Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Srpen 2012

Co Vás čeká v Září?

31. srpna 2012 v 8:35 | Nikinka |  Novinky
Co se září týče, bude to asi slabý měsíc. Sice už něco připraveno mám, ale je toho málo. srpnu jsem nějak nestíhala. Neměla jsem čas a někdy ani náladu, vysedávat tady a něco připravovat.
Zaprvé, ještě jsem dopisovala povídku - mám starý, velmi pomalý počítač, který je pomalý díky tomu, že máme nechutně pomalý internet, takže mi příprava kapitol, zabrala i půlku dne, když jsem k nim chtěla přidat fotky. Hlavní je, že jsme od prvního června minulého roku, měli mít zrychlený internet. A nakonec... Nejraději bych celý počítač vyhodila z okna!
Pak mám taky problém i s videoklipy, když si You Tube, otevřu v novém okně. Sice nějaká videa pro tento měsíc připravená mám, ale není jich moc, já na ten počítač totiž nemám nervy! Pokusím se to do konce měsíce dohnat tak, aby tady ta videa byla včas.

Povídku mám pro Vás připravenou - celkově je to třináct kapitol. Co se týče ostatních článku v měsíci, budu se snažit, aby tady nějaké byly. Opět však toho za týden moc nebude, protože to, že jsem napsala, že budu dojíždět, už bohužel neplatí, protože si to taťka nepřeje.... Takže to zase všechno odnese moje psychika, která je za těch deset měsíců, co jsem viděla rodinu jen o víkendu, totálně v pr**li - nejsem jedna z těch, která by něco řekla, nebo řekla něco komukoli, takže budu tiše trpět a doma tomu budou tiše přihlížet, jestli to tak chtějí, prosím, mě to však příjemné nebude, protože nemá nikoho, komu bych se svěřila.... Budou mě zase bolet záda, která jak se tak na to už připravuji, po dvou měsíci, kdy nebolela, zase začnou bolet a mě zase budou beztak dávat teplé obklady a elektro, takže budu opět jako blbec dojíždět nějakou dobu na rehabilitace...
Jestli půjde i návštěvnost, i tu bych sem tam přidala... Během povídky, ve volném čase, pro Vás ještě připravím slíbenou Ženu v černém, ale zatím netuším, kdy se tu objeví její první kapitola, protože nevím, jak to budu stíhat časově. Zatím to vypadá tak, že se jí dočkáte nejřív tak na konci května, což je sice dlouhá doba, ale já to jinak neudělám, nejde to, přes školu, nemám moc času. Pokud bych denně dojížděla, Ženu v černém, bych měla v listopadu hotovou. Ale bohužel doma tak jako moje sestra nebudu, notebook taky nemám, takže i kdybych chtěla, nemám na čem psát... Je taky možná, že i kdybych ho měla, neměla bych možná čas. Vždyť pro mě je hrůza už jen to, že za celý týden, pokud se musím učit, stihnu z knížky přečíst jedenu stránku, natož něco stihnout napsat, ať už je to cokoli. Ve škole mi prostě zbývá čas na učení a když zrovna nemám učení, je to katastrofa, protože se šíleně nudím, šla bych třeba ven, ale nepustí mě... A tak jsem sama na pokoji s nikým nemluvím a čučím do zdi. Ten další rok, pro mě bude hodně náročný, celé dva měsíce, jsem se připravovala, ale nejde to. Další rok, psychicky nezvládnu. Raději bych byla doma, i když to jde, protože by mě vozil pán, který tady vozí děti do škol, nejde to, protože si to nepřeje taťka. A mamka na něj nakonec dala, takže já už nic nezmůžu, i kdybych stokrát za sebou řekla, že bych chtěla být po škole s nimi. Nezbývá mi nic jiného, než to asi přežít, protože kdybych něco řekla, stejně mi to k ničemu nebude. Než skončí školní rok, je to ještě daleko, ale já se toho konce nemůžu dočkat.
Na tyhle dva roky, v dobrém vzponínat nebudu, ani se to nedá, protože mě to trápilo a pořád trápí, že jsem pryč celý týden, místo, abych po škole jela domů, jako celý zbytek mojí třídy... Pak už jen doufám, že nic jiného, než lázně, mě v životě nečeká, protože jedině tam, mi bylo dobře a jedině tam, se vždycky ráda vrátím... Těhle osm let, mi hodně dalo, můj pobyt na internátu, mi nedal vůbec nic... A mě je zle z pomyšlení, že tam budu zase!! Nevím, za co to mám, ale těším se, až odtamtud pojedu domů navždycky a nikdy v životě už to tam neuvidím... Už by mě tam nikdo, nikdy nedostal!! Kdyby mi za ten intr alespoň stála ta škola!! Co bych dala za svojí vysněnou školu? Všechno. Víte, někdy se sama sebe ptám, k čemu mi je jednička z češtiny od první třídy, když stejně nemůžu studovat školu, při které bych se zaměřila na literaturu? K čemu mi je, když mě moje nynější učitelka pomalu chválí do nebes a litaraturu v poděbě písemky vždycky zvládnu na jedničku? A přitom se ani do češtiny a litaratury nešprtám? Samozřejmě jí za to moc děkuji, já bych sice nechtěla být uča, ale její práce je prostě skvělá ona to studovala, protože chtěla a mohla... Ale... K čemu mi to doprčic je?! Já bych Vám to sem napsala, ale nerada bych použila další sprosté slovo... A tak se tím, co mě baví, budu dál jen bavit. Čeština mi půjde dál, dál asi budu mít jedničky, dál si budu jen tak pro sebe psát. A až dostanu "papír", že jsem vyučená, budu skákat jako blecha, že je to za mnou, že jsem to zvládla... Jen ještě ABYCH to zvládla... To je ve hvězdch. Mám totiž strach, že nervozita bude silnější a mě se všechno vykouří z hlavy. I to se může stát. Vždyť já jsem nervózní i v den, co jdu na ortopedii, (a to mě ošetřuje tak skvělý ortoped, který mi nikdy nemaže med kolem huby a jedná se mnou narovinu...) to by se ve mně potom krve nedořezal.... Dovedete si mě v takovém stavu představit při zkouškách? Já osobně ne.

Fotka měsíce

31. srpna 2012 v 8:30 | Nikinka |  Fotky
Máme tady konec měsíce. Srpen je za námi, takže opět přidávám fotku, pro kterou jste hlasovali nejvíce. Je to fotka číslo 5. (50% a 3 halasy).


Cher - Taxi Taxi - Believe

30. srpna 2012 v 18:32 | Nikinka |  Videoklipy
Když je mi tak hrozně, jako za poslední dva měsíce, vždy se snažím přijít na jiné myšlenky tím, že si něco pěkného, co mě baví a mám ráda pustím, protože vypovídat se nemůžu. I dnes to všechno na mě nějak dopadá. Snažím se, moc se tím nezabývat, ale bohužel...
Líbí se Vám Cher? Někteří z Vás, ji možná neznají, jiní ano. Já jsem Cher měla hodněkrát možnost slyšet jako malá holka, protože máme doma její CD Believe. Taxi Taxi, ktrou sem přidávám, je asi nejlepší písnička na celém albu. Dneska jsem ji slyšela nejmíň desetkrát a už jsem z toho tak zblblá, že si to dokonce zpívám. Hlavní je, že mám lepší náladu. Někdy mi to totiž připadá už jako můj každodenní rituál - asi bych si měla zvykat, teď to takhle asi pěkně dlouho zůstane...



MICHAEL JACKSON - Love's divine

30. srpna 2012 v 15:38 | Nikinka |  Videoklipy
Seal - nádherný chlap, (no jo, je černý a černé, ty já mám nejraději... to o mně ví asi každý, kdo mě zná...) skvělý zpěvák s dokonalým hlasem, který tak ráda poslouchám... Nadherná písnička, ktrou doprovází fota Michaela .


XVII. Kapitola

30. srpna 2012 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Když přijde láska

Konec, nebo začátek?


Když jsem se vrátil domů, Sam doma nebyla. Našel jsem ustaranou Jane, jak bezmocně sedí v kuchyni, bylo vidět, že slzy, má na krajíčku… Nevěděl jsem, co mám při pohledu na ni, říct a bál jsem se, co mi řekne ona. Bylo mi však jasné, že ať už řekne cokoli, musím to vědět…
"Jane, jak to, že tu ještě není Samantha?" "Ach, Michaeli," vzlykla "nevím, nevím, kde může být, myslela jsem, že Vám šla naproti…" Pak ještě tiše dodala: "Myslela jsem, že je s Vámi, Michaeli…"
Nevím, co mě to napadlo, ale pod tím návalem strachu, jsem zvýšil hlas. Co zvýšil hlas, já začal řvát. "Proboha, Jane, víte Vy vůbec, kolik je hodin?! Půl jedenácté!! Vím, slíbil jsem Sam, že budu v osm večer doma, ale nemohl jsem, trochu se to protáhlo…" "Já vím, Michaeli. Nezlobte se, prosím…" "Jak se nemám zlobit, když Sam není doma a já nemám absolutní tušení, kde je a jestli se vůbec vrátí, tak kdy???" "Michaeli…" "Víte, odcházel jsem do práce sice odpoledne, ale je to už nějaká doba… Jsem si naprosto jistý, že Samantha odcházela pár minut po mě…"
Pak jsem se na chvilku musel zamyslet, protože mi úplně vypadlo, kam, že to vlastně šla? "Šla… Šla někam nakupovat, říkala, že až se vrátím, bude zpátky… Chtěl jsem s ní jít někam na večeři. Nebo se jen tak projít… Chápete - nějaká ta noční romantická procházka… To by se jí mohlo líbit, tak jsem si myslel, že bychom šli…" "To jistě, ona je s Vámi moc ráda…" "To já taky, Jane… To já taky…"
Najednou jsme odbočili od tématu a já si uvědomil, že jsem se snad do Samanthy zamiloval? To ne, to nesmím, tolik si toho chudinka zažila…Nejdřív jedna nešťastná láska, potom to měla být láska až za hrob, nakonec to taky nedopadlo… Ale nemůžu si pomoct, mám ji rád a možná i víc, než to a ať dělám, co dělám, z hlavy ji nemůžu dostat…
Pořád se mi vybavuje, její krásný smích, její kypré rty, které jsem mohl políbit… To, jak krásně voní, ta její vůně, je nezapomenutelná, ta mě teď pronásleduje na každém mém kroku, jako by ona sama, stála za mnou, ať už jsem kdekoli… No ale teď bohužel stojím tady, tvrdá realita, která mi říká, že Samantha tu není, mi nedovolí, aby snil o tom, co se skutečně stalo a tak jsem musel začít jednat, dokud je možná ještě čas…
"Jane, volala jste polici, obvolala jste nemocnice, jestli se Sam náhodou něco nestalo?" Pak mě ještě napadlo: "Volala jste jí??" "Volala, zvoní to, ale slečna Kingstonová, to nebere…" "Ach bože, pomoz nám, dej, ať se Sam nic nestane!" Myslel jsem si pro sebe… "Víte, co, Jane? Uděláme to následovně - policii zatím volat nebudeme, tu prozatím necháme až pro případ nouze. Navrhuji, abychom objeli všechny nemocnice poblíž…" "Dobře," odvětila vyplašeně…

A tak jsme se tady spěšně oblékli a vyrazili společně s řidičem, podívat se po všech nemocnicích, které tady jsou… Ač nerad, musel jsem myslet na Daniela - kdyby náhodou, musím mu zavolat. Nevím, co se mezi nimi stalo, ale bylo by od něj nehezké, kdyby se na Samanthu úplně vykašlal, a tak mu pro případ, že bych věděl něco, co by měl i on, zavolám a donutím ho, aby okamžitě přijel…
Už jsem z toho byl tak vystrašený, že jsem začal přemýšlet dokonce i o tom, co řeknu, jestli ji v nějaké nemocnici najdu, aby mi řekli, jak to vypadá? Že jsem její příbuzný, nebo přítel? Sakra, co jim jen povím??
"Jamesi, neštvi se s tím autem, šlápni na to!" "Jo, jo, Miku, klid, já už jedu, klid!" "Jane, co jim mám říct, když ji v některé nemocnici najdeme?" "No co, vždyť je to jednoduché, řeknete, že jste její přítel, tak Vám poskytnou veškeré informace…" "Jak dáme vědět její rodině?" "Měl byste v případě, že ji tam najdeme, zavolat tomu bývalému, ať zavolá její rodině," řekla… "To je pravda a co myslíte, měl bych zavolat Janet a mamince? Posledně si spolu tak rozuměly…" "To už záleží jen na Vás, Michaeli," odvětila.
"Dobře, raději pro jistotu zavolám." Začínal jsem být nervózní a zmocňoval se mě strach, strašný strach, který jsem neuměl ani popsat. Měl jsem stažený žaludek, bylo mi od něj špatně a bál jsem se tolik, že mě ani James, nedokázal uklidnit…



Našli jsme ji v nejbližší nemocnici. Neumíte si představit, jak mi bylo, jak mi tlouklo srdce, když jsem se byl zeptat. Myslel jsem, že to se mnou sekne hned, ale věděl jsem, že musím být silný, protože ONA mě potřebuje! "Dobrý večer, prosím, Vás, neleží tady Samantha Kingstonová?" "Moment, pane, podívám se."
Neuběhla ani minuta, ta žena, ke mně znovu vzhlédla a řekla: "Ano, pane, je tady…" "Panebože, bože můj… Na kterém pokoji, ji najdu?" "Musíte počkat tady, pane, tu dívku odvezli na sál…"
Bože to ne, ne!! Mlčky jsem se díval před sebe do prázdna a přistihl jsem sám sebe, že se mi po tváři kutálejí slzy… "Michaeli, chlape, seber se trošku!! Nemůžeš se sesypat, Ty ne, ona Tě teď potřebuje," okřikl mě James, ale i na něm bylo vidět, že je z toho špatný, Jane, ta jen mlčky stála a byla chudinka celá vystrašená…
Čekali jsme hodiny. Dlouhé, nekonečné hodiny, které se neskutečně táhly, než konečně nějaký doktor, vyšel z operačního sálu. Už jsme tam v tu dobu byli všichni - celá rodina, jak moje, tak rodina Samanthy, dokonce i Daniel přišel…
"Doktore, prosím Vás, jak je na tom Samantha? Co se stalo?" "Vy jste příbuzný?" "Je to moje přítelkyně," řekl jsem automaticky. "Slečna Kingstonová, je po operaci, pane… Zatím nemůžu s jistotou říct, co se stalo, ale, pravděpodobně ochrnula… Momentálně je po operaci, měla zlomenou pánev… Záchranáři říkali, že prý byla při vědomí a stěžovala si, že necítí nohy… S největší pravděpodobností, je Vaše přítelkyně ochrnutá, pane, je mi líto…"
"C-cože?" "Nebojte se, nemusí to být trvalé, rehabilitace, to může spravit, Vaše přítelkyně to nemusí hned vzdát… Chvilku to potrvá, ale má naději…" V tu chvíli jsem se neovládl. Zase… A opět, jako před několika hodinami, začal ječet: "Víte, co, doktore, já Vám teď na nějakou naději kašlu!! Je to modelka, jak jí chcete tohle říct? Tohle ji položí úplně!! Dělejte laskavě svojí práci a koukejte pro ni udělat maximum!!!"
"Odpusťte, pane, ale udělali jsme, co jsme mohli. Teď nám vše ukáže čas. Musíme jen čekat a uvidíme…"
Čekat, čekat… A na co? Až Sam řeknou, že zůstane na vozíku? Na to mám čekat? Mám potom jen tiše přihlížet tomu, jak se trápí? A nic pro ni neudělat, protože budu vědět, že se nic dělat nedá? To tedy ne, tohle ode mne čekat nemůžou. Ode mne tedy rozhodně ne…
Když ji převezli, nechtěli mě k ní ani pustit, že prý, až později… Byl jsem zoufalý, nemohl jsem ji vidět, přitom jsem si to tolik přál… Jsem opravdu zoufalý a neumím si představit, co bude dál, co bude, až to Sam poví… Opravdu to netuším…
Řekněte mi, je tohle konec, nebo začátek?

Vzpomínka na Michaela Jacksona

29. srpna 2012 v 15:39 | Nikinka |  Videoklipy
Dnes jsem tady vůbec neměla být, ale... Ale vím, jaké je dnes datum, vím, že dnes by Michael Jackson, oslovil své 54. narozeniny. Proto jsem tu s několika klipy, abychom si na něj trochu zavzpomínali a taky, aby si někdo snad nemyslel, že jsem zapoměla... Nezapoměla jsem a proto dneska zveřejním pár klipů, které jsou podle mě vhodné...

Voda živá od Anety Langerové


Ty jsi král od Ewy Farne


Anywhere od Evanescence


A ještě jedno video na závěr


XVI. Kapitola

28. srpna 2012 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Když přijde láska
Zlatíčka, je to tu. Od této kapitoly, to možná nebude moc příjemné. Proto, kdybych Vás nudila, nebo jste to špatně snášeli, řekněte mi. Ani mně se tyto následující kapitoly, nepsaly moc dobře, možná proto, že vím, co to je… Ale pokusím se to moc dlouho neprotahovat, slibuji.


Když ne já, tak nikdo!


Že se můj život změní tak radikálně změní, když se rozhodnu zůstat tady, mě nenapadlo ani v tom nejhorším snu. A že moje poslední přehlídka, bude opravdu poslední, tak to už vůbec ne. Že přijde jeden jediný den, který mě připraví o všechno, co jsem doteď mohla mít, to by mě tenkrát taky nenapadlo… Ale Michael, se ukázal v jiném světle, věděla jsem, že se o něj můžu opřít, že se o mě postará, že mě neopustí a že s jeho pomocí, všechno zvládnu…
To osudové ráno, jsem seděla s Michaelem u jídelního stolu a snídali jsme. Jane, si s námi povídala a dokonce mi řekla, že je ráda za to, že jsem se vrátila. Což mě moc těšilo, protože jsem tady byla taky šťastná a spokojená. Nic mi tu nechybělo…
S Michaelem, jsme si dokonce začali i tykat, takže jsme si byli zase o kousek blíž. A já za to byla ráda, protože Michael, byl tak daleko, daleko víc otevřený a mohla jsem se tak o něm dozvědět mnohem víc. Více mi důvěřoval a já měla radost, že si ke mně získal nějakou důvěru, že mě považuje za přítele…
S Jane, jsem si taky hodně rozuměla, pomáhala jsem jí v kuchyni a tak každé ráno, měl Michael na stole to, co měl rád…
I dnes ráno, si mohl vybrat, na co měl chuť, dal si opět koblihy, že prý dneska potřebuje energii… "Tak to by sis měl vzít tu, s tou čokoládou, Michaeli." "Měl, to je pravda…" Vzal si ji a potom pokračoval: "Co budeš dneska dělat, než se vrátím?" "No… Chtěla jsem jít s Lindsay a Natalii nakupovat, ale holky nemůžou. Tak půjdu sama, koupím nějaké jídlo… A pak možná i nějaké to oblečení, i když bez holek, nerada nakupuji. A kdy se chystáš odejít?"
Usmál se. "Až odpoledne, neměj strach." "Výborně, taky odejdu až odpoledne." "Dobře, tak si to nakupování užij."

Kdybych věděla, co se to odpoledne stane, rozhodně bych nešla nikam sama a vzala bych s sebou Jane… Ale netušila jsem to a tak jsem v klidu seděla a snídala, celá natěšená, jak si to odpoledne užiji… Ach, kdybych jen věděla!
"Docela se těším, i když raději bych byla tady a s Tebou…" "Hmmm, neříkej mi to dvakrát, jinak nikde nepůjdu!" Usmál se tak, jak to umí jen on. "Dobrá tedy, pokusím se být do osmi hodin doma a někam si spolu zajdeme, dobře?" Přikývla jsem "To bude fajn, už teď se moc těším." "Já taky," odvětila jsem…
Po snídani, jsme šli společně do zahrady. Seděli jsme v koruně Michaelova nejoblíbenějšího stromu, i když jsem se bála, nakonec jsem se dívala na svět z výšky a společně, jsme si užívali teplé počasí… Potom, mě Michael vzal na ruské kolo. Připadala jsem si jako malé dítě, ale bylo to báječné, užili jsme si spoustu legrace… Michael, byl báječný! V jeho přítomnosti, mi bylo tak krásně, jako nikdy, nehledě na to, že jsem pořád musela myslet, na ten náš polibek. Cítila jsem, že je to opravdové, žádná hloupá hra, cítila jsem, že mě má opravdu rád. I proto, jsem se sem vrátila. A možná i kvůli sobě, Michael je moc hodný a lhostejný, mi rozhodně není. Mám ho moc ráda, vážím si jej!
Když Michael odcházel do práce a já na nákupy, rozloučil se se mnou a políbil mě na čelo "Večer, se uvidíme, pa." "Jasně," usmála jsem se, "pa," řekla jsem… Zmizel ve dveřích, a já, vyrazila nakupovat…


Měla jsem plnou tašku jídla, když jsem se zrovna chystala, zavolat si řidiče, aby mě odvezl zpět na Neverland. Ale potkala mě moje sestra, tak jsme chvilku zdrbly, však to znáte… Někam spěchala, takže moc času neměla, prý má ještě nějaké vyřizování…
Takže, jsem tedy chtěla zavolat tomu řidiči, že na něj někde počkám, ať přijede… Namířila jsem si to k místní kavárně a chtěla si dát kávu, když vtom zatroubilo nějaké auto a zastavilo u mě. "Ahoj, kotě, nesedneš si na chvilku ke mně?" Otočila jsem se a nestačila se divit. Zabylo mi až zle a dostala jsem strach, šílený strach…
V tom autě, které zastavilo, seděl David!! "Ahoj," snažila jsem se o co nejklidnější tón, ale ve skutečnosti ve mně po klidu, nebylo ani stopy, když jsem ho spatřila, myslela jsem, že to se mnou rovnou sekne! "Co chceš?" "Chci se jen na něco zeptat." "To můžeš i tady, nemusíš se mě ptát v autě. Nebo je to tak důležité, nebo dokonce osobní?" Měla jsem toho tak akorát, strachem jsem se mohla zbláznit, a on mě tu ještě zdržuje, už bych tak nejraději šla!!
Jenže nakonec, (já koza) jsem do toho pitomého auta nastoupila a zadělala tak na rozpadu své kariéry. Byl to můj předčasný odchod z molu.

"Tak co chceš?" "Klid, kočičko, klid, trošku se spolu jen projedeme a u toho si popovídáme…" Než jsem stačila cokoli říct, šlápnul na plyn a auto se rozjelo… "Davide, sakra, nech toho, buď mi okamžitě řekni, co chceš, nebo z toho auta, vystoupím za jízdy!!!" "To bys neudělala. Přece si nezmaluješ svůj krásný ksicht!!" "Raději budu mít poškrábaný obličej, než tu sedět!!! Takže, ptám se naposled, co chceš??!" "Dobře, sis to uměla zařídit, když jsem se s Tebou konečně rozešel!!" "O čem to mluvíš? Žádné problémy, jsi přeci nedělal, souhlasil jsi. Tak co zase máš?" "Takhle to děláš běžně?" "A co jako??" "Že se s jedním rozejdeš a druhému hned skočíš do náruče??" Pochopila jsem. "Ale o Danielovi, jsi přece taky věděl!" "O něm jo, ale ne o tom, že sis ho včera vzala!! O svatbě, jsi mi jaksi zapomněla říct, nemyslíš?" "Zaprvé, nic jsem Ti říkat nemusela, a za druhé.." šlápnul na plyn ještě víc a auto najednou jelo takovou rychlostí, že jsem se začala chytat všeho, čeho jsem mohla…
"Co to děláš?!! Zbláznil ses, proboha?? Chceš nás zabít nebo co???" "Třeba, proč ne? Když ne já, tak nikdo! Když Tě nemůžu mít já, nebude Tě mít nikdo!!"
Nevěděla jsem, co se stalo, ani jak se to stalo, ale nabourali jsme se a já jsem potom věděla jen jedno - že necítím nohy….

Žena v černém...

27. srpna 2012 v 20:52 | Nikinka |  Novinky
"Napínavá jízda v domě hrůzy." - Tak tohle po tom, co jsem ten film viděla s dabingem, rozhodně platí!! Ještě teď mi běhá mráz po zádech z děje a těch zvukových doprovodů. Ještě teď, mi tluče srdce jako o závod a já mám pocit, že snad dostanu infarkt, po tom, co jsem měla možnost, teď už nejen vidět, ale i slyšet...
Řeknu Vám, to byla oparavdu "napínavá jízda v domě hrůzy". Ale stejně.... Když už jsem tomu konečně měla možnost i rozumět, daleko víc, jsem film pochopila... Zjistila jsem také, že je to ten nejlepší horor, jaký jsem kdy viděla. A že jestli jsem něco kdy považovala za horor, tak to nebylo nic... To, co jsem viděla, to je teprve něco. Až Žena v černém, je pro mě ten horor s velkým H. Nejlepší horor, jaký jsem kdy viděla a jsem nesmírně moc ráda, že jsem si ho koupila!
Poprvé v životě, jsem se snad při sledování hororu bála. Místy jsem si i oči musela zakrýt a na pusu dát ruku, abych nezařvala.
Občas mi ujelo nějaké to sprosté slovo, když jsem se hodně lekla, alr viděla jsem to dvakrát s titulkami, jednou doma s dabingem se sestrou a potom ještě jednou v ten samý den s rodiči všichni společně. Večer!!! Pak jsem nespala... Půl jedné ráno - já nespím, půl druhé - já stále nespím... Pak jsem konečně usla. Vzbudila jsem se ve čtyři - zdálo se mi o tom. A stávalo se mi to i u čtení knížky...
Ženu v černém, doporučuji všem, kteří se rádi jako já dívají na horory. Avšak pozor - kniha, začíná a dopadne úplně jinak, než film. V knize, je toho víc, než ve filmu a naopak, ve filmu, je toho víc, než v knížce. Proto bych doporučila jak knížky, tak film.
A na závěr ještě jedno úvodní video k filmu Žena v černém. Arthur Kipps, slyšel, jak se houpe houpací křeslo, vydal se tím směrem... Jenže dveře, nešly otevřít... Když se na ono místo vrátil, dveře zely otevřené dokořán. Šel tedy, celý bez sebe strachem, do toho dětského pokoje... Na onom křesle, seděl duch Janet - Ženy v černém.... Tohle, i s tím odporným, vrzáním, by mělo být v tomto videu. Nechtějte po mně, prosím, abych vám to řekla s určitostí, protože on je to opravdu děsuvý zvuk. Křeslo se houpe vrz vrz vrz.... a dopadá zpět na zem... U této pasáže, jsem také nadávala. S tím, jak zvuk sílil, až nakonec byla vidět ta žena, jsem se tak lekla, až jsem sebou trhla a na celý obývací pokoj, jsem zařvala: "Do pr**le!!!" Netuším však, jestli tam to vrzání je, mělo by a já to raději nepouštěla, abych to nemusela poslouchat. Ale ve čtvrtek, se dívám znova, sama raději ne, to bych ten infarkt asi opravdu měla. Film se mi tak líbí, že ho prostě chci vidět znova... I sestra, měla prý divný pocit, a to už je co říct! Taťka, ten byl v pohodě, ale na mamku, byl opravdu legrační pohled, když Arthur bloudil po Domě u Úhořího močálu... Já se jí ani nedím. Nakonec mě dostala tím, jak řekla: "Ještěže už mám vyplé čerpadlo. Já už bych do toho sklepa asi nešla..." Nedivila jsem se, já bych měla po tom filmu stach jít kamkoli.


XV. Kapitola

26. srpna 2012 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Když přijde láska
Doufám, že jste nečekali, že bude svatba? Co bych pak udělala s Michaelem? A navíc, ono by to potom nebylo vůbec ono… Pravda, za chvilku, bude pár nemilých kapitol, ale nebojte se, pokusím se, moc dlouho to neprotahovat. Na Michaela a Samnthu, ještě štěstí čeká…



Opět spolu


Přiznávám, trochu mě to překvapilo, že se Samantha za Daniela nakonec provdala, ale co jsem měl dělat? Nejsem přeci sobec! Chtěl jsem jí popřát štěstí, proto ty květiny s tím vzkazem… Jen doufám, že to Sam nějak nerozhodilo a že nakonec neudělá nějakou blbost… Nerad bych něco pokazil!
Přeci jen, byl to dneska přesně měsíc, co odtud odešla, nebo lépe řečeno, co ji odtud odvedl sám Daniel. Dneska je den jejich svatby, to datum, bylo v těch novinách taky uvedeno, takže jsem to věděl naprosto jistě, že je ta svatba dneska. A jelikož mě Daniel nepozval a upřímně - ani jsem nečekal, že to udělá, musel jsem aspoň Sam popřát štěstí…
Mrzelo mě, že se vdává, protože jsem věděl, že už ji nikdy neuvidím, Daniel to ani mě, ani jí, nedovolí. Ale to štěstí, si zaslouží a já jí ho rozhodně přeji. Sama se tak rozhodla a třeba se i Daniel nakonec umoudřil a budou mít spolu krásné a spokojené manželství, kdoví?
Jenže v ten den - v den té svatby, když jsem ráno vstával a šel společně s Bubblesem, kterého jsem si na nějaký čas nechal u sebe, protože také tesknil, dolů do jídelny na snídani, mě ještě zdaleka nenapadlo, co se v tento den stane… Dal jsem si pořádnou, silnou kávu, abych se trošku probral a na snídani, toasty se sýrem.
Byla sobota ráno, takže jsem opět, jako každou jinou sobotu, snídal s Jane, která byla jako moje matka… "Tak co, Michaeli, jak se dnes máte? Jak jste se vyspal?" "Četla jste noviny, před třemi dny, Jane?" zeptal jsem se… "Ne, proč? Co v nich bylo? Zase něco o Vás? Co si dovolili tentokrát?" "Kdyby tam bylo něco o mně, to bych ani neřešil, ale…" "Michaeli, Vy mě děsíte, co se děje?" "Psali tam, že modelka… Bla, bla, bla… Samntha Kingstonová se dnes vdává…" Jene, si přitiskla ruku na pusu. "Božínku! Nemám se ptát, koho si bere, že ne?" "No za koho by se asi Sam provdala?? Bere si Daniela. Chápete to, ona, si bere Daniela!!"
Najednou, jsem si uvědomil, jak jsem se nechal unést, pod návalem svých emocí, tolik, tolik, mě to mrzelo, už jen kvůli Sam, jestli jí něco udělá, tak… Tak za sebe neručím. Když už si ji teda vzal, ať ji dělá jen a jen šťastnou, protože Samantha si to zaslouží…
Po snídani, jsem šel obstarat krmení, pro všechna zvířata a také podívat se na zahradu, jestli nějaká kytka, náhodou nepotřebuje zalít, ale viděl jsem, že je vše tak, jak má být a byl jsem moc rád, protože při sobotě, se tu klidně může objevit má rodina, tak ať si neudělám ostudu…
Když bylo vše okolo zvířátek hotovo, šel jsem zpět do kuchyně, abych pomohl Jane a Bubblese jsem si vzal s sebou…
"Jane, dneska Vám pomůžu, kdyby náhodou přišla maminka s Janet, však ji znáte, bude mít hlad, tak, abychom neměli na talíři, že jsem špatný host," usmál jsem se… Viděl jsem, že krájí mrkev do polévky. "Ukažte, dejte mi tu mrkev, nakrájím ji," nabídl jsem se… "Dobře, Michaeli, jak chcete, můžete mi pomoct, pokud máte čas?" "Jistě, jak jsem říkal, můžeme mít návštěvu, tak jsem si raději vzal volno." Pak jsem se mlčky pustil do krájení, když vtom, mi zazvonil telefon…
Rychle jsem si utřel ruce a val to. "Prosím, kdo volá?" "Ahoj Michaeli, to jsem já Janet." "Janet, ahoj, jak se máš?" "Výborně a jak Ty?" "Jde to. Potřebuješ něco? Pomáhám tu Jane s vařením, tak nemám moc času," řekl jsem s úsměvem… "No ne, Ty vaříš? Neříkej, že na to máš čas, Ty, který jsi pořád ve studiu." Slyšel jsem, jak se směje… Představ si, že mám. Dnes jsem do práce nešel, i když bych měl."
Slyšel jsem, jak to říká mamince… Maminka měla radost, podle toho, co bylo slyšet… "Vážně? No to je skvělé…" "Tak co teda potřebuješ? Stalo se něco mamince?" Maminka má nemocné srdce, tak jsem se bál, že volá kvůli ní "Je v pořádku, neboj. Volám kvůli tomu, že jsme dnes za Tebou s mámou chtěly přijít, pokud máš čas?"" "Mám, jistěže mám, tak já připravím jídlo pro více osob. Zatím se měj hezky, čekám Vás s obědem." "Dobře, budeme tam." "Jo a Janet, jsi tam ještě?" "Jsem…"
Doufal jsem, že se mi to splní a tak jsem jí řekl: "Myslím, že nakonec budu dobrým společníkem. Vím, že teď nezním moc dobře…" "Stalo se něco, je v tom ženská, Miku? No, tak co?" "Je, Janet, je… Tak rád, bych Vám někoho představil, ale dneska se bohužel vdává, takže ji asi už neuvidím…" "To je ta přítelkyně toho chlapa, co u Tebe pracuje?" "Jo, to je ona, ale on, už u mě nepracuje." "Tu znám od vidění, často tam za ním chodila, že? "Ano… Daniel nás seznámil. Sam tu u mě tři měsíce byla, má nějaké problémy, Daniel musel za svou nemocnou mámou… Poprosil mě, abych se o ni postaral…"
Janet si do telefonu povzdechla: "A on si ji teď vzal a Ty jsi z toho celý pryč, že? Popovídáme si o tom až přijedeme, ano?" "Dobře," odpověděl jsem, rozloučil se a zavěsil…
Pokračoval jsem v krájení a při tom se bavil s Jane, že tedy nakonec, budeme opravdu připravovat jídlo pro rodinu, že přijede Janet s maminkou… "Vy se najíte s námi, budu moc rád." "Ale, Michaeli, je to rodinná sešlost, já se najím tady…" Věděl jsem, že ji nepřemluvím, i když mě to mrzelo, přikývl jsem na souhlas…
Když jsem prostíral stůl v jídelně, někdo zazvonil. Napadlo mě, že to bude sestra s maminkou… "Jane, já otevři, nenechte se rušit…" Šel jsem ke dveřím, otevřel je a nevěřil svým očím…
Nestály za nimi maminka a Janet, ale Samantha "Samantho? Co Vy tady? Teda… Promiňte, chci říct, pojďte dál." Byla ve svatebních šatech, nechápal jsem… Tohle mi musí později vysvětlit. "Dobrý den, Michaeli, jsem ráda, že jste doma…" "Já jsem rád, že jste přišla…" "To jsem ráda, musela jsem Vás vidět. Poděkovat za kytku… A taky… Musím Vám něco říct, Michaeli. Můžeme si venku chvilku popovídat?"
"Aha, jistě, ano, a zdržíte se?" "Ne, pojedu domů, zase za Vámi přijedu jindy…" "Chápu, manžel Vás sem jen zavezl… Přišla jste se rozloučit?" "No, to je právě to, o čem jsem chtěla mluvit, nepůjdeme raději teda ven?" "Chystáme oběd, už je prostřeno, nechcete se najíst s námi? Pojďte se posadit ke stolu, za chvíli bude oběd…" "Já nepřišla na oběd, určitě tu dnes budete s rodinou, je totiž sobota, nebudu rušit." "Nerušíte, vědí o Vás. Tušil jsem, že dnes přijdete… Neodcházejte, prosím, budu rád, když Vás představím." Nechtěla, ale nakonec souhlasila "No dobře, zůstanu…" "To jsem rád…"
Pak jsme spolu mlčky šli ven, jak si přála a to, co mi řekla, mě opravdu dost překvapilo. "Tak, Samantho, můžete mi říct, co máte na srdci…" "Jak vidíte, Michaeli, jsem ve svatebních šatech," usmála se, sice to nebyl veselý úsměv, ale i tak se usmála, "takže jdu rovnou od oltáře…" "C-cože?" Slyšel jsem dobře, to vím určitě, ale nemohl jsem tomu uvěřit… "Ano, jdu přímo od oltáře. "Jak to myslíte?" dělal jsem nechápavého, i když jsem ji pochopil moc dobře. "Ta jinak, Michaeli - Daniela jsem si nevzala. Pochopte, možná mě máte za blázna, ale já nemohla."
Překvapilo mě to, taková krásná nevěsta, utekla ženichovi od oltáře, to se zítra tisk bude mít!! Chudák Samantha… "Takže jste nevěsta na útěku," rozesmál jsem se. "Dalo by se to tak říct," usmála se také, ale potom veškerá legrace přestala…. "Já ho nemiluji, Michaeli. Už ne a přeci si nemůžu vzít někoho, ke komu vůbec nic necítím." "To máte pravdu, láska se nedá vnutit." "On sice zkoušel vytahovat ty krásné věci, které jsme spolu prožili, aby mě to obměkčilo… Ale pak… Ale pak, přišla ta Vaše kytka a ta Vaše slova, Michaeli, dojalo mě to a uvědomila jsem si, že se nemůžu vdávat. Ne, protože jste tu Vy, a po té poslední noci, co jsem tu spala, jsem prostě nemohla…" "Co budete dělat?" "Nic, teď už s tím nejde udělat nic… Půjdu bydlet k rodičům, než si něco najdu, pak se uvidí…" "Aha… No, nepůjdeme do jídelny? Za chvilku tu bude má sestra a maminka…" "Dobře, půjdeme."
Zavedl jsem Samanthu ještě do jejího pokoje, ve kterém spala, aby si tam vzala nějaké své věci, a mohla si obléknou místo těch šatů, něco pohodlnějšího. Pak jsme šli do jídelny…
V jídelně, jsme se společně posadili ke stolu, a čekali na ostatní. Když u dveří zazvonila Janet s maminkou, šel jsem otevřít… "Tak, to budou ony, vydržte, zajdu jim otevřít." "Samozřejmě." Šel jsem tedy otevřít a nemýlil jsem se, byly to ony. "Ahoj, tak kolik nás teda nakonec bude?" "Janet, nebuď hned zvědavá, dobře, bude tady s námi slečna Kingstonová." "Tak slečna, jo? A já si myslela, že už si spolu přinejmenším tykáte. Michaeli, Michaeli, Ty jeden…" Nechal jsem to raději bez komentáře. Pak jsem je zavedl do jídelny…
Samantha už tam na nás čekala… "Mami, sestřičko, tohle je Samantha Kingstonová, má kamarádka. Sam, tohle je má maminka." "Těší mne, slečno, Katherine Jacksonová," představila se a podala Sam ruku… "Mě také velmi těší, paní," odvětila s úsměvem "A tohle je má sestra Janet." "Ahoj, Janet," představila se," "těší mě …" !Mě také, moc…" Tak jsem své rodině, Samanthu konečně představil.
Posadili jsme se všichni ke stolu, i Jane, si nakonec sedla s námi a jedli… Po jídle jsme si dali kávu se zákuskem. Povídali jsme si, ale všechny zajímala Samantha, i mě, zajímalo mě, jak se má… "Tady slečna Kingstonová, tu se mnou byla pár měsíců. Její… Ach, nechme tohle téma být. Zkrátka, pár měsíců, jsme tu spolu strávili a stali se tak nejlepšími přáteli. Proto jsem dnes velmi rád, že Vám ji mohu představit. Samantha, je skvělá žena, se kterou si jistě budeš rozumět, Janet," obrátil jsem se k sestře… "Ale ano, samozřejmě. Jsi mi sympatická, Samntho, určitě si budeme rozumět… Můžu Ti tykat, že?" Samantha přikývla… A Janet se očividně ulevilo, zřejmě by jí přišlo divé to vykání, ony dvě, jsou určitě věkově skoro stejně, a nebo stejně staré, tak proč by si nemohly tykat?
"I mně, jste moc sympatická, slečno. Můj syn, musel být moc rád, když Vás tady měl a taky rád za to, že Vás poznal," usmála se na Samanthu maminka. "Já jsem také moc ráda, že jsem Vašeho syna poznala." "A jak jste se vůbec poznali, Vy jste ze stejné branže?" Samantha, už chtěla něco říct, ale já ji včas zarazil. Nechtěl jsem, aby si to připomínala a tak jsem raději promluvil za ni: "Tohle téma necháme, na jindy… Řeknu Ti, maminko jen to, že Sam jsem poznal přes kamaráda, jinak nepracuje ve stejné branži jako já. Samantha je modelka." Po chvilce jsem dodal: "Velmi úspěšná modelka." "Ale Michaeli…" "Samantho, Vy jste tak skromná, jako můj syn. Takových milých lidí, poznal Michal málo. Někteří se na něj dívají skrz prsty. Vy ne, Vy ho berete takového, jaký je. Vy ho jistě neberete jako slavného zpěváka, ale jako hodného člověka, který by pro druhé, udělal cokoli na světě, ale ti někteří druzí, ho takhle nevidí…"
"Já Vašeho syna nevnímám jako zpěváka, paní. Je mi jedno, kým je, záleží mi na tom, jaký je. Za ty tři měsíce, co jsem s ním byla, jsme se spřátelili, jsme přátelé. Ráda ho kdykoliv navštívím, aby tady nebyl tak sám." "To je od Vás tak milé, slečno." "Víte, co, paní Jacksonová, říkejte mi Samantho," usmála se na ni Sam. "Dobře, Samantho, vy mě taky smíte oslovovat jménem, myslím, že si tak budeme mnohem, mnohem blíž a bude se nám spolu i lépe mluvit…" "Dobře…"
Měl jsem velkou radost, z toho, že jsou k sobě tak přátelské. Myslím, že si budou rozumět. Povídali jsme si a bylo nám spolu dobře. Návštěva tu zůstala až do večera, dokonce i Samantha. Když už bylo moc pozdě, maminka se sestrou řekly, že už půjdou a že se domluvíme takhle všichni pohromadě na někdy jindy. Doprovodil jsem je tedy ke dveřím, rozloučil se s nimi, a šel zpět za Samanthou.
"Sam, prosím, nejezděte tak pozdě domů. Venku prší a navíc je opravdu moc pozdě na to, abyste jela domů taxíkem sama ." "Michaeli, byla jsem tady tři měsíce, nemůžu Vás pořád obtěžovat. Taxík mi ještě jede, takže se domů bez problému dostanu, nemějte strach, zvládnu to…" "Jaképak obtěžování? Zůstaňte tady klidně i další tři měsíce, mě to vadit nebude, alespoň nebudete sama." Trochu mi trvalo, než jsem jí přemluvil, ale nakonec souhlasila… "Dobře, zůstanu tu, když si to přejete. Ale žádné další tři měsíce, jen pár dní…" "Dobře, tak fajn, jen pár dní."
Byl jsem tak rád, že je tady! To si neumíte ani představit. Seděli jsme v salonku sami a ona, seděla na tom samém místě, jako tenkrát, když jsme se podruhé políbili… Musel jsem na to zase myslet. Zase!! A znova… Měl jsem takové nutkání, políbit ji znovu, ale nevěděl jsem, jestli vůbec smím a jestli je to vhodné, po tom, co si zažila za ten měsíc u Daniela. Teď jistě nechce po tom všem, na jistou dobu, vidět žádného chlapa, natož, aby na ni nějaký něco zkoušel, byť by to byla jen pusa. A tak jsme si spolu jen povídali a já poslouchal její příjemný hlas…
Nakonec se omluvila, že je unavená, a že už si půjde raději lehnout… Počkal jsem, až odejde a pak šel spát také… Máme před sebou společných pár dní. Co všechno se za tu dobu stane? Uvidíme… A Vy, kteří tento příběh čtete, se to dozvíte…


Doufám, že Vás kapitola nenudila, aspoň trošku se Vám líbila? Protože byla možná až moc dlouhá… Já někdy zkrátka neumím být stručná Usmívající se.