem si. Narodil se zdravý, byl celý po tatínkovi.
"Je to chlapec, maminko," řekli mi, když mi jej položili na prsa. "Jakpak se bude jmenovat?"
"Ondřej," odvětila jsem a celá šťastná, jsem se na syna při tom usmávala...

Po příjezdu z porodnice, jsem se vrátila ke své sestře. O Vojtovi, jsem nic neslyšela, a přestala doufat, že ho ještě uvidím. Trápila jsem se kvůli tomu, ale na druhou stranu, přestala jsem věřit, že by se vrátil, kdyby věděl, kde jsem, kdyby věděl o Ondráškovi... Vrátil by se?
Neubránila jsem se slzám, když jsem si četla a v polovině, si vzpomněla na to, jak krásně, nám spolu bylo a mohlo být, kdyby neodešel.
"Nebul," uslyšela jsem ve dveřích, "tím, si nepomůžeš," posadila se ke mně. "Co si to čteš?" obrátila knížku k sobě a začala číst:


Poslední slza

Tvá slova mne bodla do srdce a já jsem ronil slzy bolesti. "Táhni!" vykřikl jsem. "Toto jsou poslední slzy, které kvůli tobě vypláču." Tak jsi odešla.
Čekal jsem hodiny, ale ty ses nevrátila. Té noci opuštěný jsem ronil slzy zoufalství.
Čekal jsem týdny, tys však neměla co říci. Když jsem pomyslel na tvůj hlas, tekly mi slzy opuštěnosti.
Čekal jsem měsíce, ale tys pro mne nezanechala žádné znamení. V hloubi srdce jsem ronil slzy beznaděje.

Jak divné, že všechny ty slzy nedokázaly odplavit bolest! Pak náhle jedna myšlenka lásky pronikla mou hořkostí. Vzpomněl jsem si na tebe v jasu slunce, s úsměvem tak sladkým jako májové víno. Začaly mi téct slzy vděčnosti a ty ses zázračně vrátila. Měkké prsty se dotky mé tváře a ty ses ke mně sklonila s polibkem.
"Proč jsi přišla?" zeptal jsem se.
"Utřít tvou poslední slzu," odpověděla jsi. "Byla to tak, kterou jsi šetřil pro mne."

(Z knihy Tanec jako sen, autorem je Michael Jackson)


"Moc krásné, fakt! Ale teď není zrovna tohle to, co bys měla číst," řekla
"Ptám se teď sebe samé, kolik slz, budu muset ještě vyplakat, aby se Vojta vrátil?"
"On se vrátí, uvidíš. Najde si vás, i když ho tady bude čekat překvapení, velké překvapení." A jakoby to přivolala, Vojta zazvonil u dveří... Co čert nechtěl, se stalo.

"Co tady děláš?"
"Hladal jsem tě! Chtěl jsem se ti omluvit. Uvědomil jsem si, jakou chybu, zase dělám. Měl jsem o tebe strach, Stelo. Proč jsi mi neřela, že tě tady najdu?"
"Protože jsem si myslela, že už mě nechceš vidět, žes odešel navždycky," odvětila jsem.
Vojta vzal mou tvář do dlaní, políbil mě a řekl mi, že to si nesmím myslet, protože to tak není... A pak se to stalo. Ondra začal plakat.
"Nepláče tady dítě?" zeptal se.
"P-pláče," vykoktala jsem ze sebe.
"Co je? Nechceš mi snad říct, že je to sousedovo? Protože já, ti na to neskočím... Ten pláč, je totiž slyšet z domu."
Když jsem tam jen tak beze slova stála, šel se rychle podívat. Spanikařila jsem. A běžela za ní, "Vojto... Vojto!"

V ložnici, zůstal stát jako opařený, když v postýlce spatřil novorozence. "Bože!" vzal ho do náručí a začal chovat. Ondrášek plakat přestal. "To je tvůj pokoj?" zeptal se.
"Ano."
"A tohle dítě... Je tvoje?"
"A-ano," opět jsem koktala.
Vojta se podíval na chlapce, na mě, znovu na něj a zase na mě...
"Je... Je... Bože!" Nejspíš mu to došlo.
"Vojto, vysvětlím ti to! To miminko, je..."
"Je moje," dokončil za mě
"Ano, je Vojto. Je... Je tvoje, naše!"
"Děvět měsíců... Sakra, proč jsi mi o tom neřekla?! Mám syna a ty mi o něm neřekneš!" položil dítě zpět do postýlky, přistoupil ke mně blíž a donutil mě, abych se mu dívala přímo do očí.
"Když... Když jsem se dozvěděla, že Ondru - tak se mimochodem jmenuje - čekám, nebyl jsi tu. Bála jsem se, že se nevrátíš... Vím, že jsem udělala chybu. Odpusť mi, prosím." Oči se mi začaly plnit slzami.
"Taky jsem udělal chybu. Chtěl jsem se vrátit, ale netušil jsem, zda bys o to ještě stála. Proč jsi mi neřekla, že čekáš dítě, Stelo? Proč?"
"Slíbil jsi, že mě nikdy neopustíš!" vykřikla jsem. "A stejně jsi to zase udělal," plakala jsem.
"Vrátil bych se!"
"Kvůli Ondráškovi."
"Ne! Kvůli tobě! Abych tady byl s tebou, až mě budeš potřebovat. A taky proto, že tě miluji. Moc, Stelo. Já to podruhé bez tebe nezvládnul, chyběla jsi mi. Já už bez tebe žít nechci."
"Já tě taky milovala, Vojto. Pořád tě miluji a nikdy milovat nepřestanu. Mrzí mě, že jsem ti o tom těhotenství neřekla. Spoustu nocí, jsem kvůli tomu probrečela."
"Odpusť, Stelo, odpusť," políbil mě na čelo a pevně sevřel ve svém náručí.
V mých slzách, byla bolest a smutek. "Proč jsi přišel?"
"Utřít tvou poslední slzu. Byla to tak, kterou jsi šetřila pro mne."

V Těškovicích, leden 2013


Několik málo slov závěrem....



Člověk by řekl, že napsat pokračování k něčemu předchozímu, bude snadné, když už je první vyprávění příběhu hotové a všechno to těžké máme za sebou. Ha, ha, ha! Vymyslet pokračování k předchozímu ději je stejně těžké, ne-li těžší. Proto všem, kteří četli moc děkuji a doufám, že se Vám děj alespoň trošku líbil?
Nad tím, že bych pokračovala, jsem přemýšlela dlouho a nakonec se do toho pustila, ač jsem netušila, zda to vůbec zvládnu. Ono rozvíjet a pokračovat v něčem, co už je v prní polovině hotové, se dá skoro vždycky, ale trvalo mi, než jsem si promyslela, na co se zaměřím - o čem budu vyprávět tentokrát.
Zásluhu na tom, že jsem pokračování napsala, má můj kamarád - na mně už bylo, abych psala... Takže jestli si někdo zaslouží moje poděkování, pak je to právě on. Děkuji.
Dále děkuji své rodině, hlavně své sestře, které jsem poprvé dovolila, do toho svého světa tvoření nahlédnout- pak už to dám jen na "papír". A vzniklo z toho moje "dítě". Nad psaním tohoto příběhu, jsem celkově strávila měsíce času tím, že jsem psala první, a pak druhý dej. Vím, že to nebylo úplně perfektní, byl to takový můj pokus, jak to asi bude vypadat bez Jacksona a chytlo mě to, psalo se mi lépe... A po následující povídce, by to mohlo být opět takto. Děkuji za tvou pochvalu, vážím si toho. Díky moc, zbožňuji tě!
Moc děkuji i Vám ostatním, kteří jste četli a došli až sem. Díky, vážím si toho. Mám Vás ráda!

Nikola Lichá

ACϟDC - Jailbreak (Live - Donington, Angus 1991)

21. srpna 2013 v 18:23 | Nikinka |  ACϟDC
Původně jsem Vám chtěla dopřát celý koncert - viděla jsem ho včera, patří mezi mé nejoblíbenější... Jenže na You Tube, už ho mají jen v podobě živého alba. Tak si tak říkám - ještě štěstí, že já ho mohu vidět kdykoli.
No, ale pro Vás mám jedno video z koncertu, tak si ho užijte!


Den obce Těškovice

21. srpna 2013 v 15:03 | Nikinka |  Novinky
Po pár dnech se opět hlásím - nezlobte se, neměla jsem čas. A ani náladu. Jak jsem psala, malujeme, babi jsme odvezli do nemocnice, včera ji operovali, takže jsme všichni s napětím čekali, co a jak... Ještě v pondělí, jsem jí volala, abych jí trošku uklidnila a popřála hodně štěstí. Včera prosila, ať zavoláme, že nás chce slyšet, tak mamka jen vyřídila a já zase volala - vše je v pohodě, operace dopadla dobře, teď jen čekat, jak se to bude hojit a jak se babi bude cvičit. Jestli půjde všechno dobře, do čtrnácti dnů, pojede z nemocnice rovnou do lázní. Je dobře, že začíná uvažovat o Hrabyni, chtěla do Klimkovic - tam by ji na nohy dostatečně nepostavili - tam na to s prominutím serou - mluvím z vlastní zkušenosti! Sama jsem měla rahabilitace jednou za týden a jinak samé vody!

Teď už ale k článku. V sobutu u nás byl Den obce - po dlouhé době, jsem se byla podívat - chtěla jsem vidět Annu K., která u nás letos vystoupila se svou kapelou. Ale v konečném závěru si myslím, že kdyby tam nebyla ona, stálo by to s prominutím opět za hovno jako každý rok! Tedy ještě krom toho, že divadelníce, měli parádní divadlo! Denda jim dělala kulisy a to divadlo... Místo Popelka, se to jmenovalo Popelnice a ty hlody... No já jsem se nasmála! Pak už stála opravdu za to jen hlavní hvězda večera - poprvé v životě jsem slyšela, jak zní kytary a bicí naživo - i když to nebyli mojí milovaní chlapi z AC/DC, což je stokrát lepší, než cokoli jiného na světě, bylo to fajn - lidé tleskali, zpívali, tančili... Zpěv byl opravdu živý, žádné otevírání huby a stálo to za to. Ač to byla jen hodinka.
Pak násedovalo pár dalších vystoupení, divadlo, ohňostroj - krásný, ale jak řekla teta: "Tak takhle vypadají takzvané 'peníze vyhozené do luftu'." Celou akci před ohňostrojem, moderovali Radek a Magda (myslím, že se tak jmenují, jestli si to dobře pamatuji) z Hit rádia Orion.
Po ohňostoroji, následoval noční karneval - pařba do čtyř rána! A to pravé ořechové pro nás mladé - pro mě, sestru, sestřenici (ta nám tam představila svého přítele - ještě že věděl, jak se jmenuju, protože mi podával ruku, já na něj, že jsem Nikola, ale ono mě v tom kravalu asi nebylo slyšet, naštěstí, to moje jméno řekl. Jinak - blonďák (ty já moc nemusím, ale k němu to pasovalo), dlouhovlasý, simpatický, připadal mi i milý, klidný... takže super, - ti co jsem poznala před, byli vždycky něčím divní - jeden chtěl pro své děti v budoucnu chůvu, druhý byl zase strašný a dotěrný, když se ožral - kam na ně chodila, to nevím... Doprovodili nás potom i domů), bratrance - ten přijel později sice, ale jsem ráda, že tam byl a jeho bratrance - Patrika. S Kubou, jsme si parádně pokecaly a Patrik, ten je fajn. Dozvěděla jsem se, že Jakub kdysi poslouchal stejnou hudbu jako my dvě, takže prý až bude další Indie, má mu setra říct, pojede na vystoupení pěti kapel s ní. Vykládal o tom, jak je krásně v Praze a že kdyby mohl, odstěhuje se tam taky, jenže nemůže, pomáhá teď své babičce... Verunka je v Praze, žije tam s přítelem - Denča za ní jede teď o víkendu... Hrály se i písničky na přání. Dokonnce i Jackson, načež jsem řekla: "Ježíši!" Zaprvé tady nikdy nehrál a zadruhé, já musím mít chuť ho poslouchat. Nebo spíš, když na nějakou hudbu nemám náladu, vadí mi to. Já vím, jsem divná. Smějící se Pak se hrály písničky i na přání. Strejda za mnou přišel a ptal se, co chci zahrát. Já na to, že nevím. "Řekni si, a já tam zajdu." No tak když už... " Tak pokud můžu poprosit, ráda bych AC/DC." "Máš přání, co konkrétně, nebo je ti to jedno?" "To je jedno..." Tak šel a nechal zahrát AC/DC! (Včera jsme se dokonce dívali na dva koncerty, které máme doma a klipy. Šli jsme spát v jednu ráno. Babi měla štěstí, že je v nemocnici, jinak by se asi moc nevyspala, pořádně se to tu všechno otřásalo!) Byla to Thunderstruck - ani o tom nevěděl a trefil se! Tuhle přímo zbožňuju! Zpíval Jakub, já, i ségra. Pak zahráli ještě pár rockových, mezi nimi i Kiss a Kabát - to jsme zase zpívali všichni tři - Kuba Kabáty rád a já taky, samozřejmě.
Kolem půl jedné ráno, jsme šly domů - do půlnoci, jsme měly být doma. Denča zvažovala, že se vrátí, nebo tam ještě zůstane - což bych zůstala taky, nenechala bych ji samotnou a navíc bych se bála - pom tam totiž byla prý i nějaká rvačka, ale to nebyl nikdo z našich, ale někdo cicí...
Nakonec sestra šla domů, tak jsem se rozloučila s bratránkem - dal mi pusu! No já čuměla, Jakub mi nikdy pusu nedal - to asi ten chlast! Smějící se On mě má od děcka strašně rád, ale překvapilo mě to. To bylo asi tím, že měl vypito. Já znám normálně jeho protáhle "Čááááuuu," a to, že na mě mrkne, že se usměje, že si se mnou hezky popovídá. A vím, že mě má rád - prý vždycky když jsem ještě byla malá a on přijel na návštěvu s Verunkou, strejdou a tetou, šel rovnou za mnou a hráli jsme si. Mama mi vyždycky říká: "On tě má od děcka rád." Však já taky! Mám k němu a k Verunce nejbliž.
Jelikož má přes dva metry, dal mi pusu jen on, já ho mohla tak akorát obejmout... Měla jsem radost, že si tak krásně můžeme popovídat, protože se nevidíme denně. Až bude zase nějaká příležitost, kdy si popovídat bez dohledu dospělých, určitě to bude zase fajn. On je Jakub totiž strašně fajn - k němu a k Verunce, mám opravdu hodně blízko.

XIX. Kapitola

17. srpna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku: Příběh pokračuje

Vojta



Ode dne, kdy jsem Stelu viděl naposled, uplynul už skoro rok. Přesněji - je tomu už děvět měsíců, co o ní nic nevím. Přestala se mi ozývat, nepíše, nevolá, když to udělám já, nevezme mi to, či neodepíše mi. Nic nevím ani o ní, ani o její rodině. Dokonce ani Sylva, která se mnou byla poslední den, než jsem se sbalil, o Stele neví. Když jsem ji v jejím domě hleal, sousedé říkali, že už v něm skoro rok nežije... Napadlo mě: že by se tentokrát naštvala tolik, že sbalila sebe i děti a odjela? Ale kam? Nic mě nanapadalo.
Po těch dlouhých měsících hledání, jsem už ani netušil, kde bych ještě hledat měl. Tušil jsem, že možná odešla jen proto, že nechtěla čekat na to, až se vrátím. Možná, s tím nepočítala..
Byl jsem sám na sebe naštvaný - měla pravdu, když psala, že zbaběle odejdu. Jenže... Mě už to všechno, lezlo tak na nervy! Nic jiného, mě zkrátka nenapadlo! Mohlo mě však napadnout, že jí tím ublížím. Vlastně, proč by měla věřit, že se vrátím i podruhé? Nakonec se ani nedivím tomu, že odešla.
Trápilo mě však, že nevím, kam.
Trápilo mě, že jsem se zase zachoval jako blbec a nechal ji tady i s dětmi.
Trápilo mě, že se mi po nich stýskalo, ale nenašel jsem dost odvahy, abych je našel dřív a omluvil se.
Trápilo mě, že mi neodepisuje na vzkazy, že mi nezvedá telefony - jedině přes chat a mobil, jsem se mohl dozvědět, kde teď i s děvčaty je.
Nakonec jsem se rozhodl, že to ještě zkusím... Udělal jsem si kafe, zapnul notebook, přihlásil se ke Skype a doufal, že tam Stelu najdu. Chtěl jsem se jí omluvit, vím, že takhle, to není zrovna to nejlepší, ale jak jinak, když se mnou skoro rok, nijak nekomonikuje?
Později, mi došlo, proč se pravděpodobně neozývala... Bylo mi to líto, měl jsem přeci právo, vědět to! Ona, mi o tom nebyla schopná ani napsat! Jak si asi myslela, že budu zprvu reagovat? Povím: "To nic, Stelo"? Těžko. To šlo vážně jen těžko.
Zrovna, když jsem se chystal, napsat Stele, přišla mi zpráva od Niny. Vtom, však někdo zazvonil, tak jsem odepsal, aby vteřinku počkala a šel jsem otevřít.

Za dveřmi, stála Sylva... "Ahoj," řekla.
Vůbec jsem netušil, že dnes musí do práce, takže já, že hlídám děti... "Ahoj. Nazdar, děti," pozdravil jsem.
"Děje se něco? Vypadáš... divně. Stela, je pořád pryč, že?"
"Jo... Ehm... Pojďte dál..."
"Vojtíšku, ráda bych, ale dnes, ti vedu jen Terezku a Kubíka, já musím do práce..." řekla, tak jsem se tedy rozloučil, ať ji dlouho nezdržuji, vzal děti a pak už jsem zabouchl dveře, udělal čaj, připravil něco na zub... "Broučku, prohlížej si chvilku knížečku, ano?" nabídl jsem Terezce. "Vezmi si tu, kterou jsem ti koupil minule Nové příběhy plyšových medvídku, dobře? Kdyby cokoli, zavolej na mě, tatínek si tu jen něco vyřídí... A potom, si budeme hrát..."

Nina: Potřebuji s tebou nutně mluvit, Vojto... Máš chvilku?
Vojta: Ano, už ano. Jen tady mám dnes děti, tak jsem je musel zabavit.
Nina: Rozumím. Stela, by ti nejspíš nenapsala, tak jsem tady tajně. Měl bys pár věcí vědět....
Vojta: Stalo se něco, Nino?
Nina: Hodně věcí, se změnilo, Vojto. Tomáš, se konečně probral. Chtěli ho odpojit od přístrojů, jelikož prý už pro něj nemohou nic udělat...
Vojta: To jsem moc rád. Stela, musí být šťastná.
Nina: To je, moc. Taky proto, že Tomáš, souhlasil s rozvodem. Už jen chybí, aby dostala rozum, abys ty přijel, a je to!
Vojta: Skoro rok, se neozvala! Nevím už, kde ji hledat!
Nina: Je u mě. Musíš přijet, Vojto. Je tu něco, cos měl vědět už dávno, ale Stela, nenašla odvahu, říct ti to. Nebude to pro tebe asi moc jednoduché, ale snad, ji nakonec pochopíš, odpustíš jí...

Netušil jsem, o čem to Nina píše, ale jednomu jsem byl moc rád - vím, kde Stelu mám hledat. Hned zítra brzy ráno, pojedu do Brna a omluvím se jí. Netušil jsem však, jaké překvapení, mě čeká...

Zdravím

14. srpna 2013 v 12:04 | Nikinka |  Videoklipy
Ahoj holky, vím, že se teď asi moc neozývám a že to tu zanedbávám, ale nemám vůbec moc času.
Proto v rychlosti píši a omlouvám se, snad se polepším, ale do konce prázdnin, to zatím vypadá bledě - v neděli jedeme s babi do nemocnice a od pondělka, jak jsem již psala, nás čeká malování.
Takže se tu mějte a já se hned jak to půjde zase ozvu. O blog nemějte starost, pár článků jsem připravila dopředu.


XVIII. Kapitola

11. srpna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku: Příběh pokračuje

Stela



Měsíc utek úplně beze změny. Pořád jsem bydlela u své sestry, Vojta se stále nehlásil, nejspíš mu bylo úplně jedno, jak se mám, co dělám... O dítěti od poslední zprávy, pořád nevěděl, ač bych mu o tom miminku tak ráda řekla! On mi to však nedovolil, protože tím, co napsal, mi moc odvahy, říct pravdu nedodal...
Neměla jsem tak žádný důvod k radosti, protože ani s Tomášem, to moc dobře nevypadalo. A když už jsem viděla v těch nejtemnějších barvách skoro všechno, přeci jen, se na mě štěstí usmálo.

Jako každé ráno, jsem Natálku doprovodila do školky a jako pokaždé, jsme si i u snídaně spolu i dnes povídaly. Natálka, si však vzpomněla na tatínka. Nevím, proč, ale řekla jsem jí pravdu, když se mě to ráno zeptala: "Maminko, tatínek na žádné služební cestě není. Že ne? Určitě už by byl doma. Nejel zase na výlet, ale sám? Jen s tetou Izabelou?"
Nad oslovením "tata Izabela", jsem mávla rukou - jak jinak, jí má říkat? Raději jsem co nejopatrněji, abych ji nepolekala, odpověděla: "Ne, broučku, tatínek opravdu není na služební cestě, ani na výletě s tetou Izabelou.... Tatínek, je v nemocnici."
Holčička polekaně zalapala po dechu a začala natahovat. "Neplač, zlatíčko, tatínek bude v pořádku."
"Opravdu?"
Přikývla jsem, ač si tím nebyla jistá. Vždyť přeci vím, jaká je pravda. "Dneska za ním jedu. Můžeš mu nakreslit obrázek, jestli chceš. Zdobím to tam tatínkovi fotkami, občas i květinami, aby byl jeho pokoj veselejší... Tvůj obrázek, by mu udělal radost. Moc velkou radost, Natálko."
"Stihnu to, než půjdeme do školky?"
Podívala jsem se na hodinky a s úsměvem odvětila : "Stihneš, broučku." Tak tedy začala kreslit.
"A maminko?"
"Copak, srdíčko?"
"Vrátíme se zase domů?"
"Ano, určitě ano. Budeme potřebovat ten náš domek, protože se ti za pár měsíců narodi bratříček, nebo sestřička."
"Jééé," zajásala. "Budu ti pomáhat, maminko. A budu vozit kočárek!"
Usmála jsem se a přikývla, celá dojatá. "Dobře, myško." Tolik jsem si v tu chvíli přála, aby tady s námi, byl Vojta...

V nemocnici, mě nejdřív pustili k Tomášovi, potom se mnou chtěl mluvit jeho ošetřující lékař - doktor Horák. Uklidňovala jsem se, že to snad nebude nic vážného, chytila jsem Toma za ruku a promluvila k němu: "Nesu ti obrázek od Natálky. Všichni jsme z toho, co se ti stalo, moc smutní, Tome. Držíme ti palce, myslíme na tebe... Bojuj, Tomáši, bojuj! Slibuji ti, že až se uzdravíš, pomůžeme ti přestat s pitím, slibuji! Jen se prosím tě uzdrav. Neopouštěj nás..." a pak, jsem ucítila, jak mírně pohnul prstem... "Bože! Tome! Tomáši, slyšíš mě?" oči ale neotevřel. Tak jsem šla rychle za doktorem...
"To je dobře, že jste tady, paní Pokorná, potřebuji s vámi mluvit."
"Já s vámi také, pane doktore," opáčila jsem. "Zrovna jsem byla u manžela a... a... když jsem na něj mluvila, pohnul mi prstem v mé dlani! On se probere!" řekla jsem nadšeně, lékař mi to však nevěřil.
"Ano, je to možné, ale v jeho případě, ne. Je mi líto. Asi se vám to zdálo!"
"Ne, nezdálo, opravdu pohnul prstem! Sakra, doktore, nedělejte ze mě blbce, já ten pohyb cítila!" Vtom, se přiřítila Nina. V rukou, držela dva kelímky s kávou. "Co se děje?"
"Tomáš, pohnul prstem na ruce, a tady doktor, mi nevěří!"
"Zlato, nerozčiluj se."
"Ale já se nerozčiluji. Až ano, poznáš to! Já to viděla, cítila! Nejsem blbá!"
"Věřím ti," řekla.
"Alespoň někdo, díky!"
"Madam, je to nemožné! Váš manžel, se už neprobere, proto, jsem s vámi chtěl mluvit - je konec, už se neprobere, odpojíme ho s vaším svolením od přístrojů... Tady, už mám připraveny papíry, stačí jen podepsat."
"Cože?! To nemůžete! On žije! Probere se! Já s tím nesouhlasím, můj podpis, nedostanete! Nepodepíši! A když mi nevěříte, pojďte se podívat!"
Tomáš, se jako zázrakem probral. Já to věděla! Měla jsem takovou radost!
"S-Stelo..."
"Tomáši, nemluv, nenamáhej se zbytečně."
"Je mi to tak líto. Nevím, co se stalo. Poslední, co si pamatuji, je, že ses chtěla rozvést, já to nechtěl, strašně jsem se opil... Zkazil jsem ti narozeniny, promiň... Já se tedy rozvedu, nebudu ti bránit ve štěstí..." řekl.
Když jsme si s Vojtou, k sobě zase našli cestu, nic nám ve svatbě nebránilo a tak jsme se tedy vzali...