Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

XVIII. Kapitola

10. února 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku

Stela



Tomáš, se chtěl za pár týdnů přijet podívat za dětmi. Trval však na tom, že se musíme sejít u mé matky, protože on má tu svou přítelkyni momentálně mimo Prahu, takže se jim nemá kdo věnovat, když bude on v práci…
Jestli jsem to pochopila správně, chtěl si děti vzít k sobě a na pár dní si je nechat?? To bych ještě zkousla, to ano - Tomáš je přeci jejich otec. Ale to, že by se o ně starala cizí ženská a ještě ta, se kterou mě podvedl, to bych nedopustila!
Takže přejede sem. Dneska. No nazdar! O čem si my dva budeme povídat, co spolu budeme řešit, když vlastně ani není co? Pro začátek, jsem šla alespoň nakoupit, abych ho měla čím pohostit. Je to pěkný bídák, ale to neznamená, že ho tu nechám sedět bez pohoštění. Takže jsem si o tom popovídala hned ráno, se svou matkou u snídaně. Nechtěla jsem riskovat, že bych ji jeho návštěvou nemile překvapila. Ať už by tomu máma věřila, nebo ne, mně to rozhodně příjemné není, vůbec mi to nejde pod nos, ale je to jejich táta, má na ně stejné právo jako já. A navíc… I když jsou naše děti ještě malé a nemají rozum, aby pochopily, co se mezi jejich maminkou a tatínkem stalo, nemohou za to, že se to stalo a jejich otce, jim prostě nemůžu zakazovat. Jednou, až budou starší, jim vše vysvětlím…
"Mami, dneska přijede Tomáš."
"A proč by sem jezdil, ta jeho, je pryč? Tedy… Předpokládám, že patřila k němu, tenkrát, když… No však ty víš…"
"Když jsem ho s ní načapala," dořekla jsem za mámu. "Ano, to je ona. Tomáš říkal, že prý někam služebně odjela, takže přijede dnes sem, protože chtěl být s dětmi pár dní sám, ale jeho nová přítelkyně, není doma…"
"Počkej, chceš mi říct, že přijede sem? A v tom případě… Budete spolu mluvit."
"Ano, budeme, bohužel."
"Mám odtud odejít?"
"To nebude nutné, vždyť ty jsi tady doma. Proč bys kvůli němu odcházela?"
"Třeba mě tady sám nebude chtít… Nezapomínej, že jsem ho viděla taky, takže kdyby náhodou začal mluvit na tohle téma, mohl by se bát, že bych k tomu taky moc ráda něco řekla. A to si piš, že slušně, bych s ním nemluvila… To by si po tom, co jsme viděly, nezasloužil," odvětila…
Povzdechla jsem si. Možná má pravdu, ale já tady s Tomášem nechci být sama. Tak nějak, z toho prostě nemám dobrý pocit, ale to jsem mámě říct nechtěla, beztak by mi řekla něco v tom smyslu, že maluji čerta na zeď, ale já prostě nějak cítila, že sami, spolu být nemůžeme, protože se stoprocentně zase pohádáme… Já mu to pořád nezapomněla. A nikdy nezapomenu, vždycky to budu mít před očima…
"Tak dobře, mami, pokud chceš, klidně můžeš jít ven a posedět u kafíčka s tím tvým babincem. Já ti zavolám, až odjede, ano? Domluveno?"
"Stelo, já ti rozumím… Neboj se, všecko to dobře dopadne. Na chvilku si sem sedne, vypije kafe, probere to, co potřebuje, jestli o něčem mluvit chce, pohraje si s dětmi a pak zase odejde," snažila se mě uklidnit…

Když máma odešla, rozhodla jsem se, pozvat Tomáše hned, tedy pokud jemu to vyhovuje. Chtěla jsem toto setkání po několika týdnech, kdy jsme se neviděli, mít konečně za sebou….
Tomáš přijel do půl hodiny. Když zazvonil, šla jsem mu s malou Nelou v náručí otevřít…
"Ahoj, Stelo," pozdravil.
"Ahoj… Pojď dál," pozvala jsem jej.
Sundal si kabát a hned se hlásil k malé. Ta se rozplakala. "Zlatíčko, neplakej, to je přeci tvůj tatínek…" Pak jsem si uvědomila, jestli ho to dítě, má vůbec zafixovaného, když odešel tak brzy po jejím narození? Zato Natálka, poznala svého taťku hned.
"Ahoj, princezničko moje," řekl zbožně se na ni podíval, a políbil. Holčička se na něj usmívala. "Jak se máš, Natálko? Určitě moc dobře… Nezlobí tě maminka?" usmál se.
"Nechceš se jít posadit, Tome?" zeptala jsem se. "Udělám ti kávu…" uložila jsem malou do postýlky, jeho nechala, ať se posadí, a on se věnoval Natálce.
V kuchyni už jsem to nevydržela a rozbrečela se. Natálka se na něj usmívala, určitě jí tatínek moc chybí, ale Tomáš to prostě celé zkazil. Všechno to pěkné, co mezi námi bylo, než se narodily děti… Ano, uznávám, bylo to všechno tenkrát úplně jinak, než bych si představovala, rozhodně jsem neplánovala, že s mužem, kterého si jednou vezmu, se opiju a potom skončíme v posteli! To rozhodně ne, tohle není můj styl! A když se nad tím zamyslím, neměla jsem to dopustit… Ano, byli jsme oba opilí, ale kdybychom… Pane Bože, mohla jsem se všemu, co se teď děje vyhnout… Neměla jsem s ním spát a ani si nic začít!! Tomáš se totiž ukázal jinak, než se ve skutečnosti zdál, ale to až příliš pozdě - až po svatbě, po dětech…
"Tak, tady je ta káva."
"Děkuji. Nebudu tě dlouho zdržovat, přišel jsem jen na chvilku, musím ještě do práce… Bela… Tedy Izabela, odjela na tu služební cestu, tak se o všechno ve firmě teď starám sám, to víš, chybí mi asistentka…"
"No, když Bela odjela, musíš si přeci poradit, jsi šéf, ne?" poznamenala jsem.
"Nezačínej zase, prosím," odvětil.
"Ale já nic špatného neřekla… Nebo snad ano?"
"Stelo, prostě se s tím smiř, Bela, je teď moje přítelkyně, my dva jako manželé, jsme minulost!"
"Já přece sakra vím, kdo je Bela, viděla jsem to a stačilo to! A manželé bohužel pořád jsme!"
"Jen jsem se přišel domluvit, jak často mohu děti vídat, nepřišel jsem se hádat, ale ty si důvod vždycky najdeš, že ano?"
"Děti můžeš vidět kdykoli. Věř, že ač bych ráda, zakázat ti to nemůžu, jsou i tvoje…"
"Zakázat mi je chceš jen proto, že mě nenávidíš, že žárlíš…"
"Nenávidím tě? No to máš pravdu, tys mi zničil celý život, mohli jsme být šťastní, ale tys to celé pokazil, to ty můžeš za to všechno, i za to, že tě teď nenávidím, jak jsi sám řekl… A žárlím? A na koho, prosím tě? Na tu tvou fiflenu? Ani náhodou…"
"Pokud jde o Izabelu, my dva už spolu nic společného, krom dětí, nemáme, takže ty si klidně taky někoho najdi… To bych pak ale prosil, aby moje děti navždy věděly, že jen já, jsem jejich skutečný otec a žádný jiný není…"
"Já jsem pořád tvoje žena, Tome, na rozdíl od tebe, bych tě nikdy nepodvedla, kdybys to ty neudělal, byli bychom doteď spolu!"
"Něco se prostě pokazilo," řekl, "nevím, co, ale teď už je mi úplně jedno, jak se zařídíš ty, mě už zajímají jen moje děti, ty si dělej co chceš a s kým chceš…"
Jeho další řeči a urážky, jsem nehodlala poslouchat. Dneska byl vážně nesnesitelný. On si nepřišel povídat, a ani nepřišel za dětmi, on přišel akorát básnit o tom, jak se teď má dobře… Ale mně to jde pořád proti srsti, nikdy bych neudělala stejnou chybu a kdyby to neudělal on, byli bychom šťastná rodina…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama