Láska

Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně - člověk ho má v ruce, dokud ho nedrží příliš pevně.
Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne jako mokrý kousek mýdla.
Držet lásku není nesprávné, ale je třeba naučit se držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.
( z knihy Tenec jako sen )
Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat.
( z knihy Příliš osobní známost )

Září 2011

Škola noci 1. Označená - Anotace knihy

30. září 2011 v 22:12 | Nikinka |  Škola noci 1. Označená
Ahoj zlatíčka, protože nevím, jestli to zítra stihnu, dám Vám sem už dnes anotaci (stučný popis toho, co Vás čeká) v knize Škola noci 1. Označená... Autorem, lépe řečno autorkami této knihy jsou P.C. Castová - Kristen Castová.
Kapitoly v této knize nemají název. Jsou pouze očísleny. Vím, jak moc je někdy těžké vymyslet název kapitoly tak, aby se k obsahu hodil. Takže chápu, že s tím si spisovatelky hlavy nelámaly. Kapitola v knize přece nemusí mít vždycky název...
Škola noci 1: Označená

Moc dobře vím, jak těžké je vyslet děj celé knihy tak, aby to čtenáře bavilo. Proto autorky obdivuji, protože s tím si asi láme hlavu každý spisovatel. Každý čtenář čte rád něco jiného... Proto je tak těžké vymyslet děj tak, aby se u toho čtenáři nenudili... Musím říct, že u této knihy jsem se rozhodně nenudila, je velice zajímavá...
I já osobně řeším tyto věci... Bude to asi tím, že jsem přečetla spoustu knih a jedna byla zajímavější, než druhá... Moc mě bavily. Proto vím, jak má správná kniha, která čtenáře zaujme vypadat... Snažím se pro to ve svých povídkách dělat všechno, ale myslím, že zatím se mi to nepodařilo...
Pamatuji si, že se mě jednou moje kamarádka zeptala, jak píšu povídky, že se to chce taky naučit. Možná se mnou nebudete všichni souhlasit, ale podle mě se to naučit nedá... Já jsem se nic neučila. Jednou jsem četla knihu, bavila mě a tak jsem si řekla: "Proč to taky nezkusit?" Zkusila jsem to a bavilo mě to, i když začátky pro mě byly těžké. Takže podle mě se to naučit nedá. Člověk musí mít fantazii, nápad něco napsat... Já třeba hodně čtu, rozvíjí se mi tak slovní zásoba, pamatuji si tak, jak se co píše a hlavně inspiruje mě to...
A teď už ta anotace...


Šestnáctiletá Zoey Redbirdová se hádá s rodiči, právě se rozešla s přítelem a poslední, co jí ještě schází, je začít se měnit v upíra. Jenže právě to se stalo a Zoey musí přestoupit na speciální školu pro upíří mláďata. Jediný, s kým si v ní nepadne do oka, jsou členky elitní školní organizace Dcery temnoty a zvlášť její příšerná předsedkyně Afrodita. Za jejich zdánlivě nevinnými rituály se skrývá něco hodně ošklivého... Označená otevírá úspěšnou řadu příběhů pod titulem Škola noci o výjimečné, a přitom docela obyčejné budoucí upírce Zoey, která je předurčena k velkým věcem, i když o to vlastně moc nestojí…

Titul je zařazen do žánrů:

Beletrie pro dospělé - Sci-fi, fantasy

Snad Vás bude kniha bavit. Ahoj...

Vaše Nika

Fotka měsíce

30. září 2011 v 8:35 | Nikinka |  Fotky
Další měsíc je za námi, opět zveřejňuji fotku za měsíc Září, kterou jste si vybrali. Takže, je to fotka číslo 1. (50% a 3 hlasy).


XXXIX. kapitola

30. září 2011 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Střet s láskou
Tak zlatíčka, máme tady předposlední kapitolu. Tato kapitola, je zatím nejdelší kapitolou celé povídky... Snad se Vám bude líbít.



Svatba


Od naší radostné zprávy pro celou rodinu uplynul měsíc. V ten den jsme si se Stellou říkali, že doufáme, že její rodiče uvidíme na svatbě, pokud se budeme do měsíce brát. A opravdu… Dnes je den D, dnes se žením, dnes si beru svou vyvolenou - Stellu, ženu, kterou tolik miluji… Bude nosit mé příjmení - už si ho celý měsíc psala na cár papírů. Všude možně se povalovaly a já na každém z nic četl: Stella Jacksonová a zase naopak Jacksonová Stella. Vždycky jsem se nad tím pousmál… Odedneška, za pár hodin bude opravdu paní Jacksonovou, moje rodina odteď patří k ní…
Tolik jsem se na dnešní den těšil, že jsem nemohl ani spát. Stella vedle mě taky jen seděla a nad něčím přemýšlela, tušil jsem, nad čím…


Brzy ráno jsme oba s Michael seděli v posteli a nemohli spát. Přemýšlela jsem nad různými věcmi a nemohla se dočkat dnešního odpoledne. Moc dobře vím, koho si beru, jsem připravená na to, že život s Michaelem nebude místy procházka růžovým sadem…. Novináři a nesmysly v novinách o Michaelovi, které píší a někteří lidé tomu věří, jeho odjezdy na koncert… Společně to ale všechno zvládneme… S tím přeci počítám a tohle všechno jsem věděla, když jsem si s Michaelem začala, byla a pořád jsem na tohle všechno připravená. Michaela miluji nadevšechno na světě, přes veškeré překážky a myslím, že naše nenarozené dítě je důkazem toho, že ho mám ráda, že ho miluji… Přemýšlela jsem tak, že jsem ani nevnímala Michaela…


"Stello, miláčku, už jen pár hodin a budeme konečně svoji, budeš moje žena, už se nemůžu dočkat." "Já taky ne, Michaeli. Moc se těším. Na všechno budeme dva, budu tady pro Tebe v dobrém, i zlém. Budu se s Tebou smát i plakat..." "Ano, společně všechno zvládneme, společně se budeme těšit na naše maličké," odvětil jsem a pohladil její bříško…

Na to malé, které se nám má narodit, jsem se neskutečně moc těšil, už se nemůžu dočkat, až si to miminko pochovám, až uvidím první fotku z ultrazvuku, na které bude naše děťátko, těším se, až se o to malé budu starat, až budu vozit kočárek… "Michaeli, za pár měsíců budu jako balon, ani mě neuneseš… Budeš mě mít rád i tlusto?" zeptala se Stella po chvilce… "Stello, co to povídáš, já Tě přece vždycky unesu a rád Tě budu mít i s břichem jako balon." Usmála se a políbila mě. "To jsem moc ráda, budeš skvělý táta, zlato." "Ty zase skvělá máma, lásko. Už se nemůžu dočkat, Stello, až půjdeme našemu miminku nakoupit výbavičku, přebalovaní pult, postýlku, kočárek, hračky, pleny…"
Podívala se na mě a usmála. Nevěděl jsem, čemu se směje, co jsem řekl, že jsem jí rozesmál? "Michaeli, neříkej mi, že budeš miminku měnit plínky? Tomu se vy chlapi většinou vyhýbáte, ne?" "To by ses divila, Stello. Někteří možná ano, ale já ne, já Ti chci pomáhat." "Tak to se moc omlouvám, miláčku… To jsem Ti křivdila, promiň." Dělal jsem naštvaného, ale jen naoko, ve skutečnosti to tak nebylo… "No… Dobře, odpuštěno." Poznala, že si dělám legraci a usmála se… "Odpuštěno, ale teď bychom měli už jít na snídani…" Máš pravdu, půjdeme," odvětila…
Vstali jsme z postele, oblékli se a šli na snídani. Všichni už tam na nás jistě čekají. Všechny jsme v Neverlandu nechali přespat, všichni jsou tady. Naše svatba bude jen v kruhu rodiny a nejbližších přátel. Musíme si dnes trochu pospíšit, abychom všechno stihli, musíme do odpoledne všechno připravit, obléct se do obleku a svatebních šatů… Musíme být včas na místě - tedy na naší zahradě, kde se bude svatba konat… Ženich - tedy já, musí být na onom místě dříve, než nevěsta… Zavolali jsme Jane, která půjde Stelle za svědka, můj svědek bude moje sestra Janet. Jsme oba moc rádi, že se rodiče Stelly stihli vrátit a že tady dnes budou s námi…
Když jsme přišli do jídelny, bylo to přesně tak, jak jsme čekali. Všichni už byli na nohou, čekalo se jen na nás, jen my jsme přišli pozdě… "No konečně! Kdepak jste tak dlouho? Nezapomeňte, že dnes musíme být všichni včas připravení a na místě konání. Bez nevěsty a ženicha přece nemůže být svatba," řekla má tchýně…
Ano, začal jsem jí označovat svou tchýní, vždyť za pár hodin to tak bude… Chápal jsem jí, i já jsem byl nervózní. Chtěl jsem, aby všechno bylo tak, jak se to naplánovalo, aby všechno vyšlo, aby všechno bylo naprosto perfektní a nic nechybělo, prostě dokonalé. Ale to jen po organizační stránce, při představě, že již za pár hodin bude Stella mou ženou a my si řekneme své ano, jsem byl naprosto klidný. Věděl jsem totiž, že dneska se ožením s ženou, kterou miluji a že naše manželství bude trvat dokud nás smrt nerozdělí, jak se říká…
Posadili jsme se ke stolu a jedli společně s ostatními… "Stello, drahoušku, nebudeš potom potřebovat pomoc se svatebními šaty?" "Ano, jistěže…" "Tak já Ti odpoledne pomůžu." "Děkuji, maminko, jsi moc hodná." "Není zač, holčičko."
Po snídani si moje máma odnesla malého Daniela do obývacího pokoje, Stella zůstala v jídelně a pomohla Nině odnášet špinavé nádobí do kuchyně, poté ho společně umyly… Pak odešla za mnou do naší ložnice… "Stello, už jen čtyři hodiny a jsme svoji, čtyři hodiny a jsi moje! Jak se těšíte, slečno?" "Moc, Michaeli. Moc se těším. Moc se těším, až se ze mě stane paní Jacksonová, pane Jacksone," odpověděla s úsměvem. "Já také, moc. A uděláme si krásný večer jen Ty a já. Jako přípitek si dáme džus."

Usmála se, ten její úsměv já miluji… "Kvůli mně nemusíš pít džus, Michaeli, klidně si dej třeba víno…" "Ne, dám si to, co si Dáš Ty." "Michaeli…" "Ano, zlato moje?" zeptal jsem se a posadil si jí na klín. "Chci Ti ještě jednou moc poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělal." "Ale, to nestojí za řeč, udělal jsem to rád, rád jsem Ti pomohl. Byl jsem rád, že mám společnost, že si můžu s někým popovídat, že nejsem sám, že se mám o koho starat, že mě někdo potřebuje…" "Ale stojí, kdyby Tebe nebylo, kdo ví, jak dlouho bych tam byla, takže děkuji." "Miluji Tě a vážím si Tě, Stello. Víš to?" "Vím, já Tebe víc."
Dvě hodiny jsme tam spolu jen tak seděli, povídali si, jak se těšíme na miminko, jak se těšíme na to, až budeme svoji… Pak jsem musel odejít, abych se připravil a za Stellou přišla její máma a Nina….


Jen, co Michael odešel, pustila jsem se společně s maminkou a Ninou do oblékání svatebních šatů, česání vlasů, zatím jsem však vůbec netušila, jaký z těch mých neposedných, dlouhých vlasů uděláme účes. Když bylo všechno hotovo a já byla připravená, maminka se slzami v očích řekla: "Stello, holčičko, jsi překrásná, moc Ti to sluší. Až Tě uvidí otec, bude na Tebe moc pyšný! Michael si bere překrásnou ženu, ten na Tobě oči nechá…"
Usmála jsem se a odpověděla: "Děkuji…" "Michaela si oblíbí každý. Je to neskutečně moc hodný člověk, se srdcem na pravém místě. Ten Tě má skutečně rád, Stello." "Já vím. Já jeho také a moc. Je pro mě tím nejdůležitějším člověkem na světě. Miluji ho z celého svého srdce," odpověděla jsem…
Oblékly jsme Daniela, moc mu to slušelo, byl překrásný a moc roztomilý… Potom jsem si vzala kytici a mohla vyrazit za svým Michaelem…
Když jsem kráčela uličkou, doprovázel mě potlesk hostů. V tu chvíli jsem byla ta nejšťastnější žena pod sluncem. Kráčela jsem pořád s úsměvem dál a dál, užívala si ten pocit, ten okamžik… Za pár minut se stanu Michaelovou ženou…
Když jsem přišla až k Michaelovi, chytla jsem se ho za ruku a poslouchala kněze, jak všechny vítá… Pak přišel na řadu náš slib… Slíbili jsme si lásku, úctu a věrnost do konce života… Když jsme si řekli své ano, spojili jsme tak navždy své životy… Odteď budu s Michaelem sdílet všechno, na všechno budeme dva… Poté přišel na řadu náš první novomanželský polibek…
Všichni nám nadšeně tleskali, každý k nám přicházel, aby nám popřál jen to nejlepší… Pak se všichni posadili ke stolu, kde na ně čekala spousta jídla a pití… My pořád stáli a objímali se, líbali a užívali si ten překrásný pocit… Byla jsem snad nešťastnější ženou na světě… Vzala jsem si člověka, kterého moc miluji a zanedlouho se nám narodí naše miminko a z Michaela bude skvělý otec…


Užíval jsem si ten okamžik - Stella už je mou ženou, stále jsem tomu nemohl uvěřit… "Michaeli, neměli bychom už jít za hosty, ať na nás nečekají?" "Počkají, vědí, že tento den je jen jednou…" "Ještě jsem dnes pořádně nemluvila s otcem…" "I ten chápe, že je to náš den, miláčku. Podívej, všichni jedí, nás si nevšímají… Máme chvilku času pro sebe…"
Přikývla na souhlas a chvilku jsme ještě zůstali stranou. Pak jsme šli společně ruku v ruce za ostatními… Celou dobu jsme se příjemně bavili. Maminka se už nemohla dočkat vnučky nebo vnoučka… Všichni dneska sdíleli naše společné štěstí a ze srdce nám ho přáli… Tento den mi taky přinesl štěstí - vzal jsem si svou velkou lásku. Co víc si přát?
Když už se blížil večer, všichni pomaličku odcházeli. Zůstal jsem tam jen já a Stella… Povídali jsem si spolu, těšili se z našeho štěstí… Byl to krásný pocit sedět vedle sebe, povídat si, ale ne jako doposud, ale jako manželé… Jakmile byla úplná tma, pozorovali jsem hvězdy, jak krásně svítí… Mírný větřík, který v ten večer foukal si pohrával s našimi vlasy… Když už nám bylo docela chladno, rozhodli jsme se, že půjdeme domů, i když jsme nemuseli, protože tam na nás nikdo nečeká, takže máme celý dům sami pro sebe…

Vzal jsem Stellu do náruče, abych jí mohl přenést přes práh a po schodech až nahoru do našeho pokoje, tam jsem jí pomalu a opatrně posadil na postel… "Sedí se Ti dobře? Nebolí Tě záda?" ptal jsem se starostlivě… "Ne, vše je v pořádku, akorát, kdybych byla trošku těžší, pěkně by ses pronesl…" "To nevadí." "Michaeli, když jsme tu tak sami, mohli bychom vymyslet jméno pro holčičku a chlapečka. Napadá Tě nějaké?" Zamyslel jsem se a po chvilce řekl: "Jméno pro chlapečka mě napadlo…" "A jaké?" "Mohl by se jmenovat Princ Michael, pokud bys chtěla?" "Souhlasím," odpověděla nadšeně…
Naše svatební noc začíná jménem pro chlapečka. "A Michaeli, jaké dáme holčičce?" zeptala se Stella po chvilce… "Co třeba Paris Katherine?" navrhl jsem… "Kam Ty na tak krásná jména chodíš, zlato?" "Trošku už jsem o to přemýšlel, miláčku," odvětil jsem s úsměvem… Šťastně jsme plánovali, jak to bude krásné, až tady s námi bude miminko. Oba jsme se na to maličké těšili…
Celou dobu jsme si povídali… Myslel jsem na to, jak jsme šťastní, že jsme konečně svoji… Když už slova nestačila, začal jsem Stellu něžně líbat… Slova nebyla potřeba, promlouvala za ně naše srdce, která byla plná vzájemné lásky… "Miluji Tě, Stello," řekl jsem mezi polibky… "Já Tebe taky, lásko,"odpověděla mi… Pak už jsme se naplno oddávali jeden druhému…
Dnešní den byl tím nejkrásnějším dnem v mém životě… Šťastně jsem se oženil, vzal jsem si ženu, kterou miluji a vážím si jí, která toho pro mě spoustu udělala, a já jsem jí za to nesmírně vděčný… Byla tady pro mě v dobrém, i v tom zlém... Dnešním dnem se to nemění, na všechno dobré, i špatné jsem dva…

Žalobci Jacksonova lékaře u soudu ukázali fotku mrtvého zpěváka

29. září 2011 v 15:20 | Nikinka |  Novinky
Nevím, co si mám o tom myslet. To je neskutečné! Nakonec to všechno hodí na Michaela?! No to snad ne! Doufám, že toho doktora zavřou a že tam bude sedět tak dlouho, jak si zaslouží!!!

V Los Angeles v úterý zahajovacími řečmi obžaloby a obhajoby začal dlouho očekávaný proces s lékařem Conradem Murraym obviněným z neúmyslného zabití zpěváka Michaela Jacksona. Na místo dorazila rodina krále popu, například jeho sestra Janet, matka Katherine či otec Joe. Na počátku slyšení ukázali Murrayovi žalobci fotografii mrtvého zpěváka ležícího na nemocničním lůžku.

Fotografie Jacksona ležícího na nemocničním lůžku byla ukázána u zahájení procesu.

Murray se činu podle vyšetřovatelů dopustil, když podal 25. června 2009 popové hvězdě smrtelnou dávku anestetika propofol. Hrozí mu za to až čtyři roky vězení. Lékař se ale necítí vinen. Zdůraznil, že Jackson si lék sám vyžádal jako prostředek na spaní. Obhajoba se bude snažit soud přesvědčit, že si zpěvák za svou smrt mohl sám.
"Zemřel tak rychle, že ani neměl čas zavřít oči," řekl v úterý Murrayho obhájce Ed Chernoff.
Obžaloba v úterý ale uvedla, že Murrayho činy, zanedbání a nekompetentní kroky přímo vedly k Jacksonově smrti. "Michael Jackson doslova vložil svůj život do rukou Conrada Murrayho. Tato nemístná důvěra jej stála život," řekl hlavní žalobce David Walgren během více než hodinového proslovu. Lékař podle něj objednával další a další dodávky propofolu, i když věděl, že fyzický a psychický stav jeho pacienta není dobrý.

Doktor Conrad Murray u soudu

Doktor Conrad Murray u soudu

Obžaloba to doložila nahrávkou z 10. května 2009, na níž umělec evidentně mluví pod vlivem neznámých látek o připravované koncertní šňůře. "Musíme být fenomenální," říká na ní Jackson zastřeným, přerývaným a místy málo srozumitelným hlasem. "Když lidé po té show budou odcházet, když budou odcházet po mé show, musejí si říkat, že nic takového ve svém životě neviděli," dodal. Murray, který si telefonát nahrál, podle obžaloby ignoroval zjevné potíže svého pacienta a nepřestal mu podávat propofol.

Příbuzní Michaela Jacksona po příjezdu k soudní síni

Příbuzní Michaela Jacksona po příjezdu k soudní síni

Obhájce Chernoff v úterý ale řekl, že zpěvák si v osudný den vzal léky v rozporu s tím, co mu doporučil Murray. Podle něj si vzal osm tablet léku na nespavost lorazepamu a poté i propofol. "V těle si tak vytvořil dokonalou bouři, která ho zabila," uvedl. Lékař podle něj už nemohl nic dělat. "Michael Jackson si svou smrt zavinil sám," podotkl Chernoff.

Lékař ve velké míře chyboval

Lékaře, který podle obžaloby opustil všechny principy medicínské péče, si umělec najal, když připravoval svůj comeback šňůrou koncertů, které měly začít v Londýně v červenci 2009. Jackson na turné This Is It přistoupil v době, kdy byl na pokraji finančního krachu. Podle Murrayho obhájců se obával neúspěchu a z toho pramenila i jeho nespavost.
Jackson ale kvůli svým problémům nebral běžné léky a požadoval od doktorů silné anestetikum. Jeden ze svědků obhajoby, lékař David Adams, tvrdí, že zpěvák užíval propofol v tak velké míře, že už ho nazýval svým "mlékem".
Obžaloba tvrdí, že Murray neměl Jacksonovi vůbec podat tak velkou dávku silného anestetika, která ho nakonec zabila. Uvedla také, že lékař zavolal příliš pozdě záchrannou službu. Podle vyšetřovatelů Murray v den Jacksonova úmrtí 11 minut telefonoval se servírkou, kterou znal z restaurace v Houstonu. Rozhovor údajně ukončil až poté, co zjistil, že zpěvák nedýchá.

Murray se u soudu rozplakal

Obhajoba se nyní podle Chernoffa bude snažit ukázat, jak se Jackson dostal do stavu, ve kterém potřeboval propofol, a co se dělo, když s ním Murray v osudný den nebyl.
Lékař se podle obhajoby snažil pomoci zesnulému zpěvákovi, jenž byl prý i jeho přítelem, usínat bez propofolu. Murray si při těchto slovech v soudní síni otíral slzy.
O jeho vině nebo nevině rozhodne dvanáctičlenná porota, kterou tvoří sedm mužů a pět žen. Soudní líčení by mělo trvat čtyři až šest týdnů.

Ještě není konec...

29. září 2011 v 14:49 | Nikinka |  Novinky
Ahoj zlatíčka, včera jsem Vám sem dala 38. kapitolu, jestli konec této kapitoly vzněl jako konec celé povídky, moc se omluvám - ještě nekončím... Čekakají Vás dvě kapitoly, 39.kapitola je připravená na zítra, včera jsem jí stihla dopsat. Tato kapitola je nejdelší kapitolou celé povídky. Doufám, že Vás bude bavit... A poslední 40. kapitolu, připravím už dneska na tuto neděli - tedy na 2.10.2011. Teprve pak je konec, ale konec znamená začátek něčeho nového, takže na další povídku se můžete těšit už teď. Budu jí sice psát déle, ale myslím, že tak v Únoro, nejpozději v Březnu by se tady měla objevit první kapitola...
Zatím je to ale daleko, vždyť ještě neskončila aktuální povídka, ještě Vás čekají dvě poslední kapitoly....

Dneska dopíšu poslední a pokud mi výjde čas, začnu psát první kapitolu z knihy OZNAČENÁ Škola noci 1. Doufám, že Vás kniha bude bavít, protože je to něco uplně jiného, než píši já, ale tuto knihu mohu jen doporučit, četla jsem zatím všechny, které doma mám a musím říct, že jedna je zajímavější, než druhá, je to napínavé od začátku, až do konce... Budu si postupně kupovat všech třináct knih, takže pokud by Vás první kniha opravdu bavila, můžeme potom před každou novou povídkou pokračovat v dalších knihách celé série Školy noci...
Mějte se hezky, mám Vás ráda. Ahoj....
Vaše Nika
A na závěr zase něco nevého od Michaela... Snad se Vám bude písnička New Attitudes líbit...


XXXVIII. kapitola

28. září 2011 v 15:42 | Nikinka |  Povídka - Střet s láskou
Tak jsem to nakonec stihla a kapitolu 38. připravila. Je to takové pokračování kapitoly 37. Doufám, že se Vám děj bude líbit...




Vezmeš si mně?


Napjatě se na mě dívala a čekala, co jí chci říct… "Michaeli, nevím, co to bude, ale ať je to cokoliv, ráda si Tě vyposlechnu, můžeš začít, řekni vše, co máš na srdci, co mi chceš říct, poslouchám…"
Tak jsem tedy začal: "Stello, doufám, že Tě potěším stejně, jako jsi Ty potěšila mě. Taky nevím, jak začít, jak Ti to říct, ale je jedno, jak, hlavní je, že Ti to řeknu…" "Michaeli, neboj se mi to říct…" "Když jsem Tě tehdy v tu noc našel a přivedl si Tě k sobě domů, nechápal jsem, jak jsem mohl být tak dlouho sám, nechápal jsem, jak jsem to mohl vydržet. Já se do Tebe během těch měsíců, co jsi byla u mě na Neverlandu šíleně, bezhlavě zamiloval a nemohl jsem s tím vůbec nic dělat. Taky jsem si zakazoval všechno, co jsem Ti chtěl říct, protože jsem věděl, že máš přítele, kterého…" "Michaeli, já jsem nikdy nebyla… možná jen…" "Počkej, nech mě to doříct." "Ano, zlato, promiň… Pokračuj." "Věděl jsem, že jsi do něj zamilovaná, tušil jsem, že si ho jednou budeš chtít vzít… Ale věř, že když to tak nakonec nebylo, nepřál jsem si to, přál jsem Ti štěstí."
Dívala se na mě, slzy měla v očích a bedlivě mě poslouchala… "Chtěl jsem, abys byla šťastná, i když jsem věděl, že Tě pak nikdy neuvidím. Nakonec to všechno dopadlo jinak, řekli jsme si všechno, začali jsme žít společně, zamilovali se do sebe… Já v tu chvíli vůbec nechápal, jak jsem mohl žít sám, Ty jsi mi změnila život! K lepšímu, až s Tebou jsem poznal, co je to láska. V tu chvíli jsem chtěl navždy žít jen s Tebou, s žádnou jinou! Neumím si Stello představit, že bych Tě neměl. Miluji Tě každým dnem víc a víc… Neumím si představit svůj život bez Tebe… Pokud mám být v životě s někým šťastný, pak jedině s Tebou, Stello…"

Dívala se mi do očí, plakala… "Michaeli, já mohu být šťastná taky jedině po Tvém boku, já…" "Počkej, zlato, to ještě není všechno, ještě jsem neskončil, nech mě to doříct, jinak se k tomu samou nervozitou ani nedostanu," odvětil jsem s úsměvem… Opravdu jsem byl nervózní… Usmála se a odpověděla: "Pokračuj, poslouchám…" Pořád plakala.
Tím vším, co jsem řekl, Tě žádám o Tvou ruku." Stella stále plakala dojetím, já se na chvilku odmlčel a vytáhnul z kapsy u saka malou, sametovou, červenou krabičku, otevřel jí, vytáhnul z ní překrásný prsten, navlékl jí ho na prsteníček… "A proto se Tě, Stello Hansonová táži, vezmeš si mě za muže?"
Díval jsem se jí přímo do očí, ty její byly plné slz… Dojetím nemohla ani mluvit. Když se trochu vzpamatovala, odpověděla: "Michaeli, jsi to nejhezčí, co mě v životě potkalo, miluji Tě z celého svého srdce… Takže na Tvou otázku, jestli si Tě vezmu, odpovím s radostí ano."
Samou radostí jsem jí dlouze políbil, vzal do náruče a točil se s ní na místě. Radost a štěstí byla na obou stranách… Stella se brzy stane mou ženou, paní Jacksonovou, narodí se nám naše první dítě a bude z nás šťastná, doufám, že i později velká rodina… "Stello, děkuji Ti, mám neskutečně velkou radost, staneš se mou ženou…" "Ano, Michaeli, stanu a s velkým potěšením… Miluji Tě a chci s Tebou strávit zbytek života!!!" "Já také," odvětil jsem a znovu jí políbil….
Neumíte si představit, jak velkou jsem měl radost. Vezmu si ženu, kterou z celého svého srdce miluji a k úplnému štěstí nám ještě chybí to malé, které se nám za pár měsíců narodí… Pak budeme konečně rodina, rodina, jakou jsem si vždy přál…
Sedli jsme si ke stolu, povídali si, potom si spolu zatancovali. Byl to krásný pocit, mám vedle sebe svojí budoucí ženu… Za pár měsíců se z nás stanou manželé, za pár měsíců budeme rodina… Už jsme i přemýšleli, že pozveme mou rodinu, řekneme jim o svatbě a o miminku. Stella bude muset své mámě a tátovi zavolat, odjeli na služební cestu… Pokud domluvíme termín svatby na příští měsíc, doufám, že se s nimi setkáme tam…
Když už bylo dost pozdě a já viděl, že je Stella unavená, rozhodli jsme se, že půjdeme domů… Dnešní večer začal romanticky, skončil vášnivou nocí budoucích manželů…
Užívali jsme si jeden druhého. Mám vedle sebe svou budoucí ženu, kterou z celého svého srdce miluji, pro kterou udělám cokoliv na světě… Měl jsem pocit, jako by nic hezčího na světě nebylo, jako kdyby žádný jiný den nebyl tak krásný, jako tento den plný překvapení a lásky… Měl jsem Stellu blízko sebe, mohl jsem jí svými polibky, doteky dát najevo, jak moc jí mám rád a to mi ke štěstí úplně stačilo…


Ráno jsem se probudil dříve, abych mohl Stelle nechystat snídani. Zdravou snídani! Stella by se jistě nějak odbyla… To jsem nemohl dopustit, čeká přece dítě, musí jíst zdravěji, aby se ona i miminko mělo dobře… V kuchyni jsem potkal Ninu, hned toho využil a zavolal si jí na vteřinku ke stolu… "Dobré ráno, Michaeli, copak potřebujete? Snídaně je nachystaná… "Dobré ráno, Nino. O snídani nejde, chtěl jsem Vás jen poprosit, abyste dnes odpoledne s námi poobědvala, s celou mou rodinou, je to moc důležité." "S celou Vaší rodinou? Váš otec přijde také?" "Ach, pravda… Jako vždycky ne, takže všichni, jen on ne. Ale Vy tam nesmíte chybět, Nino." "Někdo má narozeniny?" "Ne… Chceme Vám se Stellou jen něco říct, chceme, aby u toho byla celá má rodina, i když rodina Stelly je na služební cestě. Těm to zavoláme, nebo napíšeme…" "Dobře, tak já něco připravím a když si to přejete, Michaeli, budu v jídelně také a poslechnu si, co nám chcete sdělit…"
Byl jsem moc rád, že přijde i Nina, chci, aby u toho byla… "Jen malá úprava, v jídelně ne, chceme to říct odpoledne, až budeme všichni hezky v klidu pospolu." "Dobře, bude na to klid, cinkání příborů by rušilo," řekla s úsměvem…
Usmál jsem se a s ještě větším úsměvem přikývl na souhlas. No nemá pravdu? Přece nám nic nebude rušit náš projev, naší novinku, historický okamžik, na který jsem tak dlouho čekal. Už jsem si to dopředu všechno naplánoval a to jsem ani nevěděl, že si Stellu budu chtít vzít a že spolu budeme mít dítě. Prostě jsem si to při vší své smůle naplánoval… S Lisou jsem takové štěstí neměl. Naše manželství bylo krátké, dítě jsme spolu neměli. Teď je to jiné. Cítím, že moje manželství se Stellou už bude na celý život a naše první dítě je také na cestě… Co víc si přát? Budu se o ně starat, jak nejlíp dovedu, už v mém životě není jen jedna jediná osoba, jsou tam už dvě osoby mému srdci drahé….
Došel jsem až ke dveřím naší ložnice, pomalu je otevřel a vstoupil dovnitř… "Dobré ráno Stello, přinesl jsem Ti snídani. Zdravou snídani, potřebuješ… Pardon, potřebujete teď vitamíny," opravil jsem se… "Ahoj zlato, to jsi nemusel, ale děkuji, jsi moc hodný…" "Nemusel, ale chtěl jsem. Tak to honem spapejte." "My ještě nemáme hled," odpověděla a pohladila si své zatím ještě ploché břicho… "Nemluv za oba, mluv za sebe, to malé hlad určitě má." "Dobře, tak mi to podej, my se tedy najíme. Raději mi ale pověz, co a jak s tím dnešním oznámením… Už jsi někomu něco řekl?" zajímala se…
Posadil jsem se vedle ní a odpověděl: Čekám s tím na Tebe, přeci jim to nepovím sám… Zatím jsem o tom mluvil jen s Ninou." "Tys jí řekl o miminku a o svatbě?" "Ne, jen to, že dneska chceme oznámit celé rodině jednu důležitou věc a že by u toho neměla chybět." "Takže tam bude. To jsem moc ráda." "A maminka dorazí, i Janet, zavolal jsem jim, odpoledne je tu máme…"
Nechtěl jsem jí moc dlouho bavit, potřebuje vitamíny, pravidelně jíst… "Stello, teď už nic nemluv a hezky to spapejte." "Ty jsi na nás tak hodný, Michaeli." "A budu pořád, mám to miminko už teď moc rád a jeho maminku ještě raději," odpověděl jsem a políbil jí na čelo. Snědla snídani, pak jsme šli do zahrady, procházeli jsme se spolu, pohoupali se na houpačce a strávili tak celé odpoledne. Když přišla návštěva, všichni jsme se odebrali do jídelny a rovnou ke stolu, kde jsme společně poobědvali…

Po obědě jsme hosty zavedli do obývacího pokoje, kde už bylo připraveno občerstvení. Chtěli jsme tu naší velkou novinku společně s celou rodinou tak trochu oslavit. Jen škoda, že rodiče Stelly jsou na té služební cestě, těm to budeme muset opravdu zavolat, nebo napsat…
Chvilku jsme si povídali, pak jsem využil příležitosti, kdy byli všichni přítomní a chtěl jsem jim společně se Stellou říct ty naše novinky. "Přátelé, já i Stella jsme moc rádi, že jste dnes tady. Máme pro Vás takové menší překvapení, novinky a jsme moc rádi, že Vám o nich můžeme říct." "Michaeli, tak nás nenapínejte a řekněte, co se děje. Je jedno, čím začnete," ozvala se Janet. "Tak tedy tou první radostnou zprávou je, že se budeme brát. Včera jsem Stellu požádal o ruku…" "Synku, to je ale novinka, to mám radost, všichni máme radost," řekla maminka a oba nás objala, políbila…
Když jsme viděli, jak se ostatní usmívají a také nám to přejí, byli jsme šťastní… Našemu manželství v tom případě nic nebrání. Ale byla tady ještě jedna novinka, kterou jsme chtěli oznámit. "Ještě je tady druhá zpráva." "Sem s ní," ozvali se všichni nedočkavě… "Mami, budeš babička. Čekáme rodinu." "Ach, to je skvělé," odpověděla a já viděl, jak se jí lesknou oči. "Babička - to je nádhera! Přejeme Vám oběma hodně štěstí, Michaeli."
Jen, co jsme řekli druhou novinu, nemluvilo se už o ničem jiném. Téma večera byla svatba a naše dítě. Byli jsme oba moc rádi, že nám přejí štěstí, že to dopadlo tak, jak jsme doufali. Všichni byli rádi a těšili se na miminko stejně jako my… Povídali jsme si, o práci tentokrát nepadlo ani slovo, všichni probírali miminko a svatbu. Janet se hned nabídla, že pomůže Stelle s výběrem šatů a já jako chlap, jsem byl zase v tomto směru zbytečný, já si půjdu vybrat oblek… Ovšem do nakupování výbavičky, hraček a podobně, si mluvit nenechám, to bude pro změnu má starost. Něco vyberu samozřejmě i se Stellou…
Rozloučili jsme se se všemi až večer. Doprovodili jsme je ke dveří a zase jsme je k nám pozvali… Slíbili, že zase přijdou… Když odešli, šel jsem se Stellou do naší ložnice a tam spokoje spal po boku své budoucí ženy v klidu až do rána…

Den volna

28. září 2011 v 13:46 | Nikinka |  Novinky
Ahoj zlatíčka, dnes máme svátek takže mám den volna, za to jsem moc ráda, protože alespoň stihnu dopsat povídku, i když jsem měla dneska mít praxi a bohužel nemám... Trochu mě to mrzí, ale příští týden si to vynahradím...
Jak jsem psala už včera, do školy možná nejdu ani zítra, protože v pátek ráno jedu na kontrolu, na ortopedii. To mě štve nejvíc, protože vůbec nevím, jak to dopadne a přiznám se, že se toho i bojím... Znamenalo by to hodně zameškaných hodin ve škole. Nechci na to raději ani pomyslet. Dva dny bez svých spolužáků? No to snad ani nevydržím, to se může stát jen mě. Ale na druhou stranu spolu budeme celý příští týden. Už se nemůžu dočkat.... Jednomu svému spolužákovi jsem totiž něco slíbila. Nevím, jak on, ale se mnou může počítat, však já už to zařídím...


Myslím, že to nebude žádný problém. Zmínil se, že má rád čtyřkolky, my jí máme doma... Chce se svést a mě vzít s sebou - paráda! Ptal se mě dokonce, jestli jí taťka nechce prodat, jestli na ní jezdí. Řekla jsem, že nejezdí už tak často, že si koupil motorku, že se na čtyřkolce občas projede bratranec a prodat jí taťka nechce. Já osobně jsem na ní seděla jen párkrát a jednou jsem jí dokonce řídila, s taťkou za mnou. Jinak řídil vždycky on a já za ním... Držela jsem se ho jako klíště... Vykládala jsem to Lukášovi a on na to: "No, mě se budeš muset držet jako klíště!" No... To je dobré vědět... Já se ale nebojím, motorky a čtyřkolky miluju! Tak jsem teda zvědavá, jak se spolu domluvíme. To zase bude oříšek pro Těškovské drbny, hlavně pro mou babičku, která z toho bude mít něco jiného. Ve skutečnosti je to čistě kamarádské, Luky má přítelkyni, já přítele a měnit ho za někoho jiného nechci ani ve snu... I když to teď mezi námi vypadá velmi zajímavě, ale všechno kolem nás je silnější, než my a tak prostě bez sebe ani krok...
Ve škole to zatím pořád jde, na praxi je to čím dál, tím lepší. Psali jsme si do sešitu názvy vůroblů, které za letošní rok budeme vyrábět a všechno, co k jejich zhotovení budeme potřebovat. Pokud jsem v tom spěchu dobře počítala, bude to celkem 26. výrobků, což je docela dost... Dárkové koše mám oba upletené, v sobotu to jde na trh. Jsem zvědavá, kolik se těch košů prodá... Co zůstane, je naše, pokud je podepsán naším jménem... Teď pletu Kulatý koš, včera jsem začala přibíjet k formě dno a na dno osnovy. Postup práce bude stejný, akorát výrobek bude mít jiný tvar. Přibijí se osnovy, přibije se ráfek, tentokrát přírodní, umělý ne... Začne se plést opletka, tak dvě, tři řady, potom z vrbové šény se oplete celý zbytek koše, stylem přes jednu osnovu, za jednu osnovu a nakonec se zase udělají dvě, tři řady opletky...
Co se povídky týče, jak jsem už napsala na začátku, během dneška a zítřka, bych jí měla stihnout dopsat. Pátek a celý víkend si nechám na první kapitolu z knihy OZNAČENÁ Škola noci 1. a pokud to za ty tři dny stihnu, v což doufám, připravím Vám jí na středu 5.10.2011 na 8:30. Další kapitoly by tu měly být potom každou středu, nebo jak to vyjde, abyste stihli dočíst knihu a potom pokračujeme v další povídce, po povídce, pokud by jste chtěli v druhé knize ZRAZENÁ Škola noci 2. Co se druhé povídky týče, nevím, jak to dělám, jak se mi to podařilo, ale už mám promyšlené první kapitoly a název celé povídky. Vůbec nevím, jak mě to mohlo napadnout, ale povídka nebude začínat zrovna nejlíp, bude mít smutný začátek....
Takže se tu mějte moc krásně, já jdu dopsat 38. kapitolu, která by v blogu měla být ještě dneska. Uvidím, jak to stihnu, ale do večera se jí pokusím zveřejnit...
Na závěr Vám sem dám další nový song Michaela a daší radionovelu. Ahoj...
Vaše Nika


Stronger (I'm in love) - skvělá, velice chytlavá písnička. Líbí se mi ta hudba... Písnička se líbí i mé sestře, což je super, protože jen málokterá se jí líbí, ale kdybych měla napsat, co řakla, pamatuji si to... Řekla přesně tohle: "Nikolo, nepouštěj to pořád dokola, nebo mě to chytne aky..." A nakonec si ještě zpívala... Snad se bude líbít i Vám.


A teď něco pro pobavení. Další radionovela. Doufám, že se Vám bude líbit, přeji příjemnou zábavu...


Návštěvnost 64

27. září 2011 v 21:47 | Nikinka |  Návštěvnost blogu
Pondělí: 48
Úterý: 36
Středa: 35
Čtvrtek: 43
Pátek: 47
Sobota: 46
Neděle: 47
Celkem: 302

Moc Vám děkuji!!Líbající
P.S. Dneska jsem tady zase o pár dnů dříve, protože je zítra svátek, tak jsem chtěla být alespoň jeden den doma s rodinou... Nakonec to dopadlo tak, že ve čtvrtek asi taky do školy nepůjdu, protože v pátek ráno mám kontrolu na ortopedii. Doufám, že jsem zdravá, že nebudu muset na žádnou operaci... Chci Vám všem ještě jednou moc poděkovat za návštěvnost, moc mně potětěšila... A taky ještě za komentáře u kapitoly 37. Tolik komentářů jsem opravdu nečekala. Děkuji moc. Zítra se tady snad dostanu a zase se ozvu, co nového ve škole, na intru...

XXXVII. kapitola

26. září 2011 v 8:30 | Nikinka |  Povídka - Střet s láskou
Mám tady pro Vás další kapitolu, jsem si jistá, že některé z Vás potěším, protože už jsem to hlavní, o co šlo v posledních šesti dílcích šlo, neprotahovala a Vy se to konečně dozvíte... Musím se ale přiznat, že konec jsem opět usekla, tak snad se nebudete zlobit... Doufám, že se Vám děj této kapitoly bude líbit...


Překvapení


Neumíte si představit, jak jsem byl nervózní, nedočkavý, jak moc mě štvalo, že mě Stella takhle napíná… Lékař nás pošle na prohlídku, abychom si byli jisti, Stella ví, co jí můj doktor pověděl, ví, co to pravděpodobně je, ví to oba, jen já ne! Nemám právo to vědět? Mám, tak proč mě tak napíná? Už teď jsem napjatý, že to snad ani nevydržím, ale co se dá dělat? Nic, musím vydržet, pak se konečně dozvím, o co jde, co tam v té ordinaci tak dlouho řešili….
Opravdu mi to vrtalo hlavou. Nakonec jsem to nemohl vydržet a zeptal se Stelly: "Tak povíš mi konečně, oč jde? Jsem napjatý jako struna…" Žádný úspěch, žádná odpověď, Stella se jen spokojeně usmála a odpověděla: "Napjatý jako Struna? Tak vydrž, dočkáš se… Něco se strunami by se nám možná mohlo hodit, třeba kytara…" "Kdybych nějakou měl, tak budu hrát klidně každý večer a Tobě se bude něco hezkého zdát…" Zase se usmála, tentokrát mi to přišlo podezřelé… "To by bylo fajn…" "Jenže já mám klavír." "I ten se Ti bude hodit." "A na co? Leda na to mé skládání."
Na to už mi neřekla nic, byla opravdu podezřele klidná a pořád se jen usmívala. Vážně jsem se nemohl dočkat, až se dozvím důvod té klidné nálady a toho krásného úsměvu, který mě vždycky dostane… Naléhal jsem ještě, ale když žádná odpověď nepřicházela, rozhodl jsem se, pokusit se vydržet a čekat. Mlčky jsme šli z nemocnice k autu a odjížděli s nadějí, že se snad za pár minut něco dozvím…
Když jsme byli na místě, trochu jsem se uklidnil. Už za chvíli se přece dozvím, co se Stellou doopravdy je…. Čekali jsme v čekárně, nebylo moc lidí, o to míň jsem musel čekat… Když přišla Stella na řadu, zase jsem pobíhal sem a tam a čekal, co se bude dít, co mi Stella poví…


"Dobrý den, slečno Hansonová, posaďte se, už Vás sem ke mně poslali z nemocnice…" Posadila jsem se, řekla, proč tu jsem, prostě všechno, co jsem už řekla v nemocnici… O těch ranních nevolnostech a tak dále… Vyšetřil mě a já celá nedočkavá čekala, co se dozvím… "Tak, slečno Hansonová, mám pro Vás radostnou zprávu, jste těhotná. Gratuluji." "Těhotná?" "Ano, těhotná… Už pět týdnů." "Panebože… Chci říct, že mám radost, velkou radost." To jsem moc rád… Nezapomeňte teď více odpočívat, šetřete se, zbytečně se nerozčilujte." "Nebojte se, budu, to Vám mohu slíbit už teď, můj přítel mi stejně nedovolí nic dělat, jen, co se to dozví…" "Malá procházka na čerstvém vzduchu Vám neuškodí." "To se taky nebojte, budeme chodit na menší procházky…" "No tak to je moc dobře… Mějte se hezky, přeji Vám klidné těhotenství a samozřejmě se teď budeme vídat častěji na pravidelných prohlídkách…" "Děkuji, pane doktore. Nashledanou," rozloučila jsem se a šla do čekárny za Michaelem…


"Už jsi tady, no konečně. Tak co, jak to dopadlo, co Ti řekl?" "Michaeli, prosím, slib mi, že se na mě teď nebudeš zlobit, slib mi to prosím." Sice jsem nevěděl, proč bych se na ní měl zlobit, ale slíbil jsem to a čekal, co odpoví. "Jak víš, něco mi ten doktor řekl, to je jasné… Ale, nemohla bych si to nechat na zítra při té naší večeři? Říkal jsi, že máš pro mě nějaké překvapení, ráda bych pro Tebe také nějaké měla, pokud to ovšem do zítřka vydržíš?" "Vždyť jsme na tu večeři měli jít dnes…" "Nechme to na zítřek, prosím, jsem unavená, chtěla bych si odpočinout, pojďme se třeba společně jen projít, stejně se za chvilku začne stmívat, den nám dneska utekl rychle," odvětila….
Mrzelo mě, že jsem se zase nic nedozvěděl, jsem hrozně zvědavý! Také jsem se strašně těšil na dnešní společný večer, na to, až Stelle povím, to, k čemu se už pěkně dlouho chystám, ale stále jsem hledal vhodnou příležitost. Když je ale unavená, nedá se nic dělat, musím počkat do zítra. Bylo na ní toho dneska moc, to je pravda. Přijedeme domů, usteleme si, umyjeme se a půjdeme spát…
Když se náš řidič blížil před brány Neverlandu, Stella už spala. Opatrně jsem jí posadil, vystoupil a poté se jí pokusil vytáhnou. Musela být opravdu hodně unavená, když spala už v autě… V náručí jsem jí donesl až do ložnice, kde jí pomalu položil na postel, zul boty, přikryl a nechal jí spát… Šel jsem se osprchovat a lehl si k ní… V klidu jsme oba spali až do rána….
Ráno jsme vstali společně, šli se nasnídat a plánovali si, co budeme dnes dělat… Těšil jsem se na večer, společný večer, při kterém budu mít konečně příležitost všechno, co mám na srdci Stelle říct… Také jsem se nemohl dočkat večera i proto, že Stella pro mě také nějaké překvapení má. Včera mi nic říct nechtěla, tak doufám, že dnes už mi to poví. Musí, slíbila to….
Posnídali jsme spolu, já pak šel do své pracovny, zavolat Frankovi, že se mi to moje volno nejspíš o něco prodlouží, protože stále nic nevím, až budu vědět, že zavolám… Jen se začal smát, že prý musím být trpělivý… Jenže mě už trpělivost docházela, začínal jsem se o Stellu opravdu bát, tak, že jsem se musel znovu zeptat: "Stello, opravdu je všechno v pořádku, opravdu se nic neděje?"
Zvedla hlavu od talíře (zase jedla) a řekla: "Michaeli, jistěže je, je všechno v pořádku, neboj se…" "No já nevím, Stello, to Tvoje mlčení mi už nahání strach… Už se začínám bát, co na mě chystáš!" "Ale prosím Tě… Michaeli, neměj obavy, nic strašného Ti říct nechci…. Kdyby ano, povím Ti to hned. Říkala jsem si, že dobrou zprávu si nechám na konec." "Dobrou zprávu? Takže Ty jsi opravdu…" "Michaeli! Nezlob, vydrž!" odpověděla a začala se smát… "Nesměj se mi prosím, to není sranda, opravdu se o Tebe bojím, cožpak to nechápeš? Bojím se tak jak nikdy." "Není se čeho bát, lásko, opravdu ne…"

Stejně se ale bát budu a Stella to moc dobře ví… Dokud mi nic neřekne, budu se bát pořád… Poslala mě dokonce do pracovny. Prý proto, abych přišel na jiné myšlenky. Copak můžu v klidu pracovat, když mě tak napíná? Nemůžu! Nakonec jsem ale na chvilku pracovat přeci jen šel a Stella mi dělala společnost.
Odpoledne jsme se spolu šli projít po zahradě a pak jsme si zašli na horký čaj. Venku bylo docela chladno, podzim dělá s počasím divy. Dnes bylo od rána sychravo a zrovna teď mám pocit, jako kdyby se to počasí zhoršilo. A taky, že ano. Sotva jsme si sedli v čajovně k čaji, začalo hustě pršet… "To jsme měli ale sakra velké štěstí. Takový prudký déšť." "Ano, to měli, Michaeli. Nedá se nic dělat, musíme počkat, až pršet přestane… Mezitím si dáme nějaký čaj na zahřátí, co Ty na to?"

Souhlasil jsem. Zahřát jsme se potřebovali oba… Objednali jsme si čaj a povídali si… Strávili jsme tak dvě hodiny, potom konečně pršet přestalo, zima však byla pořádná… Doma jsme se zahřáli u krbu a s blížícím se večerem, jsem byl stále víc nedočkavý… Počítal jsem každou vteřinu, nemohl jsem se dočkat!
Stella mě napínala víc a víc, byl jsem zvědavý, co se dozvím a o to víc, když mi řekla, že je to dobrá zpráva, takže pěkné překvapení. Snad se jí bude líbit i moje překvapení, snad budu odměněn kladnou reakcí… Nejraději bych jí to řekl hned, ale nebylo by to ono, nemělo by to tu správnou atmosféru… Rozhodl jsem se proto pár hodin ještě počkat…
Dnešní den byl příjemný, až na to nepříznivé počasí, ale to nejlepší na konec měl být náš společný večer, plný příjemných, velkých překvapení, která nám navždy změní naše životy… Když přišel večer, šli jsme se obléknou do něčeho svátečnějšího, ať máme ten náš večer co nejkrásnější, poté jsme společně odjeli do naší oblíbené restaurace…
Když jsme byli na místě, vystoupil jsem, obešel auto, otevřel Stelle dveře, pomohl jí vystoupit, nabídl své rámě a odvedl si jí takto do restaurace, kde jsme se posadili, zapálili nám svíčky, další překvapení, které jsem pro Stellu nachystal, byla překrásná růže ve váze uprostřed stolu. Vím, že je má ráda… Objednali jsme si jídlo, povečeřeli spolu, povídali jsme si… Hrála nám k tomu klidná a velice příjemná hudba…
Po večeři jsme si samozřejmě chtěli říct ta naše překvapení, to jsem ale nevěděl, že se k tomu svému od radosti málem ani nedostanu… "Michaeli, zlato moje, jak začít? Třeba od prvního dne, pamatuješ, na tu noc?" Chtěl jsem říct, že ano, ale Stella zvedla ruku na znamení, že chce pokračovat, tak jsem ztichnul a poslouchal… "Byla jsem zraněná, Ty ses mě ujal, postaral ses o mně a já jsem Ti za to vděčná, do smrti budu… Musel jsi se mnou vydržet všelijaké problémy mé minulosti, tím mám na mysli Johna. Postaral ses o mně a všechno to kolem se mnou vydržel. Když se vrátím zpět, chtěla bych Ti říct, že jsem se do Tebe zamilovala snad od první chvíle, ale zakazovala jsem si to, nakonec jsem se tomu nedokázala ubránit a dnes toho vůbec nelituji. Udělal jsi toho pro mě spoustu, zlato, byl jsi tu pro mě, když jsem Tě nejvíc potřebovala. Nevím, co by se mnou bylo, kdybys mě tenkrát v tu noc nenašel… Děláš pro mě, co mi na očích vidíš, ta dovolená…. Plníš mi snad každé mé přání, já jsem Ti také jedno splnila, oba jsme si splnili sen…"
Poslouchal jsem jí tak, že jsem okolí vůbec nevnímal, ani mě nenapadlo, vstupovat jí do toho, co se mi právě chystá říct, proto jsem jí chtěl nechat mluvit dál, ale nakonec jsem to nevydržel a zeptal se: "Splnili jsme si náš sen? Takže Ty jsi těhotná, zlato? My budeme mít spolu miminko?" "Ano, Michaeli, přesně tak, budeš tatínek." "Stello, já… Já nevím, co mám říct, ztratil jsem slova… To je to nejlepší, co se dneska mohlo stát, co se stalo, co jsem se dozvěděl. Bože, já jsem tak šťastný, tak moc, že to nedokážu ani popsat, to je skvělá zpráva, miláčku! Budeme mít miminko, naše miminko! Ani nevíš, jak jsi mě udělala šťastným… Miluji Tě Stello." "I já Tebe, Michaeli, moc."
Nevydržel jsem to, musel jsem jí políbit, tolik mě to dojalo, že jsem měl co dělat, aby potlačil slzy… Nebyl jsem najednou ani schopný, říct Stelle, co mám na srdci já, musel jsem se trochu sebrat… Pak jsem se konečně odhodlal a řekl: "Stello, já Ti také musím něco moc důležitého říct…"

Co Vás čeká v Říjnu

25. září 2011 v 12:00 | Nikinka |  Novinky
Ahoj zlatíčka, na úvod bych ráda napsala, že jsem se konečně dostala k 37. kapitole, kterou jsem pro Vás připravila na pondělí. Snad se Vám její obsah bude líbit...

Teď bych Vás ráda seznámila s tím, co tady najdete v měsíci Říjnu. Takže, včetně návštěvnosti, fotky měsíce, mých upravených fotek, mých nejoblíbenějších písniček Michaela a videoklipů, které se zde objevují každou sobotu, tady ještě najdete kapitoly z knihy Škola noci 1. OZNAČENÁ. Doufám, že se Vám obsah knihy zalíbí, že jí budete číst rádi, že Vás zaujme...
První kapitola by se v blogu měla objevit 5.10.2011, pokud stihnu dopsat poslední kapitoly. Kdyby náhodou né, první kapitola z uvedené knihy tady bude o týden později a ostatní kapitoly poté každou středu...
Mějte se moc hezky, mám Vás moc ráda.
Vaše Nika