Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Červen 2013

Co Vás čeká v Červenci?

30. června 2013 v 8:35 | Nikinka |  Novinky
Mislím, že ani v tomto měsíci, to s mou aktivitou na blogu, nebude žádná slává, ale přesto tady něco najdete...
Čeká Vás další pětice kapitol povídky Čas na lásku: Příběh pokračuje, pokud to stihnu, jelikož jsem se k tomu zatím nedostala, tak budete moct opět hlasovat pro fotku měsíce. A ostatní články, záleží na mé aktivitě, ale snad tady nějaké budou k těm, které už jsou připraveny.

Fotka měsíce

30. června 2013 v 8:35 | Nikinka |  Fotky
V červnu největší počet hlasů, získala fotka číslo 2. (40% a 2. hlasy.)

mj

XI. Kapitola

30. června 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku: Příběh pokračuje

Stela



Když jsme dorazili do nemocnice, panicky jsem hledala někoho, kdo by nám mohl říct, kde Tomáš leží.
"Klid, Stelo, klid."
"Ty to asi ještě pořád nechápeš, Vojto! Leží tady můj manžel!" poslední dvě slova, jsem zdůraznila.
"Já vím, zlato, ale teď se musíš uklidnit a být silná, protože tě bude potřebovat. Říkám to nerad, ale nejspíš ano, i když za to, co ti udělal, bych se za ním, být na tvém místě, tolik nehnal." Řekl upřímně.
"Já vím, ale teď není vhodná chvíle, řešit, co udělal nebo neudělal. Teď mu jde o život... Jsem pořád jeho žena," odvětila jsem a potom vykřikla: "Tady!" a utíkala k ženě, která by mi snad mohla říct, do kterého patra jít, abych se konečně dozvěděla něco víc, k té nehodě. "Dobré ráno, prosím vás, přivezli tady včera okolo jedenácté po jedenácté, pana Tomáše Pokorného?"
Žena se podívala do seznamu a odvětila: "Ano, včera tady toho může přivezli... Promiňte, madam.. Vy jste kdo?"
"Ježíši... Omlouvám se. Pokorná," představila jsem se.
Žena se zatvářila vážně. "Paní Pokorná, chviličku strpení, zatím se posaďte, dojdu pro pana doktora Horáka, jež je ošetřujícím lékařem, vašeho manžela..." opáčila a odešla.
Nejsem lékařka, ale z toho, jak se ta paní tvářila... Nevěstilo to nic dobrého a já to věděla. Tak jsem tedy doufala, že lékař přijde hned.
"Jestli se mám po tom všem sesypat hned, , moc mě nenapínejte." Neuvědomila jsem si, že mluvím nahlas, dokud jsem neuslyšela Vojtův hlas: "Pojď, posadíme se a počkáme..."
Sedět jsem nevydržela, musela jsem stát a chodit. Když lékař přišel, ani on, se netvářil moc vesele. Dle toho, co jsem vzápětí slyšela, ani nemohl. To, čeho jsem se tolik obávala, co jsem vůbec slyšet nechtěla, právě to z jeho úst vypadlo a já v tu chvíli, byla opravdu na pokraji sil.
V ten okamžik, se mi všechno vybavilo, všechno! Den, kdy jsem jej poznala, den, kdy jsem se do něj zamilovala, den, kdy nám řekli, že čekáme Natálku, naše svatba, narození Naty, a také všechno ostatní, co mě s ním spojilo a stále pojí.... Můj Bože... To si říkáš spravedlivý? Jak tohle můžeš dopustit?!
Stála jsem tam, držíc se pevně za Vojtovu ruku. Připravená na všechno. Potřebuje mě. Řekla jsem si v duchu. Nesmím ho zklamat, musím se držet. Musím být připravená na všechno. Jak jsem později zjístila, na všechno ne - všechno, úplně všechno, člověk v životě s klidem nenese a svět, je potom jiný, všechno se sype a vy v tom jsete, až do konce... Třikrát jsem se zhluboka nadechla a čekala, co nám doktor, který už byl těsně u nás, poví.
Představil se: "Dobré ráno, jsem ošetřující lékař, vašeho muže, paní Pokorná," řekl. Hlas, měl klidný a tichý. Vojtovu ruku, jsem sevřela pevněji, dlaň, se mi nervozitou potila, když jsem promluvila, hlas, se mi chvěl. "Jak mu je, pane doktore?"
"Je mi líto, paní Pokorná, váš manžel, měl vážnou dopravní nehodu, při niž utrpěl těžká zranění. Museli jsme jej operovat, jeho stav, je však i nadále velmi vážný..."
Horší, už to snad být ani nemůže. Posadila jsem se a rozplakala se. "Panebože... Doktore, bude manžel v pořádku?"
S povzdechem odvětil: "To, je ta druhá část, paní Pokorná - váš manžel, je v kómatu. Můžeme jen doufat. Je mi líto."
"Cože? Chcete mi říct, že.... že se nemusí probudit?"
"Je mi líto," zopakoval, "jeho stav, je skutečně vážný. Nikdo z nás v tuto chvíli nemůže říct, jestli se probere."
"Ne, to ne!!" obrátila jsem se a plakala Vojtovi na rameni.
"Děkujeme, doktore, můžeme ho vidět?" zeptal se.
"Na chvilku ano, ale teď je u něj mladá žena..."
"To bude Izabela. Jeho přítelkyně," ozvala jsem se. Lékaře, se zatvářil nechápavě. "Já se svým manželem nežiji... Tohle všechno, je vlastně moje vina, chtěla jsem se rozvést..."
"Teď není čas, se obviňovat, paní Pokorná, teď, vás manžel potřebuje, své soukromí.... na to budete mít času dost. Teď, musíte být hlavně silná..."
"Děkujeme, pane doktore," odvětil Vojta. Když lékař odešel, posadil se se mnou a čekali jsme.
"Nedáš si kafe, zlato?"
Na nic, jsem neměla ani pomyšlení. Jediné, co jsem si přála, bylo, vrátit čas, abych tomu mohla zabránit. Bylo mi hrozně, vyčítala jsem si to. Představa, že by Tomáš mohl zemřít, mě děsila. Už dlouho, spolu nežijeme, přesto všechno, co se stalo, jsme však společně zažili i to hezké...
"Já nechci, aby umřel, Vojto. Nedokážu si představit, že..." rozvzlykala jsem se, "že umře, že o něj příjdu... Co povím doma jeho dětem?"
"Nic takového, se nestane, miláčku. Musíš věřit, že ne, broučku. Tomáš, je silný, bude bojovat, musí bojovat, má tady syna a dvě dcery, kteří ho budou potřebovat... Věř, zlato. Bůh, je s ním, pomůže mu, protože nedopustí, aby se stalo to, čeho se doktoři obávají."
Byla jsem zničená. V tu chvíli, mi nezbývalo nic jiného, než doufat, věřit a doufat, že vše dobře dopadne, že se Tom probere, že bude v pořádku, a že se co nejdříve uzdraví... Doufejme, že to tak bude...

