Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Říjen 2012

ACϟDC Live At Circus Krone 2003

31. října 2012 v 17:31 | Nikinka |  ACϟDC
Tak, poslední den v měsíci, zakončím koncertem AC/DC. Snad se Vám bude líbit... Co bych já dala za to, abych tam stála a viděla je .



Po třech měsících...

31. října 2012 v 16:45 | Nikinka |  Novinky
... se opět pustím do dalšího vyprávění. Takže, abych si ten začátek, který je pro mě vždy nejtěžší trošku příjemněji doprovodila, pustím si do sluchátek AC/DC a jsem připravená, můžu se do toho pustit. Budu se snažit, vnímat obojí, abych pro případ, že by mě zase nějaká jejich písnička inspirovala, mohla pokračovat podle toho - věřte, že to tak někdy je!
Název mě zatím nenapadá, ale myslím, že by se povídka mohla jmenovat Čas na lásku, uvidíme, budu muset přemýšlet, možná se k tomu během psaní dostanu. Těším se na to, že tentokrát v povídce bude vystupovat někdo jiný, rozhodně je to pro mě něco jiného. Hrdinu povídky, ve své hlavě mám dokonale... Snad bude tak dokonalý i na tom pomyslém papíře. Hlavní hrdinka, taky chybět nebude. Jako celek, to mám v hlavě zatím pěkně zamotané, než to rozuzluji, ale znáte mě, já vždycky končím dobře.
O tomto vyprávění, jsem už přemýšlela dřív, než jsem začala psát svojí zatím poslední povídku. Takže... Některé kapitolky, co jsou v této poslední, patřily původně do té, kterou jsem ještě připravovat nezačala. Jenže, pak mě napadlo, že bych ještě mohla zkusit Mika, tak jsem ten děj trošku upravila a dopadlo to tak, jak to je. Ty kapitolky, pro následující povídku, nejspíš používat nebudu, musela bych je malinko poupravit, až bych řekla, trošku přikořenit a co se pořadí týče, byly by jinak. Jak? Kapitola 24 by se upravila a byla by v pozdějším pokračování jako první, kapitola 30 by byla později druhá, taky trošku poupravená, a kapitola 26, by byla později poslední - věřte nebo ne, vážně by se spíše hodily pro následující, než tu předchozí... Ale jak říkám, musely by se maličko upravit a přikořenit... Protože jsem celý děj přispůsobila předchozí povídce.
Nerada bych k povídce něco prozradila, ale asi pro ni platí: Zakázané ovoce chutná nejlépe. Asi tak nějak, bych charakterizovala děj, a myslím, že si to dost "užiju". Držete mi palce, ať se na to v půlce nevykašlu...

Co Vás čeká v Listopadu?

31. října 2012 v 8:35 | Nikinka |  Novinky
Listopad, bude nejspíš nejslabším měsícem. Mrzí mě to, ale poslední dobou, mám poměrně časté potíže se svým počítačem. Takže článku v blogu, hlavě videoklipy, budu muset omezit, nebo přestat vkládat úplně....
Už jsem začala i psát, jenže... Jak jsem zjistila, ručně, to tedy rozhodně nepůjde. Ručně, bych to zvládla tak za půl roku dopsat! Zkrátka, psát ručně, nezvládnu tak, jak jsem běžně zvyklá psát. Píšu ob den, nebo jak mě to chytne, vždy dvě kapitoly... Se psaním ručně, bych nestihla ani jednu kapitolu, natož dvě! Bolí mě ruka a navíc, mám problém to po sobě přečíst! Tak nevím, nevím, co mám dělat, protože netuším, co se stane v tomto případě se starouškem, když do něj budu ob den ukládat ve wordu kapitoly? Jenže... Já chci, potřebuji psát! Zkusila jsem si to tolikrát, že mě to prostě chytlo a tak vlastně ani nic jiného neumím. Notebook si teď dovolit nemůžu, a když, tak jen, pokud na něj budeme mít, což teď nemám... Snad bude na Vánoce, ale počítat s tím, to nemůžu. A tak se pokusím, vyřešit to jinak. Jelikož mám tři roky starý monitor, nerada bych se jej zbavovala, jen kvůli tomu, že mozek je starý devět let! Nevím, jestli si tím nějak pomůžu, ale chci si koupit flešku, hned jak budu mít na učtě penízky na dárečky a natahat fotky z počítače na ni a pak je z něj vymazat. Opravdu nevím, zda to pomůže, ale budu doufat, že ano...
Počítač sice není důležitý, bez něj se obejít dá... Pamatuji si, že když jsem jezdila do lázní, byla jsem bez něj několik týdnů... Dokázali jsme se zabavit jinak s kytarou na klíně po večerech, to bylo stokrát lepší, než sedět před noťasem a čumět do něj.... (Kde jsou ty časy? Už se to nedá vrátit, ale vzpomínky, mi pořád zůstaly.) I přesto, bych to ráda ještě zkusila a třeba počítač fleškou zachráním. Byla bych moc ráda, kdyby to bylo na pár let.
Sice jsem se tři měsíce těšila na to, že si zase něco napíšu, a zatím to vypadá, že na psaní, můžu myslet leda vesnu, ale věřím, že problém, se vyřeší, že si nakonec ještě něco napíšu...
(Co budu psát, to už víte, ale jak to budu psát, to teda vážně netuším, po tom ručním psaní! Netroufám si to strčit do počítače, nebo se mi snad totálně, dočista sesype. Asi už to nebude tak fajn, jako, když jsem si tak pohodově psala. Možná bych měla říct i psali, protože některé, jsem sama nepsala. Mrzí mě, že jsem právě u těchto, nesměla uvést spoluautora. (Na to jméno, bych byla extra pyšná! Ten človíček, je totiž naprosto skvělý! A nejen jako "autor", ale především, jako člověk. Človíček, plný nakažlivého humoru a velkým zlatým srdíčkem na pravém místě! No jo, ještě mě to nepustilo, nejspíš ani nepustí. Já budu vždycky chválit, do nebes, ono mi to u takových lidí ani jinak nejde!)
Takže, s tím psaním, to budu mít asi složitější a co bude s blogem, kolik budu mít článků, a jestli nějaký vůbec kromě fotky měsíce bude, to netuším...

Fotka měsíce

31. října 2012 v 8:30 | Nikinka |  Fotky
Máme posledního října... Opět jste hlasovali pro fotku měsíce a zase tu pro Vás mám tu, která získala nejvěší počet hlasů. Pro tento měsíc, je to fotka číslo 2. (50% a 3 hlasy).


ACϟDC - The Razors Edge (Full Album)

29. října 2012 v 18:35 | Nikinka |  ACϟDC
Malinko v albech tentokrát předbíhám, ale tak nějak musím. Dnes, jsem skoro celý den pročetla, vždy si k tomu pustím hudbu a hlasitost nechávám tak, jak mi to při čtení vyhovuje, jenže tentokrát to tak úplně nešlo, protože jsem si k tomu pustila AC/DC a jejich album The Razors Edge. Skvělé, patří mezi mé nejoblíbenější, pokud nepočítám ty, které nazpíval Bon. Bon, je prostě Bon. Bon, byl skvělý!




Listopad se blíží...

26. října 2012 v 14:20 | Nikinka |  Novinky
... počasí už se rádo mění. Napadlo mě, že už bych si mohla zase trošičku upravit vzhled blogu... S Vánočním ještě plašit nebudu - do prosince času dost, ale takový zamrzlý s vločkami, by se našel... Počasí se venku, začíná pomalu ale jistě kazit, včera, když jsem se byla s mamkou podívat na mininko kolegině z práce, už bylo dokonce dost chladno, dnes u nás padal sníh s deštěm... Zima se nám zkrátka blíží... Myslím, že vůbec nebudu plašit, když se tady od listopadu ty vločky objeví... Je dokonce možné, že si blog upravím dnes, jelikož netuším, kdy se sem dostanu... O víkendu nejspíš ne a příští týden, to zatím netuším...

Na prosinec mě napadlo, že co se designu týče, tento měsíc, bych podělila. Ráda bych sem dala jak AC/DC, tak Michaela, samozřejmě, pokud Vám to nebude vadit. S AC/DC, se Vánoční motiv najde také.

Přemýšlela jsem, a rozhodla se...

26. října 2012 v 13:48 | Nikinka |  Novinky
Už nevím, jak bych svému starouškovi (počítači), ulevila... Opět jsem dnes čistila disk, a nejhorší je, že jsem to dělala naposledy předevčírem! Začíná mě to lést na nervy, vytáčet, už nevím, co mám dělat?? Nejraději bych se na všechno... a vyhodila ho oknem ven! Podařilo se mi uvolnit pouhých 301Kb a to samé, možná jen takových 320Kb předevčírem.
Takže, na základě toho, jsem se rozhodla, že to sice bude pěkná práce, ale jestli něco budu psát, nebudu svůj počítač trápit, mám takový dojem, že bych ho dorazila dočista... Dám si tu práci, sice to bude dosti zdlouhavé, nepohodlné, ale budu psát ručně a poté hned přepisovat do blogu. Je mi jasné, že pohodlné, to pro mě moc nebude, jelikož... No zkrátka, moje písmo nebylo zrovna ukázkové, když jsem byla mladší a ani teď není. Ale je malinkaté a když se budu soustředit, tak tu velikost udržím - tudiž to po sobě potom při přepisu přečtu. Ono to není vůbec vidět, nebo znát, ale moje postižení má trošičku vliv i na moje ruce, ale nejde to poznat, jen, když píšu... Nejhůře to odnesly nohy, ale mohlo to dopadnout hůř...

Takže psát píšu a moje písmo přečíst jde, akorát já s tím mám po nějaké době někdy problém.
Psát bych začla co nejdříve to půjde, sem bych chodila akorát přepisovat a snad to s takovou stihnu do konce roku. Netuším totiž, kolik těch kapitol bude. Vím stoprocentně jen to, že zachovám žánr, ale nezachovám to, co jsem psalla dopusud. Budu psát jako každý jiný český autor.
Co se obrázků pro tuto mojí povídku týče, asi žádné nebudou, anebo poprosím sestru, aby mi navrhla obrázek. (Pro svoy vydanou knížku, bych chtěla, aby obálku navrhla ona.) Bude mít na to čas, dokud nedopíšu, ale ještě jsme spolu o tom nemluvily, tak je možné, že mě s tím pošle do háje. Každopádně, bych si moc přála, abychom o tom společně popřemýšlely a potom něco vzniklo... Jinak text bude holý... Představovala bych si něco, co by spojovalo název, ke kterému jsem se jaksi ještě nedostala, tuším, že tentokrát mě napadne až po nějaké době, během psaní...

Ahoj

24. října 2012 v 18:04 | Nikinka |  Novinky
Nejdřív bych chtěla strašně moc poděkovat, za krásné komentáře u poslední kapitoly povídky. Moc mě potěšily, moc si jich vážím. Vážím si toho, co jste mi tam napsaly, holky. (Moc děkuji Zuzy, Monice a Janě - mám Vás moc a moc ráda!)
Jak jsem už napsala v závěrečném poděkování - další moje "knížka" rozhodně dřív, nebo později bude. Ale.. Ale jsou tady dva háčky. První, (ten bude celkem v pohodě, to nějak zvládnu, vymyslím...) Je název toho celku, který snad vznikne. O děj devátý a musím říci, že fantazii autorek, obdivuji! Je to super, zajímavé... Dobré, co dobré, podle mě je to naprosto skvělé!)nejde, jde spíše o to, jak to mám pojmenovat? Děj, ten už mám v hlavě (malou poznámkou k tomu je, že pokud se něco rozhodnu psát, s největší pravděpodobností zachovám jen žánr literatury, a pokusím se zase o nějaký románek. To, co mám v hlavě, můžu tentokrát napsat o Mikovi, nebo si prostě vymyslet postavy, které budou mít česká jmnéna... Takže to bude zcela jiné - žádný Neverland, žádný Michael... Jde to tak, či tak.... S Michaelem by se to jen malinko upravilo a na druhou stranu, bych zachovala jen ten druh literatury - zjistila jsem totiž, že na sci-fi, asi budu potřebovat více času, více inspirace, ale tím nechci říct, že si to nechci zkusit - já tím žiju, protože to čtu, baví mě to, líbí se mi to... Knihy se většinou píší na pokračování, jednu takovou sérii mám a oblíbila jsem si ji, kupuji si každý díl, zrovna čtu devátý a musím říci, že fantazii autorek, obdivuji! Je to super, zajímavé... Dobré, co dobré, podle mě je to naprosto skvělé!)
Druhý a pro mě dost velký problém je ten, že mám menší problém s počítačem, (myslím, že to nebude mít vliv jen na mé psaní, ale také na mou aktivitu na blogu. Už jsem z toho trošku smutná a nevím, co mám dělat.) Pořád se mi tady ukazuje, že mám plný disk jednotky sistému C:. Asi budu muset na nějaký čas omezit videoklipy, nebo je přestat vkládat úplně - protože se mi to tady objevuje hlavně, když si pouštím klipy... Tak nějak už se začínám bát, že když začnu psát, s tím ukládáním wordu, si zahltím paměť úplně - to by mě asi kleplo, a tak vůbec netuším, jestli má cenu se do toho vůbec pouštět?

Tak předběžně, jsme to s mamčou vyřešily, (a pokud to tak skutečně bude, připravila mě o překvapení k Vánocům, ale jako "autorka", mám určitě velkou radost!) Chtějí mi na Vánoce, koupit alespoň malý notebook, s tím, že budu mít flešku, abych si na ni ukládala soubory, které nutně potřebuji zachovat - fotky, hudba, a kdyby se mi něco podařilo napsat tak, že by stálo za to, vydat to, tak samozřejmě i tohle.... A také s tím, že stolní počítač, by se zase dal dohromady. Důležitá data, by se zachovala, ale jinak by mi sloužil jen ke psaní. Ten maličký notebook, bych si raději nechala jen na maličkosti, protože to nemá tak velkou paměť. Už bych si ho koupila dávno, protože náš počítač, je starý devět let, ale nemohu si dovolit, koupit si něco takového. Pomáhám rodičům, přispívám, a teď si ho zrovna nemůžu dovolit. Zaplatit dárečky pro rodinu a pomoct, když je potřeba, je pro mě přednější, než si koupit nějaký notebook. Teď mě zajímá jen to, abych udělala rodině radost na Vánoce. Pro sestru už jeden mám a ještě nějaký jí koupím. Pro taťku a maku už skoro tékíé, jen stačí opět každému koupit ještě jeden dárek...
Proto se budu modlit, ať mě ten můj staroušek nezklame. Píšu už hodně dlouho, a vždy mi dělal službu, tak bych byla ráda, kdyby to vydržel i teď. Ale mám strach, něco psát, když už mám takový problém. Čistím si ho, starám se o něj, nikdy jsem neměla vír, proto bych byla ráda, kdyby ještě vydržel...
Slíbila jsem Vám, že napíšu další životopis - tentokrát Bonův - toho člověka, si prostě musel každý zamilovat, od prvního dne, co jej viděl... (I já jsem se do něj zamilovala jako malá holka, líbil se mi jeho hlas. Měl zvláštní a nenapodobitelný hlas.) Takže tohle bude radost pro mě psát, i když doufám, že u toho nebudu zase brečet jako při čtení... Také Ženu v černém připravuji, ale pokud se rozhodnu něco psát, její první kapitolu, tady ještě pár měsíců nenajdete. Budu se tomu přepisu totiž asi věnovat během psaní toho, co bych ráda dala sem od ledna... Teď, když už máme po povídce, se od mne asi čeká, že něco začnu opět připravovat, ale já zase vůbec netuším, co tu pro Vás připravím... Školu noci 2 Zrazenou, asi nejspíš ne, ta některé asi moc nebavila a já to chápu, každý nemusí mít rád sci-fi jako já... Už při jedenácté kapitole, jsem to vzdala, kapitol je celkem třicet dva.
Zrovna čtu její devátý díl - trošku se to rozjelo, je to čím dál tím víc zajímavější... a hned potom se pustím do další knížky - do románu. Pamatujete si ještě na Evu Urbaníkovou a její Příliš osobní známost, kterou jsem Vám sem dala? Zuzy, se líbila. Od té samé autorky, mám teď její poslední knihu. Zrovna dneska, mi ji mamka koupila, jelikož se Školou noci se blížím ke konci a pak nemám co číst a bez čtení, bych nevydržela. Kniha se jmenuje Vztahová níže...
Dám Vám sem anotaci a kousek z knihy, pro případ, že byste ji chtěli číst, hned po mně.

TURBULENTNÍ PŘÍBĚH NEJPRODÁVANĚJŠÍ SLOVENSKÉ AUTORKY O TOM, ŽE NE KAŽDÁ BOUŘKA SE DÁ PŘEDVÍDAT
Jedenatřicetiletá Martina hraje na housle v orchestru a sama vychovává dceru Dominiku. Má však teké jedu zvláštní fóbii: panicky se bojí bouřky. A tak se jednoho dne před ní ukryje do auta neznámého muže. Martin se však brzy stane něčím víc než náhodným známým, stále víc jí vstupuje do života, a než se Martina vzpamatuje, už s ním žije v jeho domě. Všichni jsou vývojem události nadšení - kromě Martiny. Té se zdá celý přístup příliš rychlý, najednou nemá čas na to, co považuje ve svém životě za nejdůležitější - svojí hudbu. A když jednoho dne přijde pracovní nabídka z říše snů, musí Martina volit mezi milovaným mužem a kariérou.
Zmocňovala se mě tíseň. Opravdu. Zpočátku jsem si myslela, že je to proto, že přišla změna a byla rychlá. Ale ta tíseň pramenila z toho, že ta změna nebyla dočastná. Ta změna měla být na celý život a byla radikální.
Všechno bylo jiné.
Já myslím, že ta knížka, bude opět zajímavá, a já už se na ni moc těším....

XL. Kapitola - kapitola poslední

23. října 2012 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Když přijde láska
Poslední kapitola povídky, je tady. Doufám, že s Vám její poslední děj, bude líbit.



Láska, která nekončí


V nemocnici, jsem s malým musela strávit měsíc, měsíc, byl v tom inkubátoru. Mohla jsem se na něj chodit jen dívat, jednou jsem tam vzala i Michaela. Mohli jsme k němu strčit ruku a pohladit si ho. Byl krásný, roztomilý a tak maličký…
Bylo to pro mě těžké. Moc jsem si přála, abych ho mohla mít u sebe, ale nesměla jsem. A tak mi ho jen ukázali a já si ho mohla jen pohladit. Na krmení, mi jej nosila milá, mladá sestřička, která si malého oblíbila a vždycky mi vyprávěla, že máme s Michael hodné dítě…
Michael nás navštěvoval a s ním vždycky přicházela celá rodina. Všichni, byli zvědaví, jak se nám daří. Všichni rádi viděli malého a s láskou si jej chovali. Dokonce i Joseph… Michael, ten si syna rozmazloval od prvního dne, co jej prvně spatřil. Nosíval mu hračky. Pokaždé, pro něj nějakou měl. Mně, nosil spoustu kytek, které mi dělaly velkou radost.

Chyběl mi tady milující manžel, a celý zbytek rodiny. Tak ráda bych s naším miminkem jela domů, ale ještě nemůžeme, ještě musím pár dní počkat… Michael, byl po celý ten měsíc tak pozorný. Pokaždé, když s rodinou přišel, něco přinesl. Když se na nás od porodu přišli podívat poprvé, držel obrovskou kytici růží a hračky pro malého.
Vždy, jsem musela sestřičku poprosit, aby mi syna na pár minut přinesla, ale jednou se rodině podařilo, přijít právě včas. Malý byl zrovna u mě - kojila jsem jej, když jsem uslyšela někoho tiše klepat. "Kohopak to tady asi máme, zlatíčko, že by tatínek?" "Dále," odpověděla jsem po chvilce. Opravdu to byl Michal, s celou rodinou. "Ahoj, zlato," volal na mě už ve dveřích. Zubil se jako sluníčko. "Podívej, maličký, tatínek je tady. A spolu s ním i celá naše velká rodina… Ahoj, miláčku," pozdravila jsem Michaela, který mě si syna, políbil. "Tak co, jak se daří? Je všechno v pořádku?" "Vše je v pořádku, malému, se daří dobře, ale už se nám po Vás moc stýská. Brzy, by nás měli pustit domů."
Usmál se. "Nám se po Vás taky moc stýská. Už se nemůžu dočkat, až Vás budu mít doma… Mohl bych si malého pochovat?" natáhl k němu ruce. "Ale jistě, samozřejmě…" Položila jsem mu miminko opatrně do náruče. "Pozor na hlavičku" "Žádný strach… Ahoj, synku, já jsem Tvůj tatínek. Ty jsi ale krásný, celý po mamince!" Políbil jej na čelíčko a nechal i zbytek rodiny, aby si ho pochovala. Ač nerad, to mi můžete věřit. Byl z malého nadšený.
Když nás po měsíci pustili domů, Michael si Prince pyšně odnášel přes celou nemocnici. V autě, mi ho konečně taky půjčil. Do práce chodil minimálně. Říkával, že si chce užít své první dítě stejně tak, jako já a že mi moc rád pomůže se vším, co bude potřeba.
Měla jsem radost, že je doma společně s námi. Užívala jsem si to. Užila jsem si svého manžela a svého dítěte, to, co jsem milovala, bylo se mnou a mně to ke štěstí úplně stačilo. Michael, mi ochotně a rád pomohl se vším, s čím jsem potřebovala.
Mám zkrátka hodného, milujícího manžela a vzorného, pečlivého a starostlivého otce našeho syna… Jednou mu budeme vyprávět, jak se o něj tatínek rád staral, jak ho s láskou choval, uspával a vstával k němu, když v noci v postýlce plakal. S péčí o miminko, jsem se střídali. Střídali jsme se u všeho. Michael malého i koupal a přebaloval, abych si mohla odpočinout anebo pomoct Jane v kuchyni. Rád ho uspával a díval se při tom, jak Princ pomaloučku usíná. Chtěl ho vždy uspat a pak položit do postýlky, ale několikrát se stalo, že usnul také. Ani se nedivím, když se celé dny staral, večer ho to vždy zmohlo. To jsem potom dávala malého do postýlky já, a svého spícího manžela, jsem přikryla dekou. To byl pro mě vždy moc krásný pohled.



Od naší svatby a narození syna, uběhl jeden rok, jeden šťastný rok, plný lásky, tak jako tomu bylo předtím. Jsme spolu stále šťastní… Princ je chytrý a moc hodný chlapec. Dělá nám jen radost. Jsme na něj moc pyšní.
Za ten rok manželství, se mojí sestře narodilo druhé dítě a její manželství s Tomem, bylo nakonec spokojené a šťastné. Je ze mě teta, mám dvě krásné neteře. S malým, jsem chtěla být tři roky na mateřské, a pak jít do práce, jenže během toho roku, jsem znovu otěhotněla… A tak na cestě bylo naše druhé dítě.
Těchto devět měsíců, bylo klidných. Během těhotenství, jsem neměla žádné potíže. Měla jsem z toho po tom prvním těhotenství velkou radost. Michael, mi pomáhal s malým jak jen to šlo, do práce, chodil opět minimálně. Při každé kontrole, byl se mnou. Když jsme se dozvěděli, že náš druhý potomek, bude holčička, nedovedete si představit, jak velkou, měl Michael radost.
Já měla samozřejmě také velkou radost, a na dcerku, jsem se moc těšila. Nejvíc mě však těšilo, že tentokrát bylo vše tak, jak má být. Lékař nám vždy oznámil, že naše miminko je v pořádku. Měli jsme velkou radost. Náš syn, se narodil o měsíc dřív naprosto nečekaně. Ale jak řekl Michael - všechno to dohnal… Teď jsme klidní, že je naše druhé miminko v pořádku a nic podobného, jako u malého, u něj nehrozí.
Čím více se porod blížil, tím větší, byla moje a Michaelova nedočkavost a nervozita zároveň. I když jsem věděla, že je dcera v pořádku, pořád jsem se po prvním předčasném porodu bála.
Když býval Michael přes den v práci a já pomáhala v kuchyni, Princ, si hrál v postýlce a já se na něj chodila dívat. Bylo to moc hodné dítě. "Jděte se na něj podívat, Samantho, co v té postýlce dělá, aby se mu nic nestalo, já to tady zvládnu. A tak jsem tedy šla, nahlédnout do postýlky. Později, jsem malého uspala a vrátila se k Jane…
Michael, se synovi věnoval večer. Byli spolu moc rádi. Spěchal z práce, jen aby mohl být co nejdéle se svým synem…
Když se blížil porod, Michael opět balil tašku a připravil ji každý večer tak, abychom mohli vyrazit. Nechtěl mě v posledním stádiu pouštět samotnou ven, prý aby se neopakovalo to, co posledně… Vždyť jsem mu tenkrát slíbila, že už žádný takový výlet nikdy nebude… Ale on si prostě tvrdil své…
Naše dcera, se narodila krásná a zdravá. Pojmenovali jsme ji Paris Katherine. Michaelovy návštěvy v porodnici, byly opět s celou rodinou. Pro dceru, měl opět spoustu hraček, pro mě vždy krásnou kytici…
Na život v roli matky a manželky, jsem si zvykla rychle. Žila jsem šťastně po boku milovaného manžela, naše děti, nám dělaly jen radost. Po všech starostech a problémech, jsem teď byla konečně šťastná. Na všechno zlé, jsem zapomněla. V mém srdci, zůstala jen láska. Láska, která nekončí...

V Těškovicích, léto 2012


Několik málo slov závěrem...


Tak, mojí milí čtenáři, i čtvrtá povídka Když přijde láska, skončila… Přiznávám, že tohle poděkování, jsem si připravovala už během toho, co jsem povídku psala. Protože se mi tentokrát nepsala moc dobře (asi na mě zapůsobil děj). Proto bych chtěla moc poděkovat, že jste ji četli až do konce. Jsem za tom moc ráda a děkuji!
Moc děkuji všem, kteří povídku četli a snad se těšili na další kapitoly. Děkuji za Vaše milé a vtipné komentáře… Děkuji i těm, kteří četli, ale nekomentovali.
Můj největší dík, patří také opět mé milované rodině, která mě tolik podporuje - děkuji, miluji Vás!
Nesmím zapomenout též na svého kamaráda, který povídku také četl - děkuji i Tobě, mám Tě strašně moc ráda! Taky svému jedinému mužskému čtenáři na blogu - Michaelovi. Děkuji i Tobě, Míšo, za Tvé komentáře. Taky Tě mám moc ráda!
Co se týče dalšího mého psaní do blogu, netuším, kdy opět něco budu psát a ani o čem, ale jedno vím jistě - chtěla bych zkusit něco jiného. Co se Michaela týká, asi už mě nic nenapadne, tentokrát jsem asi opravdu vyčerpala veškeré své nápady. Opakovat se, by bylo v dalších povídkách nudné, proto se možná pokusím o něco jiného. Chtěla bych zkusit sci-fi a fantasy. Pokud se do toho opravdu pustím, doufám, že na tom moje fantazie bude dobře, protože tento žánr bez fantazie prostě napsat nepůjde! Byl a vždycky bude, mým nejoblíbenějším. Vždy, jsem si něco takového, chtěla zkusit napsat a pokud to opravdu zkusím, doufám, že se mi to alespoň trošku povede. I když nepočítám s tím, že napoprvé, to bude úplně perfektní, to rozhodně nebude, tak dobrá ještě nejsem!
Každopádně, jsem moc ráda, za ten čas, který jsem měla, protože jsem pro Vás mohla napsat tuto povídku, aniž bych se musela honit. Měla jsem na to dost času. A jak už jsem psala u první kapitoly - povídku, jsem pro Vás napsat chtěla. Psát mě baví, Vaše komentáře mě vždycky posunuly vpřed a já za ně moc děkuji! Mám Vás všechny moc ráda!

Nikola Lichá

ACϟDC - High Voltage (Full Album)

22. října 2012 v 17:24 | Nikinka |  ACϟDC
Než se pustím do psaní životopisu dalšího člena skupiny, který s největší pravděpodobností, bude poněkud obsáhlejší, poněvadž se bude jednat o Bona Scotta, které je jak jistě víte po smrti, (zemřel 19.2.1980). Bon, byl veselý člověk, který měl srdce ze zlata, píše se to a bylo to i vidět. Miluju, když vidím jeho fotky, na kterých se tak krásně usmívá... Bon, byl podle mě skvělý člověk.... Pokusím se z knihy vytáhnout nejen něco o Bonovi, ale taky pár Bonových opiček a trošku toho jeho hunoru, ale než tak učiním, mám tady pro vás další album, které dostalo název High Voltage (vysoké napětí). Album bylo vydáno 17. února 1975 (Pouze Austrálie a Nový Zéland). Mně osobně, se album moc líbí, jsem zvědavá, jestli jím potěším i Vás.