Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Červenec 2013

Co Vás čeká v Srpnu?

31. července 2013 v 8:35 | Nikinka |  Novinky
A je to tu. V srpnu, možná některé potěším, někoho možná ne... Ale spíše počítám a přikláním se k tomu, že většinu potěším - končí povídka Čas na lásku: Příběh pokračuje a já tak osvobodím některé, kteří čtou raději povídky na téma Jackson od "povinné četby". Smějící se Ovšem ono to nebylo povinné a jestli to někdo komentoval jen proto, aby tam byl komentář, vážně nemusel - já jsem už několikrát napsala, že nikoho nenutím, aby četl, co napíšu. Nemůžu však říct, že jsem si to psaní neužila, protože bych lhala. Já jsem si to totiž užila a našla se v tom. Čekají Vás poslední čtyři kapitoly. (První kapitola v srpnu, kapitola 17., se v blogu objeví 5.8.2013).
Poté si dáme chvilku pauzu a před další povídkou, jsem si pro Vás do toho listopadu něco připravila... Tentokrát však nejsem autorem já - jen jsem si to pro Vás přepsala. No, ale jako svoboda od poslední povídky si myslím, že to bude mnohem lepší a pro Vás asi zajímavější.
Někdy mě napadá otázka, ale prosím, neberte to ve zlém - píšete rády, holky? Pokud ano, jistě byste taky zvládly naprosto cokoli, i přesto, že tam není Michael jako jedna z hlavních postav - píši to sem proto, že tohle byl přesně můj případ, když vznikala povídka Čas na lásku a Čas na lásku: Příběh pokračuje. Já píši ráda a proto se klidně obejdu bez postavy Michaela a pvídek na téma Jackson.
Jednou - kdyby se mi něco takového podařilo, bych totiž chtěla psát opravdu být autorem profesionálním - Michael by mě neuživil ne téma, jaké píšeme - které si vymyslíme a ve skutečnosti stejně víme, že tohle není skutečný Michael Jackson. Nido by to nevydal - jelikož by si asi poklepal na čelo, kdybych to přinesla a řekla, že bych ráda, aby mi to vydali...
Já jsem si to psaní bez něj užila a bylo to pro mě snazší. Jen bych chtěla psát líp, abych si mohla splnit svůj sen, nebo to zkusit byť by to bylo jen jednou.
Po té mojí pauze mezi povídkou, Vám dopřeji ještě jednoho Jacsona, ale POSLEDNÍHO! Další příběh se mi rýsuje v hlavě, ale bez Michaela... A i když je smyšlený, i přesto vím, že pokud ho nakonec hodím na "papír" z vlastní zkušenosti budu vědět, o čem píši. Už jednou jsem něco takového chtěla napsat, ale neměla jsem odvahu. Protože ač je to příběh, který si vymyslím, ve sktečnosti moc dobře vím, o čem píši. I když můj případ je jiný, než to moje vyprávění.
Ale nejdřív přežijte ty poslední čtyři kapitoly, pak přečkejte pauzu, poté pauzu mezi další povídkou s tím, že mám něco připraveno, pak samotnou povídku až do dubna příštího roku a pak (jestli bude blog), mohl by být i nějaký další příběh.
P.S. S ostatními články se uvidí - záleží na tom, jak často tu budu.

Fotka měsíce

31. července 2013 v 8:30 | Nikinka |  Fotky
Fotkou měsíce Červenec, je fotka číslo 1. (100% a 3 hlasy)


XVI. Kapitola

30. července 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku: Příběh pokračuje

Stela



Když jsem večer udělala dětem večeři, vykoupala je, uložila a přečetla jim pohádku na dobrou noc, sama jsem šla unavená spát. Nedařilo se mi však usnout, pořád jsem se dívala na prázdné místo vedle sebe a znovu jsem se rozplakala.
"Proč, Vojto. Proč jsi to udělal? Proč jsi to zase udělal?" ptala jsem se sebe samé v slzách.
Vím, že jsem udělala chybu, velkou chybu. Poslední dobou, se kvůli tomu, musel Vojta cítit hrozně a nejistě, zatímco já slepě věřila tomu, že to chápe, nebo jsem tomu věřit chtěla... Tím, že odejde, se to nevyřeší! Měli jsme si rozumně promluvit, vždyť já si díky Nině uvědomila, jakou chybu dělám a chtěla to napravit, chtěla jsem se omluvit... Pozdě.
Když jsem si chtěla chvilku číst, z knížky vypadnul kus papíru, na kterém stálo:

Milá Stelo,

vím, že mě teď nejspíš nenávidíš, že se na mě zlobíš, když jsem zase odešel, ale já jiné řešení neviděl, ač přiznávám, že jsem odejít nechtěl a přemýšlel, co s námi bude. Opravdu, věř mi. Pak jsem si však uvědomil, že takhle, to dál nejde - jak můžeme být spolu, když minulost, je nám stále v patách?
Proto jsem se, ač nerad a s těžkým srdcem, rozhodnul, že odejdu a dávám Ti tím možnost, rozhodnout se. Nechci Tě ovlivňovat, rozhodni se sama - můj názor, znáš.... Teď už to záleží jen na Tobě. Jen chci, abys věděla, že ať už se rozhodneš jakkoli, budu to respektovat.
Vzpomínej na mě v dobrém...
Vojta
Oči, se mi začaly zalévat slzami. Dokud nevyřeším svou minulost, nikdy nebudeme spolu...

Dny plynuly a Vojta, se stále nevracel. Tomáš, na tom byl pořád stejně, a aby toho nebylo málo, zjistila jsem, že jsem těhotná. Když mi to potvrdil i lékař, rozhodla jsem se, že odjedu z Prahy. Kdyby mě tady Vojta za pár měsíců viděl, vrátil by se beztak jen kvůli tomu dítěti.
Sbalila jsem sobě i dětem kufry a odjela za maminkou a sestrou. Bude lepší, když se Vojta o tom miminku nedozví.
Natálka, se mě ptala, kam jedeme a proč, kde je strejda...
"Se strejdou, máme teď nějaký problém, beruško. Až to vyřešíme, zase se sem vrátíme... Do té doby, budeme bydlet u babičky, nebo u tety."
Věděla jsem, že v nejbližší době, se nevrátíme, ale to jsem jí neřekla, byla by z toho jen smutná.

Cesta vlakem, byla s malými dětmi náročná, ale nakonec jsem s nimi úspěšně dojela. Z nádraží, jsme šly pěšky až k sestře. Potřebovala jsem si promyslet, jak vysvětlím, že stojím před jejím prahem s kufrem.
Když už jsem byla konečně na místě, byla jsem nervózní a nejsitě zazvonila. Otevřela a byla celkem překvapená, že mě vidí.
"Ahoj, promiň, že tě tak přepadám, můžeme dál?"
"Jistě, jen pojďte."
Popadla jsem kufry a šla.
"Co ty kufry?" zeptala se po chvilce.
"To je na dlouhé povídání..."
Zašla dětem pustit pohádku a když se vrátila, udělala nám kávu a posadily jsme se ke stolu...
"Tak co se stalo?"
"Potřebovala bych tady chvilku bydlet."
"Dům, je obrovský, takže není problém."
"Tomášův stav, se nezměnil. Vojta, odešel, nechal mi jen dopis, ve kterém jasně stojí, že si mám vyřešit svou minulost... Takhle přesně, to nenapsal, ale vyplývá to z toho..."
"Takže odešel... Proč jsi nezůstala tam? On se vrátí, až pochopí, že jsi o Toma, měla jen strach."
To se lehce říká, kéž by to bylo tak jednoduché. Mám pocit, že tentokrát, se Vojta jen tak nevrátí, nebo... Jestli se vůbec vrátí.
"Nemohla jsem tam zůstat, protože nechci, aby věděl, že..." věta zůstala viset ve vzduchu a místo toho, jsem obrátila směr. "Za Tomem, budu jezdit, abych věděla, jak se mu daří..."
"Ty jsi blázen, Stelo. Takhle, ho denně vidět nemůžeš."
"To já samozřejmě vím a počítám s tím, budu za ním jezdit, jak nejčastěji to půjde..."
Chtěla jsem se dozvídat další zprávy, ať už budou jakékoliv. "Do Prahy, se prostě vrátit nemůžu..." promluvila jsem zase po chvilce.
Nina, se mnou očividně nesouhlasila... Vždyť já bych tady nebyla, kdybych nebyla těhotná! Vojta, se prostě o tom nesmí dozvědět.
"Ano. Nechceš se vrátit do Prahy, protože nechceš, aby Vojta věděl, že.... Co Vojta nesmí vědět, Stelo?"
Své sestře, lhát rozhodně nechci, takže jsem jí odpověděla. "Vojta, se nesmí dozvědět, že jsem těhotná."
Sama jsem moc dobře věděla, jak velkou, dělám chybu, ale musela jsem se s tím srovnat nejdříve sama...

XV. Kapitola

24. července 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku: Příběh pokračuje
Tak to Vojta nevydržel. Ty kapitoly, se mi psaly nejhůř a budu v tom ještě pokračovat - vlastně až do konce, takže se dostaneme k tomu, jak to nakonec celé dopadne a tohle, už tentokrát bude konec celého příběhu.


Stela



Dva měsíce. Nekonečně dlouhé dva měsíce, co Tomáš leží v nemocnici jako tělo bez duše, bez života. Dva měsíce a on, se stále neprobral. Začínám se opravdu bát, že se skutečně neprobere, že má doktor pravdu.... Bože, prosím, nedopusť to. Nesmíš mi ho vzít, nedopusť, aby zemřel. Pomyslela jsem si. Dva měsíce a on přád spí! Dva měsíce! Je to normální? Věděla jsem, že ne.
Doktoři, mu už žádnou naději nedávali, a rodinu se na to snažili připravit. Jenže, copak to jde? Jak se člověk může připravit na smrt člověka, který je tak mladý? Jak bych tohle řekla těm malým dětem, které čekají doma? Nevědí ani to, že je jejich otec v nemocnici, natož to, že se možná už nikdy neprobudí...
Chtěla jsem ho zase alespoň na chvilku vidět. Tentokrát jsem vzala i Ninu, která však u Tomáše moc dlouho nevydržela. Musela jít pryč, plakala...
"Ten chlap, ti hodně ublížil, ale tohle si teda nezaslouží... Promiň, nezlob se, já musím ven."
"V pořádku. Já tady taky dlouho nebudu, chci ho nechat odpočinout."
"Steli, zlato, tohle není odpočinek, ale tvrdý, hodně tvrdý spánek. Možná ani neví, že tady jsi, možná tě ani nevnímá, když na něj mluvíš," připomněla mi.
"Já vím, já vím," uznala jsem. Pak odešla a já zůstala sama.
Když jsem odcházela taky, šly jsme se spolu ještě projít, než půjdeme domů....

"Je to opravdu strašné," řekla Nina, když jsme se na pár minut posadily na lavičku v parku. "Nezaslouží si to."
"Ano, to je. A abych pravdu řekla, nevím, co dál, netuším, co mám dělat... A k tomu všemu, jako bych toho trápení v poslední době neměla už tak dost, je to od té Tomášovy nehody, horší mezi mnou a Vojtou, což je úplně nejhorší," řekla jsem smutně.
Nina, mi k tomu řekla něco, co se mi zprvu vůbec nelíbilo, ale nakonec jsem usoudila, že má pravdu, a že v tomhle dělám asi opravdu chybu.
Řekla mi totiž, že bych asi před Vojtou, neměla tolik mluvit o Tomášovi a už vůbec, bych mu neměla připomínat, že i když jsme teď spolu, oficiálně jsem pořád vdaná... Že bych si měla uvědomit, že teď, je mým partnerem Vojta ne Tomáš a pokud prý mám nějaké velké a zásadní plány - změny do života, měla bych na nich začít pracovat.
Měla pravdu. Promluvím si o tom večer s Vojtou a zařídím se podle toho. "Děkuji, Nino. Vlastně jsi mi teď otevřela oči, díky. Uvědomuji si, že bych neměla ztrácet čas a konečně si budovat novou budoucnost s Vojtou. Měla bych teď jet za ním, omluvit se, o všem mu povědět a říct, že přesně tohle, chci!"
S díky, jsem se rozloučila a jela domů za dětmi a za svým nejdražším Vojtou...

"Ahoj, miláčku, už jsem doma... Koupila jsem dobré víno, večer si spolu můžeme dát skleničku, zavolat mámě, třeba nám pohlídá děti.... a my bychom toho mohli využít.... Co ty na to?"
Nakoukla jsem do obývacího pokoje, tam nebyl.... Podívala se do dětského pokoje, kde jsem nenašla ani jeho, ani děti...
"Vojto? Vojto, kde jsi?" Ticho. Napadlo mě, podívat se do kuchyně, tam jsem však našla jen Natálku, Terezku, Nelinku, Kubíčka a Sylvu. Vojta, s nimi nebyl...
Řekla jsem si, že je asi v práci... "Ahoj, broučkové mojí. Ahoj, Sylvi..."
"Ahoj, Stelo..."
"Kde je Vojta? V práci?"
"Ne, není," odvětila.
"Tak jel za mnou do nemocnice. Asi jsme se minuli, zavolám mu, že už jsem doma," opáčila jsem s úsměvem a už se nemohla dočkat, že ho uvidím, že se mu omluvim, že mu všechno vysvětlím. Už jsem brala do ruky mobil, a chystala se mu zavolat, když vtom, mě Sylva zarazila: "Nevolej mu, Vojta nejel do nemocnice."
Začínalo mi to být divné. "Ne? Tak kde tedy je? Kdy se vrátí?"
"Nevím, kde je a nevím, kdy se vrátí, nebo spíš, jestli se vrátí."
"Moment, jak to myslíš? To 'jestli se vrátí'?"
Chvilku mlčela, pak tiše a pomalu promluvila: "Vojta odešel, Stelo"
Udělalo se mi špatně. "Odešel? Kam?!"
"To nevím."
"Proč?"
"Prý to tak bude lepší."
"Lepší?! Panebože!" rozplakala jsem se.
"Stelo, já se mu to vymluvit, říkala jsem mu, že je to pitomost, ale on si prostě postavil hlavu, sbalil si kufry a odešel neznámo, kam."
Byla jsem zoufalá, smutná.... On to udělal zase! "Teď už se nevrátí, protože za to, že odešel, můžu jen a jen já. Už se nevrátí a já už ho nikdy neuvidím." Znovu, jsem se rozplakala. Už jsem ty slzy, nedokázala zadržet, všechno to, co se za poslední dny stalo, na mě teď definitivně doléhlo.
Poprosila jsem Sylvu, aby mě nechala o samotě, a pak už jsem jen plakala a plakala a plakala. Slzy, mi teky proudem a nešlo je zastavit.

Kombinace pedigové a vrbové šény

23. července 2013 v 16:16 | Nikinka |  Fotky
Našla jsem obrázek, už je to sice delší dobu, co jsem tohle pletla dva roky a něco, ale když se podívám, stále vidím ty nedostatky!
Miska měla být celá z vrby - pouze osnovy, ráfek, opletka a copánek je z pedigu. Jenže došla vbová šéna úžená... A ejhle - byl znát první nedostatek. Mezi tím je totiž velký rozdíl - ta úžená, je totiž na jedne straně široká a na druhé je úzká - což způsobí, že výplet jde bohužel sešikma a Vy s tím nic nenaděláte. Neužená je na obou stranách stejně široká. Pedig ten je taky vždy stejně široký... Takže jsem ji musela dodělat pedigem. (Měla jsem i misku, kterou jsem pletla jen z pedigu. Mamčiny kolegině z práce, chtěly pedig, tak měly pedig. Upletla jsem i mamce, jenže, když přišla její kolegině, chtěla tu misku pro svou babičku! A mamka jí ji samozřejmě dala! Tenkrát mě to tak mrzelo - měla jsem takovou radost, že vyšla krásná, rovná miska i pro mamku - celé to bylo moje práce, mýma rukama, dokonce i copánek, který jsem měla problém udržet, byl upleten mýma rukama... a mamka to prodá! Já bych klidně upletla i dalších jedenáct, kdyby počkala, tenkrát jsme totiž museli už zase plést pro trhy, takže na vlastní výrobky, jsme čas neměli a prodej byl zakázán. Tak to maka prodala... A už ji nemá a ani mít nebude, jelikož na ní nemám formu.
Zvoneček se vždy plete z opletky - ta vrba uprostře, je takzvaná "zakládaná vazba".
A ten košík - Baltimorka malá, se pletl plátnovou vazbou - nebylo možné vyplést to keprovou, jelikož na to nebyl počet osnov. A pletete vrbou i pedigem dohromady, čímž se Vám to hůř ztlačuje, ale jinak je to celkem jednoduché.

Nikoleta93

V rychlosti...

22. července 2013 v 18:24 | Nikinka |  Novinky
Po víkendu dnes jen v rychlosti, protože mi už několikrát za dnešní den, spadnul internet.
No, od čeho začít? Mám celkem dobrou náladu - ano, může za to ten net! Ještěže ráno, když jsem potřebovala něco důležitého, šel. Jinak bych se měla úplně skvěle. Telefon za celý víkend nebylo ani slyšet, ale ještě se neradujte, ani já se neraduji, může se totiž ozvat do večera...
Až na jednu maličkost, byl víken senzační - přijela babička, upekli jsme koblížky, umařily dobrý oběd... Pokecaly s babičkou... Mamku jsem vyslala při příležitosti, že jela nakupovat do knihkupectví - s tím svým pletením, jsem to vzala vážně - poslela jsem ji pro další dvě knihy, takže už mám doma čtyři a pátou, se mi pokusí sehnet během tohoto týdne. No, těžko sice, ale ty dvě mám takže jsem moc ráda.... Můžu se do toho v nejbližší možné době, až na to budu mít, pustit a vypadá to, že začnu zvonečkama a možná i nějaký ten tác k tomu. Zvoneček jsem nepletla, snad jsem to za tu dobu od vánoc nezapomněla...
No a večer jsme grilovali, s tetou, se strejdou, s babi, s pratetou a s bratrancem a jeho přítelkyní. Ségra byla na festivalech v ulicích - v Ostravě na rockovém koncertě. Ta se měla! No, takové akce, jdou mimo mě - nevím, jak bych tam o berlích, nebo s vozíkem existovala... Ale pořádný rock vidět naživo, to byl vždycky můj sen.
Jak jsme se tak zase sešli, napadlo mě, co bude hlavní téma tentokrát, až budeme mít trochu upito... No, význam slova "milenec" to tentokrát nebyl. Ale opět jsme se zase nasmáli.
Ovšem neděle po tom... raději ani nevzpomínat. Žádný bolehlav, žádná opice, ale bolel mě žaludek. A jak! Od šesti hodin, dokud jsem nevylezla z postele, jsem se kroutila bolestí - fuj! Nevím, čím to bylo - možná mi něco nesedlo jestli jídlo, tak je to divné, protože když grilujeme naše maso, špatně mi nikdy není. Snědla jsem maso od strejdy a jak jsem tak vyprávěla mamce, jak mě ráno viděla, usoudila, že mi asi nesedlo koření, které v tom mase strejde měl... Takže neděle stále za velké kulové, ale dneska už je mi zase dobře.
Bylo krásně, tak jsem byla na zahradě, sice nemůžu teď do bazénu, ale nevadí... Alespoň jsem si užila sluníčka.
Snad se do konce týdne ozvu, ale spíše se mnou počítejte až v pátek, či příští týden. Mějte se krásně. Ahoj.

P.S. Kdyby se opravdu stalo, že už bych se neukázala, nemějte strach, blog je až do konce měsíce připraven, i povídka. Další kapitolu, jak už jsem psala, si přečtete ve středu a poslední kapitolu v tomto měsíci, kapitolu 16., si budete moci přečíst 30.7.2013.

Když mám chvilku času...

19. července 2013 v 18:03 | Nikinka |  Novinky
Jsem doma sama. Mamka odjela do práce, taťka je ještě taky v práci, sestra si šla někam sednout na kafe s kamarádkou... Takže mám chvilku klidu, můžu se soustředit - píšu. Nebojte, zatím nic nocého, jen něco, abycn Vás v pozdější době zabavila...
Před nedávnem, jsem do rubriky Z mé knihovný, přidala knihu, kterou napsala Susan Hillová - bestseller Žena v černém.
Knihu jsem několikrát četla a protože se mi moc líbí, myslím, že by se mohla líbit i Vám. Pomalinku ji připravuji s tím, že když píši něco vlastního, mám od tohom chvíli pauzu. Teď však nepíši, ta se věnuji té knize.
Nevím, kolik z Vás, vidělo film, ale co se knihy týče, už jsem v tom nejlepším - začíná napínavá jízda, v domě hrůzy! Těšte se, jsem zvědavá, kdo po tomhle usne, jestli usnete - já jsem spát nemohla.
Když jsem viděla film, šla jsem na něj s kamarádem. Byla jsem pos**ná až za ušima! Když jsme došli domů, film jsme samozřejmě detailně probrali, ale ta noc po tom filmu... Ta stála opravdu za to!
Když se teď dívám doma, raději vždycky za světla. V knize jsem u kapitoly čtvrté - Přes Devět životů - tak se jmenuje hráz.
No... Arthur už dojel k Domu u Úhořího močálu. Být na jeho místě při tom, jak jsem se dívala na film, nešla bych tam, ani za milion.

Malá ukázka toho, kde jsem zatím skončila...

Jakmile poník vběhl na písčitou cestu za ním vjela i bryčka, rázný rachot, který jsme vydávali, náhle ustál a dál jsme pokračovali skoro potichu, až na syčivý hedvábný zvuk. Tu a tam stály chomáče rákosí, vyběleného jako kosti. I ten nejnepatrnější větřík způsoboval, že suše chrastilo. Slunce za našími zády se odráželo ve vodě kolem nás, takže se všechno lesklo a třpytilo jako zrcadlo. Nebe mělo na krajích slabě narůžovělý nádech, což se také zrcadlilo v močálech i ve vodě. Potom jsem vzhlédl, protože lesk byl tak jasný, že mě rozbolely oči. A spatřil jsem dům, který jako by se zničehonic vynořil z vody. Byl vysoký a strohý, z šedého kamene, a měl břidlicovou střechu, která se nyní ocelově blýsklala ve světle. Tyčil se tam jako nějaký maják, signální oheň nebo kruhová tvrz, tváří v tvář celé širé rozloze bažin a ústí řeky. Byl to ten nejpodivuhodněji umístěný dům, jaký jsem kdy viděl nebo si vůbe dokázal představit. Osamělý, neústupný, ale také pěkný, pomyslel jsem si. Když jsme se k němu přiblížili, zjistil jsem, že pozemek, na němž stojí je trochu vyvýšený a na každé straně lemovaný přibližně třemi sty až čtyřmi sty yardy holé, solí vybělené trávy a štěrkem. Ten malý ostrov se táhl jižním směrem přes oblast klečí a poli směrem k něčemu, co vypadalo jako zbytky trosek nějakého starého kostela nebo kaple.
Ozvalo se drsné vrzání, jak bryčka vjela na kamení. Pak zastavila. Dojeli jsme k Domu u Úhořího močálu.
Chvíli jsem jen tak seděl a užasle se rozhlížel. Neslyšel jsem nic kromě slabého úpění zimního větru, přicházejícího od močálů, a občasné zaskřehotání nějakého dobře schovaného ptáka. Zmocnil se mě divný pocit, vzrušení smíšené se znepokojením... Nedokázal bych říct z čeho. Určitě jsem pociťoval osamělost. I navzdory přítomnosti nemluvného Keckwicka a chlupatého hnědého poníka jsem si před tím pustým a prázdným domem připadal docela sám. Ale nebál jsem se - čeho bych se taky měl na tak výjimečném a krásném místě bát? Větru? Křičících ptáků z bažin? Rákosí a nehybné vody?

Kdyby jen tak věděl, co ho čeká... Čeho, nebo spíše KOHO, by se měl bát - ženy v černém - té, kterou zahlédl už při pohřbu paní Drablowové, té, kterou kdokoli spatří, byť jen krátce, zemře dítě. VŽDYCKY!

Paullina Simonsová - Měděný jezdec

18. července 2013 v 17:31 | Nikinka |  Z mé knihovny
Legendární romantický příběh o lásce, jež musela vzdorovat hrůzám války, zvůlí diktátur i lidské zášti

Rok 1941. Leningrad.


Město zašlé slávy, kde velkolepé bulváry a výstavní paláce z dob minulých kontrastují se stísněnými komunálními byty a šedou realitou stalinského Ruska.
V Evropě zuří válka, která má brzy osudově zasáhnout i do života Taťány Metanovové. Právě v den, kdy Němci napadnou Rusko, se Taťána poprvé zamiluje - a vzápětí pocítí trpkost zakázané lásky, neboť nadporučík Alexandr Bělov je vyvoleným její sestry Dáši. Situaci navíc komplikuje i skutečnost, že jediný člověk, jenž zná Alexandrovu pravou totižnost je, je jeho bývalý přítel Dimitrij, který si myslí na Taťánu.
A tak se milenci, kteří nedokáží odolat vlastní touze, scházejí tajně, aby neranili Dášiny city a neohrozili Alexandrův život, zatímco válka kolem nich nabírá na obrátkách. Když město sevře německá blokáda, hladomor a nelítostná zima, do vztahu Taťány a Alexandra, vztoupí zoufalství a všudypřítomný strach ze smrti...

Paullina Simonsová se narodila a vyrostla v Petrohradu, v deseti letech však s rodiči emigrovala do USA. Je autorkou deseti románů, přičemž největšího úspěchu dosáhla Měděným jezdcem z roku 2001, který se stal mezinárodním bestsellerem a jenž je prvním dílem triologie o osudech Taťány a Alexandra. Druhý a třetí díl (Tatiana and Alexander, The Summer Garden) vydá Ikar během roku 2013.


Tak, tolik anotace a něco málo o autorce. Teď už přejdu ke knize a budu se snažit, popsat ji vlastními slovy tak, abych neprozradila příliš. V případě, že by někoho zajímala a chtěl by si ji koupit, tak ať z toho něco má. A proto - abych neprozradila víc, než mám, pojedu budu se snažit jet podle anotace, a podle toho, nač si vzpomenu a začnu právě tím dnem, kdy Taťa (tak ji říkají), poprve spatřila Šuru (tak zase říkají jemu).
Než se k tomu dostanu, jen poznamenám, že knihu Taťána a Alexandr, si už můžete koupit a Letní zahrada, vychází letos v listopadu. Ještě nevím, kdy, ale jelikož mám obě knihy už doma, tu třetí, si pohlídám.
Měděného jezdec, jež je prvním dílem triologie, jde jen těžko pospat slovy. Ta kniha, je totiž naprosto perfektní. Je od prvního slova zajímavá a velmi poutavá. Je zajímavá, krásná.
Takových knih, jako je tato, je málo a právě proto, si jich tolik cením. Ta kniha se mi líbila tak moc, že ani nedokážu napsat, jak moc. Patří rozhodně mezi nejlepší knihy, jaká jsem četla. A rozhodně se k ní jednou ráda vrátím.
Když Táňa poprvé spatřila Alexandra na autobusové zastáce, od té doby, už na ní čekal a dokonce ji doprovázel i domů z práce. Chodili spolu na procházky...
Když však přivede vojáka domů (mám pocit - jestli mě paměť neklama, že ji pomohl s nákupem), zjistí, že se s její sestrou Dášou znají. Poznali se na jedné zábavě, když měl Alexandr volno. A Dáša se do něj samozřejmě zamilovala.
Jenže... Ti dva, se do sebe postupem času taky zamilují a snaží se to skrýt před ostatními. A to Vám povím, dodnes nechápu, jak to mohli vydržet tajit tak dlouho, i před samotným Dimitrijem, který si na Táňu myslí... Chodili ve čtyřech ven, na procházky a celou dobu to tajili. Alexandr měl oči jen pro Táňu. Jen jsem čekala, kdy se to někdo dozví a hlavně, jak.
Když tak chodili společně, Dimitrij se motal kolem Taťány a Dáše byla věčně po boku Alexandra. Jenže Dima, je tipický voják - ten moc dobře ví, co chce, a oč mu vlasně jde... Ví Alexandrovo tajemství - že není Rus, ale Američan.
Když se to Taťána dozví, vypráví jí o tom, jak mu zemřeli rodiče a o Americe...
Všecky ty hrůzy přečkají, a když Alexandr musí odjet na frontu, píše dopisy pro Dášu a ostatní... Mezitou dobou, samozřejmě zemře spousta lidí... Postupem Táně ztratí celu rodinu. A když zemře i Dáša, prozradí svojí sestře, že už to dávno ví - že ji Alexandr miluje. Ta však do poslední chvíle zapírá...
Na Taťáně je, aby to napsala Alexandrovi, jelikož slíbil, že se s ní ožení - nikdy by se však neoženil. Jenže žádnou zprávu nedostane... V té době, je Taťána v bezpečí mimo lenigrad... Poslal je pryč i s její sestrou samotný Alexand. Pak samozřejmě přijede a zjistí, že je Dáša mrtvá...
No a jak to nakonec dopadne? Alexandr a Táňa se vezmou. Budou mít syna...

Prozradila bych mnohem víc, klidně bych pospala knihu od prvního, do posledního slova, ale to už by potom to případné čtení, nebylo ono. Je toho mnohem víc, já jsem to musela napsat takle klikatě a ne moc dopobrobna, abych neprozradila, co nemám. Doufám, že Vám to něco řekne, jelikož je docela těžké, popsat 616 stran v kostce, nebo podrobně, ono je toho tolik, co bych napsala... Ale pak už by to nemělo cenu číst.

Pro inspiraci

18. července 2013 v 16:13 | Nikinka |  Novinky
Třetí světová sice nevypukla - jak jsem si myslela, jelikož já mám pořádnou pauzu v tom nakupování - já takový knihomol, že větší snad není. Ale přesto jsem tam nechala necelých osm stovek. Už se těším na vánočíní nakupování, to se o knihu neošidím a kupujeme i rodině, takže to bude tak tisíc až dva tisíce - KÉŽ BY! Musím zpracovat mamku a trochu se praštit přes vlastní kapsu!
Víte, já si většinou nekoupím knihu, která je levnější než tři sta, jdu od toho výš. A ještě jednu výhodu to nakupování ve větším má - když utratíte jen pět set - za to si koupíte tak maximálně dvě knihy - záleží na ceně - a když už jen dvě, musím se jo pořádně rozhodnout, co si za těch pět set koupím. Když už dám tisícovku a víc, koupím si více titulů a nemusím tolik přemýšlet, co si vlastně koupím. Ale co, příští měsíc, budu mít zase z čeho koupit si knihu, tak to doženu příští měsíc.
Včera jsem si koupila tři a kdyby nějaká zujala, tady je všechny tři máte...

Než jsem tě poznala

Jojo Moyesová



Anotace

Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bistro zavřou, Louise měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud.
Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivní Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Louise…
Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje (Krásná a citlivě napsaná kniha, oceněná titulem světový bestseller.)

Škola noci 10: Skrytá

P.C. Catová - Kristin Castová



Anotace

Neferet konečně ztratila důvěru upíří rady a byla sesazena z pozice velekněžky tulské Školy noci. Její moc to však téměř neoslabilo, a svými kouzly a krásou navíc dokáže snadno oklamat lidské obyvatele města a strhnout je na svou stranu. Zoey a její přátelé proti tomu bojují všemi možnými prostředky, ale v jejich vlastních řadách se objeví trhliny a kruh moci, na nějž spoléhají, není úplný. Další Neferetiny intriky, které ohrožují Zoeyinu nejbližší rodinu, by mohl překazit záhadný býčí chlapec Aurox, velekněžčin zdánlivě poslušný nástroj - pokud dokáže odolat Temnotě, která ho proti jeho vůli stále ovládá. Dostane šanci zvolit si správnou stranu? (Pokračování ságy, jsem se nemohla dočkat! Konečně jsem si knihu koupila a včera ji začala číst. Opět nezklamala!)

Magie krve 1

Tessa Grattonová



Anotace

Ze středoškolačky Silly se stala po smrti rodičů samotářka a místní podivín. Nick je naopak oblíbený a sebevědomý chlapec, který si však kvůli své minulosti drží od lidí odstup. Oba cítí, že je váže zvláštní pouto - a brzy se ukáže, že mají společnou schopnost provozovat kouzla, která se provádějí pomocí krve. Nick, Silla a její starší bratr Reese experimentují s magií, ale brzy zjišťují, že v ospalém prérijním městečku na ně číhá někdo, kdo v magii krve hledá moc a nesmrtelnost a jehož osud se proplétá historií jejich rodin už dlouhé desítky let... (U této knihy zatím nevím, co mě čeká, ale věřím, že bude zajímavá. Uvidíme.)

Může to být ještě horší?

18. července 2013 v 14:13 | Nikinka |  Novinky
Ahoj holky,

doufám, že se máte fajn? Napřed se chci omluvit, že se ozývám až dnes, ale dostanu se k tomu, proč. Počasí je krásné, proč sedět u počítače? Ale... Bohužel nevím, zda jsem si nějak pomohla, spíše bych řekla, že vůbec - ano, můj telefon stále vyzvání jako na poplacha a chodí mi zprávy... Vážně začínám uvažovat o tom, že zajdu k najbližší pobočce svého operátora a koupím si nové číslo. Mamka sice říká, že to stojí peníze - ano, to vím, ale přád lepší, než tohle, protože už je to vážně o nervy! Nebo si ho prostě budu vypínat - jenže, může mi volat babička, nebo kdokoli jiný... Já na druhou stranu už ale opravdu nevím, co mám ještě udělat? Už mi z toho začíná hrabat a už mi to leze na nervy - jsem z toho podrážděná a je mi to nesmírně protivné...
Víkend byl fajn, grilovali jsme a jaké překvapení - za celé dva dny, se neozval. Ovšem... V pondělí jsem jela ke kadeřnici - i s mamkou a sestrou. Ejhle - volal mi už cestou tam, ale musela jsem být mimo signál, jelikož jsem to vůbec neslyšela i přesto, že kabelku jsem měla vedle sebe. Zaparkujeme, jdeme přes přechod a mně zvonit telefon! KRISTEPANE! Mamka to zvedne a řekne, že nemůžu mluvit, ať zavolá za chvilku... Takže dojdeme ke kadeřnici, čekám, než ostříhá a nabarví sestru, mezitím mi volá... Zvednu to, abych měla klid... Ovšem, rozčílím se potom a rázem mám po dobré náladě.
Prý jestli jsem doma, chce se stavit... Odpovím, že nejsem doma, jsem v Ostravě a nevím, v kolik se vrátím. Vážně jsem to nevěděla - nevěděla jsem, jak dlouho se u kadeřnice zdržíme a jelikož máme v Ostravě rodinu, mamča šla nakoupit, vrátila jsem se až večer... Říká, že by tedy přijel v úterý... Jenže když mi řekl, že může až o půl čtvrté, musela jsem se domluvit s mamkou, jelikož v té době, už je doma taťka... Máme to tady malinké, nevím, kde by byli, když by tu byl - a jestli tak dlouho jako minule, tak těbuh!
Večer jsem se šla vykoupát a mezitou dobou, jsem měla čtyři nepřijaté hovory! Celkově za celý den, jich bylo asi sedm. Jakmile jsem mohla, napsala jsem mu, že to o těch půl čtvrté nejde, mamka se mnou chtěla jet do Opavy - jenže nakonec jsem neměla z čeho koupit si knížky, tak jsem musela počkat do středy... Ale v to pondělí, jsem o zůstatku ještě nevěděla, tak jsem myslela, že pojedu... Tudiž jsem napsala, že jedu do té Opavy, že sestra tam má sraz s kamarádkou, tak že při té příležitosti, mi mamka slíbila nakupování v Bredě... Jenže, když mi v to pondělí řekl, že by mohl až o půl čtvrté odpoledne v úterý, což mi nepasovalo, protože odpoledne, jsem měla jet pryč, tak než jsem odeslala, přišla mi zpráva, nevěděla jsem, že je od něj, tak jsem tu svou odeslala, že se domluvíme snad na někdy jindy, až bude mít mamka více volna, na skype.... A v té další, když jsem to odesla psal, že by mohl přijed ve dvě... Pak si však četl tu mou, tak napsal, že se domluvíme, jenže to nevydržel a v úterý psal znovu! To už jsem nevydržela a rozbrečela se a mamce řekla, že už prostě nejsem schopná dál něco vysvětlovat, řešit, že už na to nemám sílu - nejdřív napíše, že se domluvíme na skype a na druhý den mi píše znova? To se fakt nedá! Tohle už je na mě moc!
A aby toho nebylo málo - v práci s mamkou mluvila jeho sestra. Že prý se mi nelíbí... No jasně, že se na něj nebudu dívat jak vypadá jako kluk, když ho beru jako kamaráda - teda chtěla bych, ale s tím svým bombardováním, mě od toho dost odrazuje a navíc - nejdřív (když mi psal poprvé) psal, že si chce dopisovat. Pak, mi psal, že mě bere jako kamarádku... A teď, když jsem na to znovu upozornila, že já to nikdy jinak brát nebudu, mi řekl že já jsem pro něj taky jen kamarádka. Jenže... Proč já mu nevěřím??? Kdyby mě bral jen jako kamarádku a nic víc nechtěl, tak mě tak nebombarduje neustále - pořád to trvá a je to snad ještě horší! Už to leze krkem i mamku a mě obzvlášť! Může to být ještě horší? Ne, už vážně ne, protože tohle, je už učiněná katastrofa... No, ale vraťme s k té sestře - jak řekla, že se mi nelíbí, tak je vážně jasné, že se na něj nebudu dívat jako na kluka, by pro mě byl JEN kamarád... To ještě nic, to bych zkousla, ale pak řekla, že snad čekám prince na bílém koni! Což už nezkousnu, jelikož nechápu, jak to může říct, když mě nezná a když mě teda vážně nezná! Jelikož já nic takového vážně nečekám!! Ani náhodou! A žádného takového jsem ani nepoznala! A to že mám kamarádky - jako přímo mezi klukama. Jsou to kamarádi z lázní a většina bydlí daleko, ale žádný, žádný nebyl a není krasavec, jsou to normální kamarádi, kteří vzhledově vypadají normálně, nejsou to žádní šamponi. Ale o jendnom, kterého mamka viděla, řekla, že je pěkný kluk. Načež jsem řekla, že vím. Čehož jsem se v případě tohoto nedočkala a ani jsem to nečekala a i kdyby, tak bych čekat ani nemohla. Jsou to hodní kamarádi, hodní a skvělí kamarádi, kteří mě nebombardují tak, jako tento. A žádný z nich není princ na bílém koni! Já bych takového kamaráda, či partnera do života ani nechtěla - krásna není všechno! Ale to víte, mrzí mě, že takhle o mně mluví holka, která mě vůbec nezná. Jelikož nic takového nečekám, nechci. A co ona ví? Třeba nečekám nikoho. Lepší nikdo, než někdo, kdo mi bude neustále volat a psát, byť jen dvěmi větami v jedné zprávě! Jelikož to jen dvě, tři věty opravdu jsou.
Pak se ptala, proč nezvedám telefony. Mamka odpověděla, že když jsem doma, jsme na zahradě, kde si telefon neberu, jelikož jsem s mamkou, taťko a sestrou, takže vím, že mi nikdo volat nebude... a že mi nikdo tak často nikdy nevolá, což je pravda.
Z toho všeho vyplývá, že budu muset napsat znova, a tentokrát trošičku přitvrdit. Abyste rozuměly, holky - měla jsem nejlepší kamarádku, se kterou jsem vyrůstala, ale po rozvodo rodičů, se i s maminku odstěhovala a teď mi píše jen o mých narozeninách a svátku. Byla jsem dost dlouho bez kamarádky, abych si teď rychle zvykla na to, že je tu on - a kluci? Nejsou tady zástupy, kluci mě nenavštěvují. A teď je tu ten, který mi opravdu pořád píše a volá. Byla jsem dlouho bez kamarádky a nemám přítele na to, abych si zvykla, že mi někdo neustále píše a volá. I když tvrdí, že jsem kamarádka, vím, že mě tak nejspíš vůbec nebere - čeká víc a já víc, když mě tak bombarduje nechci a nejsem na to ani připravená. Ne teď a ne zrovna on. Tím, že mi neustále píše a volá, si to s prominutím posral sám - tím na mě dojem rozhodně neudělá! Naopak, odrazuje mě!
Kromě toho, co jsem psala, se snažím být klidnější a nebýt tolik protivná - ale už mě to vážně leze na nervy! Snažím se přicházet na jiné myšneky, ale sotva se ozve, dobrá nálada, je hned pryč. Snažím se být mimo mobil a snažím se co nejvíc dovedu číst, abych se od toho odpoutala, jelikož mě z toho vážně začíná hrabat. Budu si muset ještě jednou tentokrát natvdo popovídat - přitvrdit.
Dočetla jsem Měděného jezdce - krásná kniha - pokud se mi to podaří, napíši o ní článek. Včera jsem byla v Opavě v Bredě, už jsem měla za co nakoupit, tak jsem si koupila tři knihy - tak jim můžu věnovat další téma článku, jestli budete chtít?
No a dneska jsem tady, ač se mi nechtělo - vyhýbám se počítači obloukem, stačí mi ten mobil! Optavdu. Takže to vypadá, že sem budu chodit jednou za týden a to musí stačit. V případě, že by si se mnou chtěl někdo popovídat na skype, pak se misíte ozvat zprávou a já přijdu, jinak mě tady nečekejte často, spíš čekejte jedno - že se budu snažit tady být, ale co nejméně. Opravdu mi stačí naustále zvuky mobilu!
Pokusím se sem podívat ještě zítra, ale uvidím, jak to vyjde. Zatím se mějte a zase někdy, ahoj...
Vaše Nika

P.S. Předposlední kapitola v tomto měsíci, kapitola 15., Vás čeká ve středu 24.7.2013.