Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Únor 2013

Co Vás čeká v Březnu?

28. února 2013 v 8:35 | Nikinka |  Novinky
Březen - měsíc, který mám ze všech nejraději, měsíc, na který se těším celý rok - březen - měsíc knih.... Takže nevím, jak moc velká, bude moje aktivita na blogu v březnu, ale doufám, že se sem dostanu alespoň jednou za týden, a že včetně povídky, která na Vás už čeká, fotky měsíce, jež už jsem připravila, něco málo ještě přidám.
V tomto měsíci, co se povídky týče, Vás čeká posledních jedenáct kapitol... A po povídce? Dáme si pár měsíců pauzu, snad mě do té doby napadne, co do blogu napsat, nebo co do něj přidat místo povídky, ještě uvidíme... Něco si pro Vás v každém případě připravím a dám včas vědět, až mě něco napadne.


Fotka měsíce

28. února 2013 v 8:35 | Nikinka |  Fotky
Únor nám končí, i dnes proto zveřejňuji fotku, která v tomto měsíci získala největší počet hlesů - je to fotka číslo 2. (66,7 a 2 hlasy).


XXVI. Kapitola

28. února 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku

Stela



Do půlroku, jsem s dětmi bydlela v tom domě, který jsem koupila. Bylo to trochu narychlo, ale já už potřebovala bydlet sama. S pomocí Vojty, jsem to zvládla a tak se mohla odstěhovat… Vojta však netušil, že mám pro něj jeden návrh. Upřímně řečeno, doufám, že až mu to řeknu, neodmítne mě, protože teď chci zase pomoct já jemu…
Odvezli jsme spolu dokonce i moje věci, pomáhal mi zkrátka do poslední chvíle, dokud jsem nebyla z domu matky úplně vystěhovaná. Nina mi taky pomohla. Vzala děti na procházku, abych se já mezitím mohla v klidu zabydlet. A Vojta pomáhal. Jak jinak?
Přemýšlela jsem, že bych ho za to někam pozvala. Jako poděkování. Někam na jídlo, dobrý zákusek a výbornou kávu ze Starbucks.
"Tak, odedneška, už tady konečně bydlíš, Stelo," řekl s úsměvem, když jsme se procházeli po domě. "Přeji ti, abys tady byla spokojená."
"Já si nepřeji nic jiného, Vojto," odvětila jsem upřímně. "Chci být konečně šťastná já a moje děti…"
"Budete, neboj… Tomáš už je dávno někde jinde, ten už se ti do ničeho motat nebude."
"Ještě jsi zapomněl, že jsou tady holky, za těmi prostě chodit bude, to mu zakázat nemohu."
"To sice ne, ale nějakou tu návštěvu zvládneš, toho bych se nebál," řekl a posadil se se mnou v kuchyni.
"Vojto?"
"Copak?"
"Co máš dnes v plánu?" zeptala jsem se.
"No, na dnešek jsem si nic neplánoval, tohle bylo skoro na celý den, takže nic, proč?"
Usmála jsem se… "Ale…Co ten úsměv?"zeptal se. "Že ty na mě něco zase chystáš?"
"Já? Vůbec nic! Jen mě tak napadlo, že bych zavolala Nině, ať se s dětmi chvilku zdrží a my si zajdeme popovídat u kávy, co ty na to?"
"To není špatný nápad," souhlasil, "ale copak chceš tak důležitého probrat, že se musí tvoje sestra ještě chvilku zdržet?" mrknul na mě.
"Buď pojď anebo nechoď, ale v tom případě ti nic neřeknu!"
"Dobře, ale nešlo by to tady? Přeci jen… Budeme mít klid…"
"Dobrá, ale já nemám tak dobrou kávičku, jako místní kavárna."
"Na kávě nezáleží, jen ty se tváříš nějak… podezřele, tak to na mě vyklop."
Vstala jsem a šla nejdřív udělat to kafe. K tomu jsem na talířek dala nějaké sušenky a dala je na stůl… "Nemáš hlad, udělám ti snídani," nabídla jsem se.
"Jedině, pokud se nasnídáš společně se mnou," odvětil na to.
"Udělám míchaná vajíčka, ty mám po ránu nejraději."
Tak jsem nám ještě udělala vajíčka a pak už jsem si k němu sedla.
"Nebudu tě dlouho napínat," začala jsem, "je vidět, že už netrpělivě čekáš, až se konečně vymáčknu… Chtěla jsem ti nabídnout… No… Zkrátka, nechtěl bys tady bydlet se mnou?" zeptala jsem se.
"Počkej… Jak bydlet?" bylo vidět, že je zaskočený.
"No jak se asi bydlí? Než si něco najdeš, můžeš zůstat tady…"
"Aha," řekl, "rád bych už někde bydlel, ale tvojí nabídku… Promiň, to přeci nemůžu."
"Co by bylo špatného na tom, že tady budeš s námi, dokud si nenajdeš vlastní bydlení?" zajímalo mě.
"Nic, ale nemůžu to po tobě přeci chtít!" opáčil…
"Ale můžeš…"
Povzdechl si. A než stačil cokoli namítnout, zeptala jsem se:"Tak co, bereš nebo ne?"
"No… Když já nevím…"
"Nic na tom přeci není, jen ti nabídnu pomocnou ruku, jak se říká, než si něco najdeš."
"Tak dobře," souhlasil nakonec.
Usmála jsem se. Měla jsem radost, chci mu přeci jen pomoct. Na tom nic není. Až si něco najde, nebudu mu bránit, aby se odstěhoval… Může jít, kam chce. Jen by se jistě cítil sám líp, kdyby bydlel u kamarádky, než u rodičů… "Děkuji, ale co děti," zeptal se potom.
"Není zač, to je přeci maličkost. A děti? S těmi přeci taky počítám. Můžeš se nastěhovat i s nimi…"
"Děkuji, Stelo, opravdu… Moc děkuji, jsi skvělá!"
"Zamálo. Můžeš se nastěhovat třeba hned, nebo zítra, to záleží jen na tobě."

Nakonec tedy zůstal, ale celý zbytek dne, byl zamlklý a přišel mi i neklidný. Když jsem se ho však zeptala, jestli se něco děje, vždy mi odpověděl, že je vše v pořádku. Já však věděla, že není, že ho něco trápí… Trápí ho snad to naše malování? Pokud jde o tohle, nemusí to dál řešit, je to vysvětleno a já už na to zapomněla…
Nebo mu přeci jen vadí, že tady teď bude bydlet? Ale proč? Sama jsem mu to přece nabídla, do ničeho bych ho nenutila, kdyby se rozhodnul, zůstat u rodičů. Rozhodnul se přeci sám…
Zajel si k rodičům pro pár věcí, vše jim vysvětlil, pro ostatní oblečení, si prý přijede zítra… Do večera, už s ním byla rozumná řeč, když šel spát, popřála jsem mu dobrou noc… Co se zdá první noc na novém místě, se prý splní, tak ať jsou ty jeho sny nejkrásnější. A kdoví, třeba se mu splní…

XXV. Kapitola

26. února 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku

Stela



To zase byl včera den! Co jsem si myslela? Mohlo mě to napadnout… Jak jsem to mohla dopustit? Zase. Bože, já jsem ale vážně pěkná kráva!
U snídaně, jsem skoro ani nemluvila, musela jsem pořád myslet, na ten včerejšek. Nevěděla jsem, co mám dělat, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet… Ale byla jsem zklamaná… Myslela jsem si, že jsem konečně potkala toho pravého a on? On se vypaří z Prahy a ten včerejšek?
Doufám, že se teď nějakou dobu neuvidíme, byla bych velice nerada, kdyby se tato situace opakovala. Měl mi rovnou říct, že budeme jen kamarádi! Ne na mě dělat oči!
"Stelo, můžeš mi říct, co ti dneska je?" zajímalo Ninu.
"Nic."
"Nic? Tak proč nemluvíš, proč jsi tak zamlklá? Stalo se něco mezi tebou a Vojtou? Včera jste spolu malovali ten tvůj byt, máma mi to řekla… Tak to jste si jistě popovídali, krásně vymalovali a možná nejen to," mrkla na mě.
"Nerada tě zklamu, sestřičko, ale jen to!"
"Promiň, já jen… já si myslela, že spolu…"
"Ne… Vojta to včera pěkně zkazil…"
"Ono se schylovalo k něčemu, k čemu dosud nedošlo?" usmála se.
"Nesměj se tak blbě, tohle směšné není… Měl by mi dát rovnou najevo, že mezi námi, nic nebudu! Ne na mě dělat oči, koukat po mě jako na svatý obrázek a nakonec…"
"Je mi to jasné… Takže se mohlo stát, ale nestalo… Třeba je v tom něco jiného, promluv si s ním…"
"Já jsem taky vdaná a dovolila jsem mu, aby si ke mně našel bližší cestu, on mě k sobě ale nepustí… řekl mi, že nemůže…"
"Třeba se ti přijde omluvit a příště, to dopadne jinak, pochop ho taky trochu."
"Jenže, co když já ho miluji?"
"Ach tak… A jsi si jistá, že i on tebe?"
"Po včerejšku ne!"
"Tak to bys měla zjistit, na čem jsi a až potom jednat…."
"Já vím, ale…"
Nevěděla jsem, co říct, protože jsem sama byla dost zmatená, co se včera stalo. Nebyla jsem si ani jistá tím, co bude dál a jestli se Vojta ještě vůbec ozve… Pokud to neudělá, udělám to já, protože chci vědět, na čem tedy vlastně jsem. Jsme kamarádi, nebo by z toho časem mohlo být něco víc, ale on prostě potřebuje jen čas? Netuším…
"Promluvím si s ním.." řekla jsem a ona s úsměvem souhlasně přikývla…
Když odešla, rozhodla jsem se, že si promluvíme hned - napsala jsem mu.

Vojta: Stelo, ty jsi tady? Nečekal jsem tě… Ahoj…
Stela: Ano, jsem tady.
Vojta: Zlobíš se na mě ještě kvůli tomu včerejšku?
Stela: Ráda bych věděla, na čem jsem… Jestli se zlobím nebo ne, to je teď jedno…
Vojta: Vím, že to asi nedopadlo podle tvých představ, věř, že ani podle mých ne…
Stela: Vážně? Nevypadalo to tak! Promiň, už se o tom nechci dál bavit, zapomeň na to.
Vojta: Tak to tedy rozhodně ne. Já ti to chci vysvětlit. Stelo, já… Já nechtěl přestat, prostě jsem najednou dostal strach…
Stela: Strach? A z čeho?
Vojta: Že to mezi námi dopadne jako mezi mnou a Sylvou.
Stela: Ale já bych se takhle nikdy nezachovala, Vojto!
Vojta: Já vím, že ne, jsem prostě vůl, promiň mi to, prosím, jestli můžeš… Mě to opravdu moc mrzí…
Stela: Nezlobím se. Zapomeň na to a netrap se tím… Poprvé, po dlouhé době, jsem šťastná… Včera jsme spolu malovali můj dům a bylo to fajn, až na ten závěr… Ale dobře, chápu tě, já přeci taky neměla ideálního manžela… Pokazil, co mohl a já se s tím jen těžko vyrovnala. Ten včerejšek, mě taky mrzí…
Vojta: No právě… Vím, že sis taky zažila svoje. Já bych ti prostě jen nerad ublížil… Včera jsem to totálně zkazil, promiň mi to, prosím. Ještě jednou se moc omlouvám, vážně mě to moc mrzí…

Včerejšek, se nepovedl, ale dá se to přeci napravit… Jsme přátelé, přeci se na sebe nevykašleme, jen pro jeden nevydařený den. A i kdyby v tom byla láska z jeho strany, kterou si zakazuje, v lásce neplatí žádná pravidla. Snažit se své city skrývat? K čemu to všechno Nakonec rozhodne srdce a nám nezbývá nic jiného, než jej poslechnout…

Padesát odstínů...

25. února 2013 v 20:50 | Nikinka
Série knih Padesát odstínů šedi, temnoty a teď už... pozor - i svobody, pobláznila čtenářky po celém světě - jen pro informaci, která mě samotnou překvapila, že v tak krátké době, od vydání první knihy, už třicet jedna milionů čtenářek po celém světě, miluje Christiana Greye! A když ještě odbočím ke třetí knize - jen pro případ, že by někdo četl první díl a zaujal ho tak, že by se dostal k Padesáti odstínům temnoty, což já stoprocentně ano - třetí kniha, této triologie, už je na www.bux.cz v předprodeji - její datům vydání je 30.7.2013, ale vše se zatím může změnit, tak uvidíme, já sama se knihy nemůžu dočkat a vyhlížím ji. Netrpělivě. Už aby to bylo!
Mám tu pro Vás malinkatý speciál ke knížkám - sama jsem na speciál byla zvědavá, avšak nechtěla jsem se podívat, dokud nebudu mít přečtený alespoň první díl této triologie, poněvadž jsem se bála, že by tam bylo něco, co by mi mohlo prozradit jakýkoliv obsah knih.
Je to krásně udělaná stránka - myslím to tak, že krásně, když vezmu v potaz, o čem knížky jsou... Možná to víte - já to nevěděla, když jsem si knížku koupila - myslela jsem si akorát, že tam budu mít detailně popsané scény - netušila jsem, jaké praktiky pan Grey provozuje!! Můj bože, nestačila jsem se divit, ale už mě to nepřekvapuje, už jsem u pane Greye, připravená na všecko.
Na stárkách nejdete knihy, životopis autorky, zajímavosti,...
Podívejte se ZDE a dozvíte se víc.

Nestíhám...

25. února 2013 v 13:20 | Nikinka |  Novinky
Ahoj zlatíčka,

doufám, že se máte dobře? Já si nemůžu stěžovat, i když nějak nestíhám udělat všechno, co chci. Takže hned na začátku, musím napsat, že nevím, kdy se tady zase ukážu - tento týden totiž zatím vypadá dost nabitě - hekticky.
Dnes jsem vůbec nepočítala, že se sem dostanu, ale opět se mi vybila MP3, takže ji musím dobít, jelikož bych bez ní nevydržela. Taky si něco připravuji a ještě jsem se nestačila hnout z místa, tak se dnes pokusím pokračovat, ať později všechno nedělám na poslední chvíli - to totiž nesnáším - když musím něco dělat ve spěchu - ale někdy to jinak nejde.
Omlouvám se i za to, že nestíhám navštívit všechny, které mám v oblíbených, já bych se ráda polepšila, ale někdy se toho na mě jak doma, tak tady, nachystá tolik, že nestíhám. Omlouvám se, že u Vás tolik nekomentuji - není to proto, že bych nechtěla, ale proto, že už sem nechodím tak často. Když mám chvilku času, netrávím ho u počítače, ale něčím, co je třeba udělat, nebo čtením. Zrovna mám za sebou přes šest set stran románu - ano, první díl Padasáti odstínů šedi, jsem přečetla, a hned se pustila do další knížky - teď čtu tu fantasy sérii a musím říct, že ve srovnání s tím, co jsem četla předtím, je to jako by mi někdo vlepil facku - musím si zase zvyknout, že čtu něco jiného, jelikož před Padesáti odstíny, jsem četla Vztahovou níž, což je taky román... Pak jsem si počkala na Padesát odstínů a totálně jsem se začetla! Je to první přečtený román, a první, který mě bavil. To, co se v mých očích autorce povedlo, se asi nepovede nikomu. Bylo vidět, že příběh psala dlouho, strašně, strašně dlouho, ale taky to podle toho vypadá - je to perfektně napsané - čtivě napsané, je vidět, že je to dlouhodobě promýšlené a propracované - což umí málokdo. Oceňuji to.
I když mě trochu mrzí, jak knížka dopadla, uznávám, že jsem to tušila a očekávala. I když to zkončilo celkem smutně a mě tak bylo pana Greye strašně líto, doufám, že se vše zpraví... Alespoň se můžu těšit na pokračování, jelikož bych to shrnula asi tak - sice smutně, ač jsem to opravdu čekala, ale zároveň napínavě.... Těším se na druhou knihu, těším se na Padesát odstínů temnoty, těším se na to, jak to bude probíhát dál, jak se to bude vyvíjet... Knížka skončila tak, že asi nevydržím tři týdny čekat, než si budu moct koupit její pokračování, takže jsem se hned po přečtení ptala, jestli je možno, koupit si knihu i bez pětiprocentní slevy - jelikož v běžném knihkupectví, kniha stojí 449Kč. Mamča říkala, že by to problém nebyl, že mi ji může zítra koupit, pokud chci. Samozřejmě, že chci. Knížky a všechno, co chci, nebo potřebuji, si patím sama ze svého, ale jelikož pomáhám doma, raději se ptám, jestli je možné, si koupit tu druhou... Je, takže se těším a hned jak dočtu Alchymistu, pustím se do toho románu.
Během týdne, bych se tady mohla snad podívat ještě v pátek, ale nic nemůžu slíbit, jelikož nemůžu vědět, co se do pátku bude dít... V případě, že bych tady nebyla, se nemusíte bát - blog je do konce měsíce připraven a na následující částečně taky.... Jak často tady v březnu budu, zatím netuším, ale pokusím se, aby to tak jednou za týden bylo... Březen ne z části připraven, ostatní články se tady snad objeví - zatím tady mám poslední část povídky - posledních jedenáct kapitol, pak si pár měsíců odpočinu já, a odpočinete si i Vy. Co bude dalšího, jestli bude ještě nějaká povídka, záleží na mě, ale taky na Vás - už jsme toho přečetly hodně a já bych chápala, kdyby chtěl někdo z Vás odpočívat. Sama jsem asi na hodně dlouhlo v lednu psala naposled... Něco dalšího, jsem v lednu dopsala, ale jestli tu budete chtít číst, záleží jen na Vás, protože nemusíte, není to nutné - navazuje to sice na nynější povídku, ale její konec, by se taky dal ukončit a nebo pokračovat, což jsem udělala - pokračovala jsem, ale veřejně to nikam dávat nemusím, jelikož pokračovat nemusíme, děj může končit tak, jak končí... Záleží na Vás, máte dost času, rozmyslet se. Do června stoprocentně, podle toho, jak budu stíhat já...
Zatím se mějte krásně, ahoj.

XXIV. Kapitola

24. února 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku
Poprvé za dobu, co vůbec píši, a co píši pravidelně, jsme při předchozí povídce, musela prvně přemýšlet, o čem chci vlastně psát? Přiznávám, že mě napadlo, psát přesně tak, jak píšu teď v této povídce. Michael už ne - tam bych se zbytečně opakovala…
Pak mě však nakonec ještě jedna taková napadla a já tak jen upravila původně tohle - protože tohle, už jsem v hlavě měla před tím, než jsem začala psát předchozí povídku… Musela jsem do té povídky o Mikovi, pár kapitol upravit… A teď mě tak napadlo, že bych ty upravené kapitoly, dala sem, sem původně patřily, ale budou tak, jak měly být…



Vojta



"Je to tady?" zastavil jsem se před dveřmi Stelina domu, v každé ruce pětilitrovou plechovku barvy. Byl to velký dům, při naší poslední návštěvě, jsem si nevšimnul všeho, ale dnes je vidět, že je opravdu poloprázdný… Moc nábytku tady není, majitelka si něco odvezla…
Také si vzpomínám, že nám říkala, že prý dům stavěli s manželem, ale ten se s ní rozvedl - pro ni a pro její dítě je tak dům prý až příliš velký… "Mně stačit bude, budeme tu tři a časem ještě nějakého potomka, plánuji," řekla, podívala se při tom na mě a s úsměvem dodala: "Partnera taky, takže tento dům, mi plně vyhovuje," řekla prví den, co to tady viděla…
"Ano, tohle je teď můj dům," usmála se.
"Nechce se mi věřit, že bys tohle všechno musela malovat sama," poznamenal jsem, když jsme pokládal plechovky s nátěrem, "je to velký dům…"
"A kdo myslíš, že by mi pomohl, když by ses nenabídnul ty? Nikdo. Mámu o to žádat nemohu, a sestru? Ach, Nina… Ta by se z toho všemožně vykrucovala, prý je z toho nepořádek, který ji potom nebaví uklízet… Takže bych to tady skutečně všechno vymalovala sama," odvětila… "Musím si zkrátka poradit sama." Složila svůj náklad hadrů, štětců a válečků vedle barev… "Kolik ženských maluje? Bez chlapa… Hodně a já nebudu výjimkou," řekla potom.
"Barvu jsi koupila sama."
Pokrčila rameny: "Zase tak moc nestála."
"Celý tenhle dům, sis platila sama… A ten už něco stál!"
"Myslím, že se půjdu převléknout do malířského," řekla.
Přikývl jsem, vděčný za chvilku samoty. Rád jí pomohu, ale dnes jsem rád za změnu prostředí… Od včerejšího dne, se totiž cítím celý nesvůj, doufám, že se mi tady podaří ten podivný neklid setřást.
Část toho neklidu měla na svědomí skutečnost, že si Stelu čím dál tím víc uvědomuji jako ženu. Začalo to tím dnem, kdy jsme se poprvé setkali a já si s ní mohl povídat osobně, byla milá, krásná a velmi, velmi přitažlivá. S každým dalším dnem, s každým rozhovorem a s každým pohledem se to vědomí stupňovalo…
Cítil jsem, že se od toho včerejšího večera, něco změnilo. A Stela to cítí také, je dnes nějak plachá a zamlklá… Otevřel jsem plechovku s barvou, a začal ji dřívkem promíchávat. Mezitím se vrátila Stela. Její džíny a košile, ve které přijela, byla pryč, nyní měla na sobě volné modré tričko, barvy jejich očí, a šortky. Najednou mi došlo, proč jsem ji zatím vždycky viděl jen v šatech a až dnes v kalhotách - v šatech na motorce, to by nebylo zrovna vhodné. Ty nohy byly fantastické. Dlouhé a pružné, hladké a štíhlé, prostě nádhera. Ňadra byla také skvostná. Zauvažoval jsem, jestli má na sobě jednu z těch krajkových podprsenek, které jsem včera viděl…
"Stalo se něco, Vojto?"
Provinile jsem sebou trhl a rychle uhnul pohledem. Když jsem se konečně přinutil soustředit se na své ruce, zjistil jsem, že barvu míchám tak rychle, až se na jejím povrchu vytváří pěna. Srdce mi tlouklo jako o závod a krev se mi hrnula úplně jinam než do mozku. Pane Bože, co mi to dělá? Jestli se teď nebudu držet pořádně na uzdě, úplně se před Stelou znemožním… "Ne, vůbec nic," odvětil jsem, nalil barvu do dvou plechovek a jednu jí podal. Sám jsem pak šel s jedním válečkem a plechovkou ke zdi.
"Začneme, ne?"
Pobaveně mě sledovala. "Dobře," přikývla.
Následující hodina, byla pro mě tou nejmučivější v mém životě. Nikdy by mě nenapadlo, že malování může být taková dřina. Pokaždé, když jsem pohledem zabloudil směrem ke Stele, našel jsem ji buď skloněnou nad plechovkou s barvou, čímž mi poskytovala zajímavý pohled na vystrčený zadeček, nebo se natahovala k nějakým těžko dosažitelným místům, a jak pohybovala válečkem nahoru a dolů, ňadra se jí čile pohupovala a dlouhé nohy napínaly… Ryzí a nefalšované mučení. Místnost, která se zezačátku zdála být chladná, se rázem oteplila.
Nad horním rtem, mi vyrazily kapičky potu a košile se mi začala lepit na záda. Přesto jsem se čas od času, musel podívat.
Stála na štaflích, natahovala se do rohů... Plně se soustředila… Mohl jsem na ní oči nechat! Trhnul jsem sebou, když jsem na ruce cítil něco vlhkého a studeného. Sklonil jsem hlavu a zjistil, že držím váleček za opačný konec… Barva mi protékala mezi prsty a stékala na podlahu.
Potichu jsem zaklel, utřel si ruku do hadru a odpotácel se ke dveřím - musím odtud pryč, i kdyby to mělo být jen na chvíli.
"Jsi si jistá, žes zamkla hlavní dveře," zeptal jsem se.
"Ano," odvětila, "vždyť jsi mě viděl."
"Půjdu se raději přesvědčit…" Za chvilku jsem se vrátil, zamknul dveře a začal si rozepínat knoflíčky u košile.
"Co to děláš?" zeptala se Stela a překvapením ztuhla.
"Je tady horko," odůvodnil jsem. Pohled jí sklouzl z obličeje, k mé hrudi…
"Proč jsi zamknul?" zajímalo ji. Polkla a s námahou odvrátila oči. "Měli bychom pokračovat v malování," řekla. Všimnul jsem si, že se jí třesou ruce. Položila váleček se štětcem na štafle a znovu po nich stoupala…
"Co to děláš? Říkala jsi, že použijeme červenou… Tohle je modrá…"
"Tak to zakryji," podívala se na zeď.
"Tak si při tom příště dávej pozor," usmál jsem se pobaveně.
"Podívej," otočila se ke mně, "nestarej se, já si to opravím." Rozčíleně zašermovala loktem a shodila při tom štětku, která ležela na vrcholku štaflí, ta vyletěla a obloukem padala k zemi. Stela ji chtěla zachytit, natáhla se a ztratila rovnováhu. Pustil jsem váleček, přiskočil k ní a ještě ve vzduchu ji zachytil. Přitisknul jsem si ji k hrudi a udělal pár kroků zpět. Jedna noha mi při tom uvízla v díře v igelitu…

Později, když jsem na ten okamžik vzpomínal, jsem si nedokázal vybavit ten pád. Myšlení se zastavilo. Líbal jsem ji dřív, než jsme stačili dopadnout na zem. Necítil jsem žádnou bolest, jen divokou rozkoš. Rukama jsem zabloudil k jejím vlasům - sponky povolily a zlatá záplava mi protékala mezi prsty… Silou svých úst, jsem jí rozdělil rty. Slyšel jsem, jak zavzdychala, a pak se mi její paže ovinuly kolem krku. Její dychtivost mě rozpalovala, z hrdla se mi vydral hluboký žádostivý sten. Jazykem jsem proniknul do jejích úst.
Překulil jsem se a uvěznil ji pod sebou. Moje polibky, byly teď hluboké a smyslné. Když jsem své boky umístil mezi její stehna, jako by se celé mé tělo rozepjalo do prostoru. Zasténala. Na hrudi jsem ucítil ztuhlé bradavky jejích ňader. Tenká bariéra jejího trička, byla najednou až příliš silná. Rukou jsem zajel pod jeho okraj. Břicho měla napjaté a hebké jako hedvábí. Zajel jsem výš a rukou přikryl její ňadro v krajkové podprsence.
Znovu zasténala a pevně se ke mně přitiskla "Vojto…" Její jazyk se prodral k mým ústům a pronikl dovnitř. Chvěla se horečkou, která se podobala té mé. Objímala mě stále pevněji, její prsty se zabořily do mých vlasů… Tiskla se ke mně, jako by pro ni celý svět přestal existovat.
Tohle už nebyl polibek, tohle byla předehra k milování… Ta myšlenka mě probrala. Milování? Jak mě to mohlo napadnout? Vždyť jsem ženatý! Ke svojí ženě, jsem cítil pořád nějaké závazky, i když už se mnou dávno nežije… Odtáhl jsem svá ústa od jejích a přinutil se, otevřít oči… Hned jsem toho zalitoval. Steliny rozpuštěné vlasy, vytvářely kolem její hlavy svatozář. Rty měla naběhlé od mých polibků. Její husté a tmavé řasy se zvedly a odkryly modré oči zamžené touhou. Jak jsem si kdy mohl myslet, že od té doby, co mě viděla, je odtažitá a studená? Musím si nechat vyšetřit očí. Nebo spíš hlavu.
"Stelo," shrnul jsem jí z tváře pramen vlasů a s rozkoší přitom vnímal hebkost její pleti. Dívala se na mě a touha se jí v očích odrážela, jako v otevřené knize. Než jsem si stačil uvědomit, co se chystá udělat, zvedla hlavu a přitiskla mi své rty na krk.
"Nepřestávej," zašeptala.
Nejraději bych si dal facku.
"Já nemůžu, promiň," řekl jsem. Můj hlas byl ještě obtěžkaný touhou.
"Cos to řekl?"
Zvednul jsem se a trochu se odtáhl… "Já… Až si najdu byt, chci se odstěhovat z Prahy… Nejsem zrovna ten pravý, se kterým by sis měla něco začínat…"
"Myslím, že jsem dost stará na to, abych za sebe rozhodovala sama…"
Pak se oblékla a nepromluvila ani slovo. Až teď jsem všeho litoval. Vždyť ona je tak krásná… Všimnul jsem si bolesti v jejich očích… Chtěl jsem něco říct, ale co? Že mě to mrzí? Tohle by asi nebylo správné… To by mi neuvěřila. "Stelo, já…"
"Nic neříkej, nechci nic slyšet. Jestli tohle chceš dneska dodělat, tak laskavě hni zadkem…"
Tak jsme se vrátili k malování… Celý zbytek odpoledne, proběhnul v tichosti, i domů, jsem Stelu doprovodil mlčky...

XXIII. Kapitola

21. února 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku

Stela



S tím svým novým bydlením, už jsem chtěla trošku hnout a tak jsem se dívala, co by se dalo dělat… No, jeden takový dům, který by nám stačil, jsem našla a tak jsem tam hned zavolala, že mám zájem…
Později jsem si uvědomila, že než se přestěhujeme, nějakou dobu, to ještě potrvá, ale má radost, byla tak velká, že jsem na to vůbec nepomyslela…
"…Ano, měla bych zájem o ten dům…. Je možno, přijet se na něj podívat?"
"Ale samozřejmě, zajisté, paní Pokorná. Ovšem…" věta zůstala viset ve vzduchu.
"Copak, nějaký problém?"
"Dům je vybaven jen z části, taky by potřeboval vymalovat a navíc, možné je také to, že se vám nábytek nebude líbit a tak potrvá, než se do domku trvale přestěhujete…"
S tím jsem nepočítala, ale domek, se mi líbil a tak jsem tuto situaci chtěla vyřešit tím, že si promluvím s maminkou, abych tady ještě zůstala, pokud to bude nutné…
"I tak, mám o ten dům zájem, chci jej koupit… O vybavení a to malování, si hlavu nedělejte, to zvládnu…"
"Ale říkala jste, že máte malé děti…"
"Ano, to mám, ale než si dům zařídím, mám kam jít i s dětmi," ukončila jsem debatu.
Nakonec tedy ta žena byla ráda, že dům kupuji a mohla jsem se přijet podívat, až mi to vyjde, což jsem byla moc ráda…
Odpoledne, jsem to s mámou probrala u kávy… "Budu si kupovat takový větší domek, mami…"
"Vážně? A kde jsi na něj tak rychle vzala?"
"To není důležité, prostě si můžu koupit vlastní byt," usmála jsem se.
Ač nechápala, nadšeně odpověděla: "To jsem ráda, mám radost za tebe, Stelo," usmála se také….
"Ale má to jeden háček," přiznala jsem…
"Já věděla, že to nebude jen tak… Jaký háček?"
"Dům prý není plně vybaven, původní majitelka, si z něj asi něco odnesla a taky by prý potřeboval kompletně vymalovat… A tak jsem tě chtěla poprosit, jestli bych tady s dětmi ještě nemohla zůstat, než si to zařídím?"
"Ale jistě, samozřejmě, že můžeš, Stelo… A co to ostatní, jako je voda, topení… Funguje vše, jak má?"
"Ano… Prý jsou vyměněná i okna… Je to čtyři roky stará novostavba. Zatím jsem dům viděla jen z obrázků na internetu, ale plánuji se na něj přijet co nejdříve podívat."
"To se mi ulovilo, bála jsem se, že to bude nějaké starší stavení, na kterém bude moc práce, sama bys to nezvládla…" oddychla si…
Tak to bychom měli, máma souhlasí, tak jsem klidná, nechci ji už tady dlouho otravovat, ale v tomhle případě, mi nic jiného, než poprosit ji, abych tady ještě mohly zůstat nezbývalo…
Sešla jsem se s Vojtou, a o všem mu nadšeně vyprávěla, nabídnul se, že mi s tím malováním rád pomůže…Jeho pomoc, jsem nakonec vděčně přijala…

"Jsem strašně rád, že už jsi nějaký dům našla," řekl.
"To já taky, tedy až na to, že ještě hned tak bydlet nebudeme…"
"Ale budete, neboj. Když ti pomůžu, stihneme to. Pokud by ti to nevadilo, rád bych ti pomohl i s tím vybavením…"
Zaskočilo mě to, nevěděla jsem, co na to mám říct… Tohle přeci nemohu přijmout, tohle po něm nemohu chtít!
"Nezlob se, Vojto, jsi strašně hodný a já ti moc děkuji, za tvou ochotu a pomoc, ale tohle přijmout nemohu, promiň…"
"Ale proč bys nemohla, můžeš…"
Nechtěla jsem to dál rozebírat… "Trvám na svém, ale děkuji, opravdu…Jakou kávu, si dáme dnes?"
Opravdu jsem mu byla vděčná, ale nemohla jsem to přijmout a tak jsem raději mluvila o něčem jiném… Ale on mě pořád přemlouval, tak jsem nakonec souhlasila.
Když nás doprovodil domů, před domem, jsem se ho zeptala, jestli nechce na chvilku dál… "Můžeme si spolu dát ještě teplý čaj… Máma není doma, ta se vrátí kdoví, kdy - šla se svými kamarádkami na drby," usmála jsem se…
"No já nevím, je pozdě, a… A tvoje děti, už budou chtít jistě spinkat, přečteš Natálce pohádku a pak půjdeš jistě také ráda konečně do postele… Nerad bych rušil," odvětil…
"Uděláš mi radost, když mé pozvání přijmeš," řekla jsem.
"No tak dobře," souhlasil a tak jsme tedy šli…
"Můžu tě o něco poprosit?" Přikývl… "Dej prosím Nelu do postýlky, já se postarám o Natálku a pak postavím na ten čaj… Postýlku, mám v ložnici… Nahoru po schodech, a potom hned ty první dveře naproti…" poprosila jsem…
Trvalo mu to nějak dlouho, a tak jsem se raději šla podívat, jestli je vše v pořádku… Nechala jsem tam koš s čistým prádlem! To musela být podívaná! Rychle jsem ho odnesla a omluvně řekla: "Promiň, nestihla jsem to vyžehlit…" veškeré moje podprsenky a oblečení, jemu na očích! Bože, to je ale trapas!
"To nic, je to jen oblečení… No i když… Těch krajkových podprsenek si nešlo nevšimnout," mrknul na mě. Zrudla jsem jak rajče a raději odešla, bez komentáře…
Dali jsme si tedy ten čaj… Pořád mi bylo trapně, styděla jsem se, že tu mám nepořádek s tím nevyžehleným prádlem v koši… Když Vojta odcházel, políbil mě na rozloučenou, ale pak řekl: "Promiň..."
"Nic se nestalo, nic se neděje, to je v pořádku," uklidnila jsem ho…
"Já bych na tebe jen hrozně nerad tlačil, když vím, že…"
Dala jsem mu prst na ústa a odvětila: "Kvůli tomu, se ty netrap, Vojto… Je mi s tebou moc hezky, ale…"
"Já vím, nemusíš mi nic vysvětlovat," řekl a zlehka mě políbil na čelo… "Dobrou noc, hezké sny…"
"I tobě," řekla jsem a taky jej políbila…
Na ten dům, jsem se skutečně jela podívat hned druhý den a koupila jsem ho… Malování se taky konalo… Vojta mě tam vzal na motorce. Ano, seděla jsem na motorce, já, která se jich bojím jako čert kříže.
Nasedla jsem, chytla se Vojty za pas a mohli jsme vyrazit… Nakonec se mi to líbilo a já se nadšeně k Vojtovi přitiskla a tu jízdu si užívala. Byla to naprostá paráda.

E L James - Fifty Shades of Grey - Padesát odstínů šedi

20. února 2013 v 17:50 | Nikinka |  Z mé knihovny
Knihy patří mezi věci, které na světě miluii ze všech nejvíc. Číst si ve volném čase knížku, je pro mě lepší, než jej využít jakokoli jinak. Knížky, jsou pro mě prostě radost. Miluji je! Je v nich tolik fantazie! Jsem schopná za knížku utratit tolik, kolik za nic jiného. Měsíčně, si koupím alespoň dvě až pět knih, a i to je pro mě málo - jelikož čtu často a hodně. Není pro mě problém, přečíst několik set stránek během pár dní...
Mým nejoblíbenějším žánrem, jsou asi sci-fi knihy, ale přečtu si klidně i cokoliv jiného - ovšem vyjínkou jsou romány - ty nepatří mezi mé oblíbené, poněvadž jsem asi až do teď nečetla žádného dobrého autora nějakého románu.
Když se vrátím k předchozímu článku: Ani tento měsíc, jsem knihkupectví neopustila bez sci-fi, ale taky jsem si odtamtud odnesla román - erotický román... (Což je překvapující, jelikož mě tento žánr skutečně nebere a už vůbec ne erotický román). Ale jelikož jsem první kapitolu románu Padesát odstínu šedi, četla už na internetu, na oficiálních stránkách Knížního klubu a začalo to hned od začátku zajímavě, neodolala jsem a prostě jsem se MUSELA podzvědět, jak bude pokračovat.
Knížku, jsem obdivovala už v ledu, jenže cena mi téhdy s množstvím knih, které už jsem si chtěla zaplatit "vadila" a tak jsem si počkala do února. A knížku mám konečně doma - ještě dva dny a 607 stran, mám přečtených...
Ovšem, je pro mě opravdu složité, tuto knížku stručně popsat, protože to prostě tak docela nejde. Já si ji pamatuji od začátku, až po kapitolu, kterou jsem naposled četla dnes. Taky Vám toho nechci napsat moc, abych Vás nepřipravila o celý obsah.... A že je tlustý - no uznejte - 607 stran - knížka obsáhlá podrobně a tlustá jako prase!! Ale ke svému překvapení, musím říct, že velmi, velmi, velmi dobrá, čtivá, zajímavá.... Tada... Hlavně pan Gray, je zajímavý a vemli tajemný! Nechutně bohatý Podnikatel... S velmi zvláštními a drahými koníčky. Ale taky strašně hezký! Ale jak píši, pan Grey, má jedno velké tajemství - takovou místnost, které říká "herna" Červená mučírna.
Dvaadvacetiletá studentka litaratury Anastasie, se jednou vydá na pohorovr do fitmy, kde Christian Grey pracuje, aby s ním udělala rozhovor, který měla dělat její kamarádka Kate, ta však onemocní, a tak se na ten pohovor dostaví Anastasia, která bude Greyem okouzlená od prvního okamžiku. Christian je mladý, hezký, chytrý a taky tajemný... Anastasii dočista změní život. Ta si uvědomuje, že i přes veškerá ta tajemství, se ji líbí - je jim posedlá. I Christianovi se tato mladá a krásná dívka líbí a i přes veškerá svá varování, že by se od něj měla držet dál, protože není chlap pro ni, ji taky nedokáže odolat. Líbí se mu, touží po ní, ovšem za vlastních podmínek...

Původní anotaci knihy, jsem napsala podle sebe. "Podle svých podmínek", ano, skutečně podle svých... Ráda bych prozradila víc, ale věřte, že kdybych začala psát, převyprávím Vám celou knihu - to bych nerada, protože pak by nemělo cenu to číst...
Uznávám, že zjištění, co je ten krásný chlap zač, bylo překvapující, ač jsem to čekala, začínalo mi to postupně všechno docházet... Později, jsem jenom s otevřenou pusou hleděla, podle jakých podmínek... A divila jsem se, že Ana na to kývla - ovšem že ano, to by nebyla knížka... ¨
I když je to erotický román, ve kterém je erotika popsaná do posledního puntíku, a snad ještě dál - tam, kam už by možná fantazie některých nedošla, čte se jedním dechem. Je to opravdu zajímavá kniha. Čtivá a dobrá. Ani se nedivím, že je to Bestseller.
Sice už jsem u konce a to za pouhé tři dny, ale i tak se těším, jak bude kniha pokračovat dál a jak bude děj potom pokračovat v další knize Padesát odstínu temnoty. Třetí kniha, této triologie, má být přeložena do češtiny letos v červnu... Cenově, jsou ty první dvě odlišné, ale podle mě stojí za to, ty paníze za knihu dát, jelikož si myslím, že její tloušťkou se to rozhodně vyplatí. Jen prní díl, má těch stran 607, druhý pak 656. A já pevně věřím, že nejsem jediná, komu se líbí, i když je opravdu velmi, velmi podrobná - najdou se však tací, kteří píši, že byli Padesáti odstíny šedi zklamaní, nebo dokonce i ti, kteří prohlásili, že jim kniha po čase připadala nudná... Mně to nepřipadá nudná a nejsem ani nespokojená, já to knížku doslova hltám, ne kvůli tomu, jaký romám to je - věřte, či ne, tohle není můj styl, ale tím, jak zajímavá kniha je, i přes to, jaká je obsahově. Opravdu detailní, opravdu do posledního puntíku, ale spisovatelka si pohrála s knížkou krásně, to musím uznat, protože je to opravdu velmi čtivé.
To, jesli je někdo zklamaný, nebo jestli to někoho nudí, je věc názoru. Já takový nemám - mě knížka rozhodně nezklamala... Ovdivuji autorku za tolik stran a za to, že tak hezky poutavě psala, protože psát tak, aby to čtenáře bavilo, je umění, to neumí každý...

Zdravím

20. února 2013 v 15:37 | Nikinka |  Novinky
Ahoj, zlatíčka,

po nějaké době, jsem se sem zase na chvilku dostala, abych o sobě dala vědět. Žiju, ale nestíhám... Nebo spíše - někdy nemám ani náladu. Za poslední týden, se neodehrálo moc věcí, které by stály za zmínění, ale rozhodně to nebyl špatný týden - dal se. Tedy až na to, že jsem musela v tomto počasí k lékaři - kde jsem skysla dvě a půl hodiny, ale dopadla jsem dobře - ještě nejsem slepá dočista, takže další kontrola na očním opět až za rok. Strašně nerada tam chodím, ale nic se nedá dělat.
Taky jsem v ten den, musela přežít návštěvu u své "milované" tety, ale dobře, je to sestra mé mamky, takže ji respektuji - ovšem to je tak všechno, protože mezi námi, je to jinak.... Nemá mě ráda, ale to je vzájemné - já taky moc ne. Asi to zní ošklivě, ale mám pro to své důvody. Viděla jsem babičku, která u nás naposledy byla před pěti týdny. (To mi připomíná, že jsem zvědavá, jestli přijede tuto sobotu, nebo se zase na něco vymluví jako obvykle). No... Uvidíme.
Po zbytek týdne, jsem byla ráda, že už nikam nemusím, protože to počasí, už nás všechny tady doma, leze krkem. V sobotu, jsem po měsíci opět jela do Opavy, abych si nakoupila něco na čtení... Nakonec jsem si řekla, že se budu trochu krotit a koupila si jen toho Archymistu a těch Padesát odstínů šedi, které právě čtu - ale dál to raději nerozebírat, to po mně vážně nechtějte. I když, je pravda, že kdbych chtěla, dokázala bych dopodobna napsat, o čem jsem četla. A možná mi řeknete, že jsem blázen, ale těch 607 stránek, mám skoro přečtených. Dávám tomu tak dva dny. Jsem do toho táááák zažraná, až se tomu sama divím! Já, která jsem nikdy román nečetla... Tak já ho právě čtu, a ještě obsahově takový, jaký je. Ale i když obsah knížky je tak podrobný, jak jsem psala, knížka je to zajímavá.... Budu si muset koupit druhý i třetí díl, i kdybych nechtěla, jelikož všechny na sebe navazují...
Asi by bylo lepší, knížce věnovat článek zvlášť, ale alespoň něco k ní napsat, pro Vaši představu. Čtu ji od neděle. Hned ze startu, jsem si přečetla čtyři kapitoly, v pondělí dokonce šet a včera čtyři. Později jsem se dokonce přistihla, že jsem knížku otevřela a chtěla jsem číst pátou, pak jsem si ale řekla, že už je pozdě, že se nechám překvapit do zítřka - tím jsem myslela dnešek, a tak jsem napjatě četla i dneska.
Dneska už mě bolí oči, ale skončila jsem celkem otevřenou a napínavou kapitolo, tak si ji večer ještě přečtu. A Vám se pokusím tu knížku nějak přiblížit.
Prozatím se s Vámi loučím, a pokusím se stihnou alespoň některou z Vás, na Vašem blogu navštívit. Mějte se krásně, ahoj...
Vaše Nika