Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Leden 2013

Co Vás čeká v Únorui?

31. ledna 2013 v 8:35 | Nikinka |  Novinky
Únor, je krátký měsíc, přesto doufám, že pro Vás budu mít nějaké články. Zatím je připravena jen povídka, jejiž pokračování, se Vám doufám, bude líbit. S tou, můžete počítat stoprocentně. Pro fotku měsíce, taky budete moct hlasovat.
Jak to bude s dalšími články v měsíci, už záleží pouze asi jen na mé aktivitě, která bude doufám normální, nerada bych, aby byla nulová. Pokusím se, být tady, co nejčastěji to půjde...
Mám připraven článek, speciálně jen pro tento měsíc, který doufám, že stihnu vložit včas.


Fotka měsíce

31. ledna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Fotky
První měsíc v roce 2013, dnešním dnem končí... I v lednu, jste mohli hlasovat pro fotku měsíce, a vybrali jste fotku číslo 1. (42.9% a 3 hlasy).


XIV. Kapitola

31. ledna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku
Předchozí kapitola, se asi některým z Vás nečetla moc dobře. Věřte nebo ne, ani mně, se napsala dobře… Vojty mi bylo líto a tak slibuji, že to vynahradím jak Vám, tak jemu. Ještě mu na světě bude krásně, nebojte se...



Vojta



Když jsem se z toho konečně trochu vzpamatoval, šel jsem zpátky do domu, sednul jsem si do křesla a chvíli jen tak přemýšlel. Nad vším, co se mi honilo hlavou…
Později, jsem si otevřel knížku, že svoje myšleny na chvilku zavedu jiným směrem, možná se trochu odreaguji a bude mi zase o něco lépe… Později, jsem si šel udělat kafe, a posadil se k televizi… Po hodině, jsem však zjistil, že mám dlouhou chvíli, že mě ta televize nudí a že vlastně bez dětí a manželky, je mi nějak smutno… Žádná práce nebyla, nic, co bych mohl udělat doma… Uklizeno bylo… A já zůstal sám.
Sednul jsem si k počítači a brouzdal po internetu… Byl jsem se podívat i na internetové seznamky… Tedy… Jen na profily lidí… Tak nějak jsem totiž cítil potřebu, svěřit se někomu, ale nestál o to, aby to byl někdo z rodiny… Teď mi stačil cizí člověk, který by mě prostě vyslechl a neměl k tomu žádné poznámky, kterých bych se dočkal u mámy…
A tak jsem se šel podívat na tu seznamku. Já a na seznamku. Obyčejně tohle nedělám, nevysedávám to, protože jsem nikdy nevěřil tomu, že tady můžu potkat osudovou lásku… Nebo, že bych si s někým mohl rozumět stejně dobře, jak s člověkem, kterého můžu normálně vidět. Také jsem nikdy nevěřil, že lidem, kteří jsou od sebe daleko, může vydržet vztah na dálku, nikdy jsem nedával přednost tomu, jak já říkám "bavit se s počítačem", raději jsem dával přednost osobnímu kontaktu… Nikdy jsem nevěřil tomu, že když vám někdo pošle svou fotku a řekne, že na ní je on, nebo ona. A už vůbec nevěřím tomu, že když se takoví lidé sejdou osobně, sejdou se opravdu ty osoby, které se navzájem viděly na fotkách…
Jenže, já jsem od toho dne, na tohle všechno, věřit začal. Tedy až na to, že moje kamarádka, nebyla z daleka, a já ji tak klidně mohl vidět a dotknout se ji, mluvit s ní, slyšet její hlas… Já jsem od té doby, na té seznamce, seděl skoro pořád a díky té seznamce, jsem se znovu zamiloval…

Narazil jsem na profil, jedné mladé ženy, která tam však měla fotky jen svých děti… Nevěděl jsem sice, jak vypadá, ale byla online, tak jsem to zkusil. Napsal jsem ji. V tu chvíli, by mě nenapadlo, že si najdu skvělou kamarádku, se kterou si budu rozumět a že ta moje kamarádka, bude nakonec i víc, než jen kamarádka… A tak jsem naprosto nezkušeně, napsal první, co mě napadlo… Chvilku jí však trvalo, než odepsala a já se vlastně ani nedivil, kdo by odepisoval na tohle hned? Je vidět, že jsem seznamku nikdy nezkoušel, ale po pár minutách odepsala…

Vojta: Čípak jsou tak krásné děti?
Stela: To jsou moje děti…
Vojta: Jak jsou staré? Taky mám dvě děti.
Stela: Vážně? Tak to musíte být od rána do večera v jednom kole… Ty moje, jsou ještě malé, tak mám malé starosti, ale až budou velké, nastanou velké starost…
Vojta: To máte asi pravdu J. Moje děti, jsou ještě taky malé. Terezka (starší), má dva roky, Kubík (mladší), tak ten má šest měsíců…
Stela: Natálka (starší), je stejně stará, jako vaše Terezka, Nelinka… To je ještě miminko…
Vojta: Tak to jste jistě s manželem pyšní rodiče, když máte dalšího potomka.
Stela: Manžel s námi nežije…
Vojta: Promiňte, to mě moc mrzí… Omlouvám se.
Stela: To je v pořádku. On… No… Ale, nechme to, je to trošku složitější, víte, nerada bych vás zatěžovala svými problémy. Vlastně jsem tu jen z dlouhé chvíle… A také proto, že bych nerada ventilovala svoje problémy po celé svojé rodině, už tak mají každý vlastních dost! Tajně doufám, že tu najdu jak se říká "spřízněnou duši", které se budu moci svěřit a která mi porozumí, chápete?
Vojta: Nedovedete si představit, jak vám rozumím. Já sem taky za normálních okolností nechodím. Vlastně ani netuším, o čem se takoví lidé baví? A jestli chcete, mohu na sebe prozradit také to, že moje manželka se mnou taky už nežije… Zrovna dneska, asi definitivně zmizela z mého života. Taky se nechci o svých problémech bavit s rodinou, nerad je zatěžuji, tohle bychom si měli vyřešit sami…
Stela: To máte pravdu…
Vojta: Takže taky hledám někoho, kdo mi porozumí, stejně jako vy…
Stela: Nezlobte se, já už budu muset pro dnešek končit, Nelinka pláče, asi má hlad… Nebo chce přebalit… To víte, manžel, se nezachoval nejlíp, teď je pryč a já jsem na dvě malé děti sama, takže mě potřebují… Snad se tady ještě někdy potkáme… Nashledanou, mějte se hezky.
Vojta: Samozřejmě, jistě, jen jděte, ať na vás malá moc dlouho nečeká… Určitě budu moc rád, kdybychom se tady ještě potkali a trošku víc, si popovídali… Mějte se krásně, nashledanou…

Bylo mi líto, že už musela jít, ale třeba si opravdu ještě někdy popovídáme. Byl bych moc rád… I když to bylo takové nic, i to nic, mi trochu ulevilo a mně bylo alespoň o trošičku lépe…

XIII. Kapitola

29. ledna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku

Vojta



"Sylvo, tohle přece není řešení!" nesouhlasil jsem.
"Ne? Copak ty vidíš jiné, Vojto?"
"Hádat se a rozvádět jen kvůli tomu, že já bych něco udělal v něčem jinak než ty, například, že bych šel s dětmi dříve domů od své matky, když jsou malé, mi jako řešení nepřipadá…"
"Ale já do toho rozvodu nezahrnuji jen tohle, Vojto! Copak ty máš pocit, že je mezi námi vše v naprostém přádku? Já takhle žít nechci…"
"Jak 'takhle'?"
"Neměli jsme se vůbec brát," opáčila.
"No to máš pravdu," souhlasil jsem, "to neměli. Celá ta famílie, byla úplně zbytečná, když se za dva a půl roku, rozvádíme!"
"No když to bereš takhle… Já jsem si tě brala z lásky, zlato."
"To já přece taky! Jenže, někdy mě tak napadá, jestli naše děti, jsou plodem lásky? Co mi k tomu řekneš?"
Byla tiše, neřekla ani slovo. Jen se mi zpříma dívala do očí, ale neřekla nic… Což jsem si vyložil po svém a zabolelo mě to…
"Nebyly," řekl jsem tak tiše, že mě mohla slyšet jen ona…
V jejích očích, se však objevily slzy a stejně tiše, jako před chvilkou já, odpověděla: "To není pravda, Vojto. Milovala jsem tě. Strašně moc, i když jsme byli oba úplně jiní… Naše děti, se z lásky narodily, to je taky pravda."
Najednou, bylo do breku i mně. Tak proč to tedy kazí, proč říká, že bychom se měli rozvést? Nechápal jsem. Měl jsem sto chutí, pořádně s ní zacloumat, aby se konečně vzpamatovala… Tohle není ta Sylva, kterou jsem poznal, která mi tolik popletla hlavu, do které jsem byl tolik zamilovaný…
"Ale já tě mám rád, miluji tě! Miluji vás všechny! Nechci o vás přijít."
"Já nevím, co se stalo, Vojto… Poslední dobou prostě cítím, že si nějak nerozumíme a já to tak nechci. Děti, ty ti nikdo brát nebude. Můžeš je vidět kdykoli budeš chtít," řekla.
"Ale i takhle, je stejně uvidím málo… Chci být u toho, když moje děti vyrůstají, nechci je teď opustit a vidět jen pár hodin… A když máš pocit, že si nějak nerozumíme, dovol, abych se k tomu taky nějak vyjádřil já…"
"Dobře, co si myslíš ty?"
"Co si myslím já? Že to tak není, Sylvo. Já si nemyslím, že si nerozumíme, ale pokud máš ty pocit, že si tedy nerozumíme, dobře, můžeme si o tom popovídat a společně k něčemu dojít, ale rozvádět se, to je hloupost… Já tě přece…" nenechala mě domluvit a skočila mi do toho: "Tohle nemá cenu, prosím, netrapme se oba…" už se chystala, že odejde i s dětmi, ale já jí to nedovolil… "Počkej, neodcházej, pokud to tedy nechceš vyřešit, půjdu já…"
Zalapala po dechu: "Ale… Tohle je přece tvůj dům. To nemůžu, nemůžu tady zůstat…"
"Ale můžeš, je tu dost místa pro všechny tři, já si něco najdu… Tví rodiče, by asi nebyli moc nadšení, kdyby ses k nim nastěhovala s dvěmi malými dětmi. Zůstaň tady. Půjdu já… Pokud nechceš, nemusíš tady zůstat bydlet, můžeš si něco najít pro sebe a pro děti, ale než něco najdeš, tady máš dveře otevřené, Sylvo…"
Na chvilku, jsem si tajně přál, aby si to ještě rozmyslela a zůstala tady se mnou, doufal jsem v to, ale ona se nenechala přemluvit ani k tomu, aby tady s dětmi zůstala ona, a já šel hledat něco jiného… Uklidňoval jsem ji, že nemusí mít strach, že než si něco najdu, budu u rodičů, ale bylo mi to k ničemu.
"Jsi moc hodný, ale nejde to. I přesto, ti mockrát děkuji, Vojto…"
Než sbalila sobě i dětem věci, alespoň jsem se s nimi rozloučil… Věděl jsem, že už teď se mi po nich stýská, což teprve za pár hodin, dnů, týdnů, či měsíců… Bylo mi z toho moc smutno…
Když přišla s kufrem, nabídl jsem se, že jí pomůžu, i když mi to neskutečně moc trhalo srdce a já měl pocit, že i když jsem chlap, každou chvíli, budu brečet… Svolila a nechala mě, abych jí ty kufry odnesl do auta…
Než si sedla za volant, rozloučila se a letmo mě políbila… "Měj se krásně a hodně štěstí, Vojto…"
Pak nasedla do auta a byla pryč… Já tam jen tak stál a díval se, jak mi její auto, mizí před očima a měl jsem pocit, že jsem ztratil to nejdůležitější, co jsem v životě měl…

Plyšový medvídek

28. ledna 2013 v 18:23 | Nikinka |  Téma týdne
Co napsat na téma týdne plyšový medvídek v mém věku? Tak, jako jsme vzpomínala na své Vánoce, když jsem byla malá, tak asi i teď si můžu zavzpomínát na to, jak jsem zrovna plyšové medvídky milovala, když jsem byla malá. Měla jsem jich spoustu. Kolem třiceti. Vždycky jsem si je posadila na postel do písmene L a když jsem potom spala, byla jsem jimi doslova obklopená! I ve svém věku, mám k některým těm medvídkům, určitou "vazbu", protože jedno jsem dostala k narozeninám, druhého k svátku, třetího k Vánocům - tak ten zrovna na půdě neskončil a ani neskončí, ten je totiž od rodičů, toho jsem si brala s sebou, když jsem jela poprvé sama do lázní, tudiž ten medvídek, byl pro mě něco, bez čeho, jsem se prostě neobešla.
Když mi bylo devět let, dostala jsem od rodičů k narozeniném, svého prvního ME TO YOU medvídka, a od té doby, mi je kupovali pořád. Jsou sice drazí, ale strašně krásní. Nikdy jsem si s nimi však nehrála, protože tihle, na hraní nejsou. Má jich sice jen pár - deset, ale je to dost na to, abych si je tu nechala - ač se za to ve svém věku stydím, ale každého toho medvěda, jsem dostala od rodiny. Dva dokonce úplně nečekaně. Jednoho obrovského od rodičů k šestnáctinám a druhého, menšího, ale také velkého od své sestry k osmnáctinám. Tito medvědi, jsou tady spíše jako dekorace, ozdoba, a pamatka na toho, od koho jsem ho dostala, nikdy jsem si s nimi nehrála, a i když bych je asi měla schovat, ještě jsem to neudělala a pořád tady tu svou malou sbírku mám.
Jako každé dítě, jsem i já měla ráda, plyšové hračky a právě medvědy, nejvíce. Moje sbírka na půdě, tomu odpovídá víc, než dost! Jedině ty chlapaté šedé, s modrými čumáčky a bílým půntíkem, jsem si tady nechala, jsou krásní. Jednoho, mám dokonce i na klíčích, ty větší schovávám, aby nebyli tolik vidět, ale dát je na půdu, aby tam začali tuchnout, se mi nechce, na to, jsou ti medvědi moc drazí... A navíc, opravdu je mám většinou dárkem a navíc od těch, které mám nejraději....

Zdravím

28. ledna 2013 v 17:50 | Nikinka |  Novinky
Ahojky, zlatíčka,

jak se daří? Doufám, že se máte všichni skvěle a pokud ne, snad se máte alespoň lépe? Tím nechci říct, že mně by se dařilo nedobře, to ne, ale bohužel, od Nového roku, jsem se stále nezastavila a jediné, co v poslední době dělám, je to, že obíhám doktory - už toho mám tak akorát, ale nedá se nic dělat.... Do toho, zase sem tam přijdou i osobní nepříjemné věci, ale zatím jsem vše vydržela, tak to snad zvládnu i teď.
Musím se moc omluvit, že jsem se tu dlouho neukázala - tentokrát, u nás byl díky nepřiznivému počasí, které tady panuje, už několik dní, problém s proudem. Od neděle, ho skoro celý minulý týden vypínali, do toho jsem měla jet k zubaři, kam jsem díky počasí nakonec nedojela - tady u nás je toho sněhu požehnaně, cesty, byly dost kluzké, dělaly se jazyky.... Tak snad to vydržím, jelikož další termín, máme až na 8.4.2013. Pokud to počasí dovolí, tento týden, jedu ještě k doktorovi s mamčou... Pokud ne, budeme se muset obě přeobjednat.
V pátek, jsem byla u kadeřníka, tak mě těší alespoň to, protože jinak, se občas přihodí, že bych se v poslední době na všechno nejraději vykašlala.... Ale alespoň to, mi trochu zvedlo náladu, udělat si pěkný den s mamkou a sestrou a k tomu, se nechat ostříhat a díky tomu, zase vypadat líp - zlapšit si náladu.... Bylo to na celý den, takže jsem si ve čtvrtek uklidila, protože v pátek, bych se k tomu nedostala... A jak tak uklízím, pípne mi mobil.... Jelikož byl čtvrtek, netušila jsem, kdo by to mohl být... "To bude určitě Vojta..." přemýšlím nahlas. A už jsem přemýšlela, co mu odepíšu.... "To je mu podobné!" Jenže on to Vojta vůbec nebyl! Stuhla jsem, když jsem četla, protože ta zpráva byla od dědy.... Co by mi děda mohl chtít? A pak jsem stuhla ještě víc, a poté jsem se začala smát, prože mi došlo, co píše... Stálo tam:

Která volí Zemana, té se ucpe lulana!

"Bože!" říkám si. "Ten náš děda!" Už jsem mu chtěla z legrace tak jako on mně, napsat, že mně nic takového nehrozí, protože ani jednoho volit nejdu a Zemana, tak toho už vůbec ne... Ještě téhož večera, mi volala, ať volím Karla, jelikož si musím uvědomit, že jedině s ním, nám bude dobře, že mám v žilách kapku modré krve po babičce Jince.... Že mu to mám slíbit.... Já ale nechtěla ani jednoho. Ale nakonec je Zeman prezidentem, a abych pravdu řekla, věděla jsem to i bez mého hlasu...
Zvednul mi tím náladu, rozesmál mě, a ani to netuší! Neměla jsem však čas, jít volit. O víkendu vůbec a v pátek jsem v tu dobu, byla pryč. I tak bych volila Zemana. Sice původně, bych byla pro někoho jiného, ale když jen mezi Karlem a Milošem, tak jedině Zeman. No a děda? Ten to asi těžko rozdýchával Ten ho nechtěl.... Ale co se dá dělat? Nějakého prezidenta, naše republika mít musí. A když už s tím není děda spokojen, mě alespoň rozesmál tou zprávou, protože v poslední době, moc důvod ke smíchu nemám. I proto, se omlouvám, že jsem tady zase nebyla, blog je to poslední, na co mám náladu, na co myslím. Spíš se snažím, přečkat to četbou dobré knížky, nebo přijít na jiné myšlenky, poslechem dobré hudby - dělá mi to radost a nemyslím tolik na věci, které mě trápí. U knih, se uklidním, relaxuji a přemýšlím nad jinými věci, jsem duchem tam, co zrovna čtu a pak tím pádem zapomínám na to, co mě trápí... Zrovna mám za sebou Železného krále a za chvilku, dočtu i Železnou dceru. Je to zajímavé, pěkné... Vtáhlo mě to do děje. Takže na zbývající dvě knihy v sérii, se moc těším. Jelikož je březen měsícem knih, rozhodně toho jako každým rokem využiju, mám už něco nakoupeno, ještě si budu kupovat světový bestseller od Irského mistra fantasy a sci-fi - Michaela Scotta. Moc se těším, protože má vážně hlavu, na něj snad žádný autor nemá. Žádný!
Co se blogu v únoru týče, je z části připraven. Čeká Vás povídka, a snad ještě něco připravím, jelikož v poslední době, je blog to poslední, co by mě zajímalo - musím řešit jiné, důležitější věci, kterými doufám, že projdu, že to zvládnu. Zatím jsem ani jeden článek mimo povídku, neměla čas a ani náladu připravit. Ale pokusím se. Zatím můžete počítat s povídkou. Mimochodem, jsme už dál, tak snad se Vám líbí?
V březnu, to zatím netuším, jak častá, bude moje aktivita, zatím i v tomto měsíci, můžete počítat s posledními kapitolami povídky. Já osobně, to s tím čase pro blog, v poslední době nějak honím. Nemám na něj už tolik času, a tak ač nerada, uvažuji o tom, že až skončí povídka, blog buď zruším, nebo na nějakou dobu pozastavím. Pokud tu povídku alespoň někdo z Vás čte, nerada bych to utla. A co bude s blogem po povídce, se zatím uvidí...
Neměla bych plašit dopředu, ale jedno je jisté - pokud blog nezruším, pozastaven nějakou dobu, zřejmě skutečně bude - chystám se do lázní a pokud mi to výjde, ráda bych jela na jaře.... To znamená, že k blogu, se asi nedostanu. Noťas nemám a přistup na internet, mít nebudu. Pokud to bude fungovat na dospělem stejně jako na dětském, domů se dostanu každou neděli, to jsem většinou vždy bývala s rodinou, tentokrát, by tomu nebylo jinak....
Pokud bych si blog nezrušila, a měla bych čas, něco připravit, už bych alespoň to málo, měla, ale zatím o tom nebudu moc psát, protože by to bylo aktuální až pár měsíců po povídce.
Články do konce tohoto měsíce, jsem připravila. Brzy, se zase ozvu, pokud to bude možné, příští týden, bych se tu zase ukázala. Zatím se mějte krásně, mám Vás ráda...
Vaše Nika

XII. Kapitola

27. ledna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku

Stela



Úplně první věc, která mě napadla, když jsem viděla toho hajzla, jak se tam lísá k té slepici, byla, že se rozvedu. Co nejdřív. Už jsem s ním nechtěla mít nic společného. Mezi námi dvěma, byl prostě od toho dne, definitivní konec, a i kdyby mě na kolenou prosil, ať se vrátím, za žádnou cenu, bych to neudělala. Zkazil to. Na celé čáře a už to nevrátí, má smůlu… Takže jsem se chtěla rozvést. Nemělo cenu, to nechávat tak, jak to je…
Jak bych si mohla být jistá, že to neudělá znovu? Jak bych mu mohla věřit po tom, co jsem viděla? Dál vedle něj spát a probouzet se, dělat, že se nic nestalo, ale uvnitř sebe, se užírat a v noci, brečet do polštáře? To jsem nechtěla, za to mi ten prasák nestál! Zahnul jednou, zahne zase!! A já to trpět nehodlám… Co si vlastně myslí, že je? Za koho mě má? Co si myslí, že udělám já? Že mu budu vařit, prát, žehlit a starat se o děti, zatímco on je bůhvíkde a bůhví s kým? Tak to teda ne! Rozvedu se…
Jenže… Pak jsem si uvědomila, že by kvůli tomu, mohly být problémy… Lidi, by si mysleli, že děti nejsou jeho a bůhví, co ještě. A navíc… Ani Natálka, ani Nelinka, nemohou za to, co se děje… A tak jsem se rozhodla: než si sbalím svých pár švestek a definitivně odejdu, domluvíme se, že zůstaneme manželé… Kvůli dětem. Kdyby záleželo jen na mně, rozvedu se, ale tady už nejde jen o nás, ale i o ty děti…
Pak už o něm nechci do konce svého života slyšet. Zklamal mě, hodně. Myslela jsem, že je to fajn chlap, fajn táta. Že je to člověk, se kterým zestárnu… Najednou jsem se rozbrečela…
"Sakra!!" a v tom zazvonil telefon, já jsem to nějak neregistrovala: "Dejte mi laskavě všichni pokoj! Nechci nikoho vidět a s nikým mluvit!" křičela jsem… Ale telefon byl neúprosný, tak jsem jej nakonec musela vzít: "Prosím, kdo volá?"
"Stelo, to jsem já… Můžeme si promluvit?" byl to Tomáš.
"Dej mi laskavě pokoj!! Já si povídat rozhodně nechci!! Jak to dopadlo tenkrát, když jsme se viděli poprvé?? To sis chtěl taky povídat. A já kráva, jsem to nechala dojít tak daleko… Byla jsem opilá to ano, neuvědomovala jsem si, co dělám… Možná… Ale jedno jsem vědět měla… Že jsi neskutečný hajzl, se kterým si nemám nic začínat, protože ty, to všechno zkazíš!! Nech mě na pokoji, Tomáši a už mi nevolej, prosím. Nech mě být!!" ukončila jsem to a zavěsila…
Ten všivák si ještě dovolí, zavolat mi? Kde bere tu odvahu? Měla jsem takový vztek, že kdyby tady teď byl, házela bych po něm vším možným, co by mi přišlo pod ruku… Asi bych si tím moc neulevila, ale udělala bych to…
Netrvalo dlouho, a telefon, začal zvonit zase… I když jsem nejdřív nechtěla, nakonec i ten zvedla… Na druhém konci, byla naštěstí moje sestra, jinak bych ten telefon asi vyrvala ze zdi…
"Ahoj, Stelo, jak se vám daří? Jste všichni zdraví?"
"Ahoj, Nino, jsme zdraví, ale nedaří se nám dobře…" odvětila jsem popravdě…
"Copak něco se stalo? Vy jste se s Tomášem pohádali?" zajímala se a dodala: "Zníš nějak divně…" moje sestra, mě umí vždycky povzbudit… Jak jinak, bych asi měla znít?
"Kdyby jen to, Nino… Kdyby jen to!"
"Počkej… Takže se něco stalo. Vy jste se s Tomem opravdu pohádali… Nemám k tobě přijet, popovídáme si, všechno mi řekneš, třeba se ti uleví…"
"Asi dneska nebudu ten nejlepší společník, ale jak chceš…"

Nina přijela za půl hodiny. Nakonec, jsem byla i ráda, že je tady. Opravdu se potřebuji někomu svěřit a poradit, co mám dělat. Já už byla s rozumem v koncích… Na jednu stranu, jsem se chtěla rozvést, nemá cenu, být spolu, ale na druhou strnu, jsem myslela na děti… A taky jsem si uvědomila, že naše děti, jsou teď to jediné, co nás spojuje… A chtělo se mi z toho brečet…
"No ty vypadáš… Stelo, tys plakala, že?"
Vtom jsem se neudržela a rozbrečela se… "Já už nevím, jak dál, Nino," vzlykala jsem… "Všechno se nějak zvrtlo, všechno, dopadlo tak, jak jsem si to nepředstavovala… A teď nevím, co bude dál," povzdechla jsem si plačtivě.
Pozvala jsem ji dál a nabídla kávu… Pak jsme se posadily a ona se znovu zeptala: "Co se stalo, zlato?"
"Tomáš… On má milenku…" odvětila jsem.
"Cože?? Myslíš to vážně? Ale to přece není možné… Vždyť…"
"Slyšíš dobře. Dneska jsem ho načapala!"
"Jak načapala. Ty jsi za ním šla?" zeptala se.
"Jo. Vzala jsem Natálku a Nelu… Vypravily jsme se za ním procházkou s mámou… Zrovna jsme se vracely z nákupu… Chtěly jsme jej překvapit… A on… Byla tam s ním nějaká žena…" znovu jsem se rozbrečela…
Vzala mě za ruku a začala utěšovat: "No ták, Stelo, to bude v pohodě, uvidíš…"
"Tohle, v pohodě určitě nebude, Nino. Když si představím, jak dlouho mě asi podvádí… A já o tom vím až odedneška…" vzlykala jsem dál.
"Co budeš dělat?"
"To teď netuším… Děti… Musím myslet taky na naše děti…"
Pak jsem ji raději poprosila, ať mi povykládá, co je u nich doma nového, nebo bych se snad musela zbláznit… Ale shodly jsme se na jednom: půjdu odtud. Ještě dneska… Když odešla, zavolala jsem mámě, a poprosila, jestli nemůžeme bydlet u ní, dokud si něco nenajdu. Souhlasila… Tak jsem nám sbalila kufry a šla i s dětmi.

XI. Kapitola

24. ledna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku
Tak, tento dílek, chci věnovat Monice, s přáním všeho nejlepšího k jejím dnešním narozeninám!

Život Ti píše
zas o rok víc,
slovíčkem psaným
chci tedy říct:
Žij podle svého,
měj pevné zdraví,
narozeniny oslav tak,
jak se slaví.
Popíjej víno,
písničku zpívej,
s veselou náladou
na svět se dívej...

Krásné nerozeniny, Moni.

MÁM TĚ MOC RÁDA!




Stela



Čas běžel. Natálce byly dva roky, když jsme s Tomášem zjistili, že čekáme dalšího potomka. Jaké milé překvapení to bylo, když nám lékař oznámil, že to bude opět holčička a tak jsme s Tomem začali přemýšlet, jak se děvčátko bude jmenovat…
Abych pravdu řekla, měla jsem trošku strach, když jsme se dozvěděli o další holčičce. Bála jsem se totiž, že bude Tomáš zklamaný, že to není kluk. Ale on, byl nadšený a na miminko se moc těšil…
"To nevadí, že je to zase holčička. Chlapečka, můžeme mít přeci příště. Hlavně, že bude naše dítě zdravé, to je přece nejdůležitější," řekl…
"Máš pravdu, zlato, hlavně, že bude zdravé, je jedno, co se nerodí, podstatné je, že bude v pořádku," usmála jsem se.
Celé těhotenství, bylo až na pár maličkostí klidné a bezstarostné. Miminku, se dařilo dobře a my nikdy neslyšeli, že by bylo něco v nepořádku… Měla jsem z toho radost, upřímnou radost… Na naší dcerku, jsem se těšila den ode dne víc a víc. Tomáš, byl opět přítomen u každé prohlídky a doma mi s Natálkou hodně pomáhal. Jeho pomoc, jsem nejvíce ocenila, v posledním stádiu, když už jsem byla opravdu unavená a všechno mě bolelo… Porodu, jsem se tak nemohla dočkat… Občas přišla pomoct i moje maminka, která brávala malou na procházku do parku a chodila hlídat, když jsme s Tomášem jeli k lékaři… I ona mi tím moc pomáhala. Nemusela jsem se bát, že zůstala Natálka doma sama bez dozoru, věděla jsem, že na mámu, je spolehnutí a že si spolu rozumí. Natálka, byla s babičkou nejraději. Líbily se jí procházky v lese, když se mohla dívat na různá zvířátka, pak také krmení kechen, ale často to prý dopadalo tak, že to těm kačenkám skoro všechno spapala… Mohla jsem být klidná, že je v dobrých rukou…

Když se narodila naše druhá dcera, všechno proběhlo, jak mělo a nenastaly žádné komplikace. Holčička byla zdravá, to pro nás bylo to nejlepší, nic lepšího, jsme si ani přát nemohli. Pojmenovali jsme ji Nela…
Když nás pustili z nemocnice, těšila jsem se na Natálku a jak mi máma říkala, Natálka se zase těšila na maminku a malou sestřičku…
Na procházky jsme tak po několika týdnech, chodívaly čtyři. Vždycky se k nám přidala máma, která si s radostí vezla vnučku v kočárku… Občas, nás místo maminky, na procházkách doprovázel Tomáš, když neměl zrovna moc práce a to jsem potom já byla ta nejšťastnější žena pod sluncem, když jsme mohli být všichni spolu pohromadě…
Byli jsme všichni tolik šťastní a spokojení, že jsme ani nepomysleli, že můžou přijít špatné dny, plné starostí, a že ty dny, nebudou lehké ani pro jednoho z nás…
Tomáš trávil čím dál tím víc času v práci, na mě a na děti, neměl vůbec čas… Jak jsem později zjistila, ani ho nechtěl mít. Protože kromě jeho rodiny, pro něj byla důležitá ještě jedna osoba. Důležitější než my. A Tomáš, se tak ukázal, že není takový, za jakého jsem ho měla… Domů chodil pozdě, táhl z něj alkohol, nebo byl nalitý jako dělo! V takovém stavu, jsem ho nemohla pustit k dětem… Byl nesnesitelný, vulgární a choval se ke mně dost ošklivě… A aby toho nebylo málo, pak se ještě skutečně objevila osoba, která pro něj byla důležitější…

Jednou, když jsme šly s mámou nakupovat, rozhodla jsem se, že s dětmi Tomáše překvapím, a navštívím jej v práci… Tak jsme tedy vyrazily… Jeho sekretářka, byla příjemná paní, se kterou jsem si ráda popovídala už dřív, když jsem za Tomem občas přišla… A mile ráda, jsem ji viděla i tehdy….
"Dobré odpoledne, Olinko," pozdravila jsem, "je Tomáš u sebe?"
"Dobré odpoledne, paní Pokorná," pozdravila, "ano, je u sebe."
Netušila však, že není sám… "To jsem ráda, přišla jsem ho s dětmi pozdravit…" Nechala jsem děti chvilku s Olgou a šla za manželem…
Nebyl sám. Byla s ním nějaká ženská, která se k němu nějak měla… A líbali se… Pane Bože, já jsem tak pitomá kráva!! Samozřejmě, že si mě všimli, Tomáš začal hned koktat: "Stelo… J-já… to není… jak to… Vysvětlím ti to!"
Nepotřebovala jsem nic vysvětlovat, co jsem viděla, mi bohatě stačilo k tomu, aby mi došlo, co se za těmi dveřmi dělo, k čemu se tak schylovalo… Práskla jsem dveřmi a se slzami v očích a plná nenávisti k němu, jsem odtamtud vyběhla, jako smyslů zbavená… Tomáš vyběhnul za mnou…
"Stelo, prosím tě, počkej! Vysvětlím ti to!"
Nechtěla jsem nic slyšet… Začala jsem do něj bušit pěstí a řvát: "Ty hňupe, hajzle jeden! Jak jsi mi to mohl udělat?!! Chtěla jsem ti udělat radost a přijít se za tebou podívat… Ty jsi takový neskutečný hajzl! Ty jeden pitomče!!"
"Stelo, já…"
"Nechci nic slyšet! Nic mi nevysvětluj!! Ty jsi neskutečný kretén, Tomáši, víš to? Jak jsem mohla být tak blbá a dopustit to všechno? Hajzle jeden, ubožáku, nechci tě už nikdy v životě vidět, rozumíš?! Dej pokoj mně, i dětem, jdi si za ní a dělej si co chceš!!"
"To není tak, jak to vypadá!!" křičel, ale to už mě moje matka táhla za ruky pryč… Vzala jsem kočár a nechala toho hajzla, ať si jde, kam chce a dělá si, co chce. Mě, ani holky, už nikdy neuvidí…

X. Kapitola

22. ledna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku

Vojta



Sylvu, jsem navštěvoval v porodnici často. Doma mě bylo samotnému po holkách smutno, tak jsem je musel vídat, jak nejčastěji to šlo… Věděl jsem, že musím chodit do práce a že mám spoustu povinností, ale na návštěvu, jsem si rád čas našel… Dcerka i manželka, se měly dobře a tak doktor řekl, že je brzy pustí… Měl jsem z toho velkou radost. Nemohl jsem se dočkat, až je budu mít obě doma…
"Všechno je v pořádku, paní Jánská. Miminku se daří dobře. Holčička se má čile k světu… Brzy vás i s dcerkou, pustíme domů," slyšel jsem pana doktora, při jedné z mých návštěv…
"To jsme moc rády, pane doktore. Už bych byla ráda doma," usmála se Sylva.
"To věřím. Tak ať se vám i malé daří, paní Jánská," rozloučil se.
"Děkuji, pane doktore," odvětila a dodala: "Děkuji za všechno."
"I já moc děkuji, doktore."
"Není vůbec zač, je to přeci moje povinnost. A pokud jde o Terezku, nebojte, je v pořádku."
To mě potěšilo ještě víc. Byl jsem za to moc rád. Terezka se totiž narodila dříve… Když jen pomyslím na to, čemu se to nevinné dítě vyhnulo, děkuji za to Bohu. Děkuji Bohu za to, že je naše dcera zdravá…
"No vidíš, Vojto," vytrhla mě Sylva z mých myšlenek, "brzy nás pustí domů. Jsem tak šťastná, zlato. Ani nevíš, jako moc," usmála se.
Tušil jsem to, bylo to znát. Byla spokojená a její spokojenost, byla vidět. "Já jsem taky moc rád. Doma, se po vás už všichni ptají a nemohou se dočkat. Máma se těší na vnučku, však ji znáš… Koupila jí nějakou soupravičku a kupovala by dál a dál…" usmál jsem se.
"Vážně? A jakou? Je hezká?" zajímalo ji.
"To nevím, ještě mi nic neukázala… Ale určitě ano. Byla nakupovat předevčírem a zdržela se tam dlouhé hodiny, takže určitě vybírala nejen v jednom obchodě."
Moje matka ty nákupy, plánovala už dopředu, takže živě vidím, jak to tam muselo vypadat, ale tím jsem Sylvu raději nezatěžoval, řekla by mi, že moc utrácí a že to není třeba…
"Tak to si živě dovedu představit, zlato. Znám tvou matku velmi dobře," řekla po chvíli, ale dál, to nerozváděla…
"Těší se," odvětil jsem, "mluví o Terezce celé dny… Jo… Málem bych zapomněl…" odmlčel jsem se a dodal: "Byla se tu na ni podívat… Když jsem nabídl, že se můžeme podívat i za tebou, odmítla, že prý tě nechce vyrušovat. Ať si odpočineš, že si jí doma užiješ dost, že ti se vším pomůže…" nadšeně jsem jí o tom všem vyprávěl a sám se dcerky a Sylvy doma nemohl dočkat, kdybych jen tušil, co všechno se stane za dva roky, asi bych si to rozmyslel s tím ženěním i s dětmi…

Terezka rostla jako z vody. Bylo to takové hodné, klidné dítko už od narození. Dělala nám velkou radost, byli jsme na ní patřičně hrdí… Nedokázal jsem si představit život bez Terezky, byla moje sluníčko, moje radost, moje všechno na tomto světě, byl jsem na svou dceru tak pyšný! Svou manželku, jsem miloval tak moc, že to ani popsat neumím, byla tím nejlepším, co mě v životě potkalo… A já po jejím boku, byl moc šťastný.
Dala mi dceru, kterou jsem miloval. Nedokázal jsem si představit, že bych Sylvu ztratil… Netušil jsem, že za pár let, budou to jediné, co nás spojuje naše děti. My dva budeme navždy odcizení a už k sobě cestu nenajdeme…
Ale když se mi po dvou letech od narození Terezky, narodilo druhé dítě, syn, zdravý, krásný, nenapadlo mě nic špatného… Do budoucna, jsem viděl jen růžově a jediné, co jsem si dokázal představit, bylo, jak jsme všichni šťastní…
Když jsem malého Kubíka viděl poprvé, představoval jsem si, jak jdeme všichni čtyři na procházku, a jsme šťastná rodinka, jak si děti spolu hrají a Terezka učí brášku novým věcem… Maloval jsem si to v hlavě všechno tak krásné! Ale nakonec všechno bylo jinak…
Sylva se po půl roce od narození syna, změnila k nepoznání. Zase jsme se spolu jen hádali, až jsem začal přemýšlet, jestli to všechno, mělo vůbec cenu?
Opět začala chodit na tu svou kosmetiku a pokud možno, já jsem zůstával doma, staral se o dvě malé děti, zatímco ona byla bůhví kde, a někdy mě trápilo, i to, jestli je vůbec sama??
Nejvíc líto, mi bylo těch dětí, až na druhé straně jsem přemýšlel, co bude s námi. Snažil jsem se to všemožně držet při starém, ale podařilo se mi to jen zřídkakdy… Měl jsem Sylvu moc rád. Jak se to mohlo všechno během tak krátké doby pokazit? Nechápal jsem…
Jednoho dne, už jsem tomu nemohl nečině přihlížet, musel jsem si popovídat. Na rovinu.
"Kde jsi byla?" zeptal jsem se jednou večer, když se moje žena odněkud vracela…
"U matky," odvětila klidně.
"Víš vůbec, kolik je hodin?"
"O co ti zase jde?"
"O to, že už nejsi sama, Sylvo. Uvědomuješ si to vůbec?? Máš dítě. Máš dvě děti! Malé děti, které by tohle dobou, měly spát…"
"Podívej, Vojto, Terezku i Jakuba, jsem vzala s sebou! Je o ně postaráno! Spinkaly už u babičky… Když dovolíš, půjdu je uložit do postýlek a potom se tady klidně můžeme hádat do rána!" odvětila podrážděně a jak řekla, mlčky šla s dětmi, aby je dala spát.
Když se vrátila, podrážděně mě vybídla: "Prosím, teď máš prostor, můžeš pokračovat… Vyčítat mi kdeco a hádat se, jak dlouho chceš!"
"Nebuď taková… Já se nechci hádat, jen jsem prostě řekl svůj názor. Na tom přece není nic špatného…"
"To není, ale…" Přerušil jsem ji: "Uvědom si, že už jsi matka, to je hodně důležité víš… Měla by ses chovat více zodpovědně. Naše děti, jsou ještě malé…"
Pak ale řekla něco, co mě ranilo, protože tohle, jsem rozhodně nechtěl… "Já už mám toho tak akorát dost. Už to takhle dál nejde, Vojto, to musíš vidět sám… Nejlepší asi bude, když to necháme být, stejně už se nedá nic zachránit… Nejlepší asi bude, když se rozvedeme," řekla a já v tu chvíli netušil, co na to říct…

IX. Kapitola

20. ledna 2013 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Čas na lásku

Vojta



Po roce manželství jsem byl šťastný, i když to tak předtím svatbou nevypadalo. Často jsme se kvůli tomu hádali, Sylva, byla nervózní, chtěla, aby všechno dopadlo tak, jak si představovala a nic se nepokazilo… Aby náš svatební den, byl tím nejkrásnějším dnem, na který nikdy nezapomeneme… To všechno, se jí splnilo. Byli jsme tehdy oba šťastní a spokojení…
I dnes tomu tak je. Vím, že po roce, člověk nemůže soudit, protože neví, co bude za týden nebo dokonce za další uplynulý rok, ale já dopředu viděl jen růžově a nenapadlo mě ani ve snu, že by se něco mohlo pokazit. Nepomyslel jsem na to. Proč taky? Neměl jsem důvod.
Jednou večer, když jsem přijel z práce, stála Sylva u plotny a připravovala večeři. Stůl, byl slavnostně prostřen, hořely svíčky, kuchyní to lákavě vonělo… Nestačil jsem se divit. Večeři ve dvou a k tomu při svíčkách, jsme už dlouho neměli… Nechápal jsem. Něco slavíme? Sylva, má dnes narozeniny? O tom bych věděl.
"Ahoj, miláčku," pozdravil jsem a spěchal k ní, abych ji mohl políbit.
"Ahoj, broučku," odpověděla s úsměvem. "Doufám, že máš velký hlad, připravila jsem večeři…"
"Ty jsi byla u kadeřníka a na kosmetice." Nešlo si nevšimnout, jak jí to slušelo. Byla krásná, okouzlující.
"Aby ses za mě nestyděl, až budu…"
"Ale kdepak," políbil jsem ji, "jak tě to napadlo?" Pak jsem dodal: "My něco slavíme?"
"No, můžeme to pojmout slavnostně," usmála se. Co se děje? Snad se to brzy dozvím…
Při večeři, byla tajemná a nechtěla mi nic prozradit, ale já naléhal a neléhal, a tak mi to řekla, i když prý původně chtěla až po večeři…
"Jsem těhotná, Vojto. Budeme mít miminko," řekla nadšeně. Usmál jsem se. "Opravdu?"
"Opravdu."
Měl jsem takovou radost, že jsem ji neuměl ani popsat. "Sylvi, to je to nejlepší, co jsem kdy slyšel! Mám takovou, takovou radost!" šel jsem k ní a znovu ji políbil. "Miluji tě, strašně moc!"
"Já tebe taky, zlato… Jsem tak šťastná!" řekla a objala mě.
Taky jsem byl. Moc. Nemohl jsem se toho miminka dočkat. Tolik jsem se na něj těšil… Sylvě, těhotenství prospívalo, byla den ode dne krásnější. Její bříško, měsíc, za měsícem větší a moje nervozita a nedočkavost silnější…
Celé těhotenství, proběhlo bez problémů. Miminko, bylo zdravé a my šťastní. Těšili jsme se z dobrých zpráv, které jsme se od lékaře dozvídali, těšili jsme se na naše první miminko…
Narodila se nám krásná, zdravá holčička Terezka Ona, i její maminka, byla v pořádku a já si nemohl přát víc. Viděl jsem to malé stvořeníčko, když jsem Sylvu navštívil prvně od porodu, a oči, se mi zaleskly slzami dojetí. Byla tak krásná a roztomilá! Celá maminka.
Byl jsem tím nejšťastnějším otcem na světě. Měl jsem po svém boku milující manželku a krásnou, zdravou holčičku. Co víc si přát?