ACϟDC - Live At River Plate

28. června 2013 v 20:31 | Nikinka
Album, je tentokrát živé - je to živá hudba z koncertu, jež byl v roce 2011 - byl možný vidět i v televizi, dívala jsem se. Samozřejmě! . Zároveň je tohle album nejnovějším albem kapely. Vyšlo šestnáctého listopadu loňského roku...
Někdy, když poslouchám AC/DC, si přeji, abych taky mohla hrát na kytaru, nebo bicí - nemůžu ani jedno. K bicím, potřebuji ruce i nohy a ke kytaře ruce. Obojí je v mém případě naprosto nemyslitelné - nohy nefungují jak by měly a ruce... Nedokážu ty prsty moc udržet - zkoušela jsem to, měla jsem soukromého učitele. Mrkající Byla to spíš sranda, než abych se něco naučila. A umím... jeden tón, který z té kytary vyjde, pro mě je to hrozně náročné. Takže místo abych se něco naučila, mám jen asi tři trsátka na památku od kamarádů.
Obdivuji Anguse, že mu to tak pěkně jde! A ještě u toho umí udělat super show. Víz Bad Boy Boogie...
Pokud chcete, poslechněte si album a užijte si to. Já dnes ještě budu čekat na horor v televizi. Mezi tou dobou, si buď něco napíši - nebojte, povídku rozhodně ne, na to ještě nejsem po té předchozí dostatečně přepravena. Spíše si budu číst Měděného jezdce, včera to dopadlo zajímavě, tak bych ráda pokračovala... Ovšem jelikož to četla mamka přede mnou, vžy povídám, už bylo to a pak zase, už bylo tohle... A mamča na to: "To ještě nic není," když jsem jí říkala, že Alexandr, zavázal Taťáně mašli na šatech... Snad Alexandr tu válku přežije, byla by škoda, kdyby tak velká začínající láska, tak brzy skončila.
No láska... O té ještě není řeč, to jen tak pomaloučku pěkně zvolna začíná. Ale takový voják, důstojník... Vysoký, krásný - tak je popsán... Z toho, by měla hlavu poblázněnou snad každá! Taťána je zmatená už teď. I proto, že se do něj zamilovala její sestra Dáša... Alexandr však čeká vždy na Taťánu... Řeknu Ván, ono to vypadá slibně už teď, a nelze se od toho odtrhnout! Pravda, kniha v běžných knihkupectvích něco stojí, ale za ty čtyři stovky její děj, za to opravdu stojí. Je to hezké. Moc hezké.
Teď už si užijte album. Mějte se krásně, pěkný víkend Vám přeji. Dobrou noc.


V tomto týdnu naposled

28. června 2013 v 16:16 | Nikinka |  Novinky
Dnes, jsem tu v tomto týdnu naposled - možná se stavím v pondělí, podle toho, zda zapnu počítač už dopoledne, jelikož odpoledne, přijede Michael... Tedy snad. Ono má totiž opět pršet... Takže snad to tentokrát vyjde.
V případě, že bych si rozjela počítač, se stavím, až budu moct. Kdyby náhodou ne, nebojte - blog je připraven - povídka a dokonce i další výběr obrázků pro tento měsíc i měsíc další.
Do konce tohoto měsíce, mám blog taky připraven, v neděli, Vás čeká jedenáctá kapitola. Takže ani tady se nemusíte bát, že jsem na Vás zapoměla. Zatím je ale až do neděla aktuální kapitola desátá, jež je přesně polovina povídky. Takže od neděla, budeme za polovinou. A co se týče konce povídky, to už víte. Co následuje pak, také a co potom taktéž. I tady jsem myslela dopředu, jelikož začínají prázdniny, což znamená, že tady a na Vašich stránkách, budu nejspíš méně. Ale na druhou stranu - psala jsem Vám, že to budu postupně dohánět, to také dobržím... Já však letos asi budu mít prázdniny, o jakých, se mi možná jen zdálo. Přála bych si, aby to tak bylo, jelikož je to lepší, než sedět doma, nebo u počítače a připravovat blog...
I tak se ale pokusím být tady a s rodinou, jak nejčastěji to půjde. Zatím se tu mějte krásně, uvidíme se nejspíš až v pondělí - nejpozději v úterý, ale chtěla bych to stihnout ještě po neděli. Jsem zvědavá, s jakou přijdu - nemám totiž ráda chvíle ticha, kdy sedíte a nic neříkáte... Takže doufám, že tiše sedět a koukat se na sebe, nebudeme. I když... počítám i s tím, než se trošku otrká... Ale myslím, že to bude v pohodě, snad. Trošku mi to připomíná, jak jsem si tady asi před rokem četla o tom, jak jedna s mých SB, měla rande naslepo. Tohle naštěstí není žádné rande, ale naslepo, to je. Viděla jsem zatím jen fotky, mluvili jsme spolu a vím, že je to slušný, milý a hodný kluk ze slušné rodiny. Toť asi vše. Samozřejmě také vím, do čeho jdu - a nevadí mi to, sama jsem taková, jaká jsem. Mít kamaráda, či kamarádku, která je po zdravotní stránce stejná, či stejný, je lepší. Nebude se mě na nic zbytečně ptát a ani já se nebudu ptát... Proč bych taky měla, že? Já moc dobře vím, co tohle obnáší. Vím, že to není jednoduché, ale není to taky žádná tragédie! Kdybych však řekla, že z toho nejsem ani trochu nervózní, pak bych lhala. Protože trošku, ale jen trošičku, jsem.
Mějte krásný víkend. V pondělí se možná ozvu dopoledne, nebo až odpoledne. Uvidím. Ahoj.
Vaše Nika

Co Vás čeká po povídce?

26. června 2013 v 19:30 | Nikinka |  Novinky
Malinko s předstihem, ale lepší dřív, než vůbec. Za dva měsíce, nám končí povídka Čas na lásku: Příběh pokračuje... A co bude po povídce?
No, přiznám se, že tentokrát něco vymyslet, bylo horší, než kdy dřív - moc možností jsem v hlavě neměla. Chtěla jsem a chci Vám trošku pokrátit ty tři měsíce, před další povídkou, jelikož Cesty osudu, začnu vkládat od listopadu. Mělo by to být od patnáctého, ale nebojte, včas se to dozvíte - mám připraven článek před povídkou, i celou povídku.
Jenže, abych to moc neprodlužovala, musela jsem něco vymyslet a hlavně něco, co by bavilo, ač už to známe - tedy alespoň já určitě - neptejte se, kolikrát jsem knihu četla, jelikož já bych to asi nedokázala spočítat na prstech jedné ruky - k té knize, jsem se od prvního otevření, vrátila ještě mnohokrát. Jelikož obdivuji Michaelovo literarní umění. Uměl se tak hluboce zamyslet - ano, cítím z každého toho textu hlubokou myšlenku. A proto jsem se rozhodla, že úplně dokončím rubriku Michael Jackson Tanec jako sen Básně a úvahy.
Mělo by to vypadat následovně - se stoprocentní jistotou, Vám mohu už teď říct, že s povídkou Čas na lásku: Příběh pokračuje, Vás nebudu otravovat dlouho - moc to nezaujalo, já vím, ale nebojte, v srpnu, konkrétně 23. srpna, tato povídka končí. Poté si dáme malinko oddych a od prvního září s tím, že pokud bych já měla nějaký nápad na něco dalšího, začnu psát novou povídku - a to i v případě, že tady už by nebyla... Pokud by totiž nebyl tento, nebo jiný blog, pochybuji, že bych měla možnost pro nějaký psát. Lepší je, když si hrajeme na svém písku, jak se říká. A Vy si přečtete další Michaelova skvostná dílá. Někdy mám pocit, že jako autor, by se uživil mnohem líp - já bych si koupila každou jeho knihu!
Tanec jako sen, bude pokračovat až do třetího listopadu každý třetí den, pak si dáme pauzu týden a něco, a bude následovat povídka Cesty osudu, která bude v blogu až do dubna příštího roku. Objeví se v něm taktéž každý třetí den - budu možná potřebovat trochu času, tak jsem si nechala větší časový prostor při psaní něčeho dalšího, abych se nemusela zbytečně honit - nemuselo by to dobře dopadnout.

P.S. Podle všeho to vypadá, že v pondělí odpoledne, přijede ten můj kamarád, takže pokud bych se neukázala do pátku, v pondělí, se mnou vůbec nepočítejte. To spíš držte všechny palce Smějící se. Čím víc se to blíží, ani nevím, jestli se mám vůbec těšit, protože mamka nemluví o nikom a ničem jiném... Na dědině, mě všichni uvidí po dlouhé době - já totiž když už někam jdu, pak tedy rozhodně ne do dědiny - takže si lidi už beztak ani nepamatují, jak Lichá vypadá! Teď se po dlouhé době ukážu a k tomu všemu s mužským doprovodem - to bude něco pro ty naše drbny tadySmějící se. Na druhý den, budu nejspíš tématem v obchodě... A nehledě na to, že to bude vytrubovat naše babička.

Ahoj zlatíčka...

25. června 2013 v 12:54 | Nikinka |  Novinky
Dnes, Vás jdu jen v rychlosti pozdravit. Doufám, že se máte dobře, ač je venku tak nepěkné počasí a... však Vy víte.
Já se mám celkem fajn, i když by mi nevadila trocha sluníčka, i přesto, že je tak nehezky, se mám fajn - troufám si dokonce říct, že skvěle!
Dnes se chystám zase trošku připravit blog, ale ne zase moc - mamča má dovolenou, tak jsme teď všichni spolu. Jen mě mrzí, že je takové počasí - mamča dovolená, bazén plný vody, připraven na sezónu a sluníčko nikde. To naštve.
Minimálně čtrnáct dní, se mnou, prosím nepočítejte - můj blog, bude do konce měsíce a na začátku příštího, připraven, ale vůči těm Vašim, budu mít nějaké resty - doženu, až bude čas.
Jak jsem psala, mamka je čtrnáct dní doma, jsem teď často pryč a když jsem doma, hodně čtu, pokud mám čas, nebo jsme na zahradě a grilujeme a večer před spaním, se vrátím ke knize... Jak se znám, moc dlouho mi Měděný jezdec nevydrží. Ta knížka je prostě SKVĚLÁ! Od prvního slova, od první věty, první kapitoly, je zajímavá a chytlavá. Prostě perfektní! Takhle neumí psát každý autor, ale autorka této knihy, splnila mé očekávaní. Takže počítám, že do týdne, budu mít knihu přečtenou, maximálně do čtrnácti dnů - je to totiž pěkná bichle, ale mně to nevadí, přes šet set stránek, to pro mě je ještě nic. Já nemám problém to přečít do čtyř dnů, ale pokusím se vydržet číst dýl. Pak začnu číst hned pokračování a u Vás nějak doženu, co jsem zameškala.
Myslím, že dnes se ke knížce nedostanu, jelikož mamce chybí ještě kousíček, ale mám to založeno tam, kde jsem já a už je to pořádný kus, tak se nebojím, že děj nedočtu. Budu chvilku připravovat blog a potom číst. Odpoledne se zajdu domluvit s tím mým kamarádem - chce přijet - buď do konce týdne, nebo příští týden. Takže se tu dnes ještě ukážu.
Na příští měsíc, mám totiž zatím připravenou další pětici kapitol - omlouvám se, ale vypadá to, že tento měsíc, se nebude hlasovat pro fotku měsíce - vyčerpala jsem zásobu - musím najít další fotky ovšem nevím, jak to stihnu, když jsem o prázdninách na počítači jako podél tyče z plotu! Nechce se mi tu sedět, když je venku krásně. A navíc, blog připravuji po kusíčkách - v letošním roce, už mám hotové září, začínám říjen... a v přéštím roce, je blog připraven až do dubna. V tomto, je už i listopad, ale to jen proto, že už je hotová povídka. Co bude po povídce zatím netuším, určitě něco zase napíši, ale tentokrát to už asi v tomto blogu nebude. Chtěla bych nový - se všeobecným tématem - o všem, co mě baví, co dělám a co mám ráda, ale zatím to vypadá, že bude jeden a ten samý, nebo žádný.
Víc se k tomu nebudu rozepisovat a ani v případě, že by to tak bylo, to nebudu rozmazávat - zkusila jsem to jednou a pak ještě třikrát. Po páté, už vážně ne. Bylo by to zbytečné. Každopádně už teď vím jedno - pokud by tento blog, byl o všem, pak by záleželo jen na Vás, kdo by chtěl zůstat a dál ho navštěvovat. Je to jen na Vás, v případě smazaní je to jasné. Tady by nebylo co řešit.

P.S. Další kapitolu - kapitolu 11., jež bude poslední kapitolou v tomto měsíci, v blogu najdete v neděli 30.6.2013.

Takový byl Michael...

25. června 2013 v 8:30 | Nikinka
Člověk, který chtěl pomoct tam, kde mohl.
Umělec, který skládal a zpíval nejkrásnější a nejprocítěnější písně.
Otec, který miloval své děti víc, než svůj život.
Muž, který byl krásnější než slunce.
Srdce, které milovalo, ale také zradilo ho.
Tanečník, který tancoval lepe než chodil.
Nejkrásnější úsměv, který rozehřeje každého člověka.
Nejkrásnější oči, které se dostanou pod kůži každému člověku.
Nejkrásnější rty, které by každá žena líbat chtěla.
Tělo, které by každá objímat chtěla.
A hlavně duše, která protrpěla, odpouštěla a věrná byla, svým fanouškům, přátelům, které pro ni byli vším.
Miloval a byl milován.
Ty jsi byl my, a my jsme teď Ty…
Naše děti se o Tobě budou učit, jako o největším umělci historie, který rozdával, ale nebral, který pomáhal, ale sám pomoc nedostal, který dětství neměl, ale sám ho ostatním dětem rozdával.
Narodil jsi se proto, aby jsi radost, lásku a štěstí rozdával. Proto, aby jsi šířil dál své poselství, které jsi nikdy nepředstíral. Proto, aby jsi hýřil dobrou náladou, kterou jsi musel občas hrát.
Zničili Tě, a Ty jsi se zvedl, ponížili Tě, a Ty jsi to ustál, podceňovali Tě, a Ty jsi je překvapil.
Udělali z Tebe narkomana, i když jsi nebyl, udělali z Tebe homosexuála, i když jsi ženy miloval, udělali z Tebe impotenta, i když máš tři krásné děti, udělali s Tebe pedofila, i když děti jsi miloval.
Michaeli my - fanoušci Ti vždycky budeme věřit, ať už si v bulváru přečteme cokoli.
Michaeli my - fanoušci Tě vždycky budeme bezmezně obdivovat, i když už jsi po smrti.
Michaeli my - fanoušci vždycky budeme věřit, že jsi náš anděl, který nás chránit před vším zlým bude.
Michaeli my - fanoušci budeme dál šířit Tvé poselství. Budeme léčit svět, pomáhat chudým a nemocným.
Michaeli my - fanoušci se budeme mít vždycky navzájem rádi, protože bys to tak chtěl.
A hlavně…
Michaeli my - fanoušci Tě vždycky budeme z celého našeho srdce milovat, i když už nechodíš po stejné zemi jako my, protože jsi NÁŠ.
Moc Tě miluji, doufám, že najdeš svůj klid a pohodu, protože to je jediné přání, které mám. Abys byl tam nahoře moc šťastný, protože tady dole, jsi si toho spoustu protrpěl.
Miluju Tě a moc mi chybíš….

Nikdy nezapomenu na to, co pro tento svět Michael udělal a nejen pro tento svět... Myslím, že nebudu jediná...

X. Kapitola

24. června 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku: Příběh pokračuje
Předchozí kapitolu, jsem opět utla v tom nejlepším, nejnapínavějším, ale nebojte, dnes, Vám to vynahradím a dokončím - nebude to sice milé, není to hezká kapitola, ale je tady... Bohužel se od ní, odvíjí všechny ostatní kapitoly, takže tato část povídky Čas na lásku, jejíž příběh pokračuje, je spíše horší, než lepší, ale doufám, že i tak společně dojdeme k dobrému konci...


Vojta



V tu chvíli, mě vůbec nenapadlo, oč může jít, proč policajti, proč před naším prahem, proč teď - uprostřed noci?
Byl to můj kolega. Myslel jsem si, že je nějaký problém, že mě chce vytáhnout z postele... No to ani náhodou! Jsem tak unavený, že už mžourám a pomalu nevidím, takže ať si zkouší, co chce, mě odtud nevykope! Navíc... Stela, dnes neměla zrovna pěkné narozeniny a klidný večer. Ani klidnou noc. Převaluje se, křičí ze spaní a v jednom kuse, ji probouzí noční můry. Nerad bych jí teď oznámil, že kolega Novák, stojí za dveřmi, čeká, až pohnu zadkem a jedem k případu... Beztak by mě ani nepustila. Měla by strach. A já bych ji tady s holkama samotnou ani nenechal, měl jsem pocit, že Tomáš teď jen čeká, až vypadnu, ožralý se se vrátí a něco Stele udělá. To jsem nehodlal dopustit. Ten parchant, už se jí víckrát nedotkne.
Napadala mě spousta možností, proč by sem měl přijít, ale rozhodně ne tak, kvůli které, tady Novák je.
Tvářil se vážně a už od pohledu, bylo vidět, že se mnou, asi mluvit nechce.... A sakra. Do háje! Snažil jsem se, abych vypadal co nejvíc jako profesionál, který špatné zprávy, musí lidem oznamovat dnes a denně. A zachovat si chladnou hlavu, ať už teď uslyším cokoli. Jsem přece polda! Žádný měkota. Jsem připraven na všechno. Zluboka jsem se nadechnul a znovu se podíval na kolegu, ten však stále vážný...
"Ahoj Pepo, děje se něco?"
"Děje...."
"Moment, jen na sebe něco hodím a jedem," řekl jsem.
"Nikam jezdit nemusíš, nepřišel jsem si pro tebe. Musím hned mluvit s paní Pokornou..."
Tohle se mi nějak přestávalo líbit. "Aha... moment, dojdu pro ni."
Novák, s kamennou tváří, přikývl a já se obával nejhoršího.

V ložnici, jsem se snažil nejdřív Stelu nějak uklidnit...
"Miláčku, hrozně nerad tě budím, ale za dveřmi, je..."
"Tomáš?! Nejdu tam, vyhoď ho, nechci s ním mluvit. Vyřiď mu, že už mě nemá navštěvovat..."
"Ne, je tam můj kolega."
"Musíš do práce? K případu takhle pozdě v noci?"
"Ne, chce mluvit s tebou, zlato."
"Se mnou? Proboha, stalo se něco?"
"Nevím, netuším, lásko... Snad ne, ale mně, nic neřekl. Chce mluvit s tebou. Neboj se, nic se neděje, půjdeme za ním spolu. Pepa, nám poví, proč je tady."
Stela, měla očividný strach a já taky. Nevěděl jsem, co nás čeká, ale tušil jsem, že nic dobrého, to nebude.

Když jsem se i se Stelou vrátil, můj kolega, pro ni dobré zprávy neměl. Přesně toho, jsem se obával...
"Jste Stela Pokorná?" otázal se opatrně.
"Ano, to jsem. Co si přejete?" zajímala se.
Novák, si povzdechnul. "Nemám pro vás dobrou zprávu, paní Pokorná..."
Polkl jsem a chytil Stelu za ruku. Ta, ji pevně sevřela.
"C-co se děje?"
"Váš manžel, pan Pokorný, měl dnes krátce před půlnocí, dopravní nehodu."
Podlomila se jí kolena. Taktak jsem ji stačil zachytit. "Stelo, zlato..."
"Cože?? Co se mu stalo? Přežil to? Kde je manžel teď?"
"Zatím žije, ale jeho stav, je podle lékařů vážný... Je mi moc líto..."

Stela, se nemohla vzpamatovat, plakala, vyčátala si to...
"Můžu za to, Vojto... Já... Musím za ním, okamžitě! Musím vědět, jak mu je, musím ho vidět..." plakala.
Chápal jsem, i když si také uvědomuji, jak moc, jí Tomáš ublížil. Za to, by si ani její slzy, nezasloužil.
"Dobře, pojedeme spolu, ale nejdřív, musíme zkusit zavolat tvé sestře..."
Bylo nám líto, že Ninu budíme, ale musela přejed kvůli dětem. Řekl jsem jí, že je to naléhavé, až přijede, vše vysvětlíme... Slíbila, že u nás bude hned.
Když přijela, Stela jí skrz slzy, vše řekla. "Tom, měl vážnou dopravní nehodu, je to prý zlé, jedeme s Vojtou do nemocnice... Nino, prosím, promiň, že jsme tě vytáhli z postele... Pohlídej mi prosím děti, budeme se snažit, přijed co nejdříve."
Nina, si polekaně přiložila ruku na ústa a odvětila: "Panebože! Je to parchant, ale Bůh ho ochraňuj! Nedělej si starosti, Steli, já se o děti postarám. Ty zavolej, až budeš něco vědět, ano? Držím palce," řekla a pevně svou sestru objala.
"Děkujeme," opáčila Stela se slzami v očích. Tak jsme tedy vyrazili do nemocnice.

Paris Jackson dcera Krále popu

21. června 2013 v 16:44 | Nikinka |  Novinky
JEJÍ OTEC MICHAEL JACKSON BYL NEJVĚTŠÍ POPOVOU IKONOU KONCE 20. STOLETÍ, PŘEZDÍVALO SE MU KRÁL POPU. JEHO SMRT VZBUDILA PO CELÉM SVĚTĚ HOTOVÉ POZDVIŽENÍ. VE SVÉM PRVNÍM ROZHOVORU PRO TISK DÁVÁ JEHO DCERA PARIS JACKSON (15) NEBÝVALE OTEVŘENĚ NAHLÉDNOUT DO SVÉHO NEOBYČEJNÉHO ŽIVOTA.


Vila ve středomořském stylu, kterou si Jacksonovi pronajímají za 26 000 dolarů měsíčně se skrývá v kopcích asi hodinu cesty od Los Angeles. Na hvězdné poměry působí překvapivě domácky. Černé vstupní dveře ze skla a oceli jsou sice přes tři a půl metrů vysoké, ale před nimi leží ošoupaná rohožka s nápisem "Vítáme vás". Na stěnách "dětského křídla" ve druhém patře visí dva obří portréty Michaela Jacksona a jeho kalikatura, na níž je převlečený za Petera Pana a kolem sebe má své tři děti.
Na posteli jedenáctiletého Blanketa leží plyšový žralok. Podlahu v pokoji šesnáctiletého Prince zabírá rozestavěný model lodi z Hvězdných válek, v teráriu sídlí hroznýš královský jménem Athena, pojmenovaný, jak říká Paris, "po té řecké bohyni". Parisin pokoj by mohl patřit každé patnáctileté holce. Po podlaze rozházené boty a oblečení a na toaletce před zrcadlem hromada časopisů, líčidel a učebnic. Jsou tu ale také o zeď opřené čtyři drahé kytary a cedulka na jedné z ledabyle pohozených bund prozrazuje slavného navrháře Balmaina. Pokoj s ní sdílí šedivý králík jménem Vinny, pojmenovaný po Vinceovi Neilovi, zpěvákovi "absolutně boží" rockové kapely Mötley Crüe.

Paris si nedávno nechala ostříhat dlouhé vlasy a v nynějším "punkovém" sestřihy vypadá úplně jinak než děvče, které jsme poprvé viděli na pohřbu jejího otce. Jacksonova tehdy jedenáctiletá dcera Paris Katherine v slzách sdělila davu: "Už od chvíle, kdy jsem se narodila, byl táta ten nejlepší otec, jakého si dovedete představit... Jen jsem chtěla říct, jak moc ho miluju." Teď stydlivě říká: "Pojďte dál, prosím. Udělejte si pohodlí, jestli najdete něco na sezení. Vítejte v mém světě."

DĚTSTVÍ POD MASKOU
Matkou této dědičky značné části Michaelova majetku v hodnotě miliardy dolarů je Debbie Rowe, bývalá zdravotní sestra, kterou si Michael vzal v roce 1996 a měl s ní Prince a Paris. Když Paris byly tři roky, vzdala se Debbie svých rodičovských práv, ovšem nedávno spolu opět navázaly styky. Parisiny 15. narozeniny oslavily společným nakupováním. "Bylo to hezké," říká Paris. Nejmladšího Blanketa porodila náhradní matka.
V dětství byla Paris až extrémně chráněna - je známo, že ona i její bratři na veřejnosti často nosili masky. Brzy se ale ukáže světu víc, když bude svědčit v rámci soudního sporu, který její babička Katherine vede s AEG, pořadatelem plánovaných londýnských koncertů Michaela Jacksona v rámci jeho turné "This Is It". Katherine obviňuje AEG z toho, že "svou touhu po zisku stavěla nad zdraví a bezpečí Michaela Jacksona". Pokud rodina požadovanou sumu vyhraje, její majetek převýší kapitál nejednoho malého státu.
Michael zemřel v červnu 2009 měsíc před zahájením plánované koncertní šňůry. Během zkoušení na svá vystoupení žil na koktejlu různých drog. Oné osudné noci ho jeho osobní lékař předávkoval silným sedativem propofolem, který mu pravidelně předepisoval na spaní. Byl shledán vinným z neúmyslného zabití a v roce 2011 odsouzen ke čtyřem letům vězení. Paris a její bratr Prince nedávno svědčili v přípravném řízení a oba téměř určitě budou svědčit i před soudem. Čeká je tak nepříjemný křížový výslech o osobním životě jejich otce.

NOVÝ ZAČÁTEK
Na dítě, které vyrostlo na místě zvaném "Neverland", se však tohle nenucené zelenooké děvče, zdá překvapivě normální. "Mám tolik vzpomínek... Byl to úžasný táta. Všichni jsme ho strašně milovsli. Měl v sobě takovou dobrou energii, že od něj člověk prostě nechtěl odejít... Chtěl pro nás jen to nejlepší, snažil se nás chránit. Ty masky byly jeho nápad. Nechtěl, aby lidi věděli, jak vypadáme, abychom mohli zažít to, co on neměl - normální dětství." Rodina se z Neverlandu odstěhovala po dvou známých zpěvákových procesech, kdy čelil obvinění ze sexuálního zneužívání dětí a které ho pak pronásledovaly po zbytek života. Paris dům znova navšítila před dvěma lety. "Brečela jsem a brečela," říká Paris. "Je to tam krásné. Myslím, že by se to mělo zrekonstruovat do původní podoby, aby si tam mohly užít děti, které nemohly mít pořádné dětství. To byl jeho cíl - něco jako dětská nemocnice. Jakmile budu dospělá," louskne prsty, "jdu do toho. Na to se spolehněte."
Když Michael Jackson zemřel, odkázal všechno dětem a své matce Katherine. Sourozenci dostanou část svého majetku vždy


"Pokaždé, když táta odcházel z místnosti, říkala jsem mu: 'Mám tě ráda.' Děsila jsem se, co by se mu mohlo stát."


při význačných narozeninách a dále se ze svěřeneckého fondu hradí náklady rodiny. Platí se z něj například 15 zaměstnanců na plný úvazek - bodyguardi, osobní kuchař, dvě chůvy, služky, údržbáři a zahradníci, kteří všichni pracují v domě ležícím v uzavřeném, střeženém areálu. U brány hlídají ozbrojené stráže a za sousedy mají Jacksonovi například Justina Biebra a Britney Spears.
Rodina teď v domě bydlí 18 měsíců. Původně tu měli zůstat jen do doby, než se dokončí renovace rodinného obytného koplexu Jacksonových v blízkém Encinu, ale Katherine se teď prostorný dům se sedmi ložnicemi chystá koupit. "Mělo to být dočasné, ale já to tu mám ráda," říká Kathrine. "Je tu takový klid. V Encinu jsem vychovala Michaela a ostatní děti. Je to rodinné sídlo a já ho nikdy neprodám, ale je i plné smutných vzpomínek. Tohle je pro mě a pro děti nový začátek."

NORMÁLNÍ ŽIVOT
Zatímco svět je krmen zprávami o tom, jak se členové rodiny Jacksonových navzájem hádají a podrážejí, nám se ukazuje úplně jiný obrázek. Mezi sourozenci a babičkou Katherine, pozoruhodnou 82letou matkou rodu, je dojemné pouto. Je rozhodnutá poskytnout svům vnoučatům jiný život, než jaký zažily její děti. "Michael měl tak nešťastný život," svěřuje se. "Chci, aby Paris měla pořádné dětství. Chci ji chránit." Všechny tři děti prošly domácí školou, ale Paris na to nevzpomíná s velkou láskou. "Byla to docela nuda," říká. Nedávno nastoupila na exkluzivní soukromou školu v okolí. "Příchod nebyl snadný, ale už jsem se do toho vpravila. Nejsem společensky tak neobratná. Bývala jsem fakt divná. Ve škole se mi líbí - chci zažít normální střední školu. Není snadné mít normální dětství, když máte kolem sebe neustále ochranku, ale mám kamarády, kteří jsou úplně normální a berou mě takovou, jaká jsem, ne jen jako dítě M. J." Až vystuduje, chtěla by se stát lékařkou, láká ji kardiochirurgie. "Chci prostě pomáhat lidem," vysvětluje.
Ve svém krátkém sestřihu vypadá Paris mnohem dospěleji než při dojemné scéně na pohřbu. Babička ale z jejího nového účesu nadšená není. "Minulý týden vyšla z kuchyně a prý: 'Tadá, překvapení!' To si obarvila potravinářskou barvou konečky načerveno. Já těm mladým vůbec nerozumím. Vždyť jí ty dlouhé vlasy tak slušely, a teď se na to podívejte," hudruje Katherine. "Ale babi, vždyť je to in," brání se Paris a Katherine hned kontruje: "To je mi jedno, předtím se mi to líbilo víc. Jenom se modlím, aby si nezničila tělo tetováním." Paris má ale jiné plány. Schraňuje vzkaz od otce, ve kterém jí vyjadřuje svou nehynoucí lásku. "Chci si ho nechat vytetovat na pravé zápěstí a babiččino jméno na levé - samozřejmě až na to budu dost stará," svěřuje se Paris.

Vášnivě miluje hudbu. "Mám ráda všechno z 80. let," říká. "Určitě jsem se narodila ve špatné době. Miluju Arctic Monkeys, Pixies, AC/DC, Mötley Crüe, Alice Cooper, taky Nirvanu. Jako malí jsme poslouchali všechno, spoustu klasiky, táta měl moc rád Queeny. Naučil nás tancovay, i 'měsíční chůzi'..." Paris uvidí kuchařku Kai a obejme ji, pak se srdečně přivítá s Laurou, svou tělesnou strážkyní. Ptá se, jestli bychom ji nemohli vyfotit společně s babičkou. Katherine Jacksonová sedí královsky v křesle a její vnučka hřaduje na područce. "Mám tě ráda, babi." "Já tebe taky, zlato." Je zjevné, že při výchově této zvídavé, inteligentní, zdvořilé a pozoruhodné mladé ženy odvedla výbornou práci. Pokud má ale Paris bez úhony projít nastávajícím soudním procesem a nakonec i vyjít ze stínu svého otce, bude potřebovat každou zbraň, kterou jí Katherine může poskytnout.

Zdroj: časopis OK!

No, uvidíme, jak to nakonec s Paris dopadne, jestli bude lékařkou, či rockovou zpěvačkou. Každopádně jestli to bude ta druhá varianta, pak se dcerunka rozhodně nepotatila! Ale na druhou stranu, rock je živější, energičtější a lepší, než pop dnešní doby. Já sama se netajím tím, že mám ke kapele AC/DC, hodně blízko a k Nirvaně také - já jsem tak celkově víc na rock, než na pop, ale přiznávám, že u Michaelovy dcery, mě to trochu překvapilo.
Z toho článku je citit to nejlepší - rodina se má dobře a to je hlavní!