Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Září 2012

Fotka měsíce

30. září 2012 v 8:35 | Nikinka |  Fotky
Září, nám dnešním dnem končí. I tento měsíc, jste mohli hlasovat pro fotku měsíce září. Vybtali jste čílo 4. (66,7% a 2 hlasy).


Co Vás čeká v Říjnu?

30. září 2012 v 8:35 | Nikinka |  Novinky
Říjen, bude asi opět slabým měsícem. Tentokrát totiž nastávají měsíce, kdy se blogu sice snažím věnovat, ale pouze tak, jak mi to čas dovolí. (Jsou to měsíce, kdy mám pravidelné kontroly u lékařů - první asi bude ortopedie - bože, ortopedie, té se bojím nejvíc. Řezat mě snad nikdo nebude, už to nedělali osm let, tak asi nebudou ani teď. Možná jen, kdybych já řekla, že chci. Něco mi navízeno je, ale šance, že se to povede, je padesát na padesát. A mohla bych na tom být hůř, než teď. Já vím, že moje noha by vypadala líp, asi by na mě ani nikdo nic nepoznal a já bych neměla špičku u pravé nohy hlavně u pravé nohy rovnou, ne stočenou dovnitř, ale kdyby se mi to zase za pár let vrátilo, což se může stát, nechtěla bych to...) Přesto jsem pro Vás něco málo připravila...

V tomto měsíci, Vás čaká posledních deset kapitol povídky. Ani se mi nechce věřit, jak rychle jsem tentokrát povídku napsala a jak rychle, opět skončila. Něco však opět napíšu a jak to tak vypadá, bude to úplně něco jiného, než jsem měla původně v plánu.
Přiznám se, že jsem ještě nezačala znovu psát, ještě mě nic nenapadá... A tak se snažím, připravit blog... Jediné, co tady zatím mám, je povídka a její poslední kapitoly. Připravuji i videa, ale moc nestíhám, tak netuším, jestli do konce měsíce, budu mít všechna videa připravená. Ženu v černém, stále ještě píšu... Fotku měsíce, tady určitě najdete. Blogu se budu snažit blogu opět věnovat jak nejvíce to půjde.

XXX. Kapitola

30. září 2012 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Když přijde láska

První den v ráji


Druhý den ráno, když jsme se probudili, nám slunce příjemně svítilo do pokoje. Později, když jsem nám otvíral okno, abych trochu vyvětral, jsem zjistil, jakou má dneska sílu…
To ráno, jsme nechtěli vstát hned, jako obvykle, ale chvíli zůstat… Nemáme přece žádné povinnosti, tak proč hned vstávat? Prostě jsme jen tak mlčky seděli a přemýšleli nad tou krásou, která nás tady obklopuje ze všech stran….
"Michaeli, co budeme dneska dělat celý den? Máš něco v plánu?" zeptala se po chvilce mlčení Samantha. "Nevím, může se jen tak projít po pláži, samozřejmě se vykoupat v moři…" "Dobře," souhlasila… "Zkrátka, užijeme si to. Budeme se opalovat, jak jsem už řekl, budeme se taky koupat… No a procházet se po pláži, můžeme večer, kdy si užijeme tu pravou letní romantiku. Však to znáš - teplý, letní větřík, šumění moře…" "A taky horké letní noci, při kterých se ani v klidu spát nedá," dodala s úsměvem. "Ano, to máš pravdu, ale letní noci takové přece jsou, to k létu patří a zvlášť, když si přece tady, je to zcela normální, tady horko zkrátka bude…" "Vždyť já vím a máš pravdu, to sluníčko si raději užijeme, dokud můžeme. Ale než se půjdeme opalovat a vykoupat v moři, navrhovala bych, něco lehkého k jídlu. Co Ty na to? Potom si můžeme dát nějaký drink a půjdeme se tady vykoupat."
Souhlasil jsem, dáme si k jídlu něco lehčího, zaplavat si půjdeme až potom… Musel jsem uznat, že je opravdu vhodné, se nejdřív najíst, protože v tomhle horku, bychom asi na pláži dlouho nevydrželi. Ani jeden z nás neměl moc velký hlad, spíš to chtělo jen pít, pít a pít.
Tak jsme tedy společně šli na tu snídani. Měli jsme štěstí, že zatím mezi námi nebylo mnoho lidí, jen pár jedinců, kteří se také rozhodli, jít se nasnídat trochu dřív, než to tady bude narvané k prasknutí. Včerejšek mi bohatě stačil na to, abych si dneska raději přivstal… "Tak, miláčku, copak si dáme? Jsou tady saláty, jak zeleninové, tak ovocné…. Pak je to tu od zdravého jídla, až po to méně zdravé." "Raději bych si dala ten salát, ale dobře, dám si něco, z čeho se najím víc." "Přesně tak, teď Ti zakazuji, abys držela nějaké diety." "Ale Michaeli… Víš, že já žádné nedržím. Nedržím diety, jen se snažím, trochu si svůj jídelníček hlídat." "Vždyť já vím. Já jen aby…" "Vždyť Ty víš, že, že…" Odmlčela se. "Že co?" "Že zaprvé, nepatřím mezi hubené jako tyč, že jsem ta normální modelka, která na pokraji anorexie vůbec není a zadruhé, od té doby, co jsem měla tu nehodu…" "Sam, nezačínejme zase, víš, co jsme si včera slíbili - žádné problémy a starosti." "Vždyť taky ne, promiň, já jen… Mám od té doby pocit, že už mě tolik nepotřebují…" Povzdechl jsem si: "Samantho, to si nemyslím." "Já ještě nejsem v tom věku, abych přestala. Nemám ani rodinu…" "Kdo říká, že máš přestat? Na to je ještě času dost." "Takže jsem tak přemýšlela, že když už tolik nepracuji, po návratu, bych Tě představila rodičům. A promiň, že jsem to neudělala dřív…" Znejistěl jsem. "Sam, o tom si ještě promluvíme…. Teď se honem najíme, ať můžeme jít zase zpět a potom na tu pláž a vykoupat se." Nechápavě se na mě podívala, ale souhlasně přikývla…

Když jsem zase byli v našem pokoji, Samantha to očividně nevydržela a prostě se musela zeptat, co se děje. Její obvyklá otázka, pro mě teď ale byla hrozně těžká, nevěděl jsem, co mám odpovědět, protože jsem nechtěl, aby mě špatně pochopila. "Sam, nezlob se, já… Já…" "Michaeli, řekla jsem něco špatně, nebo proč jsi najednou tak, tak…" Marně hledala slova, ale to já také. "Mně se to nezamlouvá, Sam. Mám z toho trochu strach…" "Strach? Z čeho máš strach?" "Sam, nezlob se, ale já si myslím, že bychom tu návštěvu měli odložit…" "Ach tak, Ty máš strach z té návštěvy mých rodičů?" "Ano," kývl jsem. "Tvůj táta na tom není zrovna teď nejlíp. Myslím, že by to pro Tebe byla nemilá návštěva…" "Michaeli! Je to můj otec! Je můj, i když pije. To neznamená, že se na něj teď vykašlu! To nejde, to po mě nechtěj… A vůbec, víš, co, raději půjdu, než zase budeme pohádaní…" "Ale, Samantho, kam, kam chceš tady jít??" "Nevím, nevím, prostě někam. A nehledej mě. Já se vrátím!"
Než jsem stačil cokoli dalšího říct, byla pryč. "Sakra!" zaklel jsem. "Je to tu zase! Panebože!!" Měl jsem si možná dávat větší pozor na pusu, ale zase, když se nad tím tak zamyslím, neřekl jsem přece nic špatného. Jen jsem řekl svůj názor. A myslel to dobře. Podle mě, bychom tam opravdu neměli. Sam si toho poslední dobou zažila hodně a příjemné, to nebylo…
Ale když jsem se zamyslel ještě líp, pochopil jsem. Od té doby, co se Samantha dozvěděla, co se stalo - že otce propustili a že začal pít, nerada o tom mluví a vždycky, vždycky, takhle vylítne. Slíbil jsem sám sobě, že už o tom nebudu začínat a v duchu, to slíbil i jí. Snad to budu moci říct nahlas, pokud mi k tomu dá příležitost… Doufal jsem, že se jí budu moci omluvit, až přijde, ale ona dlouho nepřicházela. Nechala mě celé ráno samotného…
Odpoledne jsem šel na pláž, protože už mě to čekání přestávalo bavit, a taky jsem se musel trochu protáhnout.
Slunce pálilo, až jsem se divil, že si Sam nešla zaplavat. Mlčky seděla na lehátku pod slunečníkem a dívala se na vlny před sebou. Když jsem k ní došel, ani si mě nevšimla. Co nevšimla, ona mě dočista ignorovala! To se mi vůbec nelíbilo. Nejraději bych ji popadl a… a… "Samantho… Tady jsi, já… Celou dobu jsi za mnou nepřišla, říkala jsi, že přijdeš. Tak jsem přišel já… Můžu, můžu si přisednout?" Když mlčela, bez dalších slov jsem tak učinil. "Sam, proboha, nebuď jako malá! Podívej, já se Ti hluboce omlouvám, stačí?" "Nestačí," ozvala se po pár nesnesitelně dlouhých minutách. "Dobře, omlouvám se a hrozně moc Tě miluji, stačí. Hele Sam, mě to opravdu moc mrzí, tak už se nezlob a konečně něco řekni…" "Miluji Tě - to jsou jenom slova, kdybys mě měl opravdu rád, Miku, dáváš si větší pozor na pusu!" "Ach tak - dobře, omlouvám se za to, co jsem řekl. Vím, že se Tě tohle téma dotýká, promiň." Konečně ke mně zdvihla hlavu a promluvila celkem normálním tónem: "Dotýká? To je slabé slovo. Chci mu pomoct, ale nevím, jak. Cítím se hrozně, když neslyším žádné dobré zprávy, třeba, že si našel novou práci…"
Vzal jsem ji za ruku a odvětil: "Ještě jednou, promiň, promiň, zlato. Slibuji Ti, že už o tom nebudu mluvit. Netrap se tím, hoď to na chvilku za hlavu…" Když opět nic neříkala, pokračoval jsem: "Nepůjdeme se vykoupat?" "Ne, jdi sám, jestli chceš, ale, ale dávej na sebe pozor, dobře?" "Jak chceš, půjdu tedy na chvilinku sám," odvětil jsem a šel.
Bylo mi líto, že nejde se mnou, ale nechtěl jsem ji nutit, stejně budu za chvilku zase zpátky… Moc dlouho jsem opravdu nevydržel a musel si jít na chvilku sednout pod ten slunečník. Sluníčko, bylo opravdu ostré, nedalo se to vydržet. Samantha pořád ležela na tom místě, kde předtím. Když jsem přišel, vůbec to nevypadalo, že se jí nálada zlepšila. Promluvila jen, když musela. A já vřel vzteky. Nevěděl jsem, co mám udělat, aby konečně začala komunikovat. Do vody chodila jen tehdy, když jsem nešel já. Hodiny do večeře, kdy budeme mezi lidmi, tudíž se budeme ovládat, se vlekly. A ona stále nic neříkala a já si stále víc říkal, že už v životě nebudu mluvit o jejím otci.
Nakonec se mi ji nějakým zázračným způsobem podařilo přesvědčit, aby se se mnou šla projít. Dalo mi to práci, ale šla. Procházeli jsme se jen tak naboso v písku, za námi se vytvářely stopy, které šly společně stejným směrem. Samantha byla pořád smutná a taková nevrlá, že jsem myslel, že schytám pár facek, když něco řeknu. Přivinul jsem si ji k sobě a pevně sevřel ve svém náručí, čekal jsem, že se bude bránit, ale nechala se… A i když to úplně dobře její náladu nezlepšilo, byl jsem rád, že se alespoň obejmout nechala. Svíral jsem ji co nejpevněji to šlo, když se rozplakala… Konejšil jsem ji tak dlouho, dokud její pláč neustál…
Když se blížil večer, nadějně jsem si myslel, že Samanthu opustí její ponurá nálada, sám sobě jsem pořád v duchu nadával, že já vůl vůbec něco říkal… Chtěl jsem si ji usmířit, tak jsem využil těch pár minut, co se sprchovala, protože já už tam byl před ni. Tentokrát totiž i to, kdo půjde první, bylo na ten způsob: "Mně je to jedno, jak chceš." Tak jsem šel. A mezitím, co se tam teď zdrží ona, jsem zase já připravoval pokoj.
Na malý stolek, jsem postavil dvě skleničky a láhev šampusu.Všude, kde se dalo, a kde bylo nejmíň pravděpodobné, že by se něco mohlo stát, jsem rozestavěl svíčky. A pak ještě pár detailů a bylo hotovo. Romantická atmosféra, byla podle mého názoru úspěšně dokončena. Teď už jen, aby prolomila ledy a budu spokojený úplně. Než jsem se posadil a chtěl tak počat na Samanthu, pustil jsem tišeji i nějakou příjemnější hudbu.
Když konečně dorazila, půlhodina byla pryč. Bylo to záměrné, aby zase tak hezky voněla, kůži měla hladkou jako hedvábí? A nebo schválně, protože si myslela, že usnu jako špalek? To tedy rozhodně ne, já rozhodně nehodlám jít spát. "Michaeli… Já myslela, že už budeš spát. A co ty… Co to tady zase…" Vstal jsem a šel směrem k ní. Váhavě jsem ji políbil, bál jsem se totiž, že ucukne. Poté jsem se odtáhl, jako bych jí dával čas na rozmyšlenou. Ale ona mě opět překvapila. Polibek mi oplatila, ale s mnohem větší vervou… "To dneska bude ještě hodně zajímavé," pomyslil jsem si. "Mám to brát tak, že už se na mě nezlobíš? Já, je mi opravdu moc líto, že jsem zase…" Přitiskla mi prst na rty: "Říkej tomu, jak chceš, ale vysvětli mi, proč tohle všechno…" Rozpřáhla ruce okolo sebe. "Tohle, má být moje omluva a taky trošku zpříjemněný večer, za ten ne příliš pěkný první den v ráji." "Já myslím, že v tom ráji, jsme až teď. Vypadá to tady mnohem líp."

Usmál jsem se. "To jsem moc rád, já myslel, že na mě budeš naštvaná, kdovíjak dlouho…" Povzdechla si: "Promiň," řekla a zasypala mou tvář drobnými polibky. "Bylo to ode mě nehezké, já vím, žes to tak nemyslel…A něco mě napadlo, neposadíme se k tomu?" "A dáme si sklenku šampusu," usmál jsem se. "Dobrý nápad." Posadili jsme se a já se zeptal: "Cos mi chtěla říct?" "Zlato, přemýšlela jsem nad tím a něco mě napadlo… Pokud nechceš, nemusíš se mnou rodiče navštívit. Pojedu za nimi sama, zjistím aktuální stav a Tebe tam vezmu až potom…" Trochu mě to překvapilo, asi to bylo i vidět, ale snažil jsem se úplně klidně odpovědět: "To nemusíš, klidně tam pojedeme spolu rovnou… Já jsem jen myslel, že by to asi nebylo zrovna nejlehčí pro Tebe. O mě vůbec nejde." "O mě se taky nemusíš bát, zvládla jsem i horší věci ve svém životě, vždyť sám víš." "No dobře, tak dobře, klidně za rodiči můžeme jet, když to tedy zvládneš." "Víš, Michaeli, já pořád doufám, že se to spraví a táta se půjde léčit, pokud je na tom opravdu tak špatně…" "Já taky," odvětil jsem po pravdě.
Večer byl příjemný, už jsme zase byli jako dvě hrdličky, nehádali jsme se, už zase byla ve vzduchu cítit jen naše vzájemná a hmatatelná láska A touha jeden po druhém.
Vzal jsem Samanthu do náruče, pevně ji v ní sevřel, zasypával drobnými polibky a šel směrem k posteli, na kterou jsem ji pokládal... Nepřestával jsem ji líbat, moje polibky byly daleko smyslnější a ona se jim chtě, nechtě, po tom všem, co se dneska stalo, začala poddávat... Dychtivě sahala po knoflíčkách mé košile, toužila po mé nahé kůži... "Zaúpěl jsem: "Zpomal, miláčku," zešetal jsem. "jsme tu sami, dneska se nemusíme bát, že nás někdo vyruší. Není kam spěchat."
Prsty jsem pohladil její rty, naběhlé po polibku, a pak rukou zklouzl dolů k řadě knoflíčků na jejich šatech. Pomalu centimetr po centimetru jsem knoflíky rozepínal a rozbaloval látku ke straně, skončil jsem u pasu. Dech se mi v plících zadrhl. Perfektní obliny Jejích ňader, jen částečně zakrývala krajková podprsenka. Ta už v příštím okamžiku ležela na zemi, kam ji následovaly i šaty. Teď na sobě neměla nic, než maličké krajkové bikyny. Pulz mi začal divoce bít. Musel jsem se ji dotknout. Její tělo, reagovalo na každý můj dotek... Chvěla se po celém těle. "Michaeli..."
Celou dobu, jsem si ten okamžik užíval jak nejlíp to šlo a v duchu se radoval z toho, že jsme konečně sami... Žádný Daniel, nikdo, jen my dva. "Samantho..." Zešeptal jsem, když jsem centimetr po centimetru spojoval naše těla. To jméno bylo jako zaklínadlo, obtěžkané touhou, zoufalou potřebou, vášní. Moje zpočátku pomalé pohyby, stále zvyšovaly tempo. Pod rukama cítila moje ramena zvlhlá potem. Vnímala moje pevné svalnaté tělo, které ji obklopovalo, které ji naplňovalo... Můj gejzír lásky mě opustil, ji zase naplnil. Uslyšel jsem své jméno na jejích rtech a otevřela oči...
O chvilku později, když jsme leželi spokojeně vedle sebe, se mi Samantha znova a znova omlouvala. "Už je to v pořádku, neomlouvej se, zapomeňme na to, já bych se Ti měl omluvit, ne Ty mně..." "Ale Ty jsi kvůli mně taky poslední dobou dost trpěl... Ať už se teď stane cokoli, vzpomínka na dnešní noc, mi zůstane nevždycky. Tu mi nikdo nevezme."


Michael Jackson - Sweet Dreams

29. září 2012 v 12:05 | Nikinka |  Videoklipy

Beyoncé - Halo (Michael Jackson tribute)

29. září 2012 v 12:00 | Nikinka |  Videoklipy
Víkend s Beyoncé. Beyoncé, mám moc ráda, patří mezi mé oblíbené zpěvačky a vždy bude. Je skvělá!


ACϟDC - Powerage (Full Album)

28. září 2012 v 20:12 | Nikinka |  Videoklipy
Jak jsem včera slíbila, dnes přidávám další článek. Tentokrát se s Vámi podělím opět o to, co jsem se dočetla. Ano, opět se "vtípkovalo". Tentokrát když vylezl Bon v hotelovém pokoji ze sprchy... Citovat to raději nebudu, jedině v tom případě, že bych knihu zveřejnila celou, (což neplánuji, ono by to někoho nemuselo zajímat. Všichni nejsou takoví vášniví fanoušci, jako jsem já...) knížka je naprosto bez cenzury - to by bylo taky nefer, dávat tam hvězdičky, když já je v knize opravdu nemám. Já to mám naprosto přesně a není to s hvězdičkami...
Když Bona vyfotili přímo po té sprše, držel si... Prý je to skvělá fotka (no to by mě tedy zajímalo, to Vám nepovím, jestli skvělá). Typický Bon Scott. Mě by spíše zajímala jiná věc - Bon, měl tetování na rukou a nechal si něco vytetovat i na podbříšek - to něco jsou ptáčci a srdíčko, s bleskem uprostřed! Muselo to vypadat dobře, protože blesk je logo skupiny mezi AC a DC. Píše se tam, že se jej ptali, jestli je AC nebo DC. Bon odpověděl: "Ani jedno. Já jsem ten blesk uprostřed!" Spisovatelka k tomu dopsala: Jakou měl pravdu! Nebo něco v tom smyslu.
V knížce je napsáno krásné věnování:

Tato kniha je věnovaná Angusovi, Malcolmovi, Philovi, Cliffovi, Brianovi a obzvláště Bonovi - jež byl a vždy bude - tím bleskem uprostřed.

A Perrymu Coperovi a Codymu Jessupovi, jíž oba upřímě milovali AC/DC.

Susan Masino, dostala dostala od své kamarádky balíček, jež obsahoval tričko Powerage, spolu s tímto novým albem. Že prý "doufá, že se jí bude líbit a dodala: P.S. HREJ HO HLASITĚ." Hrála ho tak velice často a dodnes zůstává jejím oblíbeným albem. (No já nevím, kdyby se někdo zeptal mě, neodpověděla bych, které mám nejraději, mně se totiž líbí úplně všechna alba.) Knížka je prostě skvělá! Nemůžu se dočkat, až se o zážitek a potěšení ze čtení, podělím se svou sestrou!


Pokud máte chuť poslechnout si album Powerage, nezapomeňte, HREJTE HO HLASITĚ! Já to dnes udělala také a rovnou několikrát! Dnes jsem měla na rockovou hudbu náladu, chuť, a pak jsem to trošku usadila Michaelem, abych nešílela, bohatě stačí, že jsem si pustila hned několik verzí živého vystoupení k písničce Bad Boy Boogie... Angus, byl dobrý v tom to klipu vždycky! A dodnes zůstává! Vždy mě tím pobaví...


AC/DC Shoot To Trill

27. září 2012 v 21:14 | Nikinka
Loučím se s Vámi svou oblíbenou písničkou, (zvláště od 03:20 až do konce. Tuhle pasáž, si zpívám s takovou chutí, na konci je to sice nejlepší, ale Brian řve líp, než já, je skvělý, takže si tady ráda poslechnu jen jeho. Taková energie, která mě nenechá v klidu sedět...) Přeji klidnou a dobrou noc. Zítra se tu zase uvidíme, až si zase přečtu nějaké vtípky Bona,(přišel o zuby a "nechal je na cestě", raději nebudu psát, co ještě měl rád, ale víte, že mě to nepřekvapuje? A víte, co je lék na jeho dokonalý hlas? Po ránu kloktal červené víno s medem. Nejraději měl červenou barvu a tak kařdý pokoj, ve kterém během koncerů spal, přemaloval na červeno) a povedené kousky na jevišti Anguse... Tomu aby se něco nepovedlo! Ten to s kytarou umí hodně dobře. Jeho rodina, je celá hudebně založená, na kytaru hraje už od svých čtyř let, dokonce s ní prý i spal. O zážitek z knihy, se mile ráda, podělím se svou sestrou - ta je taky miluje, takže se těší a knížka ji bude bavit. Pak se k ní konečně dostane mamča - ta je taky vášnivou faninkou! Ještě aby nebyla... To by s námi asi nevdržela, když nehraje Michael, jsou na plné pecky puštění AC/DC.


Tak jsem se konečně dočkala!

27. září 2012 v 19:09 | Nikinka |  Novinky
O tento článek, jsem se s Vámi chtěla podělit už v úterý, ale bohužel mi jej blog vyhodnotil jako nevhodný. A následně se smazal. Takže tohle píši na druhý pokus a jesli se ani ten nepovede.... Pokusím se ho napsat nějak jinak, pokud jsem se dopustila já, něčeho nevhodného. NEJSEM SI TOHO VŠAK VĚDOMA!! NEVHODNÝ ČLÁNEK, BYCH NIKDY NEPUBLIKOVALA!! To by ale někteří museli vědět, jaký jsem člověk. Že bych něco takového nikdy, NIKDY neudělala...
Už nějakou dobu, scháním biografii o skupině AC/DC, kterou doma miluje celá moje rodina. Je to dokonce i hudba, na které jsem vychovaná. Láslu k rockové hudba a ke skupině konkrétně, jsem si tak v sobě pěstovala už jako dítě. AC/DC, tak navždy bude mou nejoblíbenější skupinou... Proto jsem tak ráda, že knížku AC/DC Story aneb Budiž Rock mám a teď už ji konečně můžu číst. Ráda bych se s Vámi o nějakou tu kapitolu podělila, ale tady to asi nikoho nebude zajímat, nebo to nebude zveřejněno....
Můžu však říct, že fanouškům, kteří knížku nemají, ji mohu jen doporučit - napsala ji Susan Masino, která se s AC/DC poprvé setkala v roce 1977 a v knize, jsou dokonce i fotky, z jejího soukromého archívu. Kniha je napsaná od úpného začátku, až po současnost. A jelikož ji napsala žena, která skupinu zná, není tam nic nepravdivého. Je to zajímavá, vtipná a velmi pěkně napsaná biografie. Bez jakékoli cenzury, která mi jasně říká, jak byl Bon Scott upřímný. Je tam také popisován jako tvrďák, který však měl srdce ze zlata. Také je tam sem tam, nějaká poznámka překladatele. Jedna z nich je právě název skupiny - AC/DC - "pod obojí" přičemž mnozí pochybují o jejich orientaci. A proto... Říkám to já, je to i v knize - AC/DC, milují ženy. A ženy zase je, jak je vidět při koncertech. (které jsou mimochodem nejlepší, jaké jsem kdy viděla a jaké vídám, pokud nepočítám Michaela Jacksona).
Jsem moc ráda, že knihu mám, rozšířím si tak znalosti o skupině, kterých mám však i tak dost. Pobavím se a to doslovně, protože knížka je opravdu i vtipná. Bon Scott, měl skvělý smysl pro humor, i v těch nejvážnějších chvílích. Jako například: Četla jsem tam, že se naboural na motorce, přičemž málem přišel o život. Měl otřes mosku, zlomenou ruku, nohu... Bylo by to na delší dobu, tak to zkrátím - přišel po té bouračce o několik zubů a jestli jsem četla pozorně, tak byl i v umělém spánku. Týden po nehodě, kdy se ještě stále zotavoval po nehodě, poslal svému kamarádovi svou fotografii, s komentářem: "Zuby jsem nechal na cestě." To mi pak jen potvrdilo, to, co napsala autorka knihy potom: Bon, byl v jakékoli situaci plný humoru. Je tam mnoho zajímavých věcí... A my, jsme rozhodně rádi, že knížku doma máme.

A na závěr, přidám koncert, který byl v Německu v roce 2001. Tento koncert, mám doma a dívám se na něj vždy ráda. Podívejte, jak je Angus i ve svém věku pořád tak dobrý jaký byl, když začínal. Říká se o něm, že je nejlepší kytarista. Já osobně vidím a cítím, že skupinu vystupovat baví a jsou dobří.... Co dobří, jsou SKVĚLÍ a já je nikdy nepřestanu uznávat a obdivovat. Miluji je a milovat budu! ♥


XXIX. Kapitola

27. září 2012 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Když přijde láska

Společná dovolená


Ráno jsme naštěstí nezaspali a včas přijeli na letiště. Sice jsme museli ještě chvilku počkat, ale pořád lepší přijít dřív než pozdě! No nemám pravdu?
Let trval dlouho, ale to, co uvidíme až přistaneme, stojí za to, pěkně si to užijeme a domů se vrátíme plní zážitků… Seděla jsem v letadle, dívala jsem se z okna a nemohla jsem uvěřit tomu, že jsme tak vysoko, že je svět najednou tak malý. Michael, mlčky seděl vedle mě… Po chvilce se zeptal: "Všechno v pořádku, Samantho?" Přikývla jsem se slovy: "Akorát mám trošku strach." Usmál se a odvětil: "To nic není, jestli Tě to uklidní, já mám také strach." "Vážně? Vždyť Ty lítáš často, za tu dobu už musíš být zvyklý." "To je pravda, ale i přesto. Neboj, let sice ještě potrvá, ale zvládneme to oba, uvidíš." "Když to říkáš Ty, je to asi pravda, protože v letadle poprvé nesedíš."
Trochu, mě Michaelova slova uklidnila, přesto jsem však měla pořád strach, ale myslím, že za to moře, teplo a pohodu ve dvou, těch pár hodin v letadle stojí… Už tady je mi dobře a což teprve, až budeme na místě, to budeme ještě spokojenější… "Miláčku, nemáš hlad? Mohli bychom něco sníst, co říkáš?" zeptal se mě Michael… "Dobře, něco si dáme…"
Když se rozváželo různé jídlo a pití od nealkoholických nápojů, až po samotný alkohol, každý si brával, co jeho hrdlo ráčí. Šampaňské se podávalo s jahodami… Nevěděli jsme, co si z toho širokého výběru, máme vzít. I když, za tu dobu, co jsem u Michaela, bych měla být zvyklá, že si vždycky vybíráme z plného stolu jídla. Jane, se vždy snaží… Proto jsem raději zvolila taktiku - něco si prostě vzít a nerozmýšlet se. K pití nám samozřejmě nabídli kdeco. Michael navrhl to šampaňské se slovy: "Když dovolená, tak se vším." Nalil mi skleničku a dál jsme si povídali. "Stejně jsem zvědavá, co všechno na nás čeká… Ubytování je zařízeno?" zeptala jsem se neklidně, v tom zmatku, jsme klidně mohli zapomenout na to hlavní. Kde bychom potom spali? "Jistěže, mám všechno pod kontrolou, všechno je zařízeno. Máme to se vším. Chtěl jsem, abychom si to užili…" "Takže my, budeme celou dobu jen lenošit?" "Přesně tak," usmál se, "nebude dělat nic, jen si užívat sluníčka a budeme se válet v písku. Ty se hezky opálíš, ale hlavně si odpočineš, to jsem chtěl… Užijeme si to oba." "To si jistě odpočineme, jen doufám, že nám vyjde hezké počasí… A taky doufám, že… Že jsme na nic nezapomněli. Nezapomněli, že ne?" "No… Nevím, jak Ty, ale já se balil pečlivě, takže bychom měli mít všechno…"

Povzdechla jsem si: "Snad ano… Jen si nemysli, já jsem se taky balila důkladně! Akorát... V tom zmatku, jsem klidně mohla zapomenout na pas!" ("Ztratila pas!" "Madam dojela.") Rychle jsem se podívala do kabelky, naštěstí ho mám s sebou! "Balila jsem se opravdu pečlivě, mám všechno," dodala jsem spokojeně. "Vždyť já vím," usmál se. a chytil mě za ruku. "Neboj, opravdu máme všechno, nic nám chybět nebude. A i kdyby nám něco v kufru chybělo, svět se nezboří… Až budeme na místě, mohli bychom se jít podívat na pláž a projít se. Co Ty na to? Samozřejmě si nejdřív vybalíme, to je jasná věc…" "A víš, že to není tak špatný nápad, seznámíme se tak trošku s místem, kde strávíme nějakou dobu…"
Po tom vysedávání v letadle, však ani jeden z nás netušil, jestli nějaká procházka bude. Třeba nakonec budeme tak unavení, že si vybalíme věci, a potom půjdeme rovnou spát…
Cesta nám nakonec rychle utekla a my byli konečně na místě… Přivítalo nás šumění moře a hřejivé sluníčko, teplo, takové teplo, u nás zrovna nemáme. Nakonec jsme byli nadšení ještě víc, než jsme čekali a já se těšila, moc těšila, na ty klidné a spokojené dny, které jsou před námi.
"Michaeli, to je nádhera!" "Ano, to bude nádherně strávené léto, a nádherná společná dovolená! Ani jsem nečekal, že mě to tak chytne, až tady budeme. Už se nemůžu dočkat, až se projdeme po té pláži!"
Byla jsem nadšená, naprosto spokojená… A nakonec i moc ráda, že jsme tady. Máme jeden druhého, takže následující dny tady, nám nebude chybět vůbec nic. A já jsem ráda, že tohle všechno tady, budu sdílet společně se svým milovaným Michaelem…
Michael mě ještě chvilku nechal, kochat se tou krásou. I na něm bylo vidět, že se mu tady líbí. Po chvilce se ozval: "Tak pojď, půjdeme se ubytovat a taky podívat, kde vlastně budeme. Jsem zvědavý, jak budeš spokojená." "Dobře, půjdeme. A neboj, určitě se mi bude líbit i ubytování." A tak jsme ruku v ruce šli…
Náš pokoj byl nádherný a velice útulný. Z okna, byl krásný pohled na písečnou pláž a moře…
"To je nádhera, tak útulné, moc pěkné… Každé ráno, nás budou probouzet první sluneční paprsky" "Ano, je tu opravdu útulno. Myslím, že nám tady nebude nic chybět…" Přikývla jsem na souhlas se slovy: "Děkuji Ti, Michaeli. Moc Ti děkuji. Opravdu příjemně jsi mě překvapil! Čeká nás krásná dovolená…" "To jsem moc rád, zlato," řekl a políbil mě na čelo. "Přiznávám, že i já, jsem mile překvapen! Budeme mít krásné a nezapomenutelné zážitky." "To rozhodně ano," usmála jsem se. "Budeš mít o čem vyprávět rodině… Nebyla jsi včera se svou sestrou?" "Ano, byla. Nadšeně jsem jí o naší dovolené vyprávěla… Taky jsem se ji zeptala na tátu. Prý na tom teď moc dobře není. Bohužel pije a je to čím dál tím horší," řekla jsem s povzdechem." "Ach, to mě moc mrzí… A co jinak? Jinak to bylo fajn?" "Ano, chodily jsme po obchodech. Natalie, vymetla všechny značkové!" Odvětila jsem s úsměvem.
Úsměv mi oplatil a zeptal se: "A co Ty? Ty sis nic hezkého nekoupila?" "Jistěže ano zabalila jsem si to do kufru. Taky i něco do společnosti, kdybychom někam šli…"
"Ach tak, Ty už jsi myslela i na něco do společnosti. To je dobře, já taky. Můžeme si třeba někam zajít i dneska, pokud to stihneme," navrhl. "Dobře, tak půjdeme na večeři dneska." "No… ono už je na ni stejně čas, tak můžeme jít hned. Jestli tedy chceš?" "Dobře, ale nejdřív si urovnáme věci do skříní…"
Večeře sice nebyla jako doma, kdy většinou chodíme do restaurace, ale i tak měla skvělou atmosféru. Jedli jsme společně s ostatními lidmi, kteří jsou zde také na dovolené a stejně jako my, i oni si nadšeně povídali o tom, jak je tady krásně… No jen, aby nám to krásné počasí vydrželo.
Našli jsme si volný stůl a posadili se… Měli tady švédské stoly, takže si každý mohl vybrat, na co má chuť. Dali jsme si něco lehčího, k tomu vínko a povídali si…
Michael mi slíbil, že po celou dobu dovolené, budeme dodržovat jistá pravidla - nebudeme zvedat pracovní telefony, ani nebudeme o práci mluvit. Nebudeme se bavit o rodinných problémech… A hlavně - nebudeme mluvit o Danielovi - to znamená, že nebudeme mluvit o mojí minulosti. Budeme počínaje dneškem, žít jenom přítomností a tím, co může být v budoucnu. Zkrátka, jen si užijeme naší společnou dovolenou, bez starostí a problémů. Souhlasila jsem s tím a byla za to moc ráda… "Teď máme čas sami pro sebe, takže si to prostě užijeme", řekla jsem.
"Nezatancujeme si?" zeptal se. Souhlasila jsem a tak vstal, chytil mě za ruku, druhou ovinul kolem pasu a přivinul si mě k sobě. "Jsi skvělá, Samantho, miluji Tě," řekl a políbil mě na mé horké, kypré rty…
Když už jsme byli oba unavení, šli jsme do našeho pokoje spát, abychom nabrali síly na další den…