Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Květen 2013

Fotka měsíce

31. května 2013 v 8:35 | Nikinka |  Fotky
Fotkou měsíce je číslo 1. (100% a 2 hlasy).


Co vás čeká v Červnu?

31. května 2013 v 8:35 | Nikinka |  Novinky
Jelikož stále píši povídku a ještě nějaký ten měsíc psát budu, blog moc článků v červnu mít asi nebude. Je to z toho důvodu, že když už něco napíšu, píšu to strašně rychle, aby mi zůstal nějaký čas pro povídku...
Rozhodla jsem se tedy, že po dobu, co budu psát, bude v blogu méně článků - měně myslím maxilálně dvacet, kolem dvace, či třicet, ale to už je masimum, spíše počítejte s tím do dvaceti, přes dvacet článků...
V tomto měsíci vás čeká pět kapitol povídky a budete opět moci hlasovat pro fotku měsíce. S ostatními články se uvidí v červu...

VI. Kapitola

31. května 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku: Příběh pokračuje
Už jsem dlouho nevyprávěla za Vojtu - pravda, ono se to tady taky střídá, ale dnes, se k němu vrátíme.

Vojta



Dny plynuly jako voda. V domě Stely, jsem strávil už měsíc, jako tomu bylo tenkrát po našem společně stráveném prvním měsíci, a pokud mě paměť naklame, byli jsme tenkrát se Stelou na večeři. A strávili jsme spolu noc, o čemž se teď pravděpodobně uvažovat nedá, jelikož mě Stela vždy upozorní na děti.
O večeři, jsem uvažoval, ale vášnivé pokračování, jsem raději neplánoval. Vlastně... ani tenkrát ne. Celý ten vztah - šlo to samo. Nic jsem neplánoval, nechtěl jsem nic z toho, protože jsem věděl, že tady spolu žijeme dočasně, a že po tom, co si něco najdu, odejdu. Jenže jsem zase netušil, že se to tak zvrtne! Nepřipouštěl jsem si, jak vážné to je, a jak moc vážně to beru já! Stela se mnou od začátku, co jsem tady byl poprvé, dost cvičila, nedalo se to vydržet... Jenže, když se něco mohlo dít, zkazil jsem to. Aniž bych to celé plánoval, pokazil jsem to.
Podruhé, to jsem taky nic neplánoval, ale řekl jsem si tenkrát, že tentokrát to nepokazím, - uvědomil jsem si totiž jednu věc, že mám Stelu rád, že jsem zamilovaný. Jenže jsem jí to nedokázal říct, dokonce ani tu poslední noc před odchodem ne, až po tom, co jsem se vrátil, potom ano.

Seděl jsem ve své kanceláři, otočený směrem k oknu, a v ruce držel Stelinu fotku, na které se na mě usmívala i se svými dcerkami. "Miluji tě, Stelo Novotná. Miluji vás všechny tři, holky moje zlaté!" Mluvil jsem nahlas a neuvědomil si, že mě někdo poslouchá.
"Koho miluješ?" Uslyšel jsem za sebou známý hlas.
Otočil jsem se. Ve dveřích kanceláře, stála Sylva i s dětmi. "Sylvi, Kubíku, Terezko."
Sylva, se usmála. "Ahoj, Vojto." Přistoupila blíž a políbila mě na tvář. Hned nato, jsem měl na klíně obě děti a na tváři, mi z každé strany, přistála mlaskavá pusa.
"Co vy tady, Sylvi?"
"Když nemůže tatínek za dětmi, musí děti za tatínkem," opáčila.
Omluvně jsem se na svoje děti a na Sylvu usmál. "Děkuji za návštěvu, moc mě potěšila."
"To nás těší," odvětila, "mně a dětem, už se po tobě stýskalo, koloušku," usmála se zase. "To 'koloušku', a že se mi stýskalo, jsem myslala z mé strany samozřejmě čistě přátelsky," dodala.
"Jistě. Jistěže, já to tak taky pochopil," odvětil jsem. "Jak se máte, co je nového? A... Moc se omlouvám, měl jsem v poslední době moc práce, ale brzy bych si děti začal zase brát... pokud to vyjde, tak plánuji dovolenou. To víš, jsem pořád v jednom kole..."
"Omluva se přijímá. Že ano, děti?" Přikývly. "No vidíš, omluva přijata. Máme se dobře, chodím do práce, ale jen na půl dne. Výplata je tak sice mizerná, ale chci zůstat doma, dokud ještě můžu."
"Aha... A kdo se stará o děti, když jsi v práci?" zajímalo mne. Proboha, snad se o naše děti nestará nějaká cizí ženská, která místo hlídání, šmejdí Sylvě po bytě??!
"Máma, nebo přítel."
"Přítel...."
"Vadí ti to?" otázala se.
"Ne, nevadí. Spíš se mi ulevilo. Myslel jsem, že sis najala paní na hlídání."
Sylva, se rozesmála. "To ne, neboj. Naše děti, bych nikdy nenechala hlídat cizí ženskou," uklidnila mě. Vtom, mě něco napadlo. "Víš, co, zlato?" Oslovení "zlato", jsem myslel taky čistě přátelsky. "Stav se zítra u nás. Řeknu o tom Stele, aby věděla, že příjdeš, kdybych ještě nebyl doma. Děti, bys mohla vozit k nám, v případě, že by to tvé mámě, nebo příteli nevadilo. Stela, nebude proti."
"Vážně? Udělali by jste to pro mě?"
"Jasně," kývl jsem.
"Mockrát děkuji!" Dala mi pusu. "Jsi moc hodný, děkuji. Zítra tedy přijdu a domluvíme se..."

Večeře, mi prošla. Měl jsem radost, protože jsem chtěl Stelu potěšit, a udělat si krásný večer ve dvou. Pro děti, jsem zajistil hlídání - paní Novotná - no dobře - Olinka, souhlasila a tak naše večeře, mohla pokračovovat společnou nocí, jako tenkrát. Byla však vášnivější, mnohem romantičtější, naše srdce, hořela v žáru spalující touhy a lásky, jež byla silnější, než kdykoli předtím.... Miloval jsem Stelu víc, než kohokoli jiného, a věděl jsem, že ona mě také....

Když mám chvilku času...

29. května 2013 v 17:44 | Nikinka |  Novinky
A když jsem sama doma, mám ten klid, který potřebuji... Dopadá to asi takto: dnes jsem celé dopoledne psala...
Mamka byla v Ostravě a já zůstala sama doma, takže jsem měla klid, který k tomu nezbytně potřebuji a dostatek času.
Takže jak to s další povídkou vypadá aktuálně? V rozepsaných článcích, mám už dvacet osm napsaných kapitol. Dnes jsem napsala další čtyři a dostala jsem se tak ke kapitole dvacet osm.
Je to dobré, v tom, že jsem o čtrnáct dní dopředu - případná nějaké moje tvůrčí brzda, krize, by tak nemusela být velký problém... Ale má to i jednu větší výhodu. Nevím, jak vy ostatní, holky, skutečně nevím, po jak dlouhíé době zase píšete, když dopíšete předchozí děj - já píši s tří měsíční, až půlroční pauzou a pak jedu ve vyjímkách - když jedu k lékaři - ortopedie a podobně - jelikož takové mám skoro na celý den - jezdím daleko, sedím hodinu, někdy hodinu a půl v autě, pak hodinu až dvě v čekárně, takže pak jsme všichni tři unavení - jezdí s námi i taťka, ale ten proslov ke kontrole, se mnou absolvuje jen mamka a já... V těchto případech pokud mám něco rozepsáno nepíši.
Za ty tři měsíce až půlrok, mám děj v hlavě tak, že jsem schopná psát do konce - jedině v případě, že se nějak zaseknu, chvilku děj nechám dozrát, jinak píši kapitolu za kapitolou bez nejmenších problémů.
Dnes už psát nebudu, pokusím se akorát o tu anotaci a připravím si pro vás článek před povídkou... Jelikož se mi to už začíná pořádně kupit, měla bych se s vámi asi domluvit, zda by vám stačilo začít tak od 15. listopadu?
A potom ještě něco - povídka je s Michaelem - k mému opravdu velkému překvapení, ale nejspíš vás dlouho, dlouho, skutečně dlouho potrápím, než se tam objeví... Nebudu říkat proč, to vám dojde, však uvidíte. Ale jedno je jisté, Michaelova postava, je v ději až do dvacáté osmé kapitoly... Takže doufám, že to při čtení za pár měsíců trpělivě vydržíte. Já jsem totiž vážně MUSELA počkat na správnou chvíli. A jak jsem si musela počkat, v tom případě vůbec netuším, kolik kapitol bude mít celek - jedno je jisté, bude to čtyřicet, možná přes čtyřicet a pokud to bude padesát a přes padesát, čeká nás společné dlouhá cesta.
Už se docela těším, až se s vámi o povídku Cesty osudu podělím, říkám "docela" jelikož s dějem moc spokojená nejsem - je to horší, než jsem čekala a bude hůř.

Blog a jeho třetí rok

29. května 2013 v 0:00 | Nikinka |  Novinky
Ač je to k nevíře, dnes jsou tomu již tři roky, co jsem založila tento blog. Je to dneska přesně třetí rok, co tenhle blog existuje - neuvěřitelné, ale je to tak a já jsem za to moc ráda!
Za ty tři roky, jsem si zvvykla, a rozhodně nelituji toho, že jsem si založila svou vlastní stránku, protože to všechno, co v ní je, o mně asi řekne mnohem víc, než bych sama dokázala říci - tohle všechno, je totiž můj svět, tohle mám ráda a tohle jsem já.
Tahle stránka vznikla hlavně pro to, abych mohla někde psát o všem, co mě zajímá - o hudbě, o Michaelovi, který mě vždycky zajímal především jako člověk - jako zpěvák, se kdekomu nemusí líbit, ale člověk to byl svělý, to zase musí každý uznat, protože takových je na světě málo.
Moje sestra, se mě često ptá, proč vůbec mám svůj blog, proč jsem ho třeba dávno nezrušila... O čem tady píši dneska. Mika jsem nějak omezila - to je fakt, už si o něm napíši leda tak nějakou povídku, toť tak asi vše. Do toho blogu, jsem vložila kus sebe, protože to všechno, mám prostě ráda, tím žiju. A hlavně jsem chtěla mít něco, kde můžu psát a kde budu mít pro koho psát. Zase na druhou stranu - mě už nic jiného než povídky do blogu psát nebaví - jelikož každá další rubrika, je problém - nějak mi nefungují změny na blogu přes můj prohlížeč, dělávám to přes notebook od sestry, jinak bych neměla rubriku pro novou povídku. On už ten blog není co býval, když jsem na jeho úvodní stránku klikla poprvé, je tady tolik změn... Už to není ono. Bylo to přehlednější a lepší v té staré verzi hlavní stránky... Navíc za ty tři roky hodně blogérů odešlo - a mě tak někdy napadá, pro koho už vlastně píšu? Blog, byl založen v květnu a díky tomu, že vznikl, jsem to svoje občasné psaní přesměrovala na pravidelné. Od ledna 2011, píši pravidelně s přestávkami mezi jednotlivými povídkami, a začalo mě to víc bavit - vždycky jsem ráda četla a psala, ale teď píšu pro někoho - někdo si to čte - Vy - a já za to moc děkuji. Protože ne každého výplod mé chabé fantazie zajímá - věřte, či ne, ještě stále nedokážu psát tak, jak bych chtěla!Více smajlíků ke stažení Přesto jsem ráda, že dokážu psát i bez Michaela - je to možná i tím, že jsem chtěla a jednou bych chtěla i teď psát doopravdy a uvědomuji si v tom případě, že téma Jackson, by mě neuživilo - to chce něco pořádného a něco mnohem lepšího - na to zatím nejsem dostatečně dobrá.

Můj blog jako celek o všem, co v něm je, mi stále dělá radost jako na začátku - i kdyžna něj nemám tolik času a někdy ani není co napsat. Nebaví mě tady sedět několik hodin a potom čekat, jestli to někoho bude zajímat nebo ne - raději budu žít tak, jak jsem žila před blogem - uznávám - ta vtipná a veselá Nikola co bývala, už asi tak úplně nejsem, ale uvědomila jsem si, že bych se měla věnovat více lidem, které znám, které vídám, které vídám denně a kreré prostě mohu vidět. Můj reálný život je sice těžký - a tady můžu vypadat jinak, ale to jen proto, že tu realitu sem netahám - nechci nikoho zatěžovat tím, čím jsem si prošla, stále procházím a do konce života procházet budu já. To je starost moje.
Někdy mi mamča řekne - a vlastně má možná pravdu, že nechápe lidi, kteří mají stránky, kde něco píší - protože když je nám prý nejhůř, stejně nás nakonec podrží jen naše rodina. Má pravdu, nechi a ani nemůžu sem tahat svoje soukromí, když s těmi věcmi, se kterými se potýkám já, mi nikdo tady pomoc nemůže.... Moje rodina v těch nejtěžších chvílích byla se mnou. Mamča se mnou jela do nemocnice a pomáhala mi, taťka mi před operací zavolal - byli a jsou tady vždycky pro mě, když mám problém, jdu za nimi, sem to tahat nechci a ani bych nikdy nechtěla. Přesto moc děkuji všem, kteří tento blog navštěvují - jak těm stálým, tak těm novým. Děkuji, protože bez Vás, by z mého blogu nebylo to, co z něj je. Děkuji, že jste! Našla jsem si ve Vás přátelé, kteří mi přirostli k srdci.
Doufám, že tento blog, bude existovat i příští rok, protože i když někdy nestíhám, tak to zatím vždycky nějak zvládám, a udržuji to tady, jak se dá. Protože přesto všechno, co se v mém osobním životě občas stane, toho, že tato stránka existuje nelituji, protože je to moje stránka - ta o mně řekne asi skutečně víc, než bych se já sama byla ochotna rozpovídat.
Přirostli jste mi k srdci... Jste jako moje druhá rodina - MJ rodina... Děkuji moc za všechno. Mám Vás ráda.
Vaše Nika

Iron Maiden - Wasted Years

27. května 2013 v 22:39 | Nikinka |  Videoklipy
Touhle písní, bych se s Vámi pro dnešek chtěla rozloučit, a popřát Vám dobrou noc, ač tuším, že vy u rockové hudby asi neusínáte, že? Usmívající se Já taky ne - ale když si něco pustím před spaním, vybírám mezi AC/DC, Metallicou, Iron Maiden, nebo taky Kasabian, či Radiohead, což je jiná rocková hudba, ale přád rocková.
Tímto článkem, mohu klidně vysvětlit, proč mám v blogu rubriku o AC/DC, i když jsem to asi už řekla nesčetněkrát. Je to proto, že kapelu mám ráda a proto, že jsem spíše rockově, než popově založená - tím však nechci a neříkám nic špatného na Michaela - jen prostě kromě něj neposlouchám pop - já ho nemám ráda - nikdy mi nedal to, co mi dává rock, když ho slyším - je to energie, radost z toho, že to tu kapelu baví, která se přenáší na mě. Zvuk elekrické kytary, bicích, to je balzám pro moje uši! Já to miluji! Já tím žiji - rock je prý mimořádně oblíbený žánr, věřila bych, že je to pravda, protože přesně tak, to platí i pro mě.

S mými stálými návštěvníky, mě pojí pouze a jedině Michael - nechci a nebudu Vám vnucovat svůj oblíbený rock, nemusíte se mnou tuto část blogu sdílet - do toho, bych Vás nikdy nenutila...
Přiznávám, že já taky občas nesdílím všechno, ale respektuji to, protože každý má rád něco.
Nás spojuje akorát Michael, psaní, kterým se alespoň já osobně bavím dávno před tím, než vzniknul tento blog - pamatuji si komentář od Monči, při čtení mojí první povídky - ten úplně poslední a dodnes si říkám, že jsem ráda, že jsem tě, Moni poznala a taky si toho vážím... a možná se tu najdou i tací, kteří mají rádi knihy a rádi si je přečtou - protože tohle je zase můj volný čas, pokud nejsem s rodinou, nebo s přáteli.
Mám radost z toho, když se najde někdo, kdo čte tolik jako já, protože lidi se mě občas ptají, proč tolik čtu a diví se nad způsobem mého vyjádřování... Nevím, v čem bych pro tohle našla odpověď. Asi léta čtení a léta psaní... Nevím, prostě mluvím asi jinak než ostatní. A nad tím se někteří podivují...
Pokud chcete, dál si pro sebe a pro Vás budu hlidat přesná data vydání knih - dál mohu neúnavně zveřejňovat knihy, které jsem četla a dál některé doporučovat... A jelikož si takové věci hlídám, věřte, že mi žádná novinka neuteče.

Stavím se sem možná zítra, či ve středu - to už spolu budeme tři roky, do té doby se mějte hezky. Pokud chcete, můžete si poslechnout Iron Maiden, pokud ne, nemusíte.


Tak rychle, jak jen dokážu

27. května 2013 v 14:13 | Nikinka |  Novinky
Ahoj holky,

snad se máte faj. Po víkendu se opět hlásím, ač přiznávám, že jsem celou dobu přemýšlela, zda má cenu sem jít - abych třeba opět někoho nenaštvala... Toho jsem si užila až dost - jeden komentář na to stačil. Vracet se k tomu nechci, takže dál k tomu nenapíšu už nic.
S blogem se to snažím stíhat jak jen se dá, protože mimo blog, je to teď daleko náročnější - mám zcela jiné starosti. Ale než ho třeba smažu, ještě doženu, co jsem slíbila. Povídku už mám hotovou - první polovinu - tedy zatím to vypadá, že jsem v polovině, jelikož sice netuším, kolik těch kapitol nakonec bude, ale pochybuji o tom, že to bude v závěru víc, než čtyřicet...
Za tři týdny, jsem se v pátek úspěšně dostala ke dvacáté kapitole. Hurá - nemůže se dočkat, až to budu mít za sebou, až už se potom budu věnovat rodině - až budou prázdniny... Až se vrátím v září možná zase zpět do školy - nastanou mi sice povinnosti, ale těším se na to - v té době, pokud blog bude, si od něj trošku odpočinu co se týče povídek - pokud by byl, napsala bych snad do konce roku ještě nějakou povídku - ale zatím jsem pevně rozhodnutá co nejdřív skončit... Uvažuji o jiném blogu, ale myslím, že pokud tento skončí, s jiným si to hodně rychle rozmyslím.
Ale než tak bude, dokončím a zveřejním povídku - taky mi přišlo hloupé, smazat blog, když je v něm další povídka, která ještě není ani v polovině, a to i přes to, že jí čte jen jeden čtenář. A ještě hloupější mi přišlo, že bych ho smazala hned, když jsem měla v rozepsaných už šestnáct kapitol nové povídky - teď již dvacet kapitol. Je s Michaelem, takže nevím, kdo by ji čet, když bych blog smazala hned.
Jenže.... Dvacet kapitol a Michael stále mimo děj - on tam bude, ale myslím, že tak od dvacáté první, možná až dvacáté páté kapitoly - proto říkám, že netuším, kolik bude kapitol celkově...
Tentokrát bych děj chtěla založit na pravdě - nechci z něj udělat tak úplně pohádku. Protože to, co do těch dějů s Michael píšeme, jsou skutečně pohádky, jež se nikdy nestanou skutečností - skutečný Michaelův život, byl zcela jiný, snad se o tom tady nemusím rozepisovat. Bohužel to nebylo vždycky jen růžové - ale vy víte, o čem bych tady psala.
Nebojte, já do děje nebudu plést žádná obvinění Michaela a ani žádné podobné nehezké věci v jeho životě - protože si myslím, že si toho dost přečteme v těch knihách a na internetu - do povídky to tahat nechci - chci tam i skutečnost, ale veselou skutečnost.
Už teď mám však pocit, že tohle bude moje poslední povídka s postavou Michaela - všechno to jsou jen pohádky, nikdy to nebude skutečnost... A na druhou stranu, nevím, co na to řeknete během čtení a na konci vy, ale já mám pocit, že se mi nějak vůbec nepovedla - nevím proč, ale myslím si to, vím to. Uvažuji i o tom, že když je to asi skutečně naposled, dopřeji vám k povídce i to, co si obvykle píši jen pro sebe - nějak sepíši anotaci k ději, ač přiznávám, že to bude těžké - jelikož já když píši vlastními slovy o knize, kterou jsem četla, neumím to stručně - já bych klidně dokázala popsat vlastními slovy celou knihu od první, do té úplně poslední kapitoly...
Co se vkádání týče, zatím, nevím, kdy přesně začne povídka v blogu - mělo by to být od prvního října, nebo od patnáctého listopadu, ale zatím to přesně nevím, jelikož netuším, kdy přesně skončím a taky bych vám chtěla dát chvilku pauzu před tím, než budete zase možná číst. Je totiž zcela jasné, že vás jsem asi Michaelem potěšila, ale na sebe jsem si ušila pořádný bič! Děj je pro mě těžký obsahově a navíc je znát, že jsem postavu Michaela rok vynechala... Takže sama nevím, jak dlouho se s tím budu patlat. Dám včas vědět, kdy začneme...
Každopádně ráda bych povídku dokončila do konce června, jelikož pojedeme do té Prahy - ano, je to myslím že po dvacátém červu, ale prázdniny chci mít volné pro rodinu, pro své přátelé... A sem tam zajít i sem, když to půjde.
Moc mě totiž mrzí, že jsem se kvůli tomu, že jsem byla nemocná, nemohla vidět s Míšou - slíbila jsem mu, že to napravím v červnu - až bude mít mamka více volna, jelikož teď nemá volné víkendy a ani přes týden ne - to jen po jednom dni, takže je s námi ráda, nechtěla bych, abych tady nebyla, když je s námi tak málo... Takže až to bude možné, myslím, že v tom případě mamka jeden den beze mě zkousne. A já si udělám čas na Míšu. Sice si píšeme tady i přes telefon - ale dlouho to tak dělat nemůžu - myslím, že se budu hodně divit, až uvidím účet za květen... Asi bych měla chodit častěji sem... Zatím nám to musí stačit - už teď je docela fajn, když vidím, že se ozve sám od sebe. A že se mě zeptá, jak se mám... zbytek obsahu, pro vás není důležitý... O prázdninách se asi budeme vídat více a jestli budu chodit od září zase do školy, nějak už to vyřeším....

Teď půjdu chvilku zase psát. Do konce měsíce se nebojte - blog je připraven. Příští měsíc už budu přemýšlet, co hezkého a od srdce, bych pro Mika napsala k jeho výročí. Člověk by nad tím neměl pořád přemýšlet - takové věci se stávají a stjně... Nejvíc bolestné, jsou takové věci pro rodinu a nejbližší přátelé... Ale je hezké, když si vzpomeneme.
Já vím, že jeho hudba - například hudba, už nikdy nebude nová, ale myslím, že občas není naškodu povzpomínat na ta dobrá léta, kdy byl Michael nejlepší - na devadesátá - na Dangerous eru. Tohle bude vždyvky doba, kdy byl pro mě Mike číslo jedna a album, které v mé sbírce nechybí - ani nemůže! Protože je to moje nejoblíbenější album ze všech.
Určitě budu vzpomínat i letos... Ale je to ještě daleko...

P.S. Další kapitola povíkdy Čas na lásku: Příběh pokračuje, se v blogu zveřejní v pátek 31.5.2013.

V. Kapitola

25. května 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku: Příběh pokračuje

Stela



Když Izabela odešla, zavolala jsem Vojtovi, že děti jsou doma, ale víc jsem to nerozebírala, bylo by to na delší dobu a navíc něco takového řešit po telefonu? Ne, musím si to nechat na později.
Vojta slíbil, že domů dorazí, co nejdříve a probereme to spolu. Mně se o tom mluvit moc nechtělo - bohatě mi stačil pohled na Izabelu. Poprvé v životě, mi připadala jako normální ženská, která však nemá štěstí na normálního chlapa. Dopadla jako já, s tím rozdílem, že si jej nevzala, což já udělala. Přesto všechno, co se stalo před svatbou a před tím, než přišlo moje první těhotenství, jsem se do něj zamilovala. Ano, při našem prvním setkání, na mě vymyslel lži, a choval se ke mně hrozně tak, až jsem se ho bála - vyhrožoval mi, a mně jeho slova vážně naháněla strach, ale pak se choval jinak. Ovšem... než mi došlo, co je zač, bylo už pozdě - přešlo dítě, o dva roky později druhé, pak to s Belou, pití a také ty facky, určené mně. A teď to všechno nejspíš prožívá ona - Izabela. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem na to pořád myslet....

Když se Vojta vrátil z práce, bylo dest večer. Nezvonil, jelikož děti už spaly. Prý si totiž zapomněl klíče....
"Promiň, Steli, dřív to nešlo," omluvil se a krátce mě políbil.
"To nic. Nic se nestalo, pojď, ohřeju ti večeři..." Posadil se v kuchyni a já mu připravila talíř s jídlem, na chvilku jsem ho strčila do mikrovlnky. Ohřáté jídlo, jsem mu přinesla a posadila se k němu.
Povídali jsme si, ale já se po půlhodině, kdy jsme si spolu stihli dát ještě čaj, omluvila a šla si lehnout. "Za chvilku jsem u tebe. Neusni mi!" Slíbit jsem to nemohla, byla jsem unavaná, takže jsem si skutečně zdřímla, než přišel....

"Broučku... Broučku, probuď se. Už jsem tady, děti spinkají, máme chvilku jen pro sebe a pro ty naše plány..." Ucítila jsem na tváři jeho ústa, která mě lehce a něžně políbila. Jakoby mě Vojta ani budit nechtěl. "A taky jsi říkala, že se mnou chceš mluvit," dodal po chvilce.
"Dneska ne, Vojto. Jsem unavená."
"Aha..." Odtušil.
"Jindy, miláčku. Ano?" Při pohledu na něj, jsem si uvědomila, že jsem nic říkat neměla, protože když promluvil, zněl naštvaně.
"A kdy jindy? Chodím do práce a ty se staráš o děti."
"Všechno nejde jen lusknutím prsty a hned!"
"Já myslel, že když jsme se domluvili, když to tak cítím oba... myslel jsem, že se o to budeme snažit. A taky... Myslel jsem...."
"Tak příště nemysli!"
"Jen bych byl prostě rád, kdybychom taky chvilku byli jen my dva a naše láska. Chápeš?"
"Chápu. Po dnešku však nemám náladu. Myšlenkami jsem dneska všude, jen ne tam, kde jsi nejspíš teď ty."
Políbil mě a omluvil se: "Nevěděl jsem, že se něco stalo."
Kyvla jsem. "A je to dost vážné. Dneska za mnou byla Izabela."
Vojta, byl očividně překvapený. "Cože?"
"Slyšíš dobře. Přivedla děti, trochu se rozpovídala... Tomáš zase pije, a dokonce Izabelu mlátí. Plakala, když mi to vyprávěla - je do něj nejspíš opravdu zamilovaná... Včera nepřijeli proto, že se opil. Odjela tedy se svým synem a s holkami do hotelu. Chtěla je jen vyvaraovat možnému nebezpečí. Mě také bil, tak se prosím nezlob, že dnes nemám náladu. Přemýšlím nad tím po celý zbytek dne. Nedokážu své myšlenky vést jiným směrem, když si představím, jak moc teď musí trpět, protože jej tak slepě miluje!" Povzdechla jsem si. Snad mě pochopil a nezlobí se. Musíme něco vymyslet, než bude pozdě....
"Já jsem ale vůl! Promiň, promiň mi to. Musíš se cítit hrozně při pomyšlení, žes to taky zažila, zatímco já tady myslím na naší společnou chvíli s hvězdičkou! Ale zase na druhou stranu mě mrzí a mám takový pocit, že tě v poslední době zanedbávám - když dorazím domů, zlahnu do postele a hned vytuhnu..."
"Já tě chápu, také bych ráda využila každé příležitosti, kdy jsme sami a máme alespoň chvilku pro sebe. Taky bych si moc přála ještě jedno miminko, jehož otcem, bys byl ty." Přitulila jsem se k němu a nechala se jím obejmou. "To by bylo to největší štěstí od doby, co jsem byla šťastná naposled. Ale teď, teď jsem šťastnější. Protože máme tebe."
Snažila jsem se mu v klidu a rozumě říct, co všechno jsem dnes od Izabely slyšela, a Vojta to nakonec pochopil.... "Akorád by mě zajímalo, co s tím budeme dělat my dva, Stelo?"
Povzdechla jsem si. "Nějak jí pomůžeme."
"Jak? Uvědom si, že nemůžeš vyřešit všechno, - taky musí otevřít oči ona."
Měl pravdu, ale já věděla, že ani mezi mnou a Tomášem, to není vyřešeno, čímž jsem si taky uvědomovala, že se to vyřešit musí, ale na druhou stranu, bych ráda pomohla vyřešit i Izabele ten problém mezi nimi. Měla by to nějak řešit - ona vidí všechno jinak - podle ní, je Tom "jinak strašně hodný".
"Už spi, zlato. Probereme to ráno," řekla jsem.
"Mám volno, odvedu Natálku do školky..." S těmito slovy, nakonec usnul.

Ráno jsme vstávali společně. Připravila jsem snídani, Vojta, šel pomoct Natálce s oblékáním a po pár minutách, přešel i s malou do kuchyně. Já už jsem mezi tou dobou, krmila Nelinku. "Ahoj kuřátko, pojď dát mamince pusinku." Holčička, mi s usměvem skočila kolem krku a dala své mámě pusu. "Snídani, jsem vám připravila," obrátila jsem se k Vojtovi. "Natálko, ty máš na stole svého smajlíka - chleba s máslem, marmeládou a kakao."
"A může Ouško posnídat se mnou, maminko?" zeptala se... Ouško, je Natálčin plyšový králíček.
"To víš, že může Ouško posnídat s tebou," usmála jsem se.
"Dneska si s Ouškem, budu hrát ve školce," oznámila mi.
"Dobře, sluníčko."
Pak si králíčka přitiskla k hrudi a šla se posadit, aby se v klidu najedla... "Vojto, odvedeš mě do školky? Paní učitelka, ti zase udělá kávu."
"Tak paní učitelka, ti dělá kafčo, jo??" Naoko jsem se urazila. "To si budu pamatovat."
"No... Paní učitelka, po mně očividně jede!"
Otevřela jsem pusu. "Naty, slyšíš to?" Natálka, pusu taky otevřela.
"No pozor, dámy! Já té paní učitelce řekl, že mám doma čtyři ženské a ty, že miluji nadevšecko na světě!"
"Ta čtvrtá, je Terezka, maminko," dodala Natálka. Posadila se Vojtovi na klín, dala mu pusu, a řekla: "My tebe taky, strejdo." Pak dojedla poslední kousek chleba, vypila kakao a když byl po snídani i Vojta, společně odešli do školky....

Zajímavý dokument

24. května 2013 v 15:43 | Nikinka |  Videoklipy
V rámci toho, co jsem včera napsala, (můžete to brát jako doplněk, protože vše, co bych ještě napsala, si myslím, že stejně nejlíp řekne dokument) by Vás mohl možná zajímat dokument...
Navštívili jste někdy webové stránky pro projekt Chodící lidé? Je tam spoustu zajímavých věcí mně dobře známých - sama mám nějaký hendikep. A je tam i dokument. Pokud máte čas, můžete se podívat.
Pocity těch lidi dobře znám.


Ještě jednou...

23. května 2013 v 13:52 | Nikinka |  Novinky
Asi by bylo lepší, odpovědět jen jednomu - ale zase na druhou stranu, i když tohle téma nerada rozebírám, a i když je to moje soukromá, čistě soukromá věc, asi bych měla touto cestou odpovědět pro všechny - možná tak víc pochopíte a možná se dozvíte více.
Janičko, neomlouvej se - je to v pořádku. Vy ostatní, se s tím taky nijak netrapte - moje raelita a můj život tady, je hodně, opravdu hodně odlišný - ve skutečném životě to mám mnohem těžší, ale žiju s tím dlouho, abych se naučila a abych se smířila s tím, co se v tomhle případě dá a nedá. Tak vlastně asi navážu na celkově všechno, co jsme si tady napsaly, holky - možná bude opravdu lepší, když vás k sobě pustím víc a když to budete vědět.
Můj osobní život je jak veselý, a pěkný, tak těžký - těžký v oblasti mého tělesného postižení - tudiž těžký i tím, jak na to reagují lidi. A těžký v tom, co musím snést a vydržet já - a bohužel nejen já, ale celá moje rodina - mám na mysli svou nejbližší rodinu - mamku, taťku a svou sestru. Je jsem to já - taková, jáká bych nikdy nechtěla být tady - proto o tom veřejně nikdy nemluvím a i teď je to pro mě těžké. Tady totiž asi působím jinak - možná tak, že nemám starosti, nemám problémy. Nevím, opravdu nevím, jak na Vás působím.
V mém skutečném životě je to jiné. Moni, jak jsi mluvila o mých kamarádech - řeknu ti pravdu. Lidi jako já moc kamarádu nemají, nevím proč, asi se s námi nechtějí bavit, nebo si uvědomují, že kdeco nemůžeme a tak se s námi prostě nebaví...
Já jsem měla kamarádku, která se mnou vyrůstala od malého miminka - naše mamky, nás společně vozily v kočárku - jsme na sebe zvyklé a ona zase byla zvyklá na to, že jsem jiná, než zdraví lidi a tak i jinak, než zdraví žiji... A takovou mě brala. Jenže už asi tak dva roky, nežiije tady, ale odstěhovala se - má jiné starosti a nikdy jindy než k svátku a narozeninám, už mi nenapíše a jinak se neozve... Mám kamaráda, kterého jeho vrstevnící vůbec neberou - tam, kde žije, nemá taky kamarády - stejně tak já - vrstevníci mě neberou a tady u nás, už žádné kamarády nemám. Jediné, které mám, jsou ti, kteří se mnou jezdili a někteří stále jezdí do lázní - takže bychom se zase mohli potkat. Jenže takhle... Všichni jsou z daleka, takže si můžeme jen dopisovat a volat. Takže, teď ti musí být jasné, že já nemám kamarády, nebo hodně, hodně málo kamarádů.
Když jdu po nějakém supermarketu, nebo po obchodech v Shopinu, lidi se na mě nedívají, pokud jdu o berlích - sem tam se někdo otočí. Ale ouvej, když jsem na vozíku - to se na mě oči jen lepí - a já raději nechci vědět, co se jim honí hlavou - kdysi totiž takové dítě, bylo v ústavu... Je to nepříjemné, když po Vás pořád někdo pokukuje, když se stanete jejich terčem pozornosti, ale musíte si na to zvyknout.
Stojím u pokladny ve frontě a čekám, až budu moci s mamkou vyprázdnit koš na pás. Přede mnou, stojí cikánka... Pořád na mě čumí. Pořád! Pak se zase otočí a do dvou sekund se zase podívá... Pak, když stojí a čekám ve frontě, se mě zeptá: "Chcete jít dopředu?" Jasně, že nebudeme předbíhat, když čekáme frontu, když tam lidé platí nákup! Takže kamarádi? Když mě bere okolí jako atrakci, nemůžu mít moc kamarádů - já bohužel nejsem Vy - žiju jinak a lidi se ke mně chovají různě. Někdo hledí a někdo si uvědomí, že to není příjemné - ale jak říkám, pro někoho jsem atrakce.
A pak jsou tady taky mí doktoři - plno doktorů - někteří mě znají tak dlouho.... Od malého miminka. Zrovna jako moje neuroložka - ta by mi o mně mohla klidně vyprávět. A mojí rodiče taktéž.
Když jsem se narodila - bylo to předčasné - narodila jsem se s krvácením do mozku. Nevím, jak to tenkrát bylo - znám to jen z vyprávění - ve sktečnosti já a moje rodina, můžeme být rádi, že vydím, slyším, mluvím - protože když jsem se narodila, nikdo nevěděl, co se mnou bude - nikdo netušil, jak moc a co všechno moje obrna zasáhne. Onesly to hlavně nohy - nedokážu jít bez opory a trošku i ruce, ale jenom trošku - možná byste to ani nepoznali.
Dělali mi vyšetření mozku - mamka říkala, že tenkrát tam těch maminek stálo víc, ale právě ona přišla s tím nejhorším - měla jsem krvácení do mozku - ta část, která řídí pohybové ústrojí dolních končetin, mi chybí - je tam prázdné místo - na snímku by to byla černá skvrna - není tam nic - můj mozek neví, že nějaké nohy mám - musím mu to stále připomínat tím, že jdu, tím, že cvičím. To proto všichni ti doktoři, rehabilitace a lázně - kterých se do konce života nezbavím - to je něco, co prostě musím pravidelně absolvovat - ale já to neberu jako povinnost, beru to jako radost a jako svou zkušenost - dalo mi to hodně, víc, než cokoli jiného na světě.
Dneska moje babička tvrdí, že to ona má zásluhu na tom, že jsem se postavila na nohy - to není pravda, ona mě jen nosila - to mamka. Mamka, má největší podíl na tom, jaká jsem teď ona se mnou denně cvičila, ona si mě postavila na nohy, to byla ona, které se mnou cvičila Vojtovu metodu - neptejte se, co to je, Já nevím - ale pomohlo to. Mamka se při tom musela zaměřit na určité body těla... Nevím, ale je to zaručené. Ze začátku jsem jezdila k lékaři denně - mamka v té době neměla ještě řidičát, takže nevím, co bychom dělaly bez taťky. Má sestra, mi taky hodně pomáhala, když jsem byla na své druhé operaci... Ta první, byla ve třech letech.
S tímhle vším, co mám, nemám čas na blog - postupem času jsem si uvědomila, že člověk jako já, má jiné starosti. Navíc, je nás už opravdu málo... A až na nějakou dobu odejdu i já - budu to tu muset pozastavit.
Na druhou stranu se opravdu rozmýšílím, co bude dál - nebaví mě psát, když není pro koho. Tím nechci říct, že mi vadí o čem píšete Vy - to ne, ale přiznávám se, že já sama na téma Michael psát pokaždé nedokážu a ani nechci - nechci nudit sebe stejným a opakovaným dějem, jako byl ten předchozí a ani Vás nechci nudit.
Teď už asi chápete, po tom, co je napsáno výš, proč si myslím, že nemá cenu blog dál vést - nemám na to čas, ale pokud to nevadí Vám, že píši méně, pak je to tedy v pořádku... Já to bohužel cítím tak, že musím kloubit blog se svým životem a to je někdy dost náročné - jelikož bych ráda byla tady, ale někdy to nevyjde, nebo díky těm lázním, tady nebudu delší dobu.... Ale teď už není nikdo, kdo by mi řekl: "Pan ředitěl, tě dřív neuvolní, nepodepíše ti to," po tom, co já už mám všechno připraveno a vyřízeno, to fakt naštve. Takhle to bylo myšleno v tom prvním článku - jelikož jsem do něj dala všechno, co za ty tři roky bylo. Teď už mi nikdo nebude dělat problémy - moje bývalá třídní, je naštěstí minulostí.
Blog a moje soukromí je vyřešeno - už neposlouchám, že se neumím bavit normálně - tohle mi vždycky říkala moje sestřenice - já jsem to tady omezila a funguji více s rodinou, než virtuálně - ty tři roky jsem napravila - pozdě, ale přece - vím, že tady na mě nikdo nečeká. Tím, že budu tady tak často, jak jsem byla, si ani nikoho nenajdu - tudíž nikdy nebudu mít svou rodinu a ani nikoho, koho bych měla ráda - tohle všechno mám před sebou a měla bych se podle toho zařídit, jenže - kam jdu, tam musím mít doprovod, takže všude chodím s mamkou a s takou, si nikdy nikoho najít nemůžu. Tohle všechno, si teď uvědomuji, ale pozdě. Blog jsem si založila v útlém věku - ve věku, díky kterému jsem si všechno uvědomila až teď.