Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

XIX. Kapitola

4. září 2012 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Když přijde láska
Moc se omlouvám, za tak nudnou kapitolu, jako je právě tato. Vůbec s ní nejsem spokojená, nepovedla se mi… Však posuďte sami..



Co bude dál?

Navštěvoval jsem Samanthu v nemocnici každý den. Zaprvé, proto, že mi po ní bylo doma smutno, zadruhé proto, že jsem chtěl, aby jí to tu rychleji uteklo a byla zase doma - v domácím prostředí, se uzdraví rychleji a zatřetí, aby tady nebyla tak sama… Nosil jsem jí květiny pro radost…
"Ahoj, Sam, jak se daří? Jak ses dnes vyspala?" "Špatně, a špatně, Michaeli." opověděla, byla taková nějaká divná, neměla moc náladu a působila odtažitě. Byl jsem z toho smutný… "Ale no tak, Samantho, hlavu vzhůru, nezoufej, máš mě, společně to zvládneme!"
Povzdechla si. "Nic nezvládneme, Michaeli… Nejsem připravená, nejsem připravená na takový život! Život, který mi od té nehody, stojí za houby!" "Takhle nemluv, Sam. Ano, v životě jsou i jisté věci, které člověka moc nepotěší a se kterými se musíme vyrovnat, ať už lehce, nebo těžce, ale život jde dál! A když máš někdo, kdo Ti bude vždy nablízku, když budeš potřebovat, zvládneš to, uvidíš. Máš mě, já Ti pomůžu, spolu, zvládneme všechno!"
Zase přišel ten povzdech. "Michaeli, Ty to asi ještě pořád nechápeš! Jsem ochrnutá, nic už nebude, jak dřív, nikdy už se nevrátím ke své práci, takže ze mě už vlastně žádná modelka není, nikdo už mě nebude chtít, jsem k ničemu! Předčasně jsem odešla, po mole, už se nikdy neprojdu… Je konec, definitivní!" "Sam, prosím, nemysli hned na to nejhorší. Neznamená to, že je konec, Ty ještě naději máš!"
Rozplakala se. "Sam, musíš jen chtít, snažit se, půjde to, jsem si tím jistý, že to půjde!" "Michaeli, dokážeš si to představit? Dítě se narodí s někým tělesným postižením… Třeba, třeba… Třeba s obrnou. Když se to jeho rodiče dozvědí, jsou zoufalí, určitě ano, určitě jsou!! Ale nejvíc, to přece odnese to dítě, to nevinné, malé dítě…" "Ale rodiče s nimi určitě cvičí, taky existují operace, pořád je co zlepšit a určitě existuje něco, co pomůže, co zaručeně trošku pomůže… Když budeš rehabilitovat, vrátí se Ti všechno do normálu. Cit v nohou zase bude a Ty budeš opět chodit."
Zavrtěla hlavou… "Pro rodiče takových dětí, je to moc těžké, musí tomu dítěti pomoct postavit se na nohy… Někdy se to nepodaří! Ale rodiče to nevzdávají, bojují, to dítě taky, ale představ si ten rozdíl - dítě se tak narodí, možná nakonec chodí s nějakou oporou, ale jelikož se tak narodilo a díky tomu postižení, nemůže chodit odmalinka, je s tím tak nějak smířené. Ale co má dělat člověk, který chodil a ví, jaké to je? Takoví lidé se s tím buď nesmíří vůbec a nebo těžce, protože něco ztratili, nebo nevím, jak jinak, bych to vysvětlila. Jedna pitomá nehoda a podívej, jak jsem dopadla…"
Povzdechl jsem si. Chápal jsem ji, ale nevěděl, jak nejlíp pomoct. Byl jsem zoufalý, bolelo mě, když jsem slyšel, jak mluví, jak to očividně
vzdává, ale ne, nesmí se vzdát, tohle ještě není konec, tohle je teprve začátek. A ona musí bojovat, aby se dostala tam, kde byla, aby její nohy zase fungovaly, samy to nedokážou, musí jím pomoct a hlavě ona musí chtít!
"Sam, já Tě chápu, ale sama jsi to teď řekla - vzpomeň si - ty děti bojují, mají to v životě daleko těžší, než zdraví lidé, ale bojují a snaží se vyrovnat těm zdravým. Snaží se vyrovnat nám zdravým. Ano, asi s tím jsou smířené, ale nevzdávají to, chtějí bojovat a zkusit, co se dá. A i když je potkalo to, co je potkalo, mají pro koho bojovat, třeba mají taky někoho, pro koho chtějí bojovat, mají určitě velkou chuť do života."
Usmála se. "Možná máš pravdu, Michaeli…" "Musíš bojovat, nesmíš to vzdát a poddat se tomu. Musíš se snažit, musíš udělat maximu pro to, abys mohla zase chodit. Věřím, že se to podaří…" Po chvilce jsem ještě dodal: "Já tomu věřím, skus věřit taky, prosím." Stiskla mojí ruku a poprvé to byla ona, kdo lehce políbil mé rty. "Děkuji, Michaeli. Děkuji, za ta upřímná slova. Děkuji, že jsi se mnou!"
Usmál jsem se. Byl jsem moc rád, že si nakonec dala říct, možná se mi podařilo, otevřít jí oči a podívat se na celou její situaci, z jiného úhlu… Nesmí se vzdát, musí bojovat, jedině tak, se z toho dostane…
Přišel se za námi podívat lékař a měl pro nás samé dobré zprávy. "Přeji krásný den, slečno Kingstonová… Máme pro Vás jen dobré zprávy. Sice si tu ještě pár dní poležíte, ale jestli chcete, můžete už se pohybovat na vozíku. Hojíte se dobře, ta pánev, je skoro v pořádku… Brzy, Vás pustíme do domácí péče… Je někdo, kdo Vám bude pomáhat? Pomoc teď budete potřebovat." "Já jí pomůžu, pane doktore, nebojte se, se mnou, se bude mít jako v bavlnce," usmál jsem se a pohladil Samanthu po ruce. "No tak to vidíte, pane doktore, budu mít osobního strážce!" "A pane doktore," zavolal jsem na něj ještě, než odešel…
"Ano? Copak?" "Co bude dál?" "Ach… Slečna Kingstonová, má velkou naději. Až ji propustíme, může začít s rehabilitací, věřím, že jí hodně pomůže a vrátí do starých kolejí," usmál se. Pak se s námi rozloučil a zmizel ve dveřích… "Vidíš, já Ti to říkal…"
Společně to zvládneme, udělám všechno pro to, aby Samantha byla zase plná života a tak veselá, jako bývala dřív…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Monika Monika | Web | 4. září 2012 v 10:06 | Reagovat

Není vůbec nudná Nikolko, ale smutná hodně smutná :-( Ta beznaděj, ta bezmoc....ani jeden to z nich nemá lehké, ale věřím, že jak říká Michael tohle prostě spolu zvládnou a jak říkal doktor Sam má velikou naději :-)
ps: nIKOLKO filmeček stažený, ale ještě jsem neměla odvahu se kouknout. Omlouvám se že jsem se už v neděli večer neukázala, ale únava si vyžádala své :-) A jak jinak bylo první den ve škole? :D musíš mi povyprávět, pokusím se dneska večer ukázat, ale nevím nevím. Tenhle týden budu mít docela fofr, ale budu se snažit. Zatím pá

2 Nikola Nikola | Web | 4. září 2012 v 16:44 | Reagovat

[1]: Broučku, děkuji, já se docela bála... Snažila jsem se, bylo to pro mě těžké, ale nakonec to dopadne dobře... :-)
Jo, zlatíčko, to se ti ani nedivím :D, ale určitě se na něj jednou podívej, já budu taky sledovat a POKUSÍM SE u toho moc neřvat a hlavě sebou netrhnout hned, jak se objeví chlap s bričkou...
Moni, asi budeš muset opravdu večer přijít, abych ti mohla říct, jaké to bylo včera ve škole, já to tu nechci ventilovat, je to takové pro mě choulostivější, nikomu dalšímu do toho nic není, povím to jen tobě, nikdo jiný to vědět nebude, já to tu nebudu ventilova...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama