Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

XXX. Kapitola

30. září 2012 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Když přijde láska

První den v ráji


Druhý den ráno, když jsme se probudili, nám slunce příjemně svítilo do pokoje. Později, když jsem nám otvíral okno, abych trochu vyvětral, jsem zjistil, jakou má dneska sílu…
To ráno, jsme nechtěli vstát hned, jako obvykle, ale chvíli zůstat… Nemáme přece žádné povinnosti, tak proč hned vstávat? Prostě jsme jen tak mlčky seděli a přemýšleli nad tou krásou, která nás tady obklopuje ze všech stran….
"Michaeli, co budeme dneska dělat celý den? Máš něco v plánu?" zeptala se po chvilce mlčení Samantha. "Nevím, může se jen tak projít po pláži, samozřejmě se vykoupat v moři…" "Dobře," souhlasila… "Zkrátka, užijeme si to. Budeme se opalovat, jak jsem už řekl, budeme se taky koupat… No a procházet se po pláži, můžeme večer, kdy si užijeme tu pravou letní romantiku. Však to znáš - teplý, letní větřík, šumění moře…" "A taky horké letní noci, při kterých se ani v klidu spát nedá," dodala s úsměvem. "Ano, to máš pravdu, ale letní noci takové přece jsou, to k létu patří a zvlášť, když si přece tady, je to zcela normální, tady horko zkrátka bude…" "Vždyť já vím a máš pravdu, to sluníčko si raději užijeme, dokud můžeme. Ale než se půjdeme opalovat a vykoupat v moři, navrhovala bych, něco lehkého k jídlu. Co Ty na to? Potom si můžeme dát nějaký drink a půjdeme se tady vykoupat."
Souhlasil jsem, dáme si k jídlu něco lehčího, zaplavat si půjdeme až potom… Musel jsem uznat, že je opravdu vhodné, se nejdřív najíst, protože v tomhle horku, bychom asi na pláži dlouho nevydrželi. Ani jeden z nás neměl moc velký hlad, spíš to chtělo jen pít, pít a pít.
Tak jsme tedy společně šli na tu snídani. Měli jsme štěstí, že zatím mezi námi nebylo mnoho lidí, jen pár jedinců, kteří se také rozhodli, jít se nasnídat trochu dřív, než to tady bude narvané k prasknutí. Včerejšek mi bohatě stačil na to, abych si dneska raději přivstal… "Tak, miláčku, copak si dáme? Jsou tady saláty, jak zeleninové, tak ovocné…. Pak je to tu od zdravého jídla, až po to méně zdravé." "Raději bych si dala ten salát, ale dobře, dám si něco, z čeho se najím víc." "Přesně tak, teď Ti zakazuji, abys držela nějaké diety." "Ale Michaeli… Víš, že já žádné nedržím. Nedržím diety, jen se snažím, trochu si svůj jídelníček hlídat." "Vždyť já vím. Já jen aby…" "Vždyť Ty víš, že, že…" Odmlčela se. "Že co?" "Že zaprvé, nepatřím mezi hubené jako tyč, že jsem ta normální modelka, která na pokraji anorexie vůbec není a zadruhé, od té doby, co jsem měla tu nehodu…" "Sam, nezačínejme zase, víš, co jsme si včera slíbili - žádné problémy a starosti." "Vždyť taky ne, promiň, já jen… Mám od té doby pocit, že už mě tolik nepotřebují…" Povzdechl jsem si: "Samantho, to si nemyslím." "Já ještě nejsem v tom věku, abych přestala. Nemám ani rodinu…" "Kdo říká, že máš přestat? Na to je ještě času dost." "Takže jsem tak přemýšlela, že když už tolik nepracuji, po návratu, bych Tě představila rodičům. A promiň, že jsem to neudělala dřív…" Znejistěl jsem. "Sam, o tom si ještě promluvíme…. Teď se honem najíme, ať můžeme jít zase zpět a potom na tu pláž a vykoupat se." Nechápavě se na mě podívala, ale souhlasně přikývla…

Když jsem zase byli v našem pokoji, Samantha to očividně nevydržela a prostě se musela zeptat, co se děje. Její obvyklá otázka, pro mě teď ale byla hrozně těžká, nevěděl jsem, co mám odpovědět, protože jsem nechtěl, aby mě špatně pochopila. "Sam, nezlob se, já… Já…" "Michaeli, řekla jsem něco špatně, nebo proč jsi najednou tak, tak…" Marně hledala slova, ale to já také. "Mně se to nezamlouvá, Sam. Mám z toho trochu strach…" "Strach? Z čeho máš strach?" "Sam, nezlob se, ale já si myslím, že bychom tu návštěvu měli odložit…" "Ach tak, Ty máš strach z té návštěvy mých rodičů?" "Ano," kývl jsem. "Tvůj táta na tom není zrovna teď nejlíp. Myslím, že by to pro Tebe byla nemilá návštěva…" "Michaeli! Je to můj otec! Je můj, i když pije. To neznamená, že se na něj teď vykašlu! To nejde, to po mě nechtěj… A vůbec, víš, co, raději půjdu, než zase budeme pohádaní…" "Ale, Samantho, kam, kam chceš tady jít??" "Nevím, nevím, prostě někam. A nehledej mě. Já se vrátím!"
Než jsem stačil cokoli dalšího říct, byla pryč. "Sakra!" zaklel jsem. "Je to tu zase! Panebože!!" Měl jsem si možná dávat větší pozor na pusu, ale zase, když se nad tím tak zamyslím, neřekl jsem přece nic špatného. Jen jsem řekl svůj názor. A myslel to dobře. Podle mě, bychom tam opravdu neměli. Sam si toho poslední dobou zažila hodně a příjemné, to nebylo…
Ale když jsem se zamyslel ještě líp, pochopil jsem. Od té doby, co se Samantha dozvěděla, co se stalo - že otce propustili a že začal pít, nerada o tom mluví a vždycky, vždycky, takhle vylítne. Slíbil jsem sám sobě, že už o tom nebudu začínat a v duchu, to slíbil i jí. Snad to budu moci říct nahlas, pokud mi k tomu dá příležitost… Doufal jsem, že se jí budu moci omluvit, až přijde, ale ona dlouho nepřicházela. Nechala mě celé ráno samotného…
Odpoledne jsem šel na pláž, protože už mě to čekání přestávalo bavit, a taky jsem se musel trochu protáhnout.
Slunce pálilo, až jsem se divil, že si Sam nešla zaplavat. Mlčky seděla na lehátku pod slunečníkem a dívala se na vlny před sebou. Když jsem k ní došel, ani si mě nevšimla. Co nevšimla, ona mě dočista ignorovala! To se mi vůbec nelíbilo. Nejraději bych ji popadl a… a… "Samantho… Tady jsi, já… Celou dobu jsi za mnou nepřišla, říkala jsi, že přijdeš. Tak jsem přišel já… Můžu, můžu si přisednout?" Když mlčela, bez dalších slov jsem tak učinil. "Sam, proboha, nebuď jako malá! Podívej, já se Ti hluboce omlouvám, stačí?" "Nestačí," ozvala se po pár nesnesitelně dlouhých minutách. "Dobře, omlouvám se a hrozně moc Tě miluji, stačí. Hele Sam, mě to opravdu moc mrzí, tak už se nezlob a konečně něco řekni…" "Miluji Tě - to jsou jenom slova, kdybys mě měl opravdu rád, Miku, dáváš si větší pozor na pusu!" "Ach tak - dobře, omlouvám se za to, co jsem řekl. Vím, že se Tě tohle téma dotýká, promiň." Konečně ke mně zdvihla hlavu a promluvila celkem normálním tónem: "Dotýká? To je slabé slovo. Chci mu pomoct, ale nevím, jak. Cítím se hrozně, když neslyším žádné dobré zprávy, třeba, že si našel novou práci…"
Vzal jsem ji za ruku a odvětil: "Ještě jednou, promiň, promiň, zlato. Slibuji Ti, že už o tom nebudu mluvit. Netrap se tím, hoď to na chvilku za hlavu…" Když opět nic neříkala, pokračoval jsem: "Nepůjdeme se vykoupat?" "Ne, jdi sám, jestli chceš, ale, ale dávej na sebe pozor, dobře?" "Jak chceš, půjdu tedy na chvilinku sám," odvětil jsem a šel.
Bylo mi líto, že nejde se mnou, ale nechtěl jsem ji nutit, stejně budu za chvilku zase zpátky… Moc dlouho jsem opravdu nevydržel a musel si jít na chvilku sednout pod ten slunečník. Sluníčko, bylo opravdu ostré, nedalo se to vydržet. Samantha pořád ležela na tom místě, kde předtím. Když jsem přišel, vůbec to nevypadalo, že se jí nálada zlepšila. Promluvila jen, když musela. A já vřel vzteky. Nevěděl jsem, co mám udělat, aby konečně začala komunikovat. Do vody chodila jen tehdy, když jsem nešel já. Hodiny do večeře, kdy budeme mezi lidmi, tudíž se budeme ovládat, se vlekly. A ona stále nic neříkala a já si stále víc říkal, že už v životě nebudu mluvit o jejím otci.
Nakonec se mi ji nějakým zázračným způsobem podařilo přesvědčit, aby se se mnou šla projít. Dalo mi to práci, ale šla. Procházeli jsme se jen tak naboso v písku, za námi se vytvářely stopy, které šly společně stejným směrem. Samantha byla pořád smutná a taková nevrlá, že jsem myslel, že schytám pár facek, když něco řeknu. Přivinul jsem si ji k sobě a pevně sevřel ve svém náručí, čekal jsem, že se bude bránit, ale nechala se… A i když to úplně dobře její náladu nezlepšilo, byl jsem rád, že se alespoň obejmout nechala. Svíral jsem ji co nejpevněji to šlo, když se rozplakala… Konejšil jsem ji tak dlouho, dokud její pláč neustál…
Když se blížil večer, nadějně jsem si myslel, že Samanthu opustí její ponurá nálada, sám sobě jsem pořád v duchu nadával, že já vůl vůbec něco říkal… Chtěl jsem si ji usmířit, tak jsem využil těch pár minut, co se sprchovala, protože já už tam byl před ni. Tentokrát totiž i to, kdo půjde první, bylo na ten způsob: "Mně je to jedno, jak chceš." Tak jsem šel. A mezitím, co se tam teď zdrží ona, jsem zase já připravoval pokoj.
Na malý stolek, jsem postavil dvě skleničky a láhev šampusu.Všude, kde se dalo, a kde bylo nejmíň pravděpodobné, že by se něco mohlo stát, jsem rozestavěl svíčky. A pak ještě pár detailů a bylo hotovo. Romantická atmosféra, byla podle mého názoru úspěšně dokončena. Teď už jen, aby prolomila ledy a budu spokojený úplně. Než jsem se posadil a chtěl tak počat na Samanthu, pustil jsem tišeji i nějakou příjemnější hudbu.
Když konečně dorazila, půlhodina byla pryč. Bylo to záměrné, aby zase tak hezky voněla, kůži měla hladkou jako hedvábí? A nebo schválně, protože si myslela, že usnu jako špalek? To tedy rozhodně ne, já rozhodně nehodlám jít spát. "Michaeli… Já myslela, že už budeš spát. A co ty… Co to tady zase…" Vstal jsem a šel směrem k ní. Váhavě jsem ji políbil, bál jsem se totiž, že ucukne. Poté jsem se odtáhl, jako bych jí dával čas na rozmyšlenou. Ale ona mě opět překvapila. Polibek mi oplatila, ale s mnohem větší vervou… "To dneska bude ještě hodně zajímavé," pomyslil jsem si. "Mám to brát tak, že už se na mě nezlobíš? Já, je mi opravdu moc líto, že jsem zase…" Přitiskla mi prst na rty: "Říkej tomu, jak chceš, ale vysvětli mi, proč tohle všechno…" Rozpřáhla ruce okolo sebe. "Tohle, má být moje omluva a taky trošku zpříjemněný večer, za ten ne příliš pěkný první den v ráji." "Já myslím, že v tom ráji, jsme až teď. Vypadá to tady mnohem líp."

Usmál jsem se. "To jsem moc rád, já myslel, že na mě budeš naštvaná, kdovíjak dlouho…" Povzdechla si: "Promiň," řekla a zasypala mou tvář drobnými polibky. "Bylo to ode mě nehezké, já vím, žes to tak nemyslel…A něco mě napadlo, neposadíme se k tomu?" "A dáme si sklenku šampusu," usmál jsem se. "Dobrý nápad." Posadili jsme se a já se zeptal: "Cos mi chtěla říct?" "Zlato, přemýšlela jsem nad tím a něco mě napadlo… Pokud nechceš, nemusíš se mnou rodiče navštívit. Pojedu za nimi sama, zjistím aktuální stav a Tebe tam vezmu až potom…" Trochu mě to překvapilo, asi to bylo i vidět, ale snažil jsem se úplně klidně odpovědět: "To nemusíš, klidně tam pojedeme spolu rovnou… Já jsem jen myslel, že by to asi nebylo zrovna nejlehčí pro Tebe. O mě vůbec nejde." "O mě se taky nemusíš bát, zvládla jsem i horší věci ve svém životě, vždyť sám víš." "No dobře, tak dobře, klidně za rodiči můžeme jet, když to tedy zvládneš." "Víš, Michaeli, já pořád doufám, že se to spraví a táta se půjde léčit, pokud je na tom opravdu tak špatně…" "Já taky," odvětil jsem po pravdě.
Večer byl příjemný, už jsme zase byli jako dvě hrdličky, nehádali jsme se, už zase byla ve vzduchu cítit jen naše vzájemná a hmatatelná láska A touha jeden po druhém.
Vzal jsem Samanthu do náruče, pevně ji v ní sevřel, zasypával drobnými polibky a šel směrem k posteli, na kterou jsem ji pokládal... Nepřestával jsem ji líbat, moje polibky byly daleko smyslnější a ona se jim chtě, nechtě, po tom všem, co se dneska stalo, začala poddávat... Dychtivě sahala po knoflíčkách mé košile, toužila po mé nahé kůži... "Zaúpěl jsem: "Zpomal, miláčku," zešetal jsem. "jsme tu sami, dneska se nemusíme bát, že nás někdo vyruší. Není kam spěchat."
Prsty jsem pohladil její rty, naběhlé po polibku, a pak rukou zklouzl dolů k řadě knoflíčků na jejich šatech. Pomalu centimetr po centimetru jsem knoflíky rozepínal a rozbaloval látku ke straně, skončil jsem u pasu. Dech se mi v plících zadrhl. Perfektní obliny Jejích ňader, jen částečně zakrývala krajková podprsenka. Ta už v příštím okamžiku ležela na zemi, kam ji následovaly i šaty. Teď na sobě neměla nic, než maličké krajkové bikyny. Pulz mi začal divoce bít. Musel jsem se ji dotknout. Její tělo, reagovalo na každý můj dotek... Chvěla se po celém těle. "Michaeli..."
Celou dobu, jsem si ten okamžik užíval jak nejlíp to šlo a v duchu se radoval z toho, že jsme konečně sami... Žádný Daniel, nikdo, jen my dva. "Samantho..." Zešeptal jsem, když jsem centimetr po centimetru spojoval naše těla. To jméno bylo jako zaklínadlo, obtěžkané touhou, zoufalou potřebou, vášní. Moje zpočátku pomalé pohyby, stále zvyšovaly tempo. Pod rukama cítila moje ramena zvlhlá potem. Vnímala moje pevné svalnaté tělo, které ji obklopovalo, které ji naplňovalo... Můj gejzír lásky mě opustil, ji zase naplnil. Uslyšel jsem své jméno na jejích rtech a otevřela oči...
O chvilku později, když jsme leželi spokojeně vedle sebe, se mi Samantha znova a znova omlouvala. "Už je to v pořádku, neomlouvej se, zapomeňme na to, já bych se Ti měl omluvit, ne Ty mně..." "Ale Ty jsi kvůli mně taky poslední dobou dost trpěl... Ať už se teď stane cokoli, vzpomínka na dnešní noc, mi zůstane nevždycky. Tu mi nikdo nevezme."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Monika Monika | Web | 30. září 2012 v 11:49 | Reagovat

No kdy by dokázal zpomalit, že kdyby měl před sebou tak krásnýho chlapa :-D Nikolko ty teda dokážeš člověku zvednout tlak. :) krásná kapitolka, jen co je pravda

2 Zuzy Zuzy | Web | 30. září 2012 v 21:26 | Reagovat

No i když se trošku neshodli ta usmiřovačka.. za to stála :D Prostě ti dva jsou si jeden druhému souzeni, zvládnou všechno co se jim postaví do cesty...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama