Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

XXIX. Kapitola

7. března 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku

Vojta



Dny a týdny plynuly. Jak se mi tak zdálo, ze začátku, jsme taky se Stelou společně někdy dost válčili, ale s přibývajícími dny a týdny, jsme si na sebe zvykli… Byli jsme spolu pod jednou střechou už měsíc…
Napadlo mě, že bych jí mohl ještě jednou poděkovat, že mi dovolila, abych tady bydlel a třeba ji pozval někam na večeři a tak nahradil ten den, co jsme spolu malovali, aby věděla, že nejsem takový hňup, jak se možná zdám být, protože jsem si vědom toho, že jsem to pokazil… Nejdřív po ní koukám a potom… No…
Napadlo mě, že by to taky mohlo být docela příjemné. Docela pěkný večer. Co zkazím, když ženě koupím kytku, a pozvu ji na večeři? Nic. A navíc… Stela už prostě potřebuje mezi lidi! Od té doby, co od ní odešel manžel, prý chodila jen do práce, aby uživila sebe a rodinu, pak zase rovnou domů, postarat se o děti - vykoupat, nakrmit, uložit do postele… Potom vyžehlit u televize, navařit oběd na druhý den, uklidit, vyprat… Pořád jeden a ten samý kolotoč… Mateřskou, si nemohla dovolit, když na děti byla sama, a tak veškeré domácí práce, musela zastat večer, protože byla v práci a po ní, se musela věnovat dětem… Dokud pracovala, hlídala babička…
Od té doby, co jsem tady já, jsem si všimnul, že chodí usměvavá a spokojená… Tedy až na to, že se její nálada změní, když u nás zazvoní Tomáš… Ale to je pochopitelné, chápu to a vlastně ji i obdivuji, že to vydrží.
V práci, se jí však prý daří, pořád je tak žádaná, svatba se jí vždy povede udělat krásná a novomanželé, jsou prý spokojení… Tak jí to moc přeji, úspěch v práci, je přeci taky důležitý, tedy, ona to tak říká, že je pro ni její práce důležitá, že ji baví… To jsem moc rád.
Nešlo si nevšimnout její dobré nálady. Bylo to dobré znamení, po tom všem, čím si musela projít a čím stále kvůli manželovi prochází…

Vstal jsem z postele, šel se osprchovat, dát se celkově dohromady, že potom jako vždy půjdu do kuchyně, pomůžu Stele se snídaní, s dětmi, ale už byla vzhůru a o děti už se stihla postarat sama. Tak nějak ji pořád nepřestávám obdivovat, že je sama ženská na dvě malé děti, ale zvládá to na jedničku a leckterá máma, která nestíhá i s manželem, by jí mohla závidět.
Takhle podobně, nebo úplně stejně, to musí mít teď doma určitě i Sylva. Jenže, ona nechce, abych ji pomohl, ona všechno zvládá sama, Stela, ta to tvrdí také. Asi jsou dneska všechny ženy stejné.
"Chtěl jsem ti pomoct, a ty už to máš všechno hotovo i bez mojí pomoci…" nejspíš to pochopila jinak, protože odvětila: "Vždyť jsem ti už jednou řekla, že se mi nemusíš do ničeho plést…" Pochopil jsem, že měla na mysli, tu naší malířskou výpravu, když jsme připravovali domek k novému životu. "Tak jsem to nemyslel. Stalo se něco?"
"Jak tedy? Ne, co by se mělo stát?"
"Chtěl jsem ti prostě jen pomoct."
"Tak už nemusíš, děti jedly a já… Já se najím teď." Zase šla s konvicí kávy a nalila nám do hrnků… Stůl byl prostřený, stačilo se jen posadit a jíst… "Nedívej se na mě tak," řekla.
"Jak?"
"No takhle, děláš, jako bych byla nemohoucí, nediv se tak všemu!"
"Mohla bys mi říct, co se děje?" už mi to začínalo být divné, takhle divně se chová, když zavolá Tomáš… Celou ji to potom rozhodí…
"Nic, to zase přejde."
"Volal Tomáš?"
"Jo," přiznala, "chce si dneska vzít holky… Samozřejmě, že u toho bude Izabela. Nemám tu ženskou ráda, rozbila mi manželství, teď mi chce vychovávat i moje děti? Tak to tedy ne! Natálka, je z ní celá pryč… Ta ženská na ni nemá dobrý vliv."
Pokusil jsem se jí to nějak vysvětlit, pokoušel jsem se, uklidnit ji, ale moc to nepomohlo… Na jednu stranu, jsem to však chápal a tak povzbudivě řekl: "Nesmíš si to tak brát, Stelo, nesmíš nad tím tolik přemýšlet, je to jeho přítelkyně, tvoje děti, jsou i jeho… Je logické, že když si je vezme tam, kde teď žije, bude u toho i ona. Natálka je ještě malá, až bude starší, jistě Belu bude brát jinak…"
"Jinak? Až bude starší, klidně s ní může začít chodit na nákupy, Bela má peněz jako želez, jestli bude Natálka po tátovi, bude mi v jednom kuse vyčítat, že si to, nebo ono, nemůže dovolit."
"Nebude, neboj se… Tvoje práce, je dobře placená, vím stoprocentně, že dvě holky v pubertě zvládneš," usmál jsem se…
Povzdechla si, ale už na to neřekla nic, a tak jsem využil příležitosti… "Stelo, chtěl bych ti něco říct… Dnes, je to přesně měsíc, co jsem tady… Chtěl bych tě někam pozvat, a tím ti poděkovat…"
"Já vím, také jsem včera přemýšlela, jestli spolu něco nepodnikneme," usmála se.
"Vážně? To jsem moc rád, víš, já bych se tím chtěl i omluvit, že jsem spolu zrovna dobře nezačali."
"Ale… To už je pryč… Stalo se a vlastně… K ničemu nedošlo…"
Ale mohlo by, kdybych to nepokazil... "Ale i přesto, promiň…"

Odpoledne, jsem si užil s dětmi, Stela uklízela a sem tam se na nás podívala z okna, jestli je vše v pořádku…
Když už se blížil večer, začal jsem přemýšlet, jestli se dneska náhodou jako na potvoru, něco nezkazí. Jestli se třeba zase neozve Tomáš, že se něco stalo… Stela se oblékala, když jsem ji uviděl, byla naprosto skvostná, ale než jsem ji spatřil, přemýšlel jsem, jak asi bude vypadat a dočista mě to vyvedlo z míry. Tak, že jsem si žehlil košili, ale žehličku, jsem přitom nedal do zásuvky! Stela přistoupila k prknu, zamávala mi šňůrou od žehličky a s úsměvem okomentovala: "To bychom tady s tou košilí, byli do rána…" a strčila mi ji do zásuvky…
Když jsme dorazili do restaurace, objednal jsem nám to nejlepší víno a jídlo, které tu měli… S chutí jsme se najedli, napili. Potom jsme si popovídali, zatancovali, pak zase popíjeli… Nakonec jsem se omluvil: "Hned jsem tu."
Jakmile jsem se vrátil, viděl jsem, že si zrovna dávala do tašky mobil… "Něco se děje?"
"Ne, nic… To jen, Tom volal…"
"Co chtěl?"
"Odvezl děti k mámě… Dnes si je tam prý nechá… Vojto, nezlob se, nemohli bychom už jít?"
Sice jsem nechápal, proč, ale souhlasil jsem. Pohled na ni, mi stačil… "Dobře, tak půjdeme…"
I doma však s někým telefonovala a zněla při tom rozčíleně. Pak tím telefonem práskla a naštvaně beze slova, odešla… Nechápal jsem. Čím dál tím víc, jsem měl pocit, že ji musím před tím Tomášem chránit a pokud ano, musím vědět, co se děje… Už mě to totiž přestávalo bavit. Zuřil jsem. Šel jsem se tedy podívat, jestli není v ložnici…

Byla tam. Stála u okna zády ke mně a poslední zbytky světla, rámovaly její postavu. Pocit úlevy, že ji vidím, byl vzápětí vystřídám novou vlnou zuřivosti. "Do háje! Stelo! Jak si tohle představuješ?"
Obrátila se. "Musíme to teď řešit? Chci být sama! Je to jejich táta, potřebovala jsem s ním mluvit! Jsem pořád jeho žena, ať se to tobě, nebo jemu líbí nebo ne, mám právo s ním mluvit!"
Nevěřil jsem vlastním očím, když se ke mně zase docela klidně obrátila zády a dívala se ven z okna…
"Jo tak tys potřebovala?" Šel jsem k ní. "Tak já ti něco povím o potřebách! Já zase potřebuji vědět, že si na tebe můžu spolehnout. Potřebuji vědět, že jsi v bezpečí!"
Naklonil jsem se k ní, abych ji otočil, ale hned jsem poznal, jak velká to byla chyba. V tom samém okamžiku, se totiž obrátila také a měkká oblina jejího ňadra, vyplnila mou napřaženou dlaň. Ten jediný dotyk stačil, aby se stará touha dostavila znovu, snad ještě silnější, než předtím.
Toužil jsem po ní. Víc než kdy jindy. Chtěl jsem ji víc než kdy kohokoliv jiného. Jen jeden polibek, sliboval jsem si. Tím přeci nemůžu nic pokazit. Jen naposledy ji políbím, a pak tomu udělám ráznou přítrž.
"Stelo," zašeptal jsem a hlas jsem měl horký vášní. Rukou jsem jí pročísl vlasy a malinko zaklonil její hlavu. Vtom jsem se jí však podíval do očí a s leknutím zjistil, že je má zalité slzami. "Co se stalo?"
Podívala se na mě a popravdě odpověděla: "Nelíbej mě, Vojto, jestli to nemyslíš vážně. Jestli mě opravdu nechceš. Protože jestli mě budeš líbat, a pak zase přestaneš, tak…" na řasách se jí chvěla slza… "Tak to asi nevydržím."
Zavřela oči, slza jí stékala po tváři a za sebou nechala lesklou stopu. Cestou smývala i všechny moje dobře promyšlené záměry a rozpouštěla zeď kolem mého srdce. Až na to jedno ráno, jsem ji nikdy neviděl brečet, ona byla vždycky silná… Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Stela si mé mlčení vyložila po svém. "Vím, že nejsem ani moc sexy, ani nijak hezká a mladá - " zajíkla se.
"Pšt -" Přitisknul jsem jí ukazováček na rty. Pak jemně uvolnil křečovitý stisk, kterým svírala klopu mé košile, a vedl její ruku dolů, až ke svému vzrušenému mužství.
"Vypadá tohle snad, že tě nechci?" Pak jsem dodal: "Měla jsi pravdu, ale jen částečně." Sklonil jsem se a líbal její oči a tvář s takovou něhou, že jí to bralo dech. "Nejsi hezká. Jsi nádherná…" Všechna další slova pak pohltil polibek, kterým jsem se dychtivě zmocnil jejích úst. O jeho upřímnosti nebylo pochyb, Stela cítila můj hlad a touhu v žáru mé kůže, v překrývaném dechu, i v chvění mých pevných svalů. Rukama jsem ji přejel po zádech a pevně k sobě přitisknul.
Když jsme se od sebe konečně odtáhli, dýchali jsme oba ztěžka a nepravidelně. Opřel jsem své čelo o její a řekl: "Nenech se mýlit, já tě opravdu chci," zašeptal jsem. "Ale tohle prostě nejde. Jak jsem řekl, až si něco najdu, odejdu odtud… Asi už nikdy nenajdu odvahu, abych ve svém životě hledal místo pro nový vztah," řekl jsem. Nechtěl jsem ji lhát…
"O nic takového tě nežádám, chci jen to, co jsi se mnou ochotný sdílet teď," odpověděla.
"Víš to jistě?"
"Ano."
Přitáhl jsem si ji k sobě a drobnými polibky pokrýval hebkou kůži na jejím krku. Potom jsem ji vzal do náruče a pomalu šel k posteli, na kterou ji pokládal. Dychtivě sahala po knoflíčkách mé košile, toužila po mé nahé kůži... Zaúpěl jsem: "Zpomal, miláčku," zašeptal jsem. Rozechvělýma rukama, jsem vytáhl sponky z jejích vlasů a rozložil jí tu zlatou záplavu na ramena.
Prsty jsem pohladil její rty, naběhlé po polibku, a pak rukou sklouzl dolů k řadě knoflíčků na jejich šatech. Pomalu centimetr po centimetru jsem knoflíky rozepínal a rozbaloval látku ke straně, skončil jsem u pasu. Dech se mi v plících zadrhl. Perfektní obliny jejích ňader, jen částečně zakrývala krajková podprsenka. Ta už v příštím okamžiku ležela na zemi, kam ji následovaly i šaty. I ona ze mě servala poslední zbytky toho, co jsem na sobě ještě měl… "Stelo…" Zašeptal jsem, když jsem centimetr po centimetru spojoval naše těla. To jméno bylo jako zaklínadlo, obtěžkané touhou, zoufalou potřebou, vášní. Moje zpočátku pomalé pohyby, stále zvyšovaly tempo. Pod rukama cítila moje ramena zvlhlá potem. Vnímala moje pevné svalnaté tělo, které ji obklopovalo, které ji naplňovalo... Můj gejzír lásky mě opustil, ji zase naplnil. Uslyšel jsem své jméno na jejích rtech a otevřela oči...
O chvilku později, když jsme leželi spokojeně vedle sebe, mi Stela řekla: "Ať už se teď stane cokoli, vzpomínka na dnešní noc, mi zůstane navždycky. Tu mi nikdo nevezme."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama