Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Březen 2012

Fotka měsíce

31. března 2012 v 12:20 | Nikinka |  Fotky
I třetí měsíc v roce 2012, je za námi. Proto sem dnes přidávám poslední článek v tomto měsící a to fotku, pro kterou jste celý měsíc mohli hlasovat. Je to fotka číslo 5. (50% a 2 hlasy).)




Michael Jackson.. Someone Like You

31. března 2012 v 12:05 | Nikinka |  Videoklipy
Adele je skvělá zpěvačka!


Michael Jackson HiStory - Speak to me - Roxette

31. března 2012 v 12:00 | Nikinka |  Videoklipy
Miluji Roxette! ♥


XIII. Kapitola

29. března 2012 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Šance pro dvě srdce
Pamatuji si komentář při předešlé povídce, kdy jsem taky popisovala Neverland. Bylo tam psáno tuším, že od Haničky, jak je to živě popsáno a od Zuzanky 666, že mě pdezírá, že jsem tam byla... Nebyla, nikdy bohužel... Tak co mislíte tentokrát? Povedlo se to tak živě a detailně jako v minulé povídce?

Pohádkový Neverland


Vidět Neverland znovu, ale tentokrát bez Edwardovy přítomnosti, pro mě bylo těžké. Poprvé jsem tady byla s ním. Teď mě tady doprovodil majitel toho paláce! Ano, pro mě je to palác. Neviděla jsem ho celý, ale je tak velký!
Když ho vidím znovu, opravdu se nestačím divit, jak velký a krásný je. Všechno je tu hezké… Zahrada je velká a pečlivě udržována… Všude jsou květiny, okrasné keře, tráva čerstvě posekaná… Nestačím se divit! "Michaeli, to je nádhera!" Jen se pousmál a odpověděl: "A to jste ještě neviděla všechno! Jsem si naprosto jistý, že se Vám tady bude líbit, že tu budete šťastná a spokojená."

Spokojená a šťastná, zde jistě budu, o tom není pochyb. Je to klidné a útulné prostředí, už teď to všechno kolem mě na mně působí velmi dobře, ale nechci tady Michaela moc dlouho obtěžovat a zdržovat ho od práce. Má svých starostí dost a ne ještě mít na krku mě a moje děti. Ne, musím se smířit s Edwardovou smrtí a postarat se o sebe a o svá miminka sama. Vím jistě, že s mámou nemůžu počítat a Michael má svůj život…
"Věřím v to, Michaeli." "Jsem moc rád, že tu jste, Esther." Usmála jsem se na něj, je opravdu milý… "Já také, je tu moc hezky." "Pojďte, dáme si spolu čaj, ano? Pak můžeme projít Neverland, jste pro?" "Dobře…"
Najednou jsem si uvědomila jednu věc. Nepůsobí na mě dobře jen prostředí, ve kterém mám možnost právě být, uvědomila jsem si, že je mi dobře nejen tady, ale i v přítomnosti Michaela. Od té doby, co se navštěvujeme, pro mě vždycky vymyslel pěkný program na celý den a mě s ním bylo vážně moc hezky. Když byl tenkrát v tu noc, kdy přišli ti policisté u mě doma, byla s ním zábava, má neuvěřitelný smysl pro humor….
Když jsem sama, všechno na mě padá, všechno mi Edwarda připomíná a i když mám svou rodinu, připadám si hrozně sama, s Michaelem se tak necítím. Když jsem s ním, nemyslím tolik na to, co se stalo. Vím, že nikdy nezapomenu, ale díky němu to jednou možná přebolí a já budu zase normálně existovat. Zkrátka, těším se na to, že tu s Michael strávím společných pár dní, nebo dokonce měsíců…

Michael mě zavedl do salónku, kde mě vyzval k tomu, ať se posadím a udělám si pohodlí, že hned přijde. Tak jsem se posadila a okouzleně se dívala kolem sebe. Bylo to něco neuvěřitelného! Všude bylo tolik krásných věcí, seděla jsem na kožené sedačce. Sedačce z pravé kůže žádná imitace. V duchu jsem přemýšlela, co všechno mě tady dneska ještě čeká?
Na zdech visely překrásné obrazy pohádkových postaviček a mnoho dalších krásných obrazů. Připadala jsem si tady jako v pohádce… Tady se mi na těch pár dnů bude opravdu moc hezky bydlet…
"Esther, už jdu," ozvalo se najednou z kuchyně… "Už tu na Vás čekám, Michaeli… Za chvíli už byl v salónku, v rukou držel tác, na něm dva šálky, konvici s čajem a misku s kostkami cukru. "Michaeli, měl jste na mě zavolat, pomohla bych Vám." "Ne, ne, kdepak. Můj host, mě nebude obsluhovat a už vůbec ne v takovém stavu," odpověděl a ukázal na mé kulaté břicho…
"Ale… vždyť jsem teprve v pátém měsíci, to ještě zase taková hrůza není…" Posadil se vedle mě a pokračoval: "Neberte to na lehkou váhu, Esther… Ono Vy si říkáte pátý měsíc žádná hrůza, ale za čtyři měsíce je tu porod, ti drobečkové, které nosíte pod srdcem, se brzy narodí."
Ano, uvědomovala jsem si to, ale snažím se na to nemyslet, protože ta miminka budu vychovávat sama. Uvědomuji si taky ještě jednu věc a to tu, že si budu muset najmout chůvu, protože já musím pracovat, jinak nás neuživím! Ach jo, co si jen počnu?
Michael si všimnul, že jsem duchem jinde a starostlivě se zeptal: "Esther, je Vám něco? Vy mě vůbec neposloucháte. Říkal jsem, že si za chvilku můžeme prohlédnout dům, slyšela jste mě?" "Co? Ach ne, promiňte, neslyšela, omlouvám se…" Bylo mi trapně… Hrozně trapně. Michael něco vykládá a já ho nevnímám. "V pořádku, vím, že máte teď myšlenky jinde a nedivím se Vám, asi bych na tom byl na Vašem místě stejně."

Snažila jsem se, nemyslet dopředu a raději přemýšlet nad tím, co je teď… Nějak si s dětmi a sama se sebou po porodu poradím. "Dobře, už to neřešme, promluvíme si o tom jindy, ano?" "Dobře, ale pokud je to důležité, můžeme mluvit klidně hned." "Michaeli, nekažme si den, nechme to na jindy, nespěchá to." "No dobře…" Na chvilku se zamyslel, potom řekl: "A co Vaše matka, zavoláte jí? Řeknete jí, že bude mít vnoučata dvě?" "Ano, ale ne hned… Nečekám, že bude nadšená."
Chtěl ještě něco říct, ale já ho zarazila: "Dost o mně. Raději mi řekněte, jak to dopadlo, ještě Vám Lisa volá?" "Ne, nevolá, rozvedli jsme se, majetek si rozdělili… Zdá se, že mám konečně klid…"
Byla jsem moc ráda. Michael si zaslouží být šťastný. Ze srdce mu přeji, aby se třeba i znovu oženil a vzal si ženu, která ho bude mít ráda se vším, co k němu patří a takového, jaký je. Zaslouží si to…
"Esther, co kdybychom se podívali na ten Neverland. Ukážu Vám všechno, co tu je…" "Dobře, jsem pro. Už se nemůžu dočkat. Ty obrazy tady, jsou moc hezké, věřím, že je hezký i celý dům…" "No… Snažil jsem se o to… Tak půjdeme."
Ztěžka jsem se postavila, ale Michael mi podal ruku… "Děkuji, bude to ještě horší…" "A ještě něco, málem bych na to zapomněl." "Zapomněl na co?" "Ještě dnes, nechám poslat svého řidiče, aby přivezl Vaše věci." "Ale Michaeli, to není potřeba, můžu si pro ně zajed sama taxíkem," odvětila jsem. Pousmál se a řek: "Proč byste to dělala, když na to mám lidi, kteří to pro Vás ochotně udělají?"
Chtěla jsem něco namítnout, ale on nechtěl nic slyšet… "Už jsem řekl, netrapte se, do večera jsou tady všechny věci…" Co jsem měla dělat? Nic, jen mlčet a souhlasit. Protestovat by mi nepomohlo… "No tak dobře, ale nemuselo to být." "Nemuselo, ale udělá se to tak." "A děkuji, jste moc hodný." "Neděkujte, to je maličkost," odpověděl s úsměvem. Úsměv jsem mu oplatila. "Tak jdeme, ukážu Vám nejdřív Váš pokoj, kde budete spát." "Dobře…"
Jen, co mi pokoj ukázal, nestačila jsem se divit. Tady je to snad opravdu krásné úplně všude! Místnost byla velká, stála tam překrásná, velká postel, plná takových těch obrovských polštářů. Přikrývka na ní, byla rudě červená a sametová… Byla to zkrátka nádhera! Byl tam krásný výhled do zahrady na všechny ty krásné květiny a okrasné keře… "Kdyby Vám to zrcadlo nevyhovovalo tam, kde je, můžeme ho přemístit." Pohled mi sklouzl tím směrem. "Michaeli, to je nádhera! A nemusíme ho přemístit, tam se mi líbí… Nechte ho tam, kde je…" "A nebude Vám tam ráno svítit slunce, až se budete krášlit?" "Ne…" "Je tu i koupelna…" Ukázal na dveře a šel je otevřít… "Prosím, podívejte se. Kdyby Vám tu něco chybělo, není problém to pořídit…"
Koupelna byla naprosto dokonalá, opět dost prostorná. Nemohla jsem si nevšimnou, že kohouty byly zlaté… "Michaeli, opět krása, myslím, že tady nechybí nic. Je to naprosto dokonalé!" Usmál se a odvětil: "To jsem rád, ale kdyby cokoliv, řekněte. Půjdeme dál…" "Dobře…" Naposled jsem se rozhlédla po pokoji, ve kterém dnes budu spát a následovala Michaela.

Ukázal mi mnoho dalších, překrásných místností, které v domě byly. Musím uznat, že Michael má dost dobrý vkus! Je tu nádherně… "Je tu i kinosál, kdybyste chtěla, můžeme se někdy na něco podívat… Je tu spoustu věcí, které Vám chci ukázat, ale za jeden den je nestihneme, nemůžu Vás tolik unavit. "Michaeli, je tu něco, co máte nejraději?" "Ano, je tu místnost, kde tančím, je tam klid a nikdo mě tam neruší… Taky si občas rád zahraji na piáno…" "A taky Vás nikdo neruší…" "Přesně tak…" "A ještě něco?" "Mám takovou mini ZOO. Jsou tady kolotoče, ruská kola…" "Páni!" "To všechno, mám hrozně rád!"
Nešlo si nevšimnou, jak se celý rozzářil, když o tom všem, co tady má rád mluvil… "Chodí tady spousta dětí. Myslím, že se jim tu líbí." "O tom nepochybuji, Michaeli. I mě se tady moc líbí…" "Ani nevíte, jak jsem rád, že tomu tak je…" "Copak je tu dál?" zajímalo mě. "Pojďme se podívat do zahrady a na ta zvířátka…
Den plynul jako voda… Michael mi ukázal všechna svá zvířátka a nevynechal ani Bubblese. Jakmile jsem ho spatřila, nechápala jsem, co na něm Lise vadilo? Byl naprosto báječný! Byl roztomiloučký. Večer jsme si dali s Michaelem ještě čaj a příjemně si popovídali. Když jsem šla spát, Michael se se mnou rozloučil a popřál mi klidnou noc, ještě dodal: "Co se Vám bude zdát první noc v novém prostředí, se vyplní, tak ať je to něco pěkného…" Poděkovala jsem, rozloučila se a šla do svého pokoje…
Usínala jsem s myšlenkou na to, jaký asi bude první den v Neverlandu?

XII. Kapitola

27. března 2012 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Šance pro dvě srdce
V této kapitole, se posuneme trochu dál… Snad se Vám bude líbit.


Den plný radosti


Uplynulo pět měsíců od Edwardovy smrti. Celou tu dobu, jsem chodil Esther navštěvovat a plánoval s ní různé výlety a vycházky. Chodili jsme spolu do kina, do divadla… Zkrátka, chtěl jsem, aby jí bylo lépe a i když se mi to zatím tak úplně nedaří, Esther je na tom mnohem líp…
Chodil jsem za ní skoro každý den. Líp jsme se tak poznali a stali se z nás dobří přátelé. Pořád si sice vykáme, ale kdo ví, třeba si jednou budeme i tykat… Byl bych moc rád, protože za těch pět měsíců, jsem jí už tolikrát tykal, že už jsem se musel i opravovat. Ale ona to vždycky vzala, já se snažím, vykat jí…
Jednoho rána, jsem se dokonce nemohl dočkat, až se zase uvidíme. Bylo to zvláštní, ale tak jako ona, byla v poslední době šťastnější, tak jsem byl šťastný i já sám… S Lisou je všechno dá se říct v pořádku, už jsme rozvedení, už je všechno za námi, máme každý svůj život… Zatím se nevyskytly žádné problémy a já doufám, že to tak zůstane. I když mi hodně ublížila tím, co mi řekla, když jsme se viděli naposled, k soudu už jsem šel klidný a vyrovnaný… Bral jsem to z té lepší stránky…
Ze začátku mě mrzelo, jak to mezi námi dopadlo, chtěl jsem to napravit, ale snažil jsem se jen já, Lisa trvala na svém - chtěla se za každou cenu rozvést. Když jsem jí ty papíry k rozvodu podepsal, byl jsem z toho trochu smutný, ale u soudu jsem věděl, že se rozvedeme a pak budu mít klid…
Pak ale přišla ta tragédie a já ztratil nejlepšího přítele, zůstala mi po něm jen Esther a to miminko. Na svůj slib jsem však nezapomněl a Esther pomáhal a pomáhám, chci, aby věděla, že se mnou může počítat, protože jak je vidět, její máma z toho dvakrát nadšená nebyla a pomáhat jí asi taky nebude. Kdo ví, jestli se nakonec k tomu miminku přihlásí? To asi taky ne. Nebude ji zajímat, že má vnuka, nebo vnučku…. Proto Esther pomůžu já a udělám to rád…
Opravdu často, jsme se navštěvovali, zajímalo mě, jak se má, jak se daří miminku, jak dopadla na poslední kontrole… Jednou mi dokonce nabídla, že ji můžu doprovodit. Souhlasil jsem a ten den, kdy jsem s ní měl jít, byl právě ten dnešní… Raději jsem ani nemyslel na to, co jsem Edwardovi slíbil, abych se moc na to miminko netěšil a raději jsem to s Esther ještě pořádně neprobral, počkám na lepší příležitost…
Všechno bylo domluveno na odpoledne. Připravím se a můžu vyrazit… Byl jsem však nervóznější, než dřív, nervózní za Esther…

"Emmno, dneska se pokusím přemluvit slečnu Redbirdovou, aby se mnou přijela sem na Neverland. Už je jí sice lépe, ale u ní doma, jí musí všechno připomínat Edwarda, tady se uklidní, odpočine si a přijde na jiné myšlenky, nemyslíte?" "Myslím, že je to dobrý nápad, pane. Ráda slečnu konečně více poznám. Když tu byla s panem Hafferm, nestihla jsem se s ní seznámit." "Teď na to budete mít spoustu času, Emmo. Chci, aby tady pár dní, nebo měsíců zůstala…"
Jen na mě mrkla a usmála se… "Že se Vámlíbí?" Trochu mě tím překvapila. Kde na to přišla? Měla si přeci brát mého přítele! "Emmo, prosím Vás, jak jste na to přešla? Měla se vdávat…" "Ale chodíte za ní! Skoro každý den," odvětila a usmála se… "Chci jí jen pomoct." "A taky se Vám líbí, já to viděla už tenkrát, když jste ještě byl s Lisou, pokukoval jste po ní…" "No dobře, je mi sympatická." "Divím se, že si ještě netykáte." "Nemám k tomu odvahu. Respektuji, co se stalo a respektuji, že se z toho ještě tak úplně nedostala." "Michaeli, neříkám, že jí máte hned pana Haffera nahradit! Jen, když se tak scházíte, nabídněte jí tykání, pak bude všechno lepší. Ne hned, hned ne, to ani nejde, je ještě chudinka celá nesvá z toho, co se stalo jejímu nastávajícímu, ale až na to bude vhodná chvíle." "Dobře… Teď mě prosím omluvte, musím už jít." "Dobře, držím palce."
Můj řidič, mě odvezl až k Esther, ta už na mě čekala. "Promiňte mi to zdržení, zapovídal jsem se se svou hospodyní." "V pořádku, ještě máme čas," odvětila s úsměvem… "A promiňte, jestli Vás ruším od práce. Chtěla jsem poprosit mámu, aby se mnou šla, ale nechtěla. Víte, asi mi dneska lékař poví, co to bude, když to nemůže vědět a vidět Edward, chci, abyste u toho byl Vy. Vás jsme chtěli poprosit, abyste šel miminku za kmotra, Vy miminko uvidíte jako první…" "Jsem rád, že mě považujete za přítele i Vy, že mi tak důvěřujete. A kdo ví, třeba dneska uvidíme miminka dvě… Edward mi řekl, že jeho sestra, je jeho dvojče." "Ano, to je pravda. Půjdeme?" "Jistě."
Nastoupili jsme do auta a jeli. Esther měla trochu strach, ale zároveň se i hrozně moc těšila… V čekárně moc lidí nebylo, nemuseli jsme dlouho čekat, Esther šla po pár minutách do ordinace… A já samozřejmě s ní…¨
Připadal jsem si, jako kdybych byl otec, když jsem tam stál společně s ní. "Posaďte se, maminko. Jak se tak dívám, těhotenství Vás dělá krásnější a krásnější. Vypadáte skvěle, slečno Redbírdová." Chvilku si ještě povídali. Doktor to byl příjemný a Esther se mi zdála klidnější, už věděla, co bude následovat, nebyla na takové kontrole poprvé. Chodila tu na pravidelné kontroly a zatím všechny dopadly dobře… Když se všechno vysvětlilo i mě, byl jsem klidnější i já…"
Jak Esther předpokládala, lékař nám oznámil, že bude mít chlapečka… Esther se rozplakala štěstím… Najednou byla zase veselá opravdu šťastná… Vtom se lékař zarazil a řek: "Počkat, vidím tu ještě něco… Vypadá to na… Na miminko. Ano, vidím ještě jedno miminko!" Esther se celá rozzářila… "Skutečně?" "Ano!" "A co to je?" "Je to holčička, maminko, gratuluji, čekáte dvojčátka. Gratuluji, tatínku," obrátil se k mně… Už jsem chtěl říct, že nejsem otec, ale pak jsem se podíval na Esther, která se zřejmě ve stejný moment, kdy jsem slyšel to slovo "tatínku", podívala na mě a jen se usmála… Když jsem ten úsměv viděl, nezmohl jsem se na nic jiného, než na: "Děkuji."
Pak se s námi lékař rozloučil a když Esther souhlasila, odjeli jsme spolu na Neverland a její nový život v něm mohl začít...

Moc se omlouvám, za poněkud kratší kapitolu, která je bez děje… Ale už teď se můžete těšit, na společné chvíle v Neverlandu...



XI. Kapitola

25. března 2012 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Šance pro dvě srdce
Ani se neptejte, jak dlouho mi trvalo, než jsem se dostala k jedenácté kapitole. Když se nad tím zamyslím, začala jsem druhého listopadu psát první kapitolu, než jsem se dostala k této, byl to skoro měsíc! Tak snad se Vám povídka trošku líbí a snad budete spokojení i dneska…


Lítost mi nepomůže!


Z toho, co se stalo, jsem se ještě pořád nedokázala vzpamatovat. Pořád slyším ta slova, která řekl ten policista v tu onu osudnou noc! POŘÁD! Nemůžu spát a nemůžu normálně myslet. Pořád myslím jen na Edwarda, který mi tady hrozně moc chybí, na to naše miminko, které se má narodit, na to, že nebude mít tátu… Chce se mi brečet, vůbec nevím, jak to bude dál? Michaela pořád obtěžovat nemůžu! Michael… Ach Bože, Michael! Ten má svatou trpělivost a nervy pevné jak skála. Byl to jeho přítel, kvůli mně se musí držet, protože já tady pořád jen brečím, jsem nemožná.
Ano, Michael mi hodně pomáhal, pomohl mi zařádit pohřeb, byl tam se mnou, byl mi oporou a já cítila, že se na něj mohu spolehnout, že je tu pro mě, že mi pomůže všechno překonat. Kdyby nebylo jeho, už bych skončila někde v blázinci….
Pohřeb nebyl nijak velký, byl jen v kruhu rodiny a nejbližších přátel… V ten den mi bylo strašně, sotva jsem se s pomocí Michaela dala trochu do kupy, na pohřbu na mě všechno zase padlo, když jsem si znovu uvědomila, co se stalo, že Edward zemřel, že tohle je poslední rozloučení… Já mu neuměla říct sbohem, nechci se s tím smířit!
Ten den byl ve znamení smutku, já netušila, co mě čeká potom… Když pohřeb skončil, chvilku jsem ještě s Michael zůstala nehybně stát. Držel mě kolem ramen a čekal, až se naposled ještě jednou rozloučim, pak jsme společně odešli…
Už jsem chtěla nastoupit do auta a odjed, ale všimla jsem si, že za mnou kráčí moje matka. Počkala jsem, abych se s ní alespoň pozdravila. Na vybavování jsem neměla čas, ani náladu. Moc dobře vím, že by to bylo na dlouho… "Počkám na Vás v autě," řekl Michael, když máma stála přede mnou… "Dobře," odvětila jsem…
"Ahoj, Esther. Je mi moc líto, že se scházíme při tak smutné příležitosti." Máma se s tátou před lety rozvedla a odstěhovala se. Tenkrát řekla, že doufá, že to bude dost daleko, aby se s tátou už nikdy nemusela vidět. Dnes tu ale byl… Ani ho nepozdravila. "Ahoj, Mami." "Ještě jednou, upřímnou soustrast, holčičko…." "Mami, tohle sis mohla nechat. Moc dobře vím, žes Edwarda nemusela." "Nemusela, to je pravda, ale respektuji, že jste se chtěli vzít. Je to přece Tvoje věc a já Ti do toho nemůžu mluvit…" "Nevykládej nesmysly, vím, jak moc Ti to vadí. Jediný, kdo ho měl rád, je táta." "Musíme se zrovna teď bavit o tátovi?"


Neměla jsem sílu hádat se, tak to raději ukončila. "Mami, pán Jackson na mě čeká v autě. Promiň, ale už musím jít." "Všimla jsem si, jak Tě všude doprovází, ale tady dneska neměl co dělat." "Ale měl, mami. Měl, byl to Edwardův přítel, dobrý přítel. A navíc mě chtěl jen doprovodit a já jsem mu vděčná za to, že tady dneska byl se mnou!"
Jen se zamračila, neřekla na to nic. Nemohla, protože věděla, že mám pravdu. Po chvilce se zeptala: "Jak vidím, nemáš dneska náladu, ale mohu jet s Vámi a navštívit Tě?" Co jsem měla dělat? Je to moje matka. Vím, jak ty její návštěvy končí, dneska to nebude o nic lepší, nebo dokonce to možná bude horší, než jindy, ale ano, dovolila jsem jí, aby jela s námi. Neviděly jsme se rok, tak snad nezačne zase vykládat jako vždycky mě poučovat a promlouvat mi do duše…
"Dobře, ale jen na chvilku, opravdu dnes nemám náladu." "Jako vždycky, nikdy jsi svou matku neviděla ráda. Vím to moc dobře, Esther." "To není pravda! Přestaň vykládat takové věci a raději si nastup," vyzvala jsem ji. "Spát u Tebe nebudu, pojedu do hotelu. Hned ráno zase odlétám." "Jak jinak. Ty ses taky nikdy nezdržela, mami. Od té doby, co ses rozvedla s tátou, pro Tebe neexistuji, máš se dobře, to chápu, vzala sis boháče, který je pro Tebe přednější, než vlastní dcera."
Opět nic neřekla, zase věděla, že mluvím pravdu. Nechala jsem ji nastoupit a posadila se vedla Michaela. "Všechno v pořádku, Esther?" "Ano, v naprostém." Po pravdě, nic v pořádku nebylo, vůbec nic. Tušila jsem, že tenhle den dobře neskončí, že si máma opět nedá pozor na pusu a řekne něco, co se mi nebude líbit, že mě bude litovat…
Když jsme dorazili domů, na mámu jsem ani nepromluvila, jediné slovo, které vypadlo z mých úst bylo: "Posaď se." Pak jsem odešla společně s Michaelem do ložnice s tím, že si jen odložíme kabáty a hned jsme zase zpátky. Máma jen přikývla….
"Michaeli, nechte si kabát tady ve skříni." "Dobře, ale stejně večer zase pojedu domů… Mohl jsem si ho odložit dole." "Mohl, ale není tam místo. Musím schovat Edwardovy věci…" Zase jsem o něm začala mluvit, musím s tím lidi kolem sebe štvát, hlavně svou matku, která ho neměla ráda… "Nechte si ho tady, stejně je už pozdě, za chvíli bude tma, můžete tu i přespat."
Překvapeně se na mě podíval. Asi si myslel, že dneska budu chtít být sama, ale já nechci. Nechci, protože vím, že by to dobře nedopadlo. Opila bych se. Nikdy jsem nepila, ale dneska bych pila na žal, bez ohledu na to, že jsem těhotná! Ano, těhotná, moje dítě, nebude mít otce… Budu na něj úplně sama, nečekám, že mi bude máma nějak pomáhat….
"Ale… Esther, to, to… to nemůžu… Určitě dnes uvítáte, když Vás všichni necháme na pokoji." Podívala jsem se mu přímo do očí a odpověděla: "Můžete a musíte, Michaeli. Dneska by to se mnou dopadlo hodně zle. Asi bych se opila…" "To nesmíte, jste přece…" Nenechala jsem ho to doříct, raději jsem to dokončila sama: "Těhotná, já vím, ale dneska by mi to bylo jedno, Michaeli. Úplně jedno!!" "Esther, tím, že budete pít, se nic nevyřeší. Bylo by to ještě horší. Ublížila byste tak miminku a život Edwardovi tím nevrátíte!" "Já vím, jenže… Co mám podle Vás dělat?" "Rozhodně by jste neměla začít pít. Snažte se nějak zabavit, přijdete tak na jiné myšlenky… Pokud byste chtěla, mohl bych Vás někam vzít. Vezmu si volno na pár dní, Vy ho taky máte, můžeme se jít někam projít…"

Elegant Living Room DesignJe to od něj moc hezké, je na mě moc hodný, milý, ale přeci se mnou nebude trávit celé dny. Už tak má toho za den dost… "Michaeli, to je od Vás moc milé, ale sám máte svých starostí dost…" "Ale prosím Vás, tohle není žádná starost, rád Vám budu nablízku, rád Vám v těžkých chvílích pomůžu…"
Moc mi to nešlo, ale trošku jsem se na něj usmála. "No vidíte, smějete se a sluší Vám to," řekl a mrknul na mě… "Ale chápu, že Vám do smíchu moc není… Pojďte, půjdeme dolů, ať na nás Vaše maminka moc dlouho nečeká." "Nejraději bych zůstala tady, Michaeli," odpověděla jsem upřímně. "Pročpak? Stalo se něco?" "Teď se o tom nebudeme bavit, bylo by to nadlouho, povím Vám to později, ano?" "No dobře, tak později…"
Společně jsme šli do obývacího pokoje, kde na nás už podle výrazu netrpělivě čekala máma. "No konečně," řekla… "Kde jste byli tak dlouho? Kdo ví, co jste nahoře prováděli!" "Mami, proboha za koho mě máš?! Šli jsme si jen odložit kabáty a trochu jsme se zapovídali, to je toho…" "Jen, aby…" "No samozřejmě," ozval se Michael. "Co jste si myslela?" "Já si raději nemyslím vůbec nic, pane, pane…" "Jackson." "Jacksone!"
Už jsem nemohla vydržet to, že máma řeší, co se dělo nahoře tak dlouho. Vybídla jsem jí proto, aby se znovu posadila a už to neřešila. Mlčky zalapala po dechu, že něco řekne, ale nakonec neřekla nic a učinila to, oč jsem ji žádala - posadila se. "Dáš si čaj, nebo kávu?" "Kávu, děkuji." "A Vy?" obrátila jsem se k Michaelovi. "Čaj, také děkuji."
Odešla jsem do kuchyně a slyšela jsem za sebou Michaela: "Omluvte mě, prosím, půjdu jí pomoct." A pak šel za mnou… "Teda ta Vaše maminka…" "Já vím, už je taková, omlouvám se, jestli Vás nějak urazila… "Ne, to je v pořádku, já to beru… Ale, netušil jsem, že má o Vás takové mínění!" "Jaké? Že se mám vdávat, ale stejně mám ještě nějaké další? To ona tvrdí pořád. Je to hodně dávno, co mi řekla, že jsem krásná, že si jednou určitě najdu nějakého fešáka. Když jsem si našla Edwarda, spokojená nebyla…"
Když jsme vše připravili, Michael vzal tác a odnesl ho. "Tak jsme tu. Prosím, tady je ta káva pro Vás, paní," řekl a podal jí šálek." Jen z lehkým úšklebkem poděkovala. Posadila jsem se a raději na to nereagovala… Po chvilce jsem to už nemohla vydržet a musela jsem mámě říct ještě jednu novinu." "Mami, potřebuji s Tebou o něčem mluvit. Chci Ti něco moc důležitého říct…" "Ano? A co?" Bez váhání a bez zbytečné okliky, jsem vyhrkla: "Jsem těhotná."
Máma, která se právě chtěla napít kávy, se zarazila. "Co, co, cože jsi?! No to, no to, to nemyslíš vážně, že ne?" "Myslím a smrtelně vážně." "Ty ses snad opravdu zbláznila! Jak chceš to děcko sama uživit?!" "Neboj se, já si nějak poradím, za Tebou nepůjdu, to se taky nemusíš obávat!" "Aha… No, je mi to jasné." "A kdyby něco, jsem tu já," ozval se Michael. "Na mě si můžete spolehnou, Esther. Se mnou můžete počítat." "No, takže pomoc už asi máš. Upřímně Tě lituji. Měj se tu, jak chceš, já už musím," řekla a bez dalších slov odešla… "Lítost mi nepomůže!" zakřičela jsem na ní ještě, než zmizela ve dveřích…

Žena v černém

24. března 2012 v 17:36 | Nikinka |  Videoklipy
Na tenhle film, bych moc ráda šla do kina... Vypadá to zajímavě jak podle ukázek, tak v popisu. Někteří už to viděli a dokonce jsem slyšela, že do tří ráno nespali, stejně mě láká, vidět to! Nejen proto, že tam hraje Daniel Radcliffe ♥.


A na závěr pár pěkných fotek Daniela. Pro milovníky doporučuji raději nerzklikávat... Já je dneska viděla a myslela jsem, že mě klepne pepka! Není to žádný krasavec, ale pro mě rozhodně ano ♥. Pro mě je naprosto dokonalý. Zkrátka já osobně jsem se na žádného krasavce nikdy nepodívala, mě se líbí právě Daniel a další takové typy, protoře je to takový normální, obyčejný kluk. Prostě žádný hezoun, ale mě se líbí